§ Silvestrovské příběhy z advokátní praxe a soudní síně §

Přelétavý ptáček

Rudolf by na burze sběratelů kuriozit mohl nabídnout svůj zápočtový list. Do čtyřiceti let stačil změnit více než deset zaměstnavatelů. To vyznačovalo jeho klopotné hledání podniku, který by nejlépe splnil jeho finanční požadavky. Žádný nebyl dost dobrý, aby v plné míře uspokojil jeho potřeby. Měl rád ženy, ony zase jeho a každá láska něco stojí… Zejména tehdy, když se vyznává po večerech ve vinárnách a kavárnách. K tomu však žádný zaměstnavatel nepřihlížel. Rudolf dostával pouze to, co si odpracoval.

Rudolf tedy jako ptáček létal ze zaměstnání do zaměstnání. S rozvázáním pracovního poměru neměl nikdy potíže, protože si dříve vybíral jen zaměstnavatele, kteří měli nouzi o zaměstnance. Každý ho rád přijal, neboť Rudolf neměl špatnou pracovní morálku a o dobré řidiče náklaďáků je vždy nouze.

S rozvojem tržního hospodářství se ale rozšířil i obzor Rudolfových podnikatelských vášní. Soustředil se na soukromé podnikatele. A tak se stalo, že nastoupil k jedné soukromé stavební firmě. Vozil náklaďákem cihly, vápno i dřevo na stavbu. Po několika týdnech, když pobral první výplaty, došel k závěru, že ani tento podnikatel není tím pravým. Jako mnohokrát předtím začal se znovu poohlížet po výnosnějším zaměstnání. A podařilo se…

„Dávám tímto výpověď,“ oznámil lakonicky den před Silvestrem vedoucímu autoprovozu. „Po Novém roce mě už nečekejte, mám něco lepšího, šéfe.“

Slovo dodržel. První pracovní den v novém roce skutečně Rudolf do práce již nepřišel. Marně ho od rána čekali, místo za volantem náklaďáku zůstalo prázdné. Trvalo několik dnů, než se šéfovi firmy podařilo sehnat náhradu. Ještě předtím ale musel nařídit několika zaměstnancům přesčasy, aby Rudolfův výpadek nahradili.

Neuplynulo mnoho času a Rudolf se opět sešel se svým bývalým šéfem. Tentokrát u soudu. Firma na něj podala žalobu pro neoprávněné a protizákonné skončení pracovního poměru. Rovněž požadovala náhradu škody, protože musel uhradit náklady za nedodaný materiál v důsledku Rudolfovy absence.

Vždyť jsem nic neprovedl,“ hájil se Rudolf. „Tady je potvrzení, že jsem okamžitě nastoupil k jinému zaměstnavateli.“

„To není podstatné,“ vysvětloval mu soudce. „Nejste žalován pro příživnictví, neboť takový trestný čin již dávno neexistuje, ale pro náhradu škody a nezákonné skončení pracovního poměru.“

O tom jsem neslyšel, že i když pracuji, udělám škodu,“ pravil spisovně obžalovaný.

„To není také podstatné, že jste neslyšel,“ konstatoval suše soudce. „Počkejte na chodbě, senát se poradí o rozsudku.“

Neradili se dlouho. Občanskoprávní senát prohlásil jeho výpověď za právně neúčinnou. Kdo to kdy viděl, dávat výpověď ústně. Změněný zákoník práce upravený podle nového občanského zákoníku uvádí, že se k takovému jednání nepřihlíží. Kromě toho bude muset Rudolf teď v práci, do které se musel vrátit, přidat, aby uhradil škodu, kterou musí podnikateli zaplatit.

Teď už Rudolf zase vozí u stavební firmy cihly, vápno i dřevo. A jestli se s ním podnikatel sám nerozloučí, bude za volantem sedět asi dost dlouho… Soudní rozsudek tak ukončil jeho kariéru přelétavého ptáčka.

 

Za odložené věci se neručí?

Panečku, to byla zábava v restauraci U zelené žáby! Nálada byla prima, po basičce piva se jen zaprášilo, ale přísun dalších lihovin byl zajištěn, takže mariášová partička mohla vesele pokračovat.

 „To je ale nerozum, Pepíku, takhle mi zabít krále,“ rozkřikl se na půl hospody Karel, který nebyl spokojen s herní aktivitou svého partnera. Ten si kritické ohodnocení nenechal jen pro sebe a mohutným bouchnutím do stolu, až půllitry poposkočily a pěna spadla, okřikl dalšího člena mariášového trojlístku Přemysla, krátce zvaného Přemda: „Kam člověče lezeš s tou sedmou, nech si ji až nakonec!“

Výroky jistě pozoruhodné. Profesor dějepisu by asi zalistoval v učebnici české historie, aby si odůvodnil násilnou smrt krále. Příznivec matematiky by zase nepochopitelně zakroutil hlavou nad zařazením sedmy na konec číselné řady.

Leč mariášový trojlístek si s poznatky vědy hlavu nelámal. Další výroky jeho členů to potvrdily. K jejich cti patří, že nikdy nepřesáhly hranice slušnosti, Staly se jen vzájemným kritickým metrem pro mariášové umění těch, kteří každý večer U zelené žáby tomuto „sportu“ holdovali.

Tak se Pepo nezlob, že jsem byl dneska tak prudkej!“ „Navždy dobrý, že jó, Přemdo!“ „Za několik dnů se zase uvidíme, kámošové,“ končili večer přátelsky a s kamarádskými omluvami, poklepáním na ramena a stiskem rukou si pomáhali do kabátů.

Pátek, co pátek se tento obrázek opakoval. Až jednou, právě na Silvestra, když se večer protáhl, Přemda vyšel naprázdno. Kamarádi mu s oblékáním nepomohli. Nebylo vlastně do čeho. Na věšáku, kam si Přemda před několika hodinami odložil svoji novou péřovou bundu, viselo otrhané a ušpiněné sako.

Podezření za nepodařený vtip padlo na kamarády. „Vždyť jsme přece od karet šli na onu místnost všichni společně,“ bránili se oba. Přemda alibi uznal, a tak se obrátil na majitele restaurace. Ten s ironickým úsměvem ukázal na oprýskanou tabulku nad věšáky. která lakonicky oznamovala všem hostům, že „Za odložené věci se neručí!“

Přemda se však nedal. Požádal o pomoc soud. Senát se obsahu tabulky nezalekl a rozhodl, že majitel restaurace je povinen zaplatit více jak pět tisíc korun jako náhradu za odcizenou bundu. Současně poučil majitele, že tabulka s nápisem „Za odložené věci se neručí“ nezbavuje podle občanského zákoníku ubytovací a restaurační podniky odpovědnosti za odložené věci. A to platí nejen pro tyto druhy firem…

Ani krádež mariášové přeborníky od další návštěvy restaurace neodradila. Udělali však preventivní opatření: restauraci navštěvují bez kabátů. Jezdí totiž taxíkem…

 

JUDr. Ladislav Jouza, advokát
Foto: Pixabay.com

 

 

Go to TOP