Ústředním tématem tohoto článku je snaha opětovně upozornit odbornou veřejnost na nešťastnou, nežádoucí a přetrvávající chybnou rozhodovací praxi některých insolvenčních soudů ve věci určování odměn insolvenčních správců za přezkum přihlášených pohledávek. V současnosti existují v rozhodovací praxi českých soudů dva diametrálně rozdílné přístupy, jak je odměna za přezkum přihlášených pohledávek počítána. Jeden přístup vychází z toho, že insolvenční správce má nárok na odměnu za každou přezkoumanou přihlášku. Druhý přístup je odlišný a tvrdí, že insolvenční správce má nárok na odměnu podle počtu věřitelů přezkoumaných přihlášek, a nikoliv podle počtu přihlášek jako takových. Tento druhý výklad vychází především z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze (některých jeho senátů) a autor příspěvku jej označuje za výklad „pražský“. První přístup pak aplikuje drtivá většina ostatních soudů (vyjma některých senátů Krajského a Městského soudu v Praze).

 

Shora nastíněný judikaturní rozkol je již ze své podstaty nežádoucí a je v rozporu se základními principy právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Okolnost, že za zcela totožnou práci obdrží správce jinou odměnu např. od Krajského soudu v Brně a jinou od Krajského soudu v Praze, je velmi nešťastným a zcela jistě nežádoucím schizmatem. Předmětem sporného výkladu je ustanovení § 38 odst. 1 insolvenčního zákona[1] a ustanovení § 2a odměnové vyhlášky[2].

 

Vývoj rozhodovací praxe

Insolvenční zákon v ustanovení § 38 odst. 1 věty druhé a třetí výslovně stanoví, že: ,,V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu.“

Výše uvedené ustanovení je pak doplněno v rámci ustanovení §2a odměnové vyhlášky, jež stanoví: ,,Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1000 Kč, nejvýše však 1 000 000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona…“

Nárok insolvenčního správce na odměnu za přezkoumané přihlášky byl do právního řádu zařazen v souvislosti s novelou insolvenčního zákona z roku 2013[3]. Původně se však tato odměna týkala jen úpadků řešených konkursem nebo reorganizací.  V oddluženích insolvenční správci nárok na tuto odměnu neměli až do novely z roku 2017[4]. Jednalo se o jednu z rozsáhlých změn insolvenčního práva, ke kterým mimo jiné patří i přenesení přezkumu přihlášek v oddluženích z jednacích síní soudů do kanceláří insolvenčních správců. Od přijetí výše uvedené novely tak mají insolvenční správci nárok na odměnu za přezkoumané přihlášky při všech způsobech řešení úpadku (i když v oddlužení je tato odměna rovna ¼ odměny v konkursu nebo reorganizaci). Otázku. proč je v oddlužení odměna ponížena na 1/4, když jde o totožnou činnost, ponechávám stranou tohoto článku.

 

Rozdílné výklady

Až do roku 2017[5] nebylo žádného sporu o tom, jak se má odměna za přezkum přihlášek určovat. Existovala jednotně přijímaná praxe, že insolvenční správce má dán nárok na odměnu za každou přezkoumanou přihlášku. To bez ohledu na počet věřitelů, jež svá práva přihláškami v insolvenčním řízení uplatňovali. Insolvenční správce tedy obdržel odměnu za každou přezkoumanou přihlášku ve výši 1000 Kč (resp. 250 Kč v oddlužení) + DPH (je-li správce plátcem DPH)[6] a to bez ohledu na to, zda některý z věřitelů uplatnil své pohledávky prostřednictvím vícero přihlášek. Dne 20. června 2017 Městský soud v Praze vydal „přelomové“ usnesení č.j. MPSH 89 INS 33458/2014-B-33, jímž rozhodl (aniž by to tehdy jakkoliv dostatečně blíže odůvodnil), že odměna za přezkum přihlášek správci přísluší nikoliv za každou přezkoumanou přihlášku, ale dle počtu věřitelů, jejichž přihlášky byly přezkoumány. Jinými slovy, pokud věřitel uplatnil své pohledávky dvěma a více přihláškami, měl mít správce nárok na odměnu ve výši, jako by přezkoumal jen jednu přihlášku daného věřitele. Tento závěr následně potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č.j. VSPH 1 INS 1301/2017-B-38 ze dne 16. listopadu 2017. Skutečnost, že vrchní soud postupoval nesprávně již v tom, že věc nevrátil soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když z odůvodnění není zřejmé, jak soud prvního stupně ke svému závěru dospěl, ponechávám stranou. Vrchní soud si sám doodůvodnil, proč má být odměna za přezkum přihlášek počítána z počtu věřitelů, a nikoliv z počtu přezkoumaných přihlášek. Argumentaci vrchního soudu lze parafrázovat a shrnout v těchto stručných bodech:

a) Není důvod nepovažovat více přihlášek totožného věřitele za přihlášku jedinou. Dle autora však takový závěr z žádného právního předpisu nevyplývá. Právě naopak. I v rámci běžného civilního sporu může žalobce podat vedle sebe více žalob a soudy je rovněž nepovažují za žalobu jedinou (mohou samozřejmě vícero řízení spojit do řízení jediného, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky). Pro každou žalobu zvlášť samozřejmě vyměřují soudní poplatek a dojde-li i ke spojení těchto žalob do jediného řízení, tak uhrazený soudní poplatek nevrací. Pokud Vrchní soud v Praze uzavírá, že je možno více přihlášek téhož věřitele považovat za přihlášku jedinou, měl by tento závěr opřít o konkrétní normativní ustanovení. To se však nestalo a v pravdě ani stát nemůže, neboť právní úprava s takovým postupem vůbec nepočítá. Vrchní soud v Praze si tedy sám stanovuje „pravidla hry“, aniž by k tomu byl jakkoliv oprávněn, neboť v daném případě nepochybně není prostor pro soudcovské dotváření práva.

b) Věřiteli nic nebrání uvést více pohledávek v jediné přihlášce, případně již podanou dřívější přihlášku o další pohledávky doplnit. Je skutečně pravdou, že věřiteli teoreticky nic nebrání v tom, aby více svých pohledávek přihlásil jedinou přihláškou (zároveň mu to však nic nenařizuje). Prakticky však takový závěr potvrzuje odtrženost soudu od skutečné reality. Věřitel může být pro každou přihlášenou pohledávku zastoupen jiným právním zástupcem nebo potřebuje pro každou pohledávku jiný účet či variabilní symbol atd. Důvodů pro využití více přihlášek je řada. Podstatné však je, že insolvenční zákon v žádném případě neukládá věřitelům, aby své nároky přihlašovali (slučovali) vždy a pouze jen v jediné přihlášce.

c) Vzhledem k tomu, že formulář přihlášky umožňuje uvést více dílčích pohledávek do jediné přihlášky, není důvod, aby bylo na samostatné přihlášky nahlíženo jinak, než jen jako na dílčí pohledávky přihlášky jediné a tím pádem tyto další přihlášky neposuzovat jako přihlášky s nárokem na odměnu za jejich přezkoumání. Tento argument blízce souvisí s předchozím bodem. Vrchní soud v Praze dovozuje z toho, že pokud formulář pro přihlášku pohledávky umožňuje do formuláře uvést více dílčích pohledávek, má to ten následek, že na ostatní pohledávky uplatněné jinými přihláškami, se má hledět jen jako na dílčí pohledávky první přihlášky. K tomuto názoru je nutno předně uvést, že by nejprve musel příslušný insolvenční soud rozhodnout o spojení více přihlášek do přihlášky jediné (sloučit s první v pořadí). Autor ze své praxe takový případ nezná. Důvod je nasnadě. Každá dílčí pohledávka je fakticky označena číslem přihlášky a číslem dílčí pohledávky. Pokud by docházelo v praxi k tomuto spojování, je prakticky vyloučeno, aby se v nastalé situaci byl soud i insolvenční správce schopen v dílčích pohledávkách orientovat. To zvláště v řízeních s větším počtem přihlášek. Postup by měl dopad i na věřitele. Například případné postoupení pohledávky, orientace v nich, a jejich přesná specifikace, by představovaly v komplikovanějších řízeních pomyslné peklo.

V této souvislosti se hodí připomenout, že pokud vrchní soud argumentuje formulářem přihlášky pohledávky, který umožňuje přihlásit více pohledávek jedinou přihláškou, tak že zde existují ještě dva další formuláře, které přímo výslovně počítají s tím, že se odměna za přezkum přihlášek počítá z počtu přihlášek, a nikoliv z počtu věřitelů. Jde o formulář  „Zpráva pro oddlužení a o přezkumu“, který má v části A kolonku nazvanou ,,počet přezkoumaných přihlášek“. Vyplnění hodnoty počtu přihlášek má poté vliv na předpokládanou míru uspokojení věřitelů (když počítá s odměnu za přezkum jednotlivých přihlášek). Pokud by se tedy vyplňoval počet věřitelů, logicky by nebyl výpočet správný. Druhým formulářem je pak „Zpráva o splnění oddlužení“. Tento formulář pro změnu v části V. obsahuje kolonku pro výpočet odměny s názvem „odměna za přezkum x přihlášek pohledávek“. S výše uvedenými skutečnostmi se dosud Vrchní soud v Praze nevypořádal a nevysvětlil, z jakého důvodu podle něj formuláře normotvůrce (Ministerstva spravedlnosti) tedy počítají s odměnou za přezkum přihlášek dle jejich počtu, a nikoliv dle počtu věřitelů. Bylo to právě Ministerstvo spravedlnosti, které upravilo výpočet odměn za přezkum přihlášek v odměnové vyhlášce. Lze tedy předpokládat, že vytvořené formuláře odrážejí skutečnou vůli normotvůrce, tedy že má být odměna za přezkum přihlášek počítána z počtu přezkoumaných přihlášek, a nikoliv z počtu věřitelů.

d) Není rozdíl mezi tím, když věřitel přihlásí více dílčích pohledávek v rámci jediné přihlášky a tím, když přihlásí více samostatných přihlášek. Uvedený názor, že není rozdíl mezi přihlášením více dílčích pohledávek jedinou přihláškou a jejich přihlášením několika přihláškami, dle autora v pravdě svědčí o tom, že Vrchní soud v Praze není dostatečně seznámen s procesem nakládání s jednotlivými přihláškami. Insolvenční správce musí pro každou přihlášku založit samostatný spis. Čili: čím více přihlášek, tím více těchto samostatných spisů. Pokud správce vyzývá věřitele na opravu či doplnění přihlášky (více dílčích pohledávek), tak v případě, že jsou všechny přihlášeny jedinou přihláškou, zasílá jen jedinou výzvu. V případě, že je zde více přihlášek, tak musí na každou dílčí pohledávku (přihlášku) posílat samostatnou výzvu. Stejné platí o vyrozumívání o popření či vyplácení splátek. Práce s více přihláškami téhož věřitele je nejen časově a administrativně náročnější než práce s jedinou přihláškou více dílčích pohledávek, ale je i náročnější finančně. Tyto skutečnosti však „pražský“ přístup zcela pomíjí a nebere v potaz. Mezi prací s jedinou přihláškou více dílčích pohledávek a prací s více přihláškami, je značný rozdíl, což může jistě potvrdit i soudní personál pracující s přihláškami.

e) Správce by si mohl fakticky účtovat odměnu za přezkoumání každé dílčí pohledávky, což nebylo úmyslem zákonodárce, který vycházel z institutu přihlášky, nikoli dílčích pohledávek jednotlivých věřitelů. Poslední „pražský“ argument je pomyslnou třešničkou na dortu. Z něj se v podstatě dozvídáme, že insolvenční správce by mohl požadovat nejen odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek, ale dokonce i z počtu jednotlivých dílčích pohledávek. Protože to se jeví jako nepřípustné, tak dle „pražského“ přístupu nelze použít ani jednu z právním řádem nabízených výkladových variant , ale je třeba vymyslet variantu novou, tedy odměnu vypočíst z počtu přihlášených věřitelů. Tento myšlenkový a výkladový postup Vrchního soudu v Praze je vskutku originální. Pokud existují jen dvě možnosti, ze kterých má soud vybrat, vymyslí si soud v rozporu se zněním zákona možnost třetí. Ještě více zarážejí je skutečnost, že v předmětném argumentu sám Vrchní soud v Praze uvádí, že zákonodárce vycházel z institutu přihlášky. Jak si tedy vysvětlit skutečnost, že sám Vrchní soud v Praze aprobuje, že zákonodárce vychází z institutu přihlášky (jinými slovy: podstatný je počet přihlášek, a ne počet věřitelů), ale na druhé straně sám sebe popírá, kdy tvrdí, že podstatný je institut věřitele (resp. jejich počet)?

Přesto, že nárok na odměnu za přezkoumané přihlášky je v právním řádu zakotven již od roku 2013[7], tak teprve v roce 2017 přijal Městský soud v Praze shora uvedený názor (aprobovaný Vrchním soudem v Praze), že odměna nepřísluší správci z počtu přezkoumaných přihlášek, ale z počtu věřitelů, jejichž přihlášky byly přezkoumány. Je zajímavé, že se tak stalo „zčistajasna“ až po více jak třech letech od účinnosti předmětné úpravy. Nadto je zarážející, že první rozhodnutí, které přijalo takový názor, není v podstatě nikterak odůvodněno. Závěr zcela převracející ustálenou rozhodovací praxi není podpořen žádnými argumenty. Městský soud v Praze, který je faktickým autorem „pražského“ přístupu, pro podporu svých závěrů uvedl jen: „Dále správci náleží odměna podle § 2a vyhlášky za přezkoumání přihlášek (z počtu věřitelů 27 byly přezkoumávány pohledávky tak, že věřitel CP Inkaso podal více samostatných přihlášek) ve výši 27 000,- Kč s 5670,- Kč náhradou 21% DPH, celkem 32 670,- Kč.“ Je-li takovéto odůvodnění, v kontextu toho, že jde o názor v dané době inovativní a obracející dosavadní praxi o plných 180 stupňů, dostatečné, nechť posoudí každý čtenář vlastním úsudkem. Za skutečně zarážející, ba až politováníhodnou, lze považovat okolnost, že Vrchní soud v Praze v roli soudu odvolacího toto rozhodnutí soudu prvního stupně nejenže nezrušil a nevrátil k novému projednání pro jeho zcela zjevnou nepřezkoumatelnost, ale potvrdil jej a sám jej doodůvodnil.

Jednou ze součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je ve smyslu čl. 36 Listiny povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí, aby bylo seznatelné, jakými úvahami se soud při své rozhodovací činnosti ubíral. Další součástí spravedlivého procesu je právo na předvídatelnost soudního rozhodování. Podstatnou je rovněž zásada legitimního očekávání.

Dle autora však ani jedna z těchto zásad nebyla dodržena (respektive v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odůvodnění neabsentuje, avšak je věcně nesprávné, jak bylo uvedeno výše). Pokud jde o rozhodnutí prvoinstanční, které poprvé přišlo s myšlenkou určovat odměnu insolvenčním správcům za přezkum přihlášek jen z počtu věřitelů, tak to fakticky žádné odůvodnění ani neobsahuje. Prosté uvedení, že se odměna stanoví dle počtu přihlášených věřitelů, aniž by soud uvedl, jakými úvahami se při činění tohoto závěru řídil, a jak ke svému rozhodnutí vlastně dospěl, je zcela nedostatečné a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Městský soud povinnost své rozhodnutí odůvodnit v podstatě ignoroval a na jakékoliv odůvodnění rezignoval. Přitom právě v rámci odůvodnění má soud rozvést (a především si obhájit) to, co ho vedlo k jím přijatým závěrům.

V námi popsaném případě se měl soud prvního stupně vypořádat s uplatněným nárokem insolvenčního správce na odměnu za přezkoumané přihlášky minimálně tak, že měl jednoznačně a legitimně vylíčit, proč nerozhodl v souladu s návrhem správce, tedy proč nepřiznal odměnu za přezkoumané přihlášky z počtu přihlášek, ale z počtu věřitelů. Pokud tak Městský soud v Praze neučinil, zatížil řízení vadou. Jak bylo výše zmíněno, tak odvolací Vrchní soud v Praze v podstatě pokračoval v nastoleném nežádoucím směru a fakticky sám výrok ohledně odměny za přihlášky zastřešil svým odůvodněním. Tedy přesto, že nemohl vědět, jakými úvahami se soud prvního stupně při svém rozhodování řídil, tyto si sám zřejmě nějak dovodil a sám je ve svém rozhodnutí rozvedl (i když není známo, jak to mohl provést, když rozhodnutí Městského soudu v Praze žádné, alespoň návodné, indicie ve svém odůvodnění neobsahovalo).  Věc má tedy minimálně pro autora příspěvku pachuť nežádoucí svévole v soudním rozhodování.

Výše uváděný „pražský“ názor převzaly i některé další senáty Vrchního soudu v Praze.[8] Bohužel bez jakéhokoliv kritického zhodnocení prezentovaného názoru ve svých odůvodněních jen fakticky kopírují závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. VSPH 1 INS 1301/2017-B-38. Dalo by se říci, že dochází k prostému používání metody „Ctrl+C, Ctrl+V“. Výrazné rozdíly v odůvodněních lze nalézt jen stěží. Některé senáty Vrchního soudu v Praze dokonce tvrdí, že výše přijatý názor je již ustáleným názorem Vrchního soudu v Praze. Tak tomu však ve skutečnosti není. Pravdou sice je, že většina senátů Vrchního soudu v Praze onen „pražský“ výklad používá a drží se jej i velká většina senátů Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, najdou se však i „revoltující“ senáty, které „pražský“ názor nesdílejí. Senát č. 3 VSPH na rozdíl o většiny senátů Vrchního soudu v Praze přijímá ten názor, že odměna správci přísluší z počtu přezkoumaných přihlášek[9].

 

Argumentaci zmíněného senátu 3 VSPH lze shrnout a parafrázovat takto:

a) Z § 38 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 2a odměnové vyhlášky vyplývá, že odměna za přezkoumané přihlášky náleží za každou jednu přezkoumanou přihlášku. Tomuto nebrání ani skutečnost, že věřitel své pohledávky přihlásil vícero přihláškami.

b) Přestože je věřitelům umožněno v rámci jediné přihlášky uvést více dílčích pohledávek specifikovaných konkrétním důvodem vzniku a výší, a je tak možné svůj celkový nárok uplatnit v jediné přihlášce, nebrání tato skutečnost tomu, aby věřitel přihlásil každou svou pohledávku samostatnou přihláškou. Věřitele nic nenutí k tomu, aby veškeré své nároky uplatňovali pouze v jediné přihlášce.

c) Odměna správci náleží za skutečně vykonanou práci, tedy za počet přezkoumaných přihlášek.

Tomáš Jirmásek[10] je toho názoru, že rozhodnutí VSPH 1 INS 1301/2017-B-38 ze dne 16. listopadu 2017, které zavedlo „pražský“ způsob výpočtu odměny za přihlášky je precizně odůvodněno, na rozdíl od rozhodnutí senátu 3 VSPH, které se mělo, a neučinilo tak, vypořádat se závěry ,,pražského“ postupu[11], jakožto rozhodnutí dřívějšího. Autor tohoto článku předmětný názor Tomáše Jirmáska nesdílí. Skutečnost, že rozhodnutí obsahuje odůvodnění, které je však vnitřně rozporné, a navíc argumentačně nedostatečné, z něj v žádném případě nečiní precizní rozhodnutí. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které aprobovalo „pražský“ přístup, sice odůvodnění obsahuje, avšak o jakékoliv preciznosti se skutečně hovořit nedá. Například zcela absentuje vhodné použití jakýchkoliv výkladových metod právních norem. Pokud snad v určitém rozsahu použity byly, tak výsledné závěry vhodnému a správnému využití výkladových metod neodpovídají.

Dochází tak ke zcela nežádoucí situaci nejen v rámci rozhodovací činnosti různých soudů, kdy v podstatě kromě Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Městského soudu v Praze (a to navíc ani ne ve všech senátech), je uplatňován názor „mimopražský“, ale navíc dochází k různému rozhodování obdobné věci u téhož soudu. Jakákoliv předvídatelnost soudního rozhodování je tedy potlačena. Je jen loterií insolvenčních správců, pod který senát jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně padne, nebo pod který senát soudu prvního stupně insolvenční řízení spadá.

 

Náhled Ústavního a Nejvyššího soudu

Vzhledem k tomu, že zde v současnosti existují dva rozdílné přístupy v tom, jak odměnu za přezkum přihlášek počítat, dalo by se předpokládat, že tento bude možno vyřešit na půdě Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Dalo by se očekávat, že alespoň jeden z těchto soudů pomyslně rozlouskne onen problém, jak se má odměna za přezkum přihlášek počítat. Bohužel, v současném stavu je opak pravdou.

Pokud jde o rozhodování Nejvyššího soudu ve věci rozdílných odměn za přezkum přihlášek, tak v tomto je situace složitější oproti níže uvedeným možnostem Ústavního soudu. Přípustnost dovolání proti rozhodování Vrchního soudu v Praze je takřka vyloučena s ohledem na obvyklou bagatelnost ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Případ, kdy by nepřiznaná hodnota odměny za přezkoumané přihlášky přesáhla v jednotlivém případě 50 000 Kč, bude skutečnou raritou. V 99,99 % případů není ani možné, aby se nad uvedenou částku nepřiznaná odměna za přezkum přihlášek dostala. V této souvislosti je však také otázkou, jak vykládat předmětné ustanovení občanského soudního řádu o bagatelnosti v souvislosti s přípustností dovolání. Insolvenční správce má nárok na odměnu jako jeden celek, bez ohledu na to, že tato se skládá z jednotlivých dílčích součástí (paušální odměna, odměna za přezkum, odměna ze zpeněžení atd.). V celkovém souhrnu odměna zpravidla oněch minimálních 50 000 Kč přesahuje. Pokud tedy bude Nejvyšší soud nahlížet na odměnu insolvenčního správce jako celek, a nejen na dílčí spornou část, nemělo by se o bagatelnost v tomto smyslu jednat.

Nejvyšší soud však dlouhodobě uplatňuje názor předeslaný v usnesení sp. zn. 25 cdo 1791/2018 ze dne 28. června 2018, dle kterého je nutno na každý nárok vymezený samostatným skutkovým základem nahlížet odděleně. Jinými slovy, že nárok na přezkum přihlášek by v takovém případě musel přesahovat hranici 50 000 Kč. Vzhledem k tomu je předvídatelné, že případně podané dovolání Nejvyšší soud odmítne. Jediné, co by mohl Nejvyšší soud vlastní činností udělat, je vydat sjednocující stanovisko ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Na to však není právní nárok. Správcům tak nezbývá než „bombardovat“ Nejvyšší soud dovoláními, která musí tento odmítat, pokud se soud neusnese na sjednocujícím stanovisku. Stav, kdy chybnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze o odměnách za přezkum přihlášek v podstatě nelze díky bagatelnosti každého jednotlivého případu napravit pomocí dovolání, považuje autor za denegatio iustitiae v pravém slova smyslu.

Není-li prakticky možné domoci se nápravy u Nejvyššího soudu, měl by zastání poskytnout Ústavní soud. Přestože Ústavní soud měl několikrát možnost se danou věcí zabývat[12] a závadný stav vyřešit, tak této možnosti nevyužil a alibisticky s odkazem na údajnou bagatelnost (která je velmi častým důvodem odmítání ústavních stížností) nároku na odměnu, ústavní stížnosti odmítl s tím, že by měl věc vyřešit Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury. Ústavní soud připustil, že tohoto nelze dosáhnout podáním dovolání, ale údajně zde existují jiné mechanismy, jak dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud sjednocující stanovisko vydal. Tyto údajné mechanismy však již Ústavní soud neuvádí a ani v podstatě nemůže, neboť zákon o soudech a soudcích účastníkům řízení nezakládá jakékoliv právo, jak tohoto výsledku dosáhnout. Je na vlastním posouzení Nejvyššího soudu, zda si nějakou problematiku vybere pro účely sjednocujícího stanoviska.

Výše uvedená argumentace Ústavního soudu se při vědomí toho, že problém odměny za přezkum přihlášek se dotýká stovek insolvenčních správců a tisíců případů, jeví jako lichá. Nejde tedy o zanedbatelný problém, který si nezaslouží pozornost Ústavního soudu. Rovněž se z pohledu autora nejedná o bagatelní věc. Jak vyplývá z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak soud neodmítne jinak nepřijatelnou ústavní stížnost v případě, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Toto ustanovení je dle názoru autora zjevně použitelné i v případě odměn insolvenčních správců za přezkum přihlášek. Výše autor zmínil, že totožný problém, jaký je předmětem tohoto článku, se dotýká stovek správců a tisíců případů. Sám autor je jmenován u několika případů, kdy soud (i když dosud třeba jen v rámci schválení oddlužení) přiznal (zálohu na) odměnu za přezkum přihlášek pouze dle počtu věřitelů. Lze se tak oprávněně domnívat, že uvedené celkové počty případů nejsou přehnané ani zveličené. Máme-li zde tedy situaci, kdy zde objektivně existují přinejmenším stovky totožných případů, lze hovořit o tom, že se případná ústavní stížnost a její výsledek nedotýká jen samotného stěžovatele, ale zájmu širokého počtu správců a značného počtu případů. Názor o bagatelnosti tedy není na místě a na věc je třeba nahlížet komplexně jako přesahující zájem každého jednotlivého insolvenčního správce a neodmítat ji pro bagatelnost každého jednotlivého případu.

Kromě údajné bagatelnosti Ústavní soud argumentoval i tím, že otázka odměny za přezkum přihlášek zpravidla nemá ústavněprávní přesah. Na to je však třeba reagovat nálezy sp. zn. II. ÚS 2029/22 ze dne 26. června 2023 nebo sp. zn. III. ÚS 395/19 ze dne 19. listopadu 2019, kdy se Ústavní soud zabýval odměnou soudního exekutora a v druhém případě advokáta. Ústavní rozměr ve stížnostech shledal. Jednalo se přitom o případy jednotlivců, izolovaně bráno v bagatelní věci. Je tedy zvláštní, že u některých právních profesí ústavní přesah problému shledán byl, u jiných nikoliv. Rovnost před zákonem je však dle autora jen jedna.

Od věci není také připomenout, že insolvenční správcovství je právní profesí, kde o odměnách rozhodují bezvýjimečně soudy. Notáři či soudní exekutoři si v prvním stupni své odměny přiznávají sami. Advokáti si mohou dojednat smluvní odměnu (nejde-li o případy, kdy jsou ustanoveni k poskytnutí právní pomoci soudem či Českou advokátní komorou). Jen insolvenční správci jsou zcela odkázáni na rozhodování soudu. Insolvenční správce je svou podstatou v postavení quasi-zaměstnance soudu a je povinen jednat na základě pokynů soudu[13].

Nutno v této věci připomenout také usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2820/20 ze dne 31. srpna 2021, ve kterém se soud zabýval rozdílností odměňování s ohledem na místo výkonu práce, a dospěl k závěru, že místo výkonu práce není důvodem pro rozdílnou výši odměňování za stejně vykonanou práci. V případě rozdílných odměn za přezkum přihlášek lze tedy argumentovat analogicky. Proč by měl mít správce, který přezkoumá přihlášky v obvodu Krajského soudu v Praze, nárok na jinou (nižší) odměnu než správce, který tak učiní v obvodu Krajského soudu v Ostravě? Samozřejmě žádný důvod legitimizovat nelze. Činnost správce při přezkumu přihlášek je stejná, ať ji koná pro obvod jakéhokoliv krajského soudu. Mezi základní práva patří rovnost před zákonem, která má výsadní postavení ve struktuře Listiny základních práv a svobod. Předmětné právo je „pražským“ výkladem řešené otázky jednoznačně pošlapáváno. S věcí neodmyslitelně souvisí i požadavek na předvídatelnost soudního rozhodování, jakož i práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy právo vlastnit majetek, právo obstarávat si prostředky na život prací a právo na rovné zacházení v soudním řízení. Tato práva jsou rozdílností rozhodovací činnost nejen mezi jednotlivými soudy, ale dokonce i rozdílností v rozhodování jednotlivých senátů Vrchního soudu v Praze porušována bez adekvátní reakce ze strany vyšších soudních orgánů. Jde o ukázkový příklad denegatio iustitiae.

 

Pohled odborné veřejnosti

Odborná literatura týkající se uvedené problematiky není obsáhlá, ba právě naopak.

Například již výše uvedený Tomáš Jirmásek, který zastává „pražský“ názor, vychází z toho, že je nejasný samotný pojem „násobence“. Tedy zda se odměna násobí počtem přihlášek, počtem pohledávek nebo počtem věřitelů.[14] Tato určitá jazyková nejasnost je dost možná jednou z příčin judikaturního rozkolu. Nicméně nejasnost je dle autora pouze ve vztahu, zda je násobencem počet přihlášek nebo počet pohledávek. Jazykově nelze k násobenci v podobě počtu věřitelů dospět. Důvodem určité nejasnosti je neprecizní znění odměnové vyhlášky, kdy dochází k používání jak pojmů pohledávka, tak pojmu přihláška. Pokud jde však o posledně zmíněnou eventualitu (počet věřitelů), tak ani při největší snaze vykládat právní normu extenzivně, nelze dospět k tomu, že by mohl být násobencem počet věřitelů. To nelze dovodit ani jazykovým výkladem, ani výkladem teleologickým. Při troše vůle by mohlo jít o výsledek komparace s právní úpravou ZKV, kdy ZKV skutečně přiznával odměnu dle počtu věřitelů. Z hlediska priority výkladu teleologického a jazykového však k možnosti násobit odměnu počtem věřitelů dle autora dojít nijak nelze. Tomáš Jirmásek dále uvádí, že ani důvodová zpráva k novele insolvenčního zákona zavádějící odměnu za přihlášky, tedy k zákonu č. 294/2013 Sb., není dostatečně určitá tak, aby z ní bylo možno dovodit vůli normotvůrce v tom, co má být násobencem[15]. Tedy zda počet přihlášek nebo počet pohledávek.

Předmětná důvodová zpráva používá jak pojem „odměna za přezkoumanou přihlášku“, tak i pojem „odměna za přezkoumanou přihlášenou pohledávku“. Podstatné však z pohledu autora je, že nikde nepracuje s pojmem odměna z počtu přihlášených věřitelů. Diskuse by se toliko mohla vést pouze o tom, zda odměna přísluší z počtu přihlášek nebo z počtu jednotlivých přihlášených dílčích pohledávek. Nelze však do věci vnášet veličinu počtu přihlášených věřitelů. Takový výklad se již nachází zcela mimo rozsah pojmu[16] „přihláška pohledávky věřitele“. I přesto však Tomáš Jirmásek vychází právě z onoho třetího výkladu, tedy že násobencem pro účely výpočtu odměny je počet přihlášených věřitelů. Jak bylo naznačeno výše, takový závěr lze opřít maximálně o komparaci se ZKV. Text (a smysl a účel) insolvenčního zákona, odměnové vyhlášky, ani důvodových zpráv, takový výklad však nepřipouští, když pojem „počet věřitelů“ neobsahují.

Proti „pražskému“ výkladu stojí například Pavel Fabian[17], insolvenční správce, a zastává opačný názor, tedy že odměna se počítá z počtu přezkoumaných přihlášek, a nikoliv z počtu přihlášených věřitelů. Stejně jako autor tohoto článku vychází z toho, že „mimopražský“ přístup reflektuje správcem skutečně odvedenou práci. Administrativní náročnost spojená s přezkumem více přihlášek téhož věřitele, je značně vyšší, než pokud jde o přezkoumání více pohledávek v jediné přihlášce.

Z výše popsaného vyplývá, že zde v současnosti existují dva rozdílné názory odborné veřejnosti na to, jak počítat odměnu za přezkoumané přihlášky (přístup, že by se měla odměna počítat z počtu jednotlivých přezkoumaných dílčích pohledávek se prozatím neujal a soudy jej nepoužívají).  Oba výklady, jak „pražský“, tak i „mimopražský“, mají zastánce jak v odborné veřejnosti, tak i v judikatuře soudů. V praxi převládá přístup „mimopražský“.

 

Nalézání adekvátního výkladu

Jak vyplývá z obsahu tohoto článku, autor považuje výklad uplatňovaný v rozhodovací praxi především (avšak nevýhradně) Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, který sám označuje jako „pražský“, za chybný.

 V rámci aplikace právní normy je nezbytné zvolit správné výkladové metody. Jen při naplnění tohoto předpokladu lze dospět ke správnému řešení, jak (a jakou) normu na konkrétní skutkovou věc aplikovat. Dle názoru autora je pro daný problém zásadní výklad jazykový a teleologický.

Jazykový výklad je zpravidla (pouze) prvotní přiblížení k právní normě, které lze ke zjištění jejího obsahu použít.[18] Jazykový výklad by měl pouze nasměrovat k aplikaci dalších „vhodnějších“ výkladových metod se zvláštním důrazem na výklad teleologický, který pátrá zejména po smyslu a účelu právní normy. Je-li jazykový výklad v rozporu s výkladem teleologickým, je nutností dát přednost výkladu teleologickému. Ne vždy použité slovní vyjádření dokáže přesně vyjádřit pravý smysl a účel normy a záměr normotvůrce. Přesto však nemůže být od jazykového výkladu odhlíženo a není účelné „násilně“ za všech okolností hledat smysl a účel zákona contra verba legis. Je naopak nutno vycházet do určité míry z premisy, že jazykový a teleologický výklad nejsou nutně vždy ve vzájemném rozporu a oba společně umožňují nalézt ten nejvhodnější a nejsprávnější výklad. Teprve pokud tomu tak není, je nutno v rámci nalézání práva dát přednost výkladu teleologickému.

Hovoří-li tedy ustanovení § 2a odměnové vyhlášky tak, že: „Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí (…) Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona (…)“, a § 38 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že: „Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu(…)“, je již z jazykového výkladu zjevné, že prvek věřitele (jak jej upřednostňuje „pražský“ přístup) není vůbec součástí pojmu. Odměna tedy nemůže náležet podle počtu přihlášených věřitelů. Může tak být pouze podle počtu přezkoumaných přihlášek nebo dle počtu přezkoumaných jednotlivých dílčích pohledávek. Jinými slovy, počet přezkoumaných přihlášek je základem pro výpočet odměny za přezkum přihlášek. Jazykový výklad nepřipouští žádný jiný závěr.

S trochou kreativity lze sice diskusi vést o tom, zda nelze (odlišně od metodiky výpočtu dle počtu věřitelů) účtovat odměnu za přezkoumané přihlášky podle počtu přezkoumaných dílčích (skutkově) pohledávek, když jak bylo uvedeno výše, tak důvodová zpráva k novele 2014 dokonce používá i toto sousloví. Dle názoru autora však jde o zjevný omyl a účelem právní úpravy má být odměna z počtu přezkoumaných přihlášek, a nikoliv jednotlivých dílčích pohledávek. Tímto chce autor zdůraznit, že každopádně nesprávnost názoru některých senátů Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, že podstatný pro výši odměny je počet věřitelů, lze dovodit již jen ze samotného textu normativního ustanovení, kde se o počtu věřitelů vůbec nehovoří, naopak se hovoří o počtu přihlášek. Soudní senáty používající „pražský“ přístup tedy postupují metodologicky nesprávně, kdy vůbec nezohledňují jazykový výklad a právní normu aplikují neodůvodněně contra verba legis.

Rovněž samotný smysl a účel příslušné normy je zcela nesouladný se závěry „pražského“ přístupu. Teleologický výklad je určující při výkladu právních norem, což ve svých rozhodnutích potvrzuje i Ústavní soud[19]. Smysl a účel právní normy je gros toho, jak právní normu pochopit a následně vyložit a aplikovat. K pochopení smyslu a účelu dané normy může být zásadní obsah důvodové zprávy. Úmysl zákonodárce se autorovi jeví jako zcela jasný v tom, že vůbec nepřipouští „pražský“ výklad, když v důvodové zprávě k zákonu č. 294/2013 Sb., který odměnu za přezkum přihlášek do právního řádu zavedl, se uvádí, že: „Navrhovaná změna počítá se stanovením pevné částky odměny za každou přezkoumanou přihlášenou pohledávku se současným omezením maximální výše takto vypočtené odměny.“ [20] Na to důvodová zpráva navazuje ve zvláštní části, kdy se uvádí: „Důvody pro doplnění § 38 insolvenčního zákona o pravidlo, podle kterého se odměna insolvenční správce určí i z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (odstavec 1), jsou popsány podrobně již v obecné části důvodové zprávy (…)“[21] Jak je vidno, tak důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., nikde ve svém textu nehovoří o tom, že by se snad měla odměna za přezkum přihlášek počítat z počtu věřitelů. Ba právě naopak. Nešikovně a neurčitě používá jak pojmy odměna za přezkoumanou přihlášku, tak odměna za přezkoumanou pohledávku. Uvedené tak navozuje 2 možné výklady (v žádném případě však výklad „pražský“).

Nově přijatou zákonnou úpravu promítlo Ministerstvo spravedlnosti do vyhlášky č. 298/2013 Sb., která novelizuje odměnovou vyhlášku č. 313/2007 Sb. Již v úvodu důvodové zprávy k této novele normotvůrce předznamenává, že jedním z hlavních cílů novely je promítnutí novelizace § 38 odst. 1 insolvenčního zákona, která předpokládá zavedení další paušální odměny stanovené podle počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek.[22] Uvedené dále opakuje na straně 5 v bodu 1.5.[23] a rovněž ve zvláštní části.[24] Na popsané dále navázala novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 64/2017 Sb., která rozšířila odměnu za přezkum přihlášek i na úpadek řešený oddlužením. Důvodová zpráva k této novelizaci uvádí: „V návaznosti na často nejednotný názor týkající se způsobu vypočtení výše odměny insolvenčního správce v případě insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen oddlužením, se navrhuje stanovit, že se tato odměna odvíjí od počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a od výše odměny určované v řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem (tj. konkrétně 25 % její výše). Při výpočtu odměny se bude postupovat podle shodného prováděcího právního předpisu.“[25]

Výkladem by tedy bylo možno dokonce dovodit, že odměna má správci příslušet za každou přezkoumanou pohledávku, tedy nikoliv přihlášku, ale dokonce (skutkově) dílčí pohledávku. Dílčích pohledávek mohou být desítky i stovky v rámci jediné přihlášky. Avšak z celkového kontextu a bližšího zkoumání odůvodnění jednotlivých důvodových zpráv lze dospět k závěru, že východiskem pro odměnu za přezkoumané přihlášky má být dle zákonodárce počet přezkoumaných přihlášek, a nikoliv počet přezkoumaných dílčích pohledávek. O tom, že by se počítalo s tím, že prvořadý je počet věřitelů, jejichž přihlášky byly přezkoumány, nelze v žádné důvodové zprávě ničeho nalézt.

Je nepochybné, že přezkum přihlášek byl z jednacích síní insolvenčních soudů přenesen do kanceláří a jednacích místností insolvenčních správců proto, aby se soudům odlehčilo od břímě s přezkumem spojeného. Rozhodně však nebylo úmyslem zákonodárce, aby správci tuto činnost vykonávali bez adekvátní odměny, kdy, lze-li to tvrdit, ani samotná částka 250 Kč za přezkoumanou přihlášku v oddlužení není nikterak závratná, neboť rozbor právních otázek spojených s přezkumem některých obtížnějších přihlášek může být činností i na několik hodin či pracovních dnů, a to autor vůbec nehovoří o času, který zaberou administrativní úkony či úkony spojené s popíráním, jako sestavení přezkumného listu či vyrozumění o popření. Přezkum přihlášek není činností, která se dá odbýt během několika minut, ale jde o odbornou právní činnost spojenou se studiem komentářů a jiné odborné literatury, vyhledáváním judikatury, výpočtem příslušenství, vyhodnocením důkazů apod,[26] která v případě efektivního výkonu této činnosti dokáže předejít zdlouhavým a náročným incidenčním sporům a tím dále odlehčit justici. Jeví se tak jako nelogické, že by se měla předmětná ustanovení o odměně vykládat tak, že správce by měl mít nárok na odměnu spíše nižší než vyšší.

Dále je třeba rozlišit dvě oblasti související s procesem přezkumu přihlášek, a to jednak administrativní úkony spojené se správou přihlášek, a dále samotné právní přezkoumávání pohledávek. Co se týče faktického přezkumu merita věci pohledávky, tak zde není nijak dramatický rozdíl mezi tím, zda je jedna pohledávka (z jednoho skutkového důvodu) přihlášena v jedné přihlášce jednou dílčí pohledávkou, v jedné přihlášce v několika dílčích pohledávkách, či snad ve více přihláškách. Právní rozbor toto rozdělení věřitele zpravidla neovlivňuje. Pokud však věřitel např. přihlásí čtyři nesouvisející závazky ve čtyřech dílčích pohledávkách jediné přihlášky, rázem správce musí podniknout čtyři různé přezkumy merita věci za jedinou odměnu. Přikládat tedy problematice ten význam, že klíčový je počet věřitelů, a nikoliv počet přihlášek, je zcela zcestná úvaha a neodpovídá podstatě problému ani úmyslu zákonodárce.

Rovněž je třeba říci, že větší počet přihlášek samozřejmě zatěžuje administrativu kanceláří insolvenčních správců více než méně přihlášek. Pro každou přihlášku je nutno zakládat samostatný spis, samostatně ji evidovat, samostatně vyzývat k opravě, či vyrozumívat o popření či zahajovat samostatné incidenční spory. Jen tato činnost si vyžaduje zvýšené finanční náklady insolvenčního správce. Spojení více pohledávek jednoho věřitele do jediné přihlášky je nepochybně i pro insolvenčního správce pohodlnější a levnější, avšak to výhradně z hlediska administrativní zátěže. Vlastní právní přezkum merita věci toto neovlivňuje a tato práce musí být odvedena v zásadě stejným způsobem, ať je pohledávka formálně přihlášena jakkoliv „rozkouskovaná“. Nadto je třeba dále uvést, že přiznat insolvenčnímu správci jedinou odměnu za přezkum za situace, kdy jeden věřitel uplatní ve dvou přihláškách dvě různé pohledávky, vlastně znamená, že odměna insolvenčního správce je krácena na polovinu, anebo že meritorní přezkum jedné z pohledávek tedy provádí insolvenční správce v podstatě zdarma bez nároku na odměnu. Bez ohledu na počet přihlášek totiž opravdu musí provést přezkum dvou odlišných právních případů.

Nesoulad se smyslem a účelem právní úpravy a snad i rozpor se základními právy insolvenčních správců, kdy je jim odměna nesprávným výkladem nedůvodně krácena, je více než zjevný. Teleologie dotčených ustanovení nepochybně svědčí tomu, že insolvenční správci mají za přezkum přihlášek obdržet adekvátní odměnu, která nemá být nedůvodně krácena, tedy minimálně odměnu za každou jednu přihlášku. Bez povšimnutí není možné ponechat samotný důvod, proč byly odměny za přezkum přihlášek do právního řádu zavedeny. Ten zcela koresponduje s výše uvedeným, tedy nezbytností zajistit, aby tak vysoce kvalifikačně náročnou práci, jako je přezkum přihlášek, prováděly jen osoby s vysokou kvalifikací. Jinými slovy je potřeba tyto odborníky také kvalifikovaně ohodnotit. Dle zákonodárce je nežádoucí, aby insolvenční správce vykonával tak odborně náročnou činnost, jako je přezkum přihlášek bez náležité odměny. [27] Soudy používající „pražský“ přístup pak tento důvod zcela ignorují a fakticky svými závěry popírají, že by měl správce za svou činnost dostat adekvátní odměnu.

 

Řešení a závěr

Autor zastává názor, že by insolvenční soudy měly kompletně přestat ve své rozhodovací praxi uplatňovat tzv. „pražský“ výklad a mělo by v rámci soudní praxe v celé České republice dojít ke sjednocení na stanovisku, že insolvenčním správcům náleží odměna za přezkum přihlášek vypočtená za využití počtu přihlášek, bez ohledu na to, kolik věřitelů své pohledávky přihláškami uplatňuje, či jak své pohledávky jeden věřitel v přihláškách rozděluje. Takovýto výklad z pohledu autora nejlépe odpovídá nejen jazykovému znění, ale i smyslu a účelu příslušných norem insolvenčního práva. Jiný výklad z pohledu autora obstát nemůže a je za současné právní úpravy neodůvodnitelný a neudržitelný. Ústavní soud by rovněž neměl před daným problémem strkat pomyslnou hlavu do písku, ale v případě dalšího nápadu předmětného problému o věci věcně rozhodnout, neboť tvrzená bagatelnost věci je pouze domnělá a opomíjí komplexnost problému, který přesahuje zájem jednotlivého insolvenčního správce – stěžovatele

 

JUDr. Petr Horák, advokát, insolvenční správce, doktorand na katedře soukromého práva Univerzity Palackého v Olomouci
Foto: canva.com, archiv AD

 

---

 

[1]     Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

[2]     Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů

[3]     Zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů

[4]     Zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

[5]     Resp. do vydání usnesení Městského soudu v Praze, č.j. MPSH 89 INS 33458/2014-B-33 ze dne 20. června 2017 a následně potvrzujícího usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. VSPH 1 INS 1301/2017-B-38 ze dne 16. listopadu 2017

[6]     Příklad: věřitel přihlásil celkem 5 samostatných přihlášek, které insolvenční správce přezkoumal. Za každou takovou přihlášku správci náleží odměna 1000 Kč (resp. 250 Kč v oddlužení) + DPH, tedy výpočet je 5 x 1000 (resp. 250) = 5000 Kč (resp. 1250 Kč v oddlužení) odměna za přihlášky. Jde o mimopražský způsob výpočtu odměny za přihlášky.

[7]     Od účinnosti zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů

[8]     Např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022, č.j. 1 VSPH 984/2022-B-28, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2020, č.j. 2 VSPH 381/2020-B-16, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č.j. 1 VSPH 984/2022-B-28 a jiné.

[9]     Např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č.j. 3 VSPH 596/2020-B-24, jehož závěru se soud přidržel i v usnesení ze dne 23. srpna 2022, č.j. 3 VSPH 706/2022-B-27.

[10]   JIRMÁSEK, Tomáš. Odměna insolvenčního správce z počtu věřitelů, nebo přezkoumaných přihlášek? K jednotě soudního rozhodování [online]. www.insolvencnizona.cz, 24. dubna 2020 [cit. 17. února 2023]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/odmena-insolvencni-spravce-z-poctu-veritelu-nebo-prezkoumanych-prihlasek-k-jednote-soudniho-rozhodovani/

[11]   Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č.j. 3 VSPH 596/2020-B-24

[12]   Např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. května 2023, sp. zn. III. ÚS 1178/23 nebo Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2023, sp. zn. I. ÚS 1076/23

[13]   Srov. § 11 insolvenčního zákona

[14]   JIRMÁSEK, Tomáš. Odměna insolvenčního správce. Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2021, str. 181–193

[15]   tamtéž

[16]   MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 98

[17]   FABIAN, Pavel: Náleží insolvenčnímu správci odměna podle počtu přezkoumaných přihlášek, nebo podle počtu přihlášených věřitelů? [online]. www.odborneoddluzeni.cz, 27. listopadu 2020 [cit. 8. června 2023]. Dostupné z: https://www.odborneoddluzeni.cz/nalezi-insolvencnimu-spravci-odmena-podle-poctu-prezkoumanych-prihlasek-nebo-podle-poctu-prihlasenych-veritelu/

[18]   Např. nález Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 či nález Ústavního soudu ze dne 30.9.2009, sp. zn. III. ÚS 384/08

[19]   Tamtéž

[20]   Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., obecná část str. 78

[21]   Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., zvláštní část str. 114

[22]   Důvodová zpráva k vyhlášce č. 398/2013 Sb., obecná část str. 1

[23]   Důvodová zpráva k vyhlášce č. 398/2013 Sb., obecná část str. 5

[24]   Důvodová zpráva k vyhlášce č. 398/2013 Sb., zvláštní část str. 17

[25]   Důvodová zpráva k zákonu č. 64/2017 Sb., zvláštní část str. 151 dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=126107

[26]   Insolvenční správce v tomto ohledu může být s trochou nadsázky označován jako „malý soudce“

[27]   Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., obecná část str. 78