„Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.“ Takto definuje svobodu pohybu článek druhý odstavec první Protokolu číslo 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Svoboda pohybu, mezinárodněprávně upravená, má v Evropě již šedesátiletou historii, neboť tento protokol byl ve Štrasburku přijat dne 16. září 1963.

Když jsme téměř před deseti lety začínali s manželkou podnikat první kroky k rekonstrukci domku v malé alsaské vesnici, charakterizoval nám její starosta svobodu zvolit si místo pobytu poněkud jinak, ale přitom přesně v duchu zmíněného článku. Pan starosta, kdysi středoškolský profesor historie, byl tehdy ve své funkci více jak dvacet let. Projekt rekonstrukce se mu líbil, a tak se úřední jednání brzy změnilo v přátelskou debatu, ve které mimo jiné zaznělo. „Nejste prvními cizinci, kteří chtějí bydlet v naší obci, a nebudete tu mít žádné problémy. Ale má to jednu podmínku, ať kohokoliv potkáte, usmějte se na něj a pozdravte ho. Pak vás určitě naši obyvatelé vezmou mezi sebe.“ Drželi jsme se jeho moudré rady a funguje to pořád, i když dnes už si pan starosta užívá důchodu.

Posléze jsme zjistili, že naši nejbližší sousedé pocházejí z Bavorska. Přišli do Alsaska před více jak padesáti lety. Usadili se v „naší“ vesnici, protože chtěli bydlet na prvním kopci od Štrasburku směrem k pohoří Vogézy. On byl vynikajícím odborníkem, pokud jde o vaření piva, a postupně vystřídal ve vedoucích pozicích několik alsaských pivovarů. Ona vychovávala děti. Brzy jsme se začali vzájemně navštěvovat a povídali jsme si francouzsky, byť oba kromě mateřské němčiny výborně hovoří i anglicky. Když se naše setkání stala důvěrnějšími, dozvěděli jsme se zajímavou věc – jejich děti jim před mnoha lety unisono sdělily, že rozhodnutí usadit se v Alsasku považují za nejlepší životní krok svých rodičů.

O kousek dál ve vesnici bydlí anglický pár, oba původně výtvarníci změnili svou profesi, aby mohli bydlet ve vytoužené Francii. A tak zatímco ona se vrhla na počítače a IT problematiku, on alespoň trochu „výtvarničí“ jako zubní laborant, a navíc sám doma vaří, hádejte co, inu excelentní pivo.

Máme i francouzské přátele z naší obce, kterým vůbec nevadí, že jsme poněkud navýšili počet cizinců na alsaském venkově. Ostatně babička největší farmářky ve vesnici pocházela ze Zakarpatské Ukrajiny a přišla do Alsaska v první polovině minulého století.

Francouze usazené v Čechách či na Moravě bohužel neznám, ačkoliv jeden náš český kamarád má za manželku Francouzku. Leč v Praze, odkud pochází, se oba objevují sporadicky. Do naší krásné země obyvatelé Francie necestují ani moc turisticky. Ale to je pro Francouze typické. Tráví totiž nejraději dovolenou ve své zemi. Není proč se divit. Nedávno jsme v televizi s manželkou sledovali seriál nazvaný lapidárně „Nejkrásnější země světa“. Francouzi si natočili dokument o své domovině. Museli jsme konstatovat, že s názvem se strefili. Objevili jsme ve filmu spousty nádherných míst, která jsme zdaleka nedokázali navštívit, byť se hojně snažíme cestovat nejen po Alsasku a jeho nejbližším okolí.

Připouštím, že v Čechách mají „obrazně“ řečeno Francouzi, a tedy i Alsasané největší zastoupení v budovách Národní galerie. Její francouzská sbírka je pověstná, byť jí suverénně vévodí francouzský Španěl Pablo Picasso v podobě neuvěřitelné kolekce z jeho kubistického období, kterou pořídil Čech Vincenc Kramář povětšinou ještě před první světovou válkou.

Ale vraťme se k právu. Se svobodou pohybu a svobodou zvolit si místo pobytu je nerozlučně spojeno slovní spojení právoplatně se zdržovat na území státu. A tak když jsem si tuto sobotu četl svoje oblíbené Le Figaro a dozvídal jsem se o velké manifestaci v Paříži, musel jsem dát plně za pravdu komentáři obsaženém v dalším článku. Jeho autor vyjádřil názor, že náměstí place de la République je symbolem Paříže i Francouzů a že nejsme ani v Bejrútu, ani v Tunisu. A protože jsme v Paříži, tak je nepatřičné skandovat: Allah akbar!

A já jen přidávám, že ten, kdo se právoplatně zdržuje na území státu jiného než svého rodného, se na místní usmívá a slušně pozdraví – samozřejmě v jejich jazyce…

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: canva.com