Nesporné skutečnosti z pohledu rovnosti stran v řízení před soudem
Novelizací zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „trestní řád“ nebo „tr. řád“), provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., byl v ust. § 196 a 206a tr. řádu vytvořen institut nesporných skutečností. Od 1. 10. 2020 předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit také k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné [§ 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu]. Až v hlavním líčení pak vyzve předseda senátu státního zástupce, aby po přednesení obžaloby uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu). Proč názor obžalovaného na nesporné skutečnosti zná státní zástupce v době přípravy na hlavním líčení, avšak obžalovaný se od státního zástupce dozví, které skutečnosti označí za nesporné, až po přednesení obžaloby? Je tato úprava, která má v praxi nepříznivé důsledky pro obhajobu obžalovaného, v souladu s rovností stran v řízení před soudem?
K právní úpravě institutu nesporných skutečností
Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byl od 1. 1. 2002 vytvořen institut nesporných skutečností ve zjednodušeném řízení konaném před samosoudcem po zkráceném přípravném řízení. Při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení mohl samosoudce po výslechu obviněného a přečtení protokolu o výslechu podezřelého (§ 179b odst. 3 tr. řádu) rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné a s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti nebyl závažný důvod o těchto prohlášeních pochybovat.
Do 30. 9. 2020 nebyl institut nesporných skutečností obsažen v hlavě třinácté trestního řádu, kde je upravena příprava a počátek hlavního líčení. V důsledku toho nemohl soud v hlavním líčení upustit od dokazování žádných skutečností, a to ani v případě, že státní zástupce a obžalovaný shodně označili některé skutečnosti za nesporné a soud o jejich prohlášeních nepochyboval.
Teprve po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. byl institut nesporných skutečností s účinností od 1. 10. 2020 zakotven do ust. § 196 a 206a tr. řádu. Podle § 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorňuje obžalovaného, že má právo v jím stanovené lhůtě uvést, které skutečnosti uvedené v obžalobě považuje za nesporné. „Oprávnění obžalovaného obsažené v návětí § 196 odst. 2 tr. řádu, tzn. právo vyjádřit se k obžalobě již poté, co ji obdrží, tedy výrazně dříve než v hlavním líčení, je cennou možností reakce obžalovaného na obžalobu. Otázkou však je, zda jde také o formu podpoření rovnosti stran a kontradiktornosti řízení.“[1] Tato otázka je namístě ve vztahu ke všem skutečnostem uvedeným v § 196 odst. 2 tr. řádu, obzvláště ke skutečnostem označeným za nesporné ve vztahu k rozhodování soudu.
Které skutečnosti může obžalovaný označit za nesporné?
Pokud se obhajoba shodne na tom, že některé skutečnosti obsažené v obžalobě nelze po skončení dokazování v přípravném řízení vyvrátit ani zpochybnit, může je obžalovaný po prostudování opisu obžaloby označit za nesporné [§ 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu]. Pak na základě upozornění předsedy senátu může obžalovaný vypracovat vyjádření soudu a v něm např. uvést: „Dokazováním provedeným v průběhu vyšetřování bylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsem jako obžalovaný stíhán, i to, že tento skutek je trestným činem. Tyto skutečnosti považuji za nesporné. Zdůrazňuji však, že v přípravném řízení nebylo prokázáno, že jsem tento skutek, pro který jsem stíhán, spáchal já. Tak je tomu i poté, co státní zástupce podal k soudu obžalobu.“
Ve zmíněném případě se může obžalovaný s obhájcem shodnout na stejném názoru vzhledem k výsledkům dokazování v přípravném řízení.
Za nespornou může obžalovaný v konkrétní věci po poradě s obhájcem prohlásit i jakoukoliv jinou skutečnost, kterou považuje za nezpochybnitelnou. Mnohdy se však obhajoba na základě výsledků vyšetřování neshodne na žádných nesporných skutečnostech. Někdy je tomu tak proto, že nesporné skutečnosti neshledá obhajoba po skončení přípravného řízení ani po podání obžaloby, kdy se důkazní situace nezměnila oproti skončení vyšetřování a prostudování spisů (§ 166 tr. řádu), jindy proto, že těžiště trestního řízení spatřuje v hlavním líčení, ve kterém by se mělo konat dokazování, které policejní orgán odmítl v průběhu vyšetřování i po jeho skončení.
Obhájci znají řadu případů, kdy policejní orgán nepovažuje návrhy obviněného na doplnění dokazování za nutné, a proto je odmítne neformálním opatřením. Následné žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 tr. řádu pak mnozí státní zástupci nevyhoví, a to nejčastěji se standardním odůvodněním, že těžiště dokazování je v hlavním líčení.
Jak může reagovat obžalovaný, když státní zástupce označí některé skutečnosti za nesporné?
Po provedení úkonů nezbytných na počátku hlavního líčení (§ 205 tr. řádu) vyzve předseda senátu státního zástupce, aby přednesl obžalobu, a od 1. 10. 2022 také aby uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu). Označí-li státní zástupce po přednesení obžaloby v hlavním líčení některé skutečnosti za nesporné, tak je to pro obžalovaného a obhájce nová informace, na niž musí neprodleně reagovat v jednací síni soudu. A tato nutnost urychlené reakce, která není možná bez porady obhajoby, je v praxi problémem, s nimž zákonodárce nepočítal.
Jestliže obžalovaný po doručení opisu obžaloby sdělí písemně soudu, které skutečnosti uvedené v obžalobě považuje dle § 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu za nesporné, může na to reagovat státní zástupce potřebným promyšlením a důkladnou přípravou na hlavní líčení. Je to proto, že v každé věci, v níž obžalovaný již po doručení opisu obžaloby soudu písemně sdělí, které skutečnosti považuje za nesporné, tak předseda senátu doručí jeho vyjádření k obžalobě státnímu zástupci, neboť mu to ukládá § 196 odst. 3 věta druhá tr. řádu.
Jak by měl před soudem reagovat obžalovaný, když státní zástupce označí v hlavním líčení některé skutečnosti za nesporné? Na tuto otázku neexistuje obecně platná odpověď. V praxi se reakce obhajoby zpravidla odvíjí od toho, zda obžalovaný po upozornění od předsedy senátu uvedl na adresu soudu, zda některé skutečnosti považuje za nesporné, či nikoliv.
Bezproblémová situace je pro obhajobu pouze v několika následujících případech. Problémy nemá obhajoba v hlavním líčení, pokud po doručení opisu obžaloby sdělí obžalovaný (obhájce) soudu, že žádné skutečnosti obsažené v obžalobě nepovažuje za nesporné. Pak stačí, když obžalovaný (nebo obhájce) na dotaz předsedy senátu uvede, že i po vyjádření státního zástupce, který v hlavním líčení po přednesení obžaloby uvedl, že některé skutečnosti považuje za nesporné, setrvává na svém písemném vyjádření, které nemá důvod změnit, což mu umožňuje § 206a odst. 2 věta druhá tr. řádu.
Problémy nemá obhajoba ani v případě, když obžalovaný (nebo obhájce) již po doručení opisu obžaloby sdělí soudu, které skutečnosti obsažené v obžalobě považuje za nesporné, a také státní zástupce označí po přednesení obžaloby v hlavním líčení za nesporné stejné skutečnosti. Také potom může obžalovaný setrvávat na svém písemném vyjádření, které zaslal soudu.
Problémy nevznikají obhajobě ani tehdy, když obžalovaný nevyužil své právo vyjádřit se k obžalobě po doručení jejího opisu, i když obhajoba nepovažuje žádné skutečnosti za nesporné. Označí-li pak v hlavním líčení státní zástupce některé skutečnosti za nesporné, pak postačuje, když obžalovaný po výzvě předsedy senátu v hlavním líčení uvede to, na čem se obhajoba shodla a soudu nesdělila, tedy že žádné skutečnosti uvedené v obžalobě nepovažuje za nesporné. Může dodat, že s vyjádřením státního zástupce ohledně nesporných skutečností nesouhlasí, případně uvést, z jakých důvodů.
Ve všech třech zmíněných případech, pokud s nimi obhajoba zásluhou obhájce již při přípravě na hlavní líčení počítá, je reakce obhajoby na vyjádření státního zástupce o nesporných skutečnostech v hlavním líčení snadná a je pro ni zapotřebí jen krátká porada obhajoby. Tak je tomu za předpokladu, že obhájce při přípravě na hlavní líčení upozorní obžalovaného na možnost, že v hlavním líčení označí státní zástupce některé skutečnosti za nesporné. To lze předpokládat podle průběhu dokazování konaného ve vyšetřování. Nejčastěji z reakcí policejního orgánu konajícího vyšetřování na návrhy obhajoby, stejně jako z reakcí státního zástupce na žádosti obviněného o přezkoumání postupu policejního orgánu. Pokud obhájce připraví obžalovaného na možnost, že státní zástupce označí po podání obžaloby některé skutečnosti za nesporné, pak stačí, když obhájce zareaguje podle předchozí domluvy s obžalovaným, který se tak může soustředit na svůj nadcházející výslech.
Náročná situace pro obhajobu vzniká tehdy, když státní zástupce po přednesení obžaloby v hlavním líčení označí některé skutečnosti za nesporné, avšak obžalovaný po doručení opisu obžaloby písemně sdělil soudu, že žádné skutečnosti uvedené v obžalobě nepovažuje za nesporné. Pak se předseda senátu dotazuje obžalovaného, zda souhlasí s vyjádřením státního zástupce ohledně skutečností, které po přednesení obžaloby označil za nesporné, nebo setrvává na svém názoru, že v obžalobě nejsou nesporné skutečnosti. Předseda senátu očekává od obžalovaného neprodlenou stručnou odpověď. Buď: „Souhlasím se státním zástupcem, že v obžalobě jsou nesporné skutečnosti, které nyní označil, konkrétně …“ Nebo: „Setrvávám na svém názoru, který jsem sdělil písemně soudu dne … Opakovaně sděluji soudu, že v obžalobě jsem neshledal nesporné skutečnosti.“
V praxi je však pozice obhajoby výrazně složitější, protože musí zareagovat na skutečnosti považované státním zástupcem za nesporné, ať již takové sdělení bylo možné očekávat, či nikoliv. V řadě případů jsou podle obhajoby v obžalobě sporné skutečnosti, protože důkazy, které navrhovala, nebyly ve vyšetřování provedeny s odůvodněním, že budou provedeny v hlavním líčení. Pak nelze předpokládat, které skutečnosti označí státní zástupce jako nesporné po přednesení obžaloby. Tak je tomu za situace, kdy se v obžalobě uvádí, že je plně odůvodněna provedenými důkazy, i když důkazy navrhované obhajobou nebyly ve vyšetřování provedeny. Proto se musí obžalovaný s obhájcem v jednací síni soudu poradit, jak na novou situaci zareagovat, a to za přítomnosti soudu, státního zástupce, veřejnosti a mnohdy i spoluobžalovaných a jejich obhájců.
Zákonodárce však bezdůvodně předpokládal jednoznačnou a neprodlenou reakci obžalovaného, stejně jako to očekávají mnozí předsedové senátu. Obžalovaný v § 206a odst. 1 tr. řádu nedostal výslovně možnost požádat o přerušení, příp. o odročení hlavního líčení, které by obhajobě umožnilo promyšleně zareagovat na vyjádření státního zástupce, který označil některé skutečnosti za nesporné. Vzhledem k tomu je obžalovaný nucen reagovat na novou situaci poté, co v hlavním líčení vznikla, bezprostředně poté, co státní zástupce uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné. I když je obžalovaný ve stresu, tak má zodpovědně posoudit, jak zareagovat na skutečnosti, které jsou nesporné dle vyjádření státního zástupce, a posoudit, zda se s ním může shodnout, nebo nikoliv. To může učinit jen po poradě s obhájcem, který je schopen posoudit nově vzniklou situaci a navrhnout, jak na ni reagovat. Porada obhajoby konaná před zraky všech osob přítomných v jednací síni soudu, v situaci, kdy soud netrpělivě očekává reakci obžalovaného, je mimořádně obtížná. Důsledkem toho může být urychlená reakce obhajoby, nejednou i ukvapený a nepromyšlený souhlas s označením některých skutečností za nesporné, shodně se státním zástupcem.[2]
Které skutečnosti obsažené v obžalobě označuje v hlavním líčení za nesporné státní zástupce?
Státní zástupce označuje v hlavním líčení za nesporné především ty skutečnosti, které jsou podle něj prokázané dokazováním v přípravném řízení, a proto o nich není třeba vést s obhajobou spor před soudem prvního stupně, tedy je možné upustit od jejich dokazování v hlavním líčení. Mnohdy může obhajoba již po skončení vyšetřování očekávat, že státní zástupce označí v hlavním líčení za nesporné ty skutečnosti, jež byly již podle názoru policejního orgánu prokázány v přípravném řízení, přestože byly odmítnuty návrhy obhajoby na doplnění dokazování. V řadě případů policejní orgán odmítá návrhy obhajoby na doplnění dokazování po skončení vyšetřování s odůvodněním, že provedenými důkazy byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Pak některé, někdy i všechny skutečnosti obsažené v obžalobě, označí státní zástupce za nesporné. Pokud však obhajoba navrhovala doplnění dokazování, jemuž nebylo vyhověno, činila to proto, že tyto skutečnosti nepovažovala za nesporné.
Pokud obžalovaný využije své právo dle § 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu, pak se státní zástupce již z vyjádření obžalovaného zaslaného předsedovi senátu dozví, zda některé skutečnosti považuje v obžalobě za nesporné. To mu umožňuje ještě před konáním hlavního líčení v klidu připravit svoji promyšlenou reakci na výzvu předsedy senátu dle § 206 odst. 1 tr. řádu, a to se znalostí vyjádření obžalovaného, nebo po zjištění, že se ve smyslu § 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu po obdržení obžaloby nevyjádřil.
Které skutečnosti obsažené v obžalobě může v hlavním líčení označit za nesporné obžalovaný?
V hlavním líčení může obžalovaný označit za nesporné skutečnosti, které byly nezpochybnitelně prokázány v průběhu přípravného řízení. Zejména ty, které po poradě s obhájcem označil za nesporné v písemném vyjádření zaslaném soudu dle § 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu, které vypracoval poté, co obdržel opis obžaloby. Kromě toho také v případech, kdy se obhajoba až v hlavním líčení shodne se státním zástupcem v názoru, že důkazy provedenými v přípravném řízení byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), a proto nelze obžalobu v řízení před soudem zpochybnit. K názoru, že nesporné jsou konkrétní skutečnosti uvedené v obžalobě, může obžalovaný po poradě s obhájcem dospět již po prostudování opisu obžaloby, při přípravě na hlavní líčení, ve vyjádření zaslaném soudu.
Ke změně vyjádření zaslaného soudu by neměla obhajoba dospět jen proto, že státní zástupce v hlavním líčení označil některé skutečnosti za nesporné. V řadě případů státní zástupce označuje v hlavním líčení za nesporné skutečnosti, které jsou dle názoru obhajoby sporné od zahájení trestního stíhání, v průběhu vyšetřování, po jeho skončení i po podání obžaloby.
Za této důkazní situace, zejména pokud jsou důkazy jen nebo také ve prospěch obžalovaného, nemůže obhajoba označit jimi dokazované skutečnosti za nesporné. Nelze totiž vyloučit, že státní zástupce chce zabránit dokazování skutečností, jež označí za nesporné, jen proto, aby zabránil náročnému dokazování v hlavním líčení v obavě, že při něm neudrží důkazní břemeno. Tuto skutečnost si však vesměs neuvědomuje obžalovaný, a proto ji musí odpovědně posoudit obhájce. O snaze státního zástupce zabránit náročnému dokazování v hlavním líčení by měl obhájce informovat klienta již po doručení obžaloby, aby předešel výměně názorů s obžalovaným v hlavním líčení, po sdělení státního zástupce, které skutečnosti považuje za nesporné.
Jaké jsou reakce obhajoby poté, co státní zástupce označí některé skutečnosti za nesporné?
Pokud po doručení opisu obžaloby zašle obžalovaný na adresu soudu vyjádření, které skutečnosti považuje za nesporné, potom může v hlavním líčení vyjít z tohoto vyjádření poté, co státní zástupce uvede skutečnosti, které považuje za nesporné. V praxi má v hlavním líčení značný význam nejen vyjádření státního zástupce (§ 206 odst. 1 tr. řádu), nýbrž i forma, jakou se předseda senátu dotazuje obžalovaného, zda setrvává na svém vyjádření, které zaslal soudu, nebo zda jej chce nějakým způsobem změnit (§ 206a odst. 1 věta druhá tr. řádu).
Někdy se předseda senátu poté, co v hlavním líčení prohlásí státní zástupce některé skutečnosti za nesporné, dotáže obžalovaného: „Pane obžalovaný, ve vašem vyjádření k opisu obžaloby, které jste zaslal soudu, jste neoznačil za nesporné žádné skutečnosti. Tážu se, zda setrváváte na svém vyjádření, nebo je chcete na počátku hlavního líčení změnit.“
Po takovém dotazu může obžalovaný po krátké poradě obhajoby stručně uvést to, nač je připraven již od zaslání písemného vyjádření: „Setrvávám na svém písemném vyjádření a nechci na něm nic měnit.“ Ještě vhodnější je, když za obžalovaného, v souladu s § 206a odst. 2 tr. řádu, zareaguje obhájce. „Můj klient vyslechl vyjádření státního zástupce a nadále nepovažuje za nesporné žádné skutečnosti uvedené v obžalobě, tedy setrvává na svém písemném vyjádření ze dne …“
Jindy však předseda senátu žádá obžalovaného o vyjádření výrazně obšírněji, např. následovně: „Pane obžalovaný, právě jste vyslechl státního zástupce, který po přednesení obžaloby označil za nesporné tyto skutečnosti … Vy jste písemně neoznačil za nesporné žádné skutečnosti obsažené v obžalobě. Proto se vás nyní tážu, zda setrváváte na svém vyjádření, které jste mně zaslal dne …, nebo své vyjádření chcete nyní změnit. Pro vaši informaci dodávám, že pokud byste se rozhodl své stanovisko změnit a označil byste nyní za nesporné stejné skutečnosti jako státní zástupce, pak by mohl soud rozhodnout, že upustí od dokazování skutečností, které byste shodně označili za nesporné.“
Takto, či obdobně formulovaný dotaz, či spíše úvahu předsedy senátu, lze označit za sugestivně kapciózní, protože na počátku hlavního líčení vytváří nepříliš skrývaný tlak na obžalovaného, aby změnil své původní vyjádření, které zaslal soudu. S tím by však neměla souhlasit obhajoba, zejména pokud v průběhu vyšetřování vyvracela nebo zpochybňovala i ty skutečnosti, které označil státní zástupce za nesporné, a očekává, že se po dokazování v hlavním líčení prokáže tvrzení obhajoby.
Nezřídka získá obžalovaný po umně formulovaném dotazu předsedy senátu dojem, že by soud přivítal, aby nemusel dokazovat skutečnosti označené za nesporné státním zástupcem, avšak potřebuje k tomu souhlasné stanovisko obžalovaného. Proto obžalovaný zvažuje přehodnocení postoje, k němuž dospěl společně s obhájcem poté, co obdrželi opis obžaloby od soudu, a chce označit za nesporné stejné skutečnosti jako státní zástupce. Někdy obžalovaný bez rozmyšlení převezme argumentaci předsedy senátu a sdělí obhájci, že by shoda stran na nesporných skutečnostech umožnila urychlení a zkrácení hlavního líčení. S tímto důvodem se však nemůže obhajoba ztotožnit. Zpravidla jen obhájce si plně uvědomuje, že pokud soud po shodném názoru stran rozhodne o tom, že upouští od dokazování těch skutečností, které soud označil za nesporné, pak v hlavním líčení nebudou provedeny četné důkazy, jimiž chtěla obhajoba vyvracet či zpochybňovat obžalobu. Přitom jde mnohdy o důkazy, o nichž policejní orgán konající vyšetřování a státní zástupce uvedli, že budou provedeny v hlavním líčení. Pokud obžalovaný převezme vyjádření státního zástupce a argumentaci předsedy senátu, pak si neuvědomuje, že jím navrhované důkazy nemusejí být provedeny ani v hlavním líčení.
Pro obžalovaného je i za účinné pomoci obhájce velmi nesnadné v jednací síni soudu, ve stresu, v časové tísni, před zraky dalších osob, bezprostředně před svým výslechem dospět odpovědně k názoru, zda potvrdit původní vyjádření o tom, že ve věci nejsou nesporné skutečnosti, nebo se rozhodnut jinak jen proto, že státní zástupce označil některé skutečnosti za nesporné. Obzvláště za situace, kdy předseda senátu netrpělivě očekává rychlou reakci obžalovaného a nejednou dává najevo nelibost nad prodlužující se poradou obhajoby. Proto se v praxi i obhájce v hlavním líčení někdy nutí k rychlé reakci a maximálnímu zkrácení porady obhajoby.
Je porada obhajoby důvodem pro přerušení hlavního líčení?
Poté, co státní zástupce v hlavním líčení uvede skutečnosti, které považuje za nesporné, nemusí se obžalovaný s obhájcem po dotazu předsedy senátu shodnout, jak zareagovat, ať již obžalovaný podal soudu své písemné vyjádření, či nikoliv. Zatímco soud očekává okamžitou reakci obžalovaného, ta nepřichází, protože se obhajoba potřebuje poradit a žádá o přerušení hlavního líčení.
Dle § 203 tr. řádu je praktické operativní řízení hlavního líčení svěřeno předsedovi senátu. V řadě případů obhájce žádá předsedu senátu o krátkodobé přerušení hlavního líčení za účelem přestávky během jednání ze zdravotních příčin obžalovaného či obhájce a z mnoha dalších důvodů. Proto žádná zákonná překážka nebrání tomu, aby obhájce požádal předsedu senátu o přerušení hlavního líčení za účelem porady obhajoby k vyjádření státního zástupce k nesporným skutečnostem. Může to učinit např. takto: „Pane předsedo, žádám vás o přerušení hlavního líčení za účelem porady obhajoby, konkrétně posouzení vyjádření státního zástupce týkajícího se nesporných skutečností uvedených v obžalobě a formulování názoru obžalovaného k tomuto vyjádření. Svoji žádost odůvodňuji tím, že zákonodárce vytvořil v § 196 a 206a tr. řádu nerovnost stran. Státní zástupce se o vyjádření mého klienta vypracované po doručení opisu obžaloby od soudu dozvěděl dle § 196 odst. 3 tr. řádu s časovým předstihem před zahájením hlavního líčení, a proto na ně mohl v klidu připravit promyšlenou reakci na vaši výzvu a uvést, které skutečnosti považuje za nesporné. Můj klient, i já jako jeho obhájce, jsme vyslechli vyjádření státního zástupce týkající se nesporných skutečností až nyní po přednesení obžaloby. Obhajoba může na toto vyjádření státního zástupce zareagovat až poté, co se poradí bez přítomnosti soudu a veřejnosti.“
Takové žádosti předsedovi senátu o přerušení hlavního líčení za účelem porady obhajoby k vyjádření státního zástupce k nesporným skutečnostem nejsou běžné. Důvodem je to, že v § 206a odst. 1 větě druhé tr. řádu se hovoří jen o dotazu předsedy senátu na obžalovaného, výslovně se však nepočítá s možností přerušení hlavního líčení. Proto obhájci vesměs nežádají o přerušení hlavního líčení, zejména pokud jim již dříve, v jiných trestních věcech, nebylo opakovaně vyhověno.
Někteří předsedové senátu však žádostem obhajoby o přerušení hlavního líčení vyhovují vzhledem k tomu, že si uvědomují, že reakce obhajoby je za přítomnosti soudu, státního zástupce i veřejnosti velmi nesnadná. V případě, že předseda senátu ani po žádosti obhajoby nepřeruší hlavní líčení za účelem porady obhajoby, třeba jen na 10 minut, měl by obžalovaný setrvat na písemně sděleném vyjádření. Pokud se po obdržení obžaloby nevyjádřil, pak může ponechat bez vyjádření i vyjádření státního zástupce k nesporným skutečnostem.
Je současná úprava nesporných skutečností v souladu s rovností stran?
Po zjištění stanoviska obviněného k obžalobě, nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu ani k prohlášení viny obviněným, může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažný důvod o těchto prohlášeních pochybovat (§ 206d tr. řádu).[3] Předpokladem však je, aby se obviněný i státní zástupce dozvěděli o stanovisku protistrany ve stejné době. Je v rozporu s rovností stran, když v současnosti nezná obžalovaný názor státního zástupce na to, které skutečnosti považuje za nesporné, již před hlavním líčením a nemá možnost na něj v klidu zareagovat po poradě s obhájcem v době, kdy se připravuje na hlavní líčení. Státní zástupce je oproti obžalovanému zvýhodněn, protože se od soudu dozví, které skutečnosti považuje za nesporné obžalovaný, vždy když zašle vyjádření soudu na základě opisu obžaloby, v době přípravy na hlavní líčení.
V případě, že státní zástupce a následně i obžalovaný (§ 206a odst. 1 tr. řádu) shodně označí určité skutečnosti za nesporné, může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těchto skutečností. Podmínkou je pouze to, že s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažný důvod o těchto prohlášeních pochybovat (§ 206d tr. řádu). Pokud soud o shodných prohlášeních státního zástupce a obžalovaného o nesporných skutečnostech nepochybuje, pak může dojít před soudem nejen k dílčímu, nýbrž i k zásadnímu omezení rozsahu dokazování. Obžalovanému by měl obhájce objasnit, že je nezbytné, aby obhajoba nepodceňovala vyšetřování, protože jeho význam může být v důsledku upuštění od dokazování nesporných skutečností v hlavním líčení mnohem větší, než byl do 30. 9. 2020.
Po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. může obžalovaný vyjádřit, které skutečnosti považuje v obžalobě za nesporné, již po obdržení opisu obžaloby [§ 196 odst. 2 písm. b)] nebo až na základě výzvy předsedy senátu po přednesení obžaloby (§ 206a odst. 1). Státní zástupce je však vyzván předsedou senátu, aby se vyjádřil, zda považuje některé skutečnosti za nesporné, až po přednesení obžaloby. Je tato úprava v souladu s principem rovnosti stran v trestním řízení?
Základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 tr. řádu vycházejí z ústavních principů, mezi nimiž je i rovnost před zákonem a rovnost stran před soudem [čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“)]. „V hlavním líčení se v nejširším rozsahu uplatňuje požadavek procesní rovnosti stran zakotvený v čl. 37 odst. 3 LPS. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva navazující na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spravedlnost řízení v sobě zahrnuje především princip ,rovnosti zbraní‘, tj. princip, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná strana nesmí mít podstatnou výhodu proti protistraně.“[4]
Strana obžaloby získala v § 196 odst. 1 písm. d) a v § 206a odst. 1 tr. řádu zásadní výhodu před stranou obhajoby. Autoři i schvalovatelé novely trestního řádu, která nabyla účinnosti 1. 10. 2020, pominuli, že nezbytným předpokladem „rovnosti zbraní“ je rovné postavení obou procesních stran i v době přípravy k hlavnímu líčení. Nevzali v potaz, že „sporné skutečnosti se během řízení prezentují ve formě polemiky (kontradikce)“.[5] V době přípravy k hlavnímu líčení může znát obžaloba názor obhajoby na nesporné skutečnosti, pokud jej vyjádří. Názor státního zástupce na nesporné skutečnosti se však obhajoba dozví až v jednací síni soudu, a to po přednesení obžaloby, bezprostředně před výslechem obžalovaného. „Rovnost účastníků řízení znamená neposkytovat jedné ze stran jakékoliv neospravedlnitelné výhody.“[6] Přesto strana obžaloby získala v § 196 odst. 1 písm. d) a v § 206a odst. 1 tr. řádu zásadní výhodu před stranou obhajoby.
Zásada rovnosti stran, stejně jako princip „rovnosti zbraní“ vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta možnost hájit věc za podmínek, které nejsou jasně nevýhodnější k podmínkám protistrany. Trestní proces nemůže být spravedlivý, pokud obviněného staví nespravedlivě do nepříznivé situace a zvýhodňuje stranu obžaloby.
Již s doručením opisu obžaloby upozorní předseda senátu obžalovaného, že má dle § 196 odst. 2 tr. řádu právo vyjádřit se v jím stanovené lhůtě ke skutečnostem uvedeným v obžalobě a výslovně dle písm. d) uvést, které skutečnosti považuje za nesporné. Pokud obžalovaný zašle soudu vyjádření k obžalobě a v něm uvede skutečnosti, které považuje za nesporné, předseda senátu jeho vyjádření doručí státnímu zástupci (§ 196 odst. 2 tr. řádu). V takovém případě, nejméně několik dnů, často i týdnů před zahájením hlavního líčení, ví nejen soud, nýbrž i státní zástupce, zda obžalovaný považuje některé skutečnosti za nesporné.[7] Po obeznámení s touto zásadní skutečností může státní zástupce potvrdit či naopak modifikovat, event. výrazně změnit přípravu na hlavní líčení. Obžalovaný však po obdržení obžaloby ani po nařízení hlavního líčení neví, zda státní zástupce považuje některé skutečnosti za nesporné. Dokonce ani v době, kdy státní zástupce přednáší obžalobu v hlavním líčení, obžalovaný ani obhájce nejsou obeznámeni s tím, zda státní zástupce následně, po přednesení obžaloby, označí některé skutečnosti za nesporné.
Za této situace vytvořené zákonem č. 333/2020 Sb. má strana obžaloby podstatnou výhodu proti obhajobě, která nemá na počátku hlavního líčení stejnou možnost hájit své zájmy jako státní zástupce. Zatímco státní zástupce je předsedou senátu v časovém předstihu před zahájením hlavního líčení obeznámen se skutečnostmi, které obviněný považuje za nesporné, pokud tak učiní, obhajoba při přípravě na hlavní líčení nezná názor státního zástupce na nesporné skutečnosti.
Od okamžiku, kdy obžalovaný obdrží od předsedy senátu opis obžaloby, chce vědět od obhájce, jaké skutečnosti označí státní zástupce za nesporné. Na takovou otázku však nezná obhájce odpověď, protože se ji dozví stejně jako obžalovaný až v hlavním líčení, po přednesení obžaloby. Obhájce může na základě dokazování, jež se uskutečnilo v průběhu vyšetřování, pouze odhadnout, které skutečnosti by mohl státní zástupce označit v hlavním líčení za nesporné. To však je jen předpoklad, který se nemusí naplnit.
Teprve v hlavním líčení vyzve předseda senátu státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu). Ještě v době, kdy státní zástupce přednáší obžalobu, neví obhajoba, zda následně označí státní zástupce za nesporné některé skutečnosti, a pokud ano, které.
Podle zákonodárce je nezbytné, aby obžalovaný, který obdržel obžalobu nejméně pět dnů před zahájením hlavního líčení a měl možnost si ji důkladně prostudovat, ji vyslechl od státního zástupce i na počátku hlavního líčení. Představa, že by se obžalovaný dozvěděl obžalobu až v hlavním líčení, z jejího přednesení státním zástupcem, je zcela nepřijatelná, protože by na ni sám ani za pomoci obhájce nemohl promyšleně reagovat. Přesto se obžalovaný dozví, které skutečnosti obsažené v obžalobě považuje státní zástupce za nesporné, až po přednesení obžaloby. Teprve potom by měl obžalovaný nebo obhájce pokud možno stručně a rychle v jednací síni zareagovat a soudu sdělit, zda se státním zástupcem souhlasí, a pokud nikoliv, tak z jakých důvodů.
Státní zástupce ví, které skutečnosti označil obžalovaný za nesporné, již před konáním hlavního líčení, avšak obžalovaný se dozví, které skutečnosti považuje státní zástupce za nesporné, až po přednesení obžaloby v hlavním líčení. Takto je narušena zásada rovnosti stran, stejně jako princip „rovnosti zbraní“, protože obě základní strany trestního procesu neznají názor protistrany na nesporné skutečnosti ve stejnou dobu, tedy již před hlavním líčením. Ust. § 196 odst. 1 písm. d) a § 206 odst. 1 tr. řádu jsou vytvořeny stranám nestejné podmínky. Tím, že pouze státnímu zástupci doručuje soud vyjádření obžalovaného k nesporným skutečnostem podle § 196 odst. 3 tr. řádu poté, co je obdrží před zahájením hlavního líčení, porušil zákonodárce princip, že každá strana musí mít v procesu stejnou možnost hájit své zájmy. Obžalovaný po obdržení obžaloby, v době přípravy na hlavní líčení, neví, zda státní zástupce po přednesení obžaloby v hlavním líčení označí některé skutečnosti za nesporné, a tím je podstatně znevýhodněn proti státnímu zástupci, který je s jeho názorem na nesporné skutečnosti obeznámen od předsedy senátu v době přípravy na hlavní líčení.
Ke vzniku institutu nesporných skutečností
Problémy, které má v hlavním líčení obhajoba zejména poté, co se až po přednesení obžaloby dozví od státního zástupce, které skutečnosti považuje za nesporné, zřejmě souvisí s vytvořením tohoto institutu v hlavě třinácté trestního řádu, která upravuje hlavní líčení.
Ten, kdo od roku 2019 sledoval vznik novelizace trestního řádu, která byla vytvořena v zákoně č. 333/2020 Sb., neměl možnost seznámit se v důvodové zprávě k návrhu zákona s důvody vytvoření nových či pozměněných ust. § 196, 206, § 206a až 206d tr. řádu. Je to důsledkem toho, že v návrhu zákona, v Poslanecké sněmovně nazvaného „sněmovní tisk 453/0 Novela z. – Trestní zákoník – UE“, nebyly tyto změny obsaženy, a proto zde nebylo ani jejich zdůvodnění. V důsledku toho se neuskutečnilo o těchto navrhovaných změnách ani meziresortní připomínkové řízení, které mohlo přispět ke zkvalitnění výše zmíněných ustanovení trestního řádu. Ta jsou výsledkem poslanecké iniciativy při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně. V důsledku tohoto přístupu však nebyly k navrhovaným ust. § 196, 206, § 206a až 206d tr. řádu vyžádány připomínky resortů, včetně České advokátní komory.
Přestože v návrhu zákona ani v důvodové zprávě k vládnímu návrhu novely trestního řádu č. 333/2020 Sb. nebyla výše uvedená ustanovení uvedena ani zdůvodněna, došlo k vytvoření institutu nesporných skutečností, a to po doporučení obsaženém v usnesení ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny č. 186 ze dne 5. 2. 2020 (sněmovní tisk č. 453/3).
Až do 30. 9. 2020 trestní řád obsahoval institut nesporných skutečností jen ve zjednodušeném řízení konaném před samosoudcem po zkráceném přípravném řízení, v němž nebylo třeba dokazovat skutečnosti, které strany považovaly za nesporné (§ 314b odst. 2 věta první, § 314d odst. 2 věta druhá tr. řádu). Mnozí obhájci se s institutem nesporných skutečností ve zjednodušeném řízení konaném před samosoudcem ve své praxi nesetkali.
K porušení zásady rovnosti stran a principu „rovnosti zbraní“ v řízení před soudem
Při schvalování novely trestního řádu, následně provedené zákonem č. 333/2020 Sb., byl zákonodárce veden snahou posílit roli stran v řízení před soudem, před zahájením hlavního líčení. Tato iniciativa některých poslanců, prezentovaná v diskusi k zákonu, však byla v ust. § 196, 206 a § 206a až 206d tr. řádu pozměněna a narušena. Výsledkem je, že obžalovaný může již po obdržení opisu obžaloby sdělit soudu a jeho prostřednictvím i státnímu zástupci, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 196 odst. 2 a 3 tr. řádu). Státní zástupce je však vyzván soudem, aby mu sdělil, které skutečnosti považuje za nesporné, až v hlavním líčení po přednesení obžaloby (§ 206 odst. 1, § 206a odst. 1, 2 tr. řádu). Tím byla porušena zásada rovnosti stran, stejně jako princip „rovnosti zbraní“. V důsledku toho má strana obhajoby výrazně ztíženou možnost hájit své zájmy oproti straně obžaloby, neboť s jejím názorem je seznámena až v jednací síni soudu, bezprostředně předtím, než má dojít k výslechu obžalovaného. Tento okamžik, ve kterém je obžalovaný seznámen státním zástupcem se skutečnostmi, které považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu), je pro obžalovaného naprosto nevhodný, protože vytváří maximální tlak na jeho urychlené stanovisko k tomuto vyjádření státního zástupce, a to v době, kdy by se měl plně soustředit na nadcházející výslech.
Neexistuje důvod, proč názor vyjádřený obžalovaným na nesporné skutečnosti zná státní zástupce v době přípravy na hlavním líčení, avšak obžalovaný se od státního zástupce dozví, které skutečnosti označí na nesporné, až po přednesení obžaloby. Zásada rovnosti stran i princip „rovnosti zbraní“ by byly zachovány pouze tehdy, pokud by se strana obhajoby, stejně jako strana obžaloby, dozvěděla názor protistrany na nesporné skutečnosti ve stejné době. Vzhledem k tomu, že obhajoba má právo vyjádřit se k nesporným skutečnostem po doručení opisu obžaloby (§ 196 odst. 2 tr. řádu), měl by mít stejné právo jako obžalovaný také státní zástupce.
Závěr s návrhem de lege ferenda
V souladu se zásadou rovnosti stran i principem „rovnosti zbraní“ by bylo vytvoření takové právní úpravy, která by zabezpečila, aby se státní zástupce i obžalovaný dozvěděli o skutečnostech označených protistranou za nesporné ve stejnou dobu, a to před zahájením hlavního líčení.
Proto de lege ferenda navrhuji doplnění ust. § 177 tr. řádu tak, aby za existující návětí „Obžaloba musí obsahovat“ a za dosavadní písm. a) až e) byla doplněna nová náležitost obžaloby pod písm. f): „sdělení soudu, zda některé skutečnosti uvedené v obžalobě považuje za nesporné; pokud to státní zástupce učiní, předseda senátu to při doručení opisu obžaloby sdělí obviněnému“. V případě této stručné novelizace trestního řádu by i strana obhajoby byla obeznámena s tím, zda strana obžaloby označila některé skutečnosti za nesporné před zahájením hlavního líčení. Tak by byla zachována zásada rovnosti stran i princip „rovnosti zbraní“.
Neshledávám důvod, proč by státní zástupce neměl již v obžalobě uvést, které skutečnosti považuje za nesporné, protože za současného právního stavu je výrazně zvýhodněn před obžalovaným. Po výše uvedené novelizaci by se obžalovaný společně s obhájcem mohl po obdržení obžaloby důkladně zamyslet nad skutečnostmi označenými za nesporné státním zástupcem a nemusel by pod tlakem a ve stresu reagovat až v hlavním líčení, po přednesení obžaloby, na základě výzvy předsedy senátu, bezprostředně před svým výslechem.
Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je bývalým advokátem a vysokoškolským pedagogem, je expertem na trestní právo.
Foto: canva.com
[1] P. Vantuch: Vyjádření obžalovaného k obžalobě po zaslání jejího opisu, Bulletin advokacie č. 5/2022, str. 31.
[2] Obžalovaný (obhájce) v mnoha výše popsaných bezproblémových situacích sdělí v hlavním líčení soudu, že nemá důvod změnit svůj názor a na rozdíl od státního zástupce žádné skutečnosti obsažené v obžalobě nepovažuje za nesporné. Vzhledem k tomu i ve složitých situacích mnohdy očekává soud rychlou reakci obžalovaného na neočekávané vyjádření státního zástupce, i když není možné je učinit bez důkladného posouzení nové situace.
[3] V § 206d tr. řádu používá zákonodárce pojem obviněný, i když dle § 12 odst. 8 tr. řádu se po nařízení hlavního líčení označuje obviněný jako obžalovaný. Je nepochybné, že dle § 12 odst. 7 tr. řádu se obviněným rozumí také obžalovaný a odsouzený. Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. byla v trestním řádu s účinností od 1. 10. 2022 vytvořena čtyři nová ustanovení, a to § 206a až 206d. V § 206a až 206c tr. řádu je bezvýhradně užíván pojem obžalovaný, pouze v § 209d tr. řádu je užit pojem obviněný. Je tomu tak přesto, že soud může rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, až v hlavním líčení.
[4] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované vydání, Praha C. H. Beck, 2013, str. 590.
[5] J. Mulák: Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 33.
[6] Tamtéž.
[7] Srov. blíže op. cit. sub 1, str. 31 a násl.
