V I. části článku (v Advokátním deníku zveřejněném dne 8. června 2023 ZDE) jsem upozornila na to, že vznesení výhrady soupisu pozůstalosti nemá vliv na povinnost dědice hradit úroky z prodlení, které přirostly k dluhu zůstavitele po smrti zůstavitele, bez ohledu na výši nabytého dědictví. Tento závěr vychází z ustálené rozhodovací praxe, kterou naposledy potvrdil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 586/2023. Jak jsem v závěru článku naznačila, Nejvyšší soud se v rozsudku dále podrobněji zabýval charakterem přirostlých úroků z prodlení po smrti zůstavitele, a zejména pak odpovědností státu nabývajícího dědictví jako odúmrť za takto přirostlé úroky z prodlení. Právní úprava současného občanského zákoníku, stvrzená nedávným rozsudkem Nejvyššího soudu, stojí z hlediska dědického práva a postavení státu jako nabyvatele odúmrti rozhodně za povšimnutí.

 

Postavení státu nabývajícího dědictví jako odúmrť za účinnosti obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.)

Dědictví připadlo státu, pokud zůstavitel zemřel do 31. 12. 2013 a dědictví po zůstaviteli nenabyl žádný dědic.[1] Stát za zůstavitelovy dluhy odpovídal stejně jako dědic, tj. do výše ceny nabytého dědictví. Oproti ostatním dědicům však byl stát zvýhodněn, neboť peněžité dluhy z dědictví platil penězi z dědictví. Pokud peníze z dědictví k úhradě dluhů nepostačovaly, mohl stát k úhradě dluhů použít i věcí, které jsou předmětem dědictví a svou hodnotou odpovídají výši dluhů. Pokud věřitel takovou věc odmítl, mohl stát navrhnout likvidaci dědictví.[2]

Právo státu navrhnout likvidaci dědictví v uvedeném případě bylo dalším zvýhodněním oproti „běžným“ dědicům; ti totiž mohli navrhnout likvidaci pouze v případě dědictví předluženého.[3] Stát však mohl navrhnout likvidaci i nepředluženého dědictví.[4]

Postavení věřitelů shrnul Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 586/2023 takto: „Za účinnosti obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) se dospělo k závěru, že zůstavitelovi věřitelé nemají možnost se v případě odúmrti domáhat uspokojení svých pohledávek z jiného majetku státu (než toho, který stát nabyl po zůstaviteli), protože nedošlo ke splynutí zůstavitelova majetku s vlastním majetkem státu.“[5]

 

Postavení státu za účinnosti o. z. (zák. č. 89/2012 Sb.)

Podle důvodové zprávy k o. z. se zákonodárce přiklonil k modernějšímu pojetí odúmrti, které státu přiznává postavení zákonného dědice.“[6] Zákonodárce proto institut odúmrti systematicky zařadil do dílu „zákonná posloupnost“ a zakotvil zákonnou fikci, že na stát se s dvěma výjimkami hledí jako na zákonného dědice. Vůči jiným osobám žádné další výjimky upraveny nejsou, stát má vůči nim stejné postavení jako dědic, kterému svědčí právo vznést výhradu soupisu pozůstalosti.[7]

Státu je výslovně odepřeno právo dědictví odmítnout,[8] a co se týče práva navrhnout likvidaci pozůstalosti, nově toto právo státu náleží – stejně jako ostatním dědicům – jen u předlužené pozůstalosti.[9] Nepředlužená pozůstalost proto na stát přechází vždy.

Ke změně postavení státu se Nejvyšší soud v rozsudku vyjádřil tak, že: „s ohledem na současné pojetí státu jako zákonného dědice … je zřejmé, že dochází ke splynutí majetku, který v řízení o pozůstalosti připadl státu jako odúmrť s ostatním majetkem státu. Stát je tak povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a další pasiva pozůstalosti) až do výše ceny nabytého dědictví a odpovídá tak nejen nabytým majetkem z pozůstalosti, ale i jakýmkoli jiným postižitelným majetkem“.[10]

 

Charakter úroků z prodlení přirostlých po smrti zůstavitele

Jak jsem uvedla v I. části článku, na úroky z prodlení přirostlé k dluhu po smrti zůstavitele se nevztahují účinky vznesené výhrady soupisu pozůstalosti. Pokud dědic dědictví nabude, je povinen hradit přirostlé úroky z prodlení v plné výši bez ohledu na to, zda převyšují čistou hodnotu nabytého dědictví. Tento závěr plyne z premisy, že úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele jsou sankcí za prodlení dědice, a proto jsou již vlastním dluhem dědice.[11]

Lze však takový dluh (dědice), který má nepochybně vazbu na dluh zůstavitele, zařadit do pasiv pozůstalosti, nebo se jedná o svébytný dluh, který se v řízení o pozůstalosti neprojednává?

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 22 Co 133/2022 vyslovil názor, že úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele nejsou dluhem zůstavitele, nicméně spadají do šířeji vymezených pasiv pozůstalosti. Úroky z prodlení by se pak v pozůstalostním řízení projednávaly, a pokud by pasiva zvýšená o tyto úroky z prodlení převýšila aktiva, jednalo by se o předluženou pozůstalost, u níž by bylo možné na návrh dědice (i státu) provést likvidaci.

Nejvyšší soud se však s touto konstrukcí neztotožnil: „… úroky z prodlení a další sankce, včetně kupř. utvrzení dluhu smluvní pokutou budou představovat pasiva pozůstalosti, jen přirostou-li do smrti zůstavitele, po uvedeném datu půjde již o výlučné dluhy dědice, mající původ v jeho vlastním prodlení, které se v pozůstalostním řízení v zásadě neprojednávají“.[12]

„…příslušenství dluhu přirostlé výlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele i podle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti, neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidace pozůstalosti.“[13]

Úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele podle názoru Nejvyššího soudu tedy nespadají do pasiv pozůstalosti, ale jsou svébytným vlastním dluhem dědice. Při zjišťování toho, zda je pozůstalost předlužená, se proto k úrokům z prodlení přirostlým po smrti zůstavitele nepřihlíží.

 

Následky změny koncepce dle aktuální rozhodovací praxe

Může tedy nastat situace, že pozůstalost sice formálně předlužená není,[14]  nicméně její čistá hodnota je nižší než úroky z prodlení narůstající po smrti zůstavitele, tj. pozůstalost fakticky předlužená je. Pokud by dědic „fakticky předlužené“ dědictví přijal, byl by povinen hradit to, oč úroky z prodlení narůstající po smrti zůstavitele převýší čistou hodnotu dědictví, ze svého a bez omezení. Tomuto nepříznivému následku se bdělý dědic může vyhnout tím, že dědictví odmítne. S ohledem na závažné následky neodmítnutí dědictví opět zdůrazňuji,[15] že je vhodné postupovat v součinnosti se soudním komisařem nebo po poradě s advokátem, protože zákon odmítnutí dědictví omezuje krátkou lhůtou a přísnými podmínkami.

Stát je však v bezvýchodné situaci; jednak nemá právo navrhnout likvidaci „fakticky předlužené“ pozůstalosti, jednak není oprávněn dědictví odmítnout. Pokud tedy stát nabývá „fakticky předlužené“ dědictví, je povinen rozdíl (ač úroky z prodlení narůstající po smrti zůstavitele převyšují čistou hodnotu dědictví) hradit bez omezení a ze svého. [16]

Naznačená situace je reálná zvlášť v případech, kdy aktiva tvoří nemovitá věc financovaná pasivy – úvěrem. Obvyklá cena nemovité věci sice může převýšit vyčíslený nesplacený úvěr s úroky za jeho poskytnutí, nicméně úroky z prodlení způsobené např. smrtí zůstavitele po smrti zůstavitele konstantně narůstají. Přihlédneme-li k tomu, že stát jako poslední zákonný dědic do pozůstalostního řízení často vstupuje po mnoha měsících nebo i letech a že sazba zákonných úroků z prodlení je aktuálně velmi vysoká, je třeba riziko nárůstu úroků z prodlení nepodceňovat.

I z tohoto důvodu Nejvyšší soud v rozsudku zdůraznil, že je nutné, aby: „soud prvního stupně (pověřený soudní komisař) ve spolupráci s dědici (popř. se státem, jemuž má dědictví připadnout jako odúmrť) při rozhodování o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku a hodnocení toho, zda dědictví není předluženo, pečlivě zahrnul všechna aktiva i pasiva pozůstalosti …, aby bylo najisto postaveno, zda jsou dány podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti“. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že není vyloučeno, aby bylo usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku do doby právní moci usnesení o dědickém právu změněno, ukáže-li se, že tu jsou další aktiva nebo pasiva pozůstalosti.

Nová koncepce postavení státu nabývající dědictví jako odúmrť tedy klade zvýšené nároky na soudní komisaře. Pokud by v pozůstalostním řízení byla nedostatečně či nedbale zjišťována pasiva pozůstalosti, zejm. příslušenství dluhu či smluvní pokuty ke dni smrti zůstavitele, pak by soudní komisař mohl dospět k nesprávnému závěru o nemožnosti nařídit likvidaci pozůstalosti. Dalším negativním následkem by pak mohl být nárůst příslušenství, kdy bez zjištění dluhu a jeho uhrazení by příslušenství narůstalo.

 

Závěr

Podle právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 586/2023 nespadají úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele mezi pasiva pozůstalosti. Soudní komisař proto při zjišťování předlužení pozůstalosti k takovým úrokům nepřihlíží. Může se tedy stát, že pozůstalost není předlužena formálně, ale v důsledku vysokých úroků z prodlení fakticky předlužená je.

Vzhledem k tomu, že úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele nejsou dluhem zůstavitele, odpovídá za ně dědic v plné výši bez ohledu na to, zda vznesl výhradu soupisu pozůstalosti.

Státu nenáleží právo odmítnout odúmrť a není oprávněn navrhnout likvidaci formálně nepředlužené pozůstalosti. Pokud tedy stát „fakticky předlužené“ dědictví nabude, je povinen rozdíl hradit ze svého. To představuje obrat od dosavadní rozhodovací praxe platné dle obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.), podle které stát mohl navrhnout likvidaci i nepředlužené pozůstalosti, čímž se mohl se vyhnout povinnosti doplácet takto přirostlé úroky z prodlení nad rámec věcí nabytých z dědictví ze svého.

Z výše uvedeného plyne, že je nutné, aby soudní komisaři podrobně (a i opakovaně) zjišťovali hodnotu pozůstalosti a včas zjistili „formální“ nebo „faktické“ předlužení pozůstalosti a o těchto zjištěních dědice – stát co nejdříve informovali. Stát by pak měl neprodleně učinit navazující kroky; navrhnout likvidaci předlužené pozůstalosti, či zaplatit dluhy „fakticky předluženého“ dědictví a zabránit dalšímu navyšování dluhů.

 

JUDr. Alžběta Korefová, justiční kandidát na Městském soudu v Praze
Foto: canva.com a archiv Alžběty Korefové

 

---

[1] § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“).

[2] § 472 obč. zák. ve spojení s § 470 odst. 1 obč. zák.

[3] § 175t odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád („o.s.ř.“).

[4] Srov. rozsudok Najvyššieho súdu SSR z 15. 7. 1970, 6 Cz 40/70.

[5] Odst. 26 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

[6] Důvodová zpráva k § 1634 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“).

[7] § 1634 o. z.

[8] § 1634 o. z.

[9] § 195 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“) ve spojení s § 180 z. ř. s.

[10] Odst. 26 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

[11] Odůvodnění tohoto závěru je uvedeno v I. části článku.

[12] Odst. 37 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

[13] Odst. 39 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

[14] Dle § 180 z. ř. s., a tedy není možné navrhnout likvidaci pozůstalosti.

[15] Odmítnutí dědictví se dílčím způsobem věnuje I. část článku.

[16] Srov. odst. 39 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.