Advokáti zabývající se vypořádáním SJM již notnou dobu čekali na výkladové stanovisko soudní judikatury k ust. § 742 odst. 2 o. z. a na vodítko ke způsobu ocenění valorizace vnosů. Výkladu Nejvyššího soudu (dále též „NS“) jsme se konečně dočkali koncem roku 2022, kdy došlo dne 27. 9. 2022 k vynesení rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, a nedlouho na to, dne 30. 11. 2022, i rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1765/2022, v nichž valorizaci NS podmínil dohodou účastníků či ji zúžil na, zdá se, zcela výjimečné případy. Nejvyšší soud v závěru prvního z výše uvedených rozsudků konstatoval, že příliš široce formulovaný text zákona je fakticky „nepravou zakrytou mezerou v právu“. Co to znamená a čím byla zaplněna, se pokusím přiblížit v tomto článku.

Termín „mezera v právu“ jsem již slyšela, ale přiznávám, že s termínem „nepravá zakrytá mezera v právu“ jsem se setkala ve své praxi poprvé. V soudní judikatuře přitom daný termín není novum. Blíže se k němu vyjádřil např. Ústavní soud v rozhodnutí z roku 2007, na něž Nejvyšší soud ve svém rozsudku, týkajícím se valorizace vnosů, odkázal, když jej v samém závěru citoval: „O nepravou zakrytou mezeru jde tehdy, je-li text zákona formulován příliš široce, takže je nutné jej za pomoci teleologické redukce interpretovat úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění. Jde tedy o odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoliv však smysl a účel.“ Při bližším zkoumání rozdělení mezer v právu na „pravé, technické“ či „nepravé, zakryté, teleologické“, které v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu lze vyčíst, lze jen přisvědčit tomu, že takové mezery v právu existují a není bez významu je takto členit. Osobně bych si dovolila první z těchto mezer (mezery pravé) označit pro zjednodušení jako mezery na principu „chyby v psaní“. V případě druhého typu mezer (mezery nepravé) jde patrně o to, že zákonný text jde do určitého rozporu se širšími principy, o nichž není pochyb, a přitom navíc nechává určité otázky nezodpovězeny, tedy nechává v textu „mezeru“. Je ale otázkou, zda se lze shodnout na tom, jak takové mezery, resp. zejména mezery nepravé, vyplnit, resp. jak tyto zákonné vady řešit. Ústavní soud dokonce uvádí „mezní případ“, kdy právě taková nepravá mezera v právu může dle něj vést k „prohlášení určité právní úpravy z teleologických důvodů za obsoletní“, čímž může dojít k úplnému vyloučení její aplikace.[1]

K jakým závěrům vedlo shledání takové nepravé mezery v zákonném textu Nejvyšší soud při výkladu valorizace vnosů?

Nynější občanský zákoník stanoví ve svém ust. § 742 odst. 2 následující: „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“

Byť uvedená úprava stanovená v nynějším občanském zákoníku určitý odraz v předchozí judikatuře soudů měla, a to zejména v oblasti redukce vnosů při vynaložení výhradního majetku na společný, bylo již v danou dobu zřejmé, že až praxe ukáže pravý dopad a zejména problematiku daného zákonného textu.

Z pozice zástupců účastníků jsme pak při uplatnění požadavku na zvýšení nebo snížení hodnoty vnosu s napětím a mnohdy marně očekávali, jak se soud vypořádá se zadáním znaleckého úkolu na ocenění nemovitostí, kterých se takové investice zpravidla týkají nejčastěji. Nejasnost výsledku, jakož i rozpačité či zadání ignorující znalecké posudky, pak mnohé z nás vedla raději k přijetí dohod, jež v daných sporech jsou z hlediska hospodárnosti řízení vždy lepší variantou ukončení sporu. Možná právě proto jsme na soudní rozhodnutí Nejvyššího soudu čekali tak dlouho.

Dohodu se ale zjevně nepodařilo uzavřít v prvním z výše zmíněných případů, jež NS řešil a v němž dne 27. 9. 2022, pod již zmíněnou sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, vydal své rozhodnutí. V daném sporu se jednalo o vypořádání investic (vnosů) vynaložených ze SJM na výlučný majetek žalovaného při rekonstrukci domu v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho otce.

Má-li zaplnění nepravé zakryté mezery v právu vést k tomu, že zákonný text formulujeme nad, či dokonce mimo rámec jeho dikce, za užití smyslu a účelu širších kontextů, není se čemu divit, že hned v úvodu svého odůvodnění Nejvyšší soud obšírně zdůrazňuje nutnost učinit výklad „v kontextu právní úpravy vztahů mezi manželi“. Vnos označuje NS za poskytnutí peněžní částky, u níž se zpravidla v době jejího poskytnutí neuvažuje o její návratnosti.

NS jde ve své úvaze dokonce dál v tom smyslu, že vnos mezi manželi označuje de facto za darování sui generis, pakliže se u jeho vydání vychází ze souhlasu obou manželů. Pokud naopak souhlas absentuje, či je dokonce vyjádřen nesouhlas, pak návrat uvedené sumy přirovnává NS k situaci vzniku bezdůvodného obohacení, a to nikoliv ke dni zániku SJM, ale ke dni jeho vynaložení.

Nejvyšší soud pak dále rozebírá fungování smluvních vztahů obecně, kdy zdůrazňuje, že se zapůjčené půjčky vrací bez úroků, pokud není smluveno jinak, a k běžným smluvním vztahům pak přirovnává vztah závazkového vztahu mezi jedním z manželů a „společným jměním“. NS přitom zdůrazňuje, že v době, kdy k investici (vnosu) dochází, neuvažuje „SJM“ tak, že by počítalo s výnosem. Mnohdy totiž v danou chvíli neuvažuje ani nad tím, že by měla být daná částka jakkoliv kompenzována, natož v rozsahu vyšším, než byla poskytnuta. Mezi další argumenty pro své následné závěry konstatuje Nejvyšší soud rovněž argumentaci, kterou fakticky užil odvolací soud ve druhém z výše citovaných rozsudků, aniž by v době vynesení svého rozhodnutí mohl znát závěr prvního z citovaných rozhodnutí NS, a totiž, že mezi investicí (vnosem) a zvýšením ceny věci zpravidla ani není vztah příčiny a následku, resp. že cena se zvyšuje v důsledku zcela jiných okolností objektivní povahy.

Za významnou skutečnost považuje NS též to, zda danou věc ve výlučném vlastnictví (typicky nemovitost) pak manželé společně užívají (čímž chce NS nepochybně navázat na „rozhodnutí o odbydlení“ ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, které, jak pevně věřím, soudní judikatura brzy výkladem rozšíří nejen na platby hypoték, ale právě i na investice do společně užívaných nemovitostí, byť ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů).

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že „občanský zákoník nevychází ze zásady, že by se dluhy a pohledávky ‚valorizovaly‘ bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věci, které se týkají“, a že tak tedy není v zásadě důvod takovou zásadu stanovit pro případy SJM, neb by tím bylo možné de facto dosáhnout zhodnocení vyššího než uložením financí v peněžním ústavu a investující manžel by navíc byl v nepřiměřené nejistotě, kolik bude fakticky jednou do SJM vracet. S ohledem na jednoznačné následné závěry soudu můžeme jen spekulovat nad tím, proč NS v daném odstavci svého rozhodnutí dodává, že tyto jeho závěry platí tím spíše pro investice učiněné před 1. 1. 2014. Máme to snad chápat tak, že investice učiněné po 1. 1. 2014 je třeba zkoumat méně kriticky? Osobně se domnívám, že ne, že závěry soudu dále potvrzují aplikaci právní věty daného rozhodnutí na jakékoliv investice učiněné za trvání manželství do odděleného majetku nebo z odděleného majetku do majetku společného, náznak odlišení investic do 1. 1. 2014 ale považuji za nešťastný.

Lze tak shrnout, že NS tedy do své právní věty za citaci zákonného textu dodal, že ona valorizace, s ohledem na všechny jeho výše uvedené argumenty, proběhne, „jen pokud se tak účastníci dohodli“.

Vrátím-li se obecně k výše uvedeným konstatováním NS, za sebe mohu jen dodat, ano, občanský zákoník z dané zásady (valorizovat bez dohody) nevychází a ano, jeví se to nespravedlivé vůči manželovi, jenž by měl takovou investici do svého výlučného majetku zvýšenou (navíc zcela nevyzpytatelně) vracet, nicméně přesně toto dle mého mínění ze zákonného textu plyne ve vztahu k vypořádání SJM, jakkoliv se mi to nelíbí.

Navázání aplikace daného ustanovení na dohodu, neb se to tak v jiných vztazích „dělá“, jsem zcela upřímně neočekávala. Pokud SJM v době např. investice do výlučného majetku neuvažuje o její návratnosti, neuvažuje jistě ani nad tím, že by o investici (půjčce) uzavřelo dohodu o „úrocích“ či jakémkoliv jiném jejím zvýšení. Nečekám, že by tak v praxi bylo možné takové dohody očekávat. Pokud to snad soud mínil tak, že ona dohoda by mohla být uzavřena i ex post, tedy až v rámci vypořádání, pak se na danou úvahu dívám značně skepticky, neboť u soudu se zpravidla setkáváme právě tehdy, kdy se o vypořádání zaniklé masy SJM partneři schopni dohodnout nejsou.

Věc se může jevit tak, že bychom měli poděkovat NS, že svým výkladem zjevnou nespravedlnost částečně vyřešil. Ale de facto tímto řešením vytvořil absurdní situaci, jež aplikaci daného zákonného textu vyloučila, protože v praxi takovou dohodu očekávat nelze. Je pravda, že právě vyloučení aplikace zákonného textu, v případě nepravých mezer v zákoně, jak již výše uvedeno, připustil přímo Ústavní soud.

Možná jsme si tak chtěli mnozí oddychnout, že tedy nemusíme nyní řešit složité otázky, které dané zákonné ustanovení implikuje, tedy např. jak budeme řešit postupné investice, mísení investic apod., neboť vše je tak de facto podmíněno onou zmíněnou dohodou.

Bohužel nešťastné zákonné úpravě se ale ani nyní nevyhneme. NS nám totiž opět ponechal zadní vrátka naznačená v úvodu mého článku. NS totiž dále konstatoval, že pakliže by „nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu, bylo v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílu na společném majetku (tzv. disparita)“. Tedy můžeme dále spekulovat nad tím, jaké typy situací bude možné pod uvedené vztáhnout a co přesně bude znamenat „přihlédnout“. Víme ale alespoň, že pak valorizace onoho vnosu bude zohledněna v rámci disparity podílů.

Uvedené závěry pak potvrzuje rovněž rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem dne 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1765/2022, jež se týkalo pořízení nemovitosti, kdy celá kupní cena byla hrazena z výlučných prostředků.

Závěr

V úvodu mého článku jsem se zamýšlela nad členěním právních mezer v zákonném textu. Konstatovala jsem rovněž závěr Ústavního soudu, jenž dokonce připouští vyloučení aplikace zákona na základě označení zákonného textu za obsoletní, právě z důvodu využití teleologického výkladu nepravé mezery, k čemuž rozebírané rozhodnutí NS o valorizaci fakticky vedlo (byť se zachováním výjimek). Kde je ale právní jistota účastníků řízení? Jak moc lze přijetí tak stěžejní judikatury předvídat? Po vydání v úvodu uvedených rozsudků NS jsem si vybavila situaci v roce 2020, kdy došlo k přijetí rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, jež změnilo okamžik, ke kterému jsme zkoumali stav věci, kterou jsme v rámci SJM vypořádávali.

I tehdy se jednalo o změnu, kterou patrně všichni vnímáme jako spravedlivou, ale obojí mě vede ke značné skepsi při výkladu zákonného textu. Za mě i toto rozhodnutí bylo logické a správné, ale opět jen těžko předvídatelné a opět s alibistickými „zadními vrátky“. Svým způsobem se ale NS nedivím, také bych měla obavu stoprocentně vyloučit něco, co z jazykového výkladu plyne, byť výklad teleologický nás navádí zcela jinam. Nicméně stanovovat očekávatelný výsledek soudních pří o vypořádání SJM, jenž po nás klienti zpravidla chtějí, mnohdy ještě před sepisem návrhu na rozvod, se v poslední době stává loterií. Příčinou je nepochybně nekvalitní legislativa, jak k tomu ale účastníci řízení přijdou? Řečeno s trochou nadsázky, snad se raději vůbec nerozvádět, anebo nesezdávat?

 

JUDr. Monika Bernardová působí jako advokátka v Jenišovicích u Jablonce nad Nisou.

Ilustrační foto: pixabay 

---

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06.