Morální a právní autorita, která vždy stála pevně za svým. Člověk zásadový, občansky angažovaný, zkušený i uvážlivý, vzor morálky a odbornosti s jasnými názory na věci veřejné, disident i politik, advokát, legislativec i soudce, ale především právník. Tak se o odcházejícím předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetském, dr. h. c., vyjadřují jeho kolegové. Neskrývají respekt, obdiv, oceňují jeho práci i pevné postoje, lidskost a oddanost právu a spravedlnosti.

 

Ústavní soud vedl Pavel Rychetský dvacet let, k 7. srpnu, jen pár dní před jeho osmdesátinami, jeho mandát končí. Zanechává zde nesmazatelný odkaz, na který je možné navázat, je inspirací pro své kolegy současné i budoucí. Jak se shodují i jeho kolegové právníci, za dobu působení Pavla Rychetského u Ústavního soudu se z tohoto orgánu ochrany ústavnosti stala respektovaná instituce, která je silnější, nezávislejší a představuje jeden z hlavních pilířů ústavně demokratického systému.

Pavel Rychetský se narodil do právnické rodiny, a jak sám říká, jeho profesní směřování bylo i tímto zázemím zřejmě předurčeno. Technické obory pro něj prý vhodné nebyly, jasná cesta byla tedy humanitní vzdělání. A v rodině plné právníků… Dnes můžeme zodpovědně zhodnotit, že to byla cesta správná a ta nejlepší.

Nejen ve své profesi si Pavel Rychetský vždy stál pevně za svými názory, hájil svou pravdu a neuhýbal v žádné době. V mládí byla jeho slibná kariéra právě díky jeho pevným zásadám ohrožena a chvíli se i zdálo, že v justici skončí. Až do roku 1989 se pak živil jako podnikový právník, nepřestal však nikdy hájit lidská práva.

Byl členem chartistického hnutí, patřil mezi první signatáře Charty 77, účastnil se i různých dalších protirežimních aktivit. Nebál se vyslovit a publikovat vlastní názory, byť tak nemohl činit pod svým jménem. Proto jeho texty týkající se práva vycházely v samizdatových LN, Listech či ve Svědectví pod pseudonymem Jurist. Nebyl snad jediný chartistický dokument právní povahy, který by nenesl jeho rukopis a právní přesvědčení. Spolupracoval i s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Spolu se skupinou dalších právníků začal připravovat novou ústavu Československa.

Rok 1989 byl pro Pavla Rychetského, stejně jako pro mnoho dalších, zlomový. Stál u všeho významného, co se v té době odehrávalo. Během dalších let byl například generálním prokurátorem, ministrem spravedlnosti, hned dvakrát místopředsedou vlády, ale také advokátem. A jak sám uvádí, advokacii vykonával s potěšením a vlastně nikdy už  advokátem být nepřestal.

Na své pestré profesní cestě potkal mnoho zajímavých a významných osobností. Přátelství ho pojilo či stále pojí s Petrem Pithartem, Zdeňkem Jičínským, Vladimírem Klokočkou, Rudolfem Slánským ml. (synem R. Slánského, odsouzeného k trestu smrti), s Jiřím Dienstbierem, Ladislavem Lisem, Václavem Havlem a dalšími… mnozí již odešli, ale jejich odkaz zůstává.

On sám cítí povinnost i z úcty ke svým kolegům a přátelům z disentu, nemlčet tam, kde je třeba se ozvat, upozornit na nepravost, otevřít problém a hledat řešení. Někteří mu i v posledních letech a v nedávné minulosti jeho otevřenost vyčítali, mnozí jiní ji však s ohledem na jeho osobnost, životní zkušenosti a zásady chápou a někteří ji i obdivují.

Pavel Rychetský je v každém případě osobností, která každého osloví, nenechává nikoho netečným a nutí k zamyšlení. Otevírá diskuse, které jsou pak přinejmenším cestou k řešení. Je pevným bodem v justici, osobnost, na kterou se budou odkazovat i generace budoucí.

 

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., expředseda Nejvyššího soudu a soudce Ústavního soudu

Mám-li u příležitosti zakončení výkonu funkce současného předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského připomenout jeho mimořádnou osobnost, nemohu především pominout naši dlouholetou spolupráci, která se datuje již od roku 2000, kdy jsem jako soudce Nejvyššího soudu původně na žádost nového ministra Otakara Motejla působil na Ministerstvu spravedlnosti na základě dočasného přidělení (tzv. stáži), a to také v době, kdy byl Pavel Rychetský, tehdejší místopředseda vlády, jmenován i ministrem spravedlnosti. Rovněž pro něho, coby předkládajícího ministra, jsem připravoval legislativní návrhy zákonů včetně první verze trestního zákoníku, ale podílel jsem se též na připomínkování návrhů na podání stížností pro porušení zákona a některých dalších návrhů, jako jeho poradce. Myslím, že již tam jsme se sblížili, i když z mé strany to byla zejména úcta k jeho osobnosti, zásadovosti a hlavně jednoznačně prezentovaným názorům vždy směřujícím k podpoře rozvoje demokracie, humanity a lidských práv. Setkávali jsme se však i později, po jeho jmenování předsedou Ústavního soudu, na různých konferencích, seminářích a dalších odborných a společenských akcích. Naše spolupráce se zintenzivnila po mém jmenování předsedou Nejvyššího soudu v roce 2015 a vyvrcholila, když jsem se stal v roce 2020 soudcem Ústavního soudu.

Myslím, že přestože prožil mimořádně zajímavý život, a ač nelze nevzpomenout na jeho roky, kdy byl advokátem, na jeho působení v disentu, po sametové revoluci v různých vládních funkcích, byl podle mého názoru nejšťastnější v době svého dvacetiletého působení u Ústavního soudu, který sám nazýval „svou druhou rodinou“.

Jako předseda Ústavního soudu vždy dbal na jeho nezávislost a lze říci, že byl jedním z těch, kdo z něj vybudovali pilíř demokratického právního státu, na což může být právem hrdý. Jeho role při formulaci i přijímání důležitých nálezů Ústavního soudu, ať už šlo o restituční kauzy, věci volební nebo důchodové, ale i rodinné, zejména týkající se nezletilých dětí, zásahy do svobody projevu a ochranu novinářských zdrojů, rozhodování ve vazebním řízení atd., byla vždy zásadní a lze říci, že v mnoha případech i klíčová. Vždy dbal na ochranu základních lidských práv a svobod všech jednotlivců i jiných subjektů, kteří se na Ústavní soud obrátili.

Jeho názory, a to nejen ústavněprávní, byly pro mě vždy velmi inspirativní, ale rád vzpomínám i na zcela neformální rozhovory při posezeních u kávy nebo sklenky vína k aktuálním právním, politickým i společenským otázkám, kde uplatňoval nejen své hluboké znalosti a potřebný rozhled, ale také cit pro spravedlnost i lidský přístup. Právě při nich jsme se spřátelili a nabídl mi i tykání, což pro mě byla a je velká pocta. Vždy to pro mě byla a doufám, že i v budoucnosti budou, obohacující setkání, a to ať už jsme se bavili o odborných otázkách, politice, sportu nebo jen o knihách, které jsme oba přečetli.

Závěrem bych rád uvedl osobní přání: Vážený pane předsedo a milý Pavle, přeji ti, aby sis zachoval do dalších let po ukončení funkce mnoho zdraví, sil a elánu a aby se Ti po odchodu z Ústavního soudu dařilo v osobním i rodinném životě, a také ve sportu, který máš tak rád, abys sehrál ještě mnoho tenisových utkání se svou současnou spoluhráčkou ve čtyřhře, ale i se všemi svými budoucími sportovními přáteli. Zároveň si ale přeji, abys přispíval i nadále svými vyjádřeními ke kultivaci veřejného života v České republice, neboť Tvé komentáře jsou nejenom trefné, ale často i vtipné, a proto je velmi rád čtu, navíc Ti již nikdo nebude vyčítat, že jako předseda Ústavního soudu bys některé záležitosti komentovat neměl.

 

JUDr. Robert Němec, LL.M., advokát, předseda představenstva České advokátní komory

Pavel Rychetský představuje bezesporu jednu z nejvýznamnějších právnických osobností dnešní doby a pod jeho vedením se Ústavní soud stal skutečně respektovanou institucí zcela naplňují své poslání, ochranu ústavnosti.

On sám plně ctil Ústavu, právo a spravedlnost v nejširším slova smyslu, ale jako bývalý advokát, aktivně činný v devadesátých letech, i základní zásady a principy advokacie a práva na právní pomoc.

Jeho osobnost je důkazem toho, jak průchodnost mezi právnickými profesemi je nejen možná, ale pro rozvoj práva a demokracie i klíčová.

Domnívám se, že i do budoucna je žádoucí, aby v této vrcholné ústavní instituci byly zastoupeny všechny významné právní profese, tedy i advokáti, kteří tvoří vůbec nejpočetnější právnickou profesní skupinu. Významné osobnosti z řad advokacie se vždy aktivně podílely na budování vrcholných soudních institucí. Vedle Pavla Rychetského si dovolím připomenout Otakara Motejla, Dagmar Burešovou a další.

Panu předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému za advokacii děkuji a přeji mu hodně energie, sil a zdraví a věřím, že svými názory bude i nadále pozitivně ovlivňovat českou společnost.

 

JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., předseda Nejvyššího soudu

Po větší část mé soudcovské kariéry se mi osoba Pavla Rychetského jednoznačně pojila s jeho působením u Ústavního soudu, kam nastoupil v době, kdy jsem byl jako soudce Krajského soudu v Ostravě na stáži u Vrchního soudu v Olomouci. Vážím si jeho zásadových postojů v době, kdy se jako podnikový právník zapojoval do odporu proti komunistickému režimu, který omezoval základní lidská práva a svobody. Každý signatář Charty 77 a nositel demokratických hodnot v nesvobodné zemi musel počítat ne-li s přímou persekucí, tak minimálně s opovržením a vyčleňováním na okraj společensko-právního života v totalitním státě.

Od doby působení Pavla Rychetského u Ústavního soudu se z tohoto soudu stala respektovaná instituce, jejíž nálezy zavazují všechny osoby i orgány, a to včetně orgánů náležejících k zákonodárné i výkonné moci v naší zemi. Osoba předsedy Rychetského byla pro mě zárukou toho, že Ústavní soud se nikdy nezpronevěří silně zakotvenému hodnotovému založení a neohne nezpochybnitelné principy, na kterých stojí český ústavní pořádek, ve prospěch populismu, politické vůle nebo ekonomických tlaků.

Přeji Pavlu Rychetskému ke konci jeho mandátu zasloužený odpočinek, přiměřeně dobré zdraví a ještě mnoho radostných okamžiků v dalších letech jeho života strávených v kruhu rodiny a přátel.

 

JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., předseda Nejvyššího správního soudu

Pavla Rychetského vnímám po Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi jako čtvrtou nejvýznamnější politickou osobnost, která formovala náš život poslední již více než tři desetiletí. Dnes ho známe především jako předsedu Ústavního soudu. Zapomínáme však, že měl i zásadní vliv na transformaci komunistického práva v právní řád demokratického právního státu bezprostředně po listopadu 1989.

Ve vládě Miloše Zemana a krátce i Vladimíra Špidly v letech 1998–2003 zanechal silnou legislativní stopu při přizpůsobování českého práva právnímu prostředí Evropské unie. Jako předseda Ústavního soudu se podílel na důležitých a zároveň kontroverzních nálezech – zmiňme například tzv. restituční tečku či kauzu Melčák. Jeho přítomnost v české politice a právu však ani náhodou nezačíná rokem 1989 – již v 60. letech minulého století měl v prostředí pražské právnické a akademické obce nepřehlédnutelný intelektuální vliv a jeho pozice právního experta v disentu, spolu s Františkem Šamalíkem a Zdeňkem Jičínským, byla též výrazná. Ostatně právě spojení právní kvalifikace a působení v disentu ho v listopadu 1989 přivedlo do vrcholné politiky, v níž se i jako předseda Ústavního soudu pohyboval jako ryba ve vodě. Kdyby se býval rozhodl na podzim 2022 kandidovat na prezidenta republiky, myslím, že by se jím i ve svých téměř osmdesáti letech stal.

 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., emeritní ústavní soudce, advokát a děkan Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni

Seriózní historikové právnictví mají obvykle dostatek pramenů, díky kterým mohou snadno popsat profesní zásluhy osobnosti, jejíž životopis patří do biografického slovníku, chybí jim však často „drby“, které se nesou toliko v ústním podání. S Pavlem Rychetským se známe jednu čtvrtinu jeho života, ba co více, po jednu osminu jsme každé úterý okolo desáté hodiny na plénu Ústavního soudu spolu s dalšími snědli svůj obligátní chlebíček. Otázkou je, jak nám to které úterý chutnal.

Na to, zda Pavla zlobím, či zda spolu souzníme, jsem měl jasné poznávací znamení. Od doby, kdy mi nabídl tykání, jsem byl alternativně „Standa“ nebo „pan kolega“.

Při variantě „Standa“ se s Pavlem výborně táhlo za jeden provaz, rád jsem – ač nekuřák – zašel o přestávce „na cigárko“ do jeho kanceláře, kde se beztak nemluvilo o ničem jiném, než o projednávané zpravodajské zprávě.

Varianta „pan kolega“ nastala za našeho společného působení mnohokrát, na první případ si však zvláště pamatuji. Při obědě v brněnské Slavii někdy v květnu 2006 jsem si před kolegyněmi a kolegy od pana předsedy vyslechl kritiku svého odlišného stanoviska k nálezu ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, z níž, pokud ji slyšel, mohl obsluhující číšník vyrozumět, že jsem se dočista zbláznil.

Postupně si však Pavel Rychetský na můj literární styl zvykl, ba nemračil se ani, když jsem do odlišného stanoviska k usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3634/11, jehož byl soudcem zpravodajem, připojil fotografii hlemýždě. O pár týdnů později, při mém posledním plenárním chlebíčku, se se mnou loučil s tím, že mu moje disenty – ač s nimi mnohdy věcně nesouhlasil – budou chybět. Na děkovnou rozloučenou jsem mu proto do nálezu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, který jsme spolu vyhlašovali posledního dne mého mandátu, zakomponoval větu, že by se mohlo stát, že „se špinavou vodou by bylo z vaničky vylito i dítě“… Za sebe mohu přátelsky dodat: „Co se škádlívá, to se rádo má.“

 

Prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc., Cardiff University

„Ústavní soud nerozhoduje mezi dobrem a zlem. Musí se rozhodovat mezi dvěma různými a často protikladnými dobry. V tom spočívá smysl i obtížnost jeho rozhodování“. Tyto věty pronesl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský při besedě o knize dialogů Hledání smyslu, které jsem vedl v posledních dvou letech s novinářem a spisovatelem Karlem Hvížďalou. Považuji je za nejvýstižnější slova vyřčená o podstatě a fungování ústavního soudnictví, v nichž se zrcadlí zkušenost i uvážlivost jedné z nejvýraznějších postav budování ústavní demokracie v této zemi po roce 1989. Disident i politik, advokát, legislativec i soudce, ale především právník, který dokázal pochopit smysl a účel nejvyšších ústavních funkcí a přizpůsobit se jim tak, aby se posílila ne jeho osobní moc, ale sama ústavní demokracie, která je v této zemi stále mladá a křehká i ohrožovaná politickou zlovůlí.

Když se Pavel Rychetský ujímal funkce předsedy Ústavního soudu, leckdo vyslovoval obavu, aby nedošlo ke zpolitizování této instituce. Na tyto poznámky jsem vždy odpovídal klasickou funkcionalistickou větou „funkce mění orgán“, která se v Rychetského případě zcela naplnila, takže dnes je tato instituce silnější a nezávislejší a představuje jeden z hlavních pilířů ústavně demokratického režimu, jehož pevnost nám v okolních zemích někdejší postkomunistické Evropy právem závidějí.

Když se během období Babišovy vlády a Zemanova prezidentství Pavel Rychetský občas pouštěl na pole politických komentářů, leckdo jeho kritické výroky na adresu prezidenta i premiéra a pozdějšího vůdce opozice kritizoval jako z titulu jeho funkce nepřípustné. Jenže i v těchto excesivních případech se předseda Ústavního soudu vyjadřoval především k excesům obou ústavních činitelů bezprostředně ohrožujících režim, který má Ústavní soud v čele se svým předsedou chránit. Rychetského projevy tak přesahovaly rámec jeho funkce a potvrzovaly, že Ústava není jen jízdním řádem, podle kterého se řídí politický provoz v zemi, ale současně i zrcadlem naší kolektivní identity a občanského étosu. Jízdní řád i zrcadlo, které nám říká nejen, co kdo smí a může, ale také, proč to může a kde už se takové chování stává nebezpečné pro ústavní pravidla i demokratické hodnoty.

Pavlu Rychetskému patří velký dík za to, že naše ústavní demokracie je dnes silnější nejen institucionálně, ale především jako živé společenství sebevědomých občanů, kteří vědí, že každé právo i dobro je nakonec vždy otázka aktivní volby.

 

Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR

Doba, kdy se Pavel Rychetský loučí s funkcí předsedy Ústavního soudu České republiky, dává příležitost se zamyslet nad jeho pozoruhodnou prací a přínosem pro českou společnost. Po celou dobu svého působení byl Pavel Rychetský vytrvalým bojovníkem za demokracii, spravedlnost a právní stát a zanechal nesmazatelnou stopu v právním prostředí naší země. Jeho oddanost veřejné službě byla patrná od počátku 90. let, kdy působil jako náměstek ministra spravedlnosti a později jako ministr spravedlnosti. V tomto kritickém období transformace sehrál Pavel Rychetský klíčovou roli při utváření právního rámce České republiky a zajistil jeho soulad s demokratickými principy a ochranu práv a svobod občanů.

Nejvýznamnějším přínosem však bylo jmenování Pavla Rychetského předsedou Ústavního soudu v roce 2003. V této roli se stal strážcem české ústavy, zodpovědným za dodržování jejích principů a ochrany ústavnosti. Pod Rychetského vedením se Ústavní soud stal respektovaným strážcem spravedlnosti, který chránil práva jednotlivců a udržoval rovnováhu moci ve státě. Díky svým odborným znalostem v oblasti ústavního práva a ctěním principů právního státu se stal důvěryhodnou osobností v právnické komunitě, mezi občany i politickou reprezentací. Během svého působení se Pavel Rychetský podílel na přijetí mnoha přelomových rozhodnutích, která utvářela právní prostředí České republiky. Ta měla hluboký dopad na životy českých občanů a fungování demokratického systému – od ochrany lidských práv až po zajištění spravedlivého volebního procesu. Odkaz Pavla Rychetského bude připomínán pro jeho neochvějnou oddanost principům demokracie, spravedlnosti a právního státu. Důsledně zdůrazňoval význam nezávislého soudnictví bez politických zásahů a nutnost chránit práva a svobody všech osob bez ohledu na jejich původ či postavení. Osobně jsem měl možnost jej potkávat zejména během akcí pořádaných Jednotou českých právníků, jejímž je dlouholetým předsedou, a setkání s ním byla vždy poučná a inspirativní. Do dalších let mu přeji mnoho zdraví a času na rodinu a zájmy, na které díky své službě právu neměl v uplynulých dekádách tolik času, kolik by si určitě přál.

 

Mgr. Jan Mlynarčík, prezident Exekutorské komory ČR

Vystudovaný právník, signatář Charty 77, prokurátor, místopředseda vlády, advokát, ministr spravedlnosti, senátor, autor několika ústavních zákonů, vysokoškolský lektor. Vskutku mnohé předcházelo tomu, než se JUDr. Pavel Rychetský stal předsedou Ústavního soudu ČR.

Tuto instituci už řídí úctyhodných 20 let. Stojí za ním mnoho práce, mnoho úspěchů a mnoho složitých rozhodnutí. Málokdo si zaslouží hlubokou úctu a respekt nejen právnické obce tak, jako on.

Po mnoha letech práce pro českou demokracii a právní stát je Pavel Rychetský skutečnou morální a právní autoritou, která vždy stála, stojí a určitě ještě dlouho bude stát pevně za svým.

 

JUDr. Igor Stříž, Nejvyšší státní zástupce

Pana předsedu Pavla Rychetského jsem léta potkával u příležitosti různých odborných konferencí nebo společenských událostí. Osobně jsem se s ním setkal jen několikrát. Nemohu tedy říci, že bych byl znalcem jeho osobnosti, myšlenek a názorů. V jednom mám ale jasno. Představuje pro mě vzor morálky i odbornosti.

Z doby „porevoluční“ si ho pamatuji nejdříve jako generálního prokurátora a posléze i ve všech ostatních funkcích, ale vždy jako osobu politicky aktivní, s jasnými názory na věci veřejné. Proto bych byl shovívavý i k jeho některým výrokům z poslední doby, kterými vykročil z přísně limitované funkce předsedy Ústavního soudu. Jakkoliv každému soudci, a předsedovi Ústavního soudu zvlášť, sluší uměřenost a zdrženlivost, u Pavla Rychetského je s ohledem na jeho celoživotní občanskou angažovanost bytostná potřeba vyjadřovat se ke společenskému dění pochopitelná. Bylo by naopak s podivem, kdyby tak nečinil.

 

JUDr. Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu

V souvislosti s loučením Pavla Rychetského ve funkci předsedy Ústavního soudu jsem byl redakcí časopisu Bulletin advokacie a Advokátního deníku požádán o příspěvek. Slíbil jsem rád, protože se mi hned vybavila jedna snad trochu netradiční vzpomínka.

Letos v červnu jsme se s panem předsedou Pavlem Rychetským a dalšími dvěma kolegy cestou na Hrad zastavili na zahrádce jedné hradčanské restaurace. Míjel nás starší pár. Pán se zastavil, směrem k panu předsedovi se lehce uklonil a smeknul klobouk. A já takto na dálku smekám také. Klobouk dolů!

 

 

Redakce AD
Foto: archiv AD, ÚS