Studium práv mu přerušila 1. světová válka, po ní ale dostudoval a svá první advokátská léta strávil v Bratislavě. Mezi jeho klienty patřily slavné šlechtické rody i zahraniční ambasády. A právě kontakty se zahraničím se staly záminkou k jeho zařazení mezi obžalované v politickém procesu s JUDr. Miladou Horákovou. Za velezradu a vyzvědačství si odseděl celkem 13 let, po svém propuštění z vězení se k advokacii již nikdy nevrátil. Dnes, tedy 5. září 2023, si připomínáme 48. výročí úmrtí JUDr. Jiřího Křížka – advokáta, který sice ztratil svobodu i majetek, ale neztratil přesvědčení.

Jiří Křížek se narodil před 130 lety (27. května 1893) na pražských Královských Vinohradech do dobře situované rodiny – otec působil jako ředitel banky Slavia, maminka byla v domácnosti. Kromě Jiřího měli Křížkovi i dceru Bělu. Děti vyrůstaly v harmonickém rodinném prostředí, učily se mimo cizím jazykům a historii, a byly vychovávány v křesťanském duchu.

Po ukončení obecné školy pro chlapce studoval Jiří na českém gymnáziu na Královských Vinohradech, poté (od prosince 1912) pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Fakultu však nakonec ukončil až v roce 1920, neboť jeho studia byla přerušena 1. světovou válkou – v roce 1914 narukoval k 11. pěšímu pluku v Praze, o rok později byl na ruské frontě těžce raněn. Následně byl až do konce války zařazen jako instruktor výcviku nováčků a na frontu se již nedostal. Do zálohy odešel v hodnosti štábního kapitána.

Po válce se Jiří Křížek vrátil do „školních“ lavic. Po dokončení studií na Právnické fakultě UK se v roce 1920 přestěhoval do Bratislavy – nejprve prošel praxí advokátního koncipienta, poté pracoval postupně u advokátů JUDr. Milana Ivánky a JUDr. Ľudevíta Medveckého. Po splnění povinné praxe byl 29. prosince 1924 zapsán do Advokátní komory v Turčianskom Sv. Martine.

V lednu 1925 začal pracovat jako samostatný advokát, jeho kancelář dobře prosperovala. Často se vracel do Prahy za rodinou. Zde se také seznámil se svou budoucí manželkou Annou Matějovskou, která po sňatku následovala manžela na Slovensko. V Bratislavě prožili manželé Křížkovi šťastné roky. Jiřímu se profesně dařilo. Byl inteligentní, komunikativní a jazykově vybavený, a tak snadno získával klientelu, a to zejména v diplomatických kruzích.

Ve výkonu advokacie pokračoval doktor Křížek i po svém návratu do Prahy v roce 1939. V době okupace Československa jeho advokátní kancelář příliš neprosperovala. Za protektorátu Jiří Křížek u německých soudů nezastupoval a obecně hůře získával novou klientelu. Věnoval se více kauzám majetkového charakteru, dojížděl za tímto účelem třeba i do Budapešti.

Od roku 1940 vyvíjel doktor Křížek aktivity ve zpravodajských službách ilegálně operující skupiny Dr. Lányho, jež pracovala pro londýnskou exilovou vládu. Zúčastnil se i Pražského povstání, dokonce působil u velitelství revoluční gardy okrsku Malá Strana – Ministerstvo financí.

Po skončení války zúročil své diplomatické kontakty a začal budovat klientelu – poskytoval právní služby některým zahraničním ambasádám, např. britské, rakouské či indické, mezi jeho klienty patřili rovněž bohatí podnikatelé a šlechtické rody, např. Schwarzenbergové, Lobkowiczové nebo Kinští.

Po roce 1945 se stal Jiří Křížek členem Československé lidové strany. V roce 1949 jeho sestra Běla s manželem, kterému hrozilo zatčení, emigrovala do USA. (Jiří Křížek se s ní shledal až po 20 letech, v roce 1968, v kanadském Vancouveru, kam se přestěhovala.)

V prosince 1949 mu Krajské sdružení advokátů v Praze přikázalo, aby zlikvidoval svou advokátní kancelář. V únoru 1950 byl vzat do vazby a následně byl dodatečně připojen ke skupině kolem JUDr. Milady Horákové, ač nikoho z dalších dvanácti souzených neznal. Záminku k tvrzení, že působil proti výdobytkům Února 1948, poskytla zejména jeho spolupráce se západními, a tím pádem nepřátelskými ambasádami a bohatou šlechtou, rovněž likvidovanou komunistickým režimem. Pro jeden z největších politických procesů, který doprovázela rozsáhlá propagandistická kampaň, byl JUDr. Křížek zároveň viditelně vybrán jako „zástupce“ lidové strany. V červnu 1950 byl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a byl odsouzen ke 22 letům těžkého žaláře. Součástí rozsudku bylo uložení peněžitého trestu ve výši 150 tisíc korun, propadnutí celého jmění a ztráty občanských práv na dobu deseti let.

Trest si odpykával v těžkých podmínkách těch nejkrutějších věznic – na Mírově, ve Valdicích, Leopoldově a v Ilavě. Za celou dobu věznění se nenechal zlomit ke spolupráci s totalitním režimem, mezi vězni působil jako nesporná morální autorita.

Propuštěn byl v roce 1963 na základě milosti prezidenta republiky. Bylo mu téměř 70 let a měl podlomené zdraví. Do advokacie se už nevrátil a jelikož mu nebyl přiznán žádný důchod, živil se jako knihkupec, jeho manželka Anna pak manuální prací v továrně. Ke konci své kariéry v advokacii řekl: „Byla to moje vlastní chyba, což dnes uznávám, že jsem nehledal nikdy styku s prostým lidem, a tak mi zůstaly jeho přání a tužby neznámy. Největším mým životním zklamáním bylo poznání, že český národ není tak morálně a politicky vyspělý, jak jsem se domníval.“

Stárnoucí bezdětní manželé dožili v Praze s pomocí a díky péči rodinných přátel. V létě 1975 byli oba hospitalizováni – první zemřela Anna, dva dny po jejím pohřbu (5. září 1975) ve věku 83 let i Jiří. Pohřbeni byli na Olšanských hřbitovech v Praze.

Redakce AD
Foto: archiv ČAK