Nejvyšší soud (NS) zrušil předchozí rozhodnutí a vrátil k novému projednání případ vydírání politika, k němuž došlo prostřednictvím komentářů obviněného na politikově profilu na sociální síti. Obviněný byl shledán vinným tím, že na profil poškozeného odeslal zprávy ve znění: „DEMISI SVINĚ FAŠISTICKÁ ZLODĚJSKÁ!!!!!“; „Když do 48 hodin NEODSTOUPÍŠ, odstraníme Tě sami, Občanská partyzánská brigáda!!!!“; „Takže už jen 24 hodin!!!!!“a konečně „No jak chceš, sepisuj závěť!!!“. Na jeho příspěvky nebylo ze strany poškozeného nijak reagováno. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu třicet měsíců.

Dovolatel v mimořádném opravném prostředku argumentoval možným rozličným výkladem jím použitých formulací, přičemž podle jeho mínění není možné jednoznačně dospět k závěru o násilném odstranění daného politika. Naopak státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání prezentoval názor, že ve volebním boji se neúspěšní politici „neodstraňují“, nýbrž „porážejí“. Přičemž „porážkou“ se u politika rozumí odchod do opozice, nikoliv jeho usmrcení (státní zástupce dodal, že k nuancím češtiny patří i to, že „porážka“ je usmrcením u jatečního zvířete). Termín „odstranění“ tak v sobě vždy skrývá vnější násilný projev. Násilnému smyslu pojmu „odstranění“ v textu dovolatele nasvědčuje i celkový kontext stále stupňovaných výhružek končících zmínkou o „sepsání závěti“.

NS nezjistil chyby v provedeném dokazování ze strany soudů nižších stupňů. Skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněným vznášená námitka tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem tak byla nedůvodná.

NS uzavřel, že nižší soudy jednání obviněného správně posuzovaly komplexně, neboť jednotlivé zprávy na sebe navazovaly a tvořily jeden soubor, nikoliv izolované zprávy, jak v rámci dovolání rozporoval obviněný.

NS měl, stejně jako soudy nižších stupňů, bez důvodných pochybností za prokázané, že dovolatel použitím pojmu „odstraníme“ v kontextu všech jim zaslaných zpráv nemohl tomuto pojmu přikládat jiný význam, nežli přinejmenším pohrůžku použití násilí nebo způsobení jiné těžké újmy poškozenému.

NS připomněl, že přečin vydírání spočívá v tom, že pachatel jiného násilím nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.

Ze strany obviněného se tedy jednalo nepochybně o pohrůžku použití násilí vůči poškozenému, pokud nebude určitým způsobem konat. Pohrůžku násilí nelze zúžit jen na takové slovní či písemné projevy, jimiž je přímo vyhrožováno poškozenému, nýbrž i na takové projevy, ve kterých je použití násilí naznačováno skrytě, když ovšem taková skrytá vyhrůžka je běžně rozpoznatelná většině populace.

NS v obecné rovině připustil, že politicky činné osoby musí mít vyšší míru tolerance vůči projevům občanů, ovšem předpokládaná míra větší odolnosti politiků nezahrnuje vyhrůžky použití násilí. Lze tedy uzavřít, že z hlediska formálního pojetí trestného činu skutek obviněného nepochybně naplňoval všechny znaky trestného činu vydírání.

K třetí skupině námitek obviněného – opomenutým důkazům – NS ve shodě se závěrem soudů konstatoval, že k objasnění skutkových okolností by bylo další dokazování nadbytečné, neboť by do věci nepřineslo žádné rozhodné a relevantní poznatky.

NS se naopak neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů ve věci otázky, zda se obviněný dopustil trestného činu pro politické přesvědčení poškozeného, a považuje závěry soudů nižších stupňů za předčasné. Z obsahu obviněným zaslaných zpráv nevyplývá, že by odkazoval na politické přesvědčení poškozeného, toto v rámci zaslaných vyhrůžek ani není nijak zmiňováno, ale ani naznačováno. Při takovém pojetí by skutek byl vždy spáchán pro politické přesvědčení poškozeného, pokud by vyhrůžka násilím či jiné těžké újmy byla adresována osobě, která je politicky činná a zastává nějakou funkci, která souvisí s politikou. Takové pojetí se jeví jako velmi extenzivní a neodpovídající smyslu tohoto ustanovení.

Nesouhlas s určitými kroky vlády či s nějakým konkrétně přijatým zákonem nepochybně souvisí s právem na svobodu projevu (čl. 10 Listiny), a tento nesouhlas sám o sobě nelze automaticky subsumovat pod naplnění znaku, že obviněný trestný čin spáchal pro politické přesvědčení poškozeného. Proto lze považovat dovolání obviněného v této části za důvodné.

NS se v závěru vyjádřil i k „právu na odpor“ – podle čl. 23 Listiny mohou občané aktivně vystupovat proti snahám etablovat například diktaturu či totalitní režim, nemohou však sami právem na odpor zdůvodňovat nerespektování či odstraňování stávajících demokratických institucí. Právem na odpor v tomto smyslu tedy lze „demokratický řád lidských práv a základních svobod“ pouze chránit, nikoli destruovat. Odstranění demokratického řádu lidských práv a základních svobod je tak spojeno se snahou o systémovou změnu, o změnu materiálního jádra ústavního systému, nikoliv s jednotlivými excesy či dysfunkcemi systému, které jsou napravitelné cestou řádných procesů v rámci demokratického právního státu.

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: redakce AD