Podle generální advokátky Laily Medina platí povinnost shromažďování a uchovávání otisků prstů v průkazech totožnosti. Nařízení 2019/11571 stanoví povinnost, podle níž musí ode dne 2. srpna 2021 každý průkaz totožnosti nově vydaný členskými státy zahrnovat zobrazení otisků prstů jeho držitele na vysoce zabezpečeném paměťovém médiu.

Stanovisko generální advokátky C-61/22 | Landeshauptstadt Wiesbaden

V listopadu 2021 požádal německý občan město Wiesbaden (Německo) o vydání nového průkazu totožnosti. Ve své žádosti výslovně požádal o vydání tohoto dokladu bez zaznamenání zobrazení otisků prstů do jeho čipu.

Město Wiesbaden zamítlo žádost mimo jiné z důvodu, že průkaz totožnosti nelze vydat bez zobrazení otisků prstů jeho držitele, jelikož ode dne 2. srpna 2021 začala platit povinnost uchovávat zobrazení otisků prstů v čipu nových průkazů totožnosti.

Správní soud ve Wiesbadenu, kterému byla věc v této souvislosti předložena, má pochybnosti o platnosti nařízení 2019/1157, a tudíž o kogentní povaze shromažďování a uchovávání otisků prstů v německých průkazech totožnosti. Tento soud chce zejména zjistit, zda zaprvé náležitým základem pro přijetí nařízení 2019/1157 byl čl. 21 odst. 2 SFEU spíše než čl. 77 odst. 3 SFEU; zadruhé, zda nařízení 2019/1157 je slučitelné s články 7 a 8 Listiny ve spojení s jejím čl. 52 odst. 1; a zatřetí, zda je uvedené nařízení v souladu s povinností provést posouzení vlivu na ochranu osobních údajů podle čl. 35 odst. 10 obecného nařízení o ochraně osobních údajů3.

Generální advokátka Laila Medina dospěla v dnešním stanovisku nejprve k závěru o správném přijetí nařízení 2019/1157 na základě čl. 21 odst. 2 SFEU, s cílem usnadnit výkon práva občanů EU svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.

V tomto ohledu zdůraznila, že toto právo umožňuje občanům EU zapojit se do každodenního života ostatních obyvatel hostitelského členského státu. Vnitrostátní průkazy totožnosti tak mají stejné funkce jako v případě těchto obyvatelů, což znamená, že pouze spolehlivý a pravý doklad totožnosti umožňuje plné uplatnění volného pohybu.

Sjednocení formátu vnitrostátních průkazů totožnosti a zvýšení jejich spolehlivosti prostřednictvím bezpečnostních norem, včetně digitálních otisků prstů, má přímý dopad na výkon tohoto práva tím, že učiní tyto průkazy důvěryhodnějšími a jako takové snadněji přijímané orgány členských států a subjekty poskytujícími služby. V konečném důsledku to znamená snížení nepohodlí, nákladů a administrativních překážek pro mobilní občany EU.

Nakonec měla za to, že pravomoc svěřená Radě čl. 77 odst. 3 musí být chápána tak, že odkazuje pouze na kontext politiky týkající se hraničních kontrol. Unijní opatření jdoucí nad rámec tohoto specifického obsahu, jako je tomu v případě nařízení 2019/1157, by nespadala do působnosti tohoto ustanovení.

Generální advokátka poté zkoumala, zda povinnost shromažďovat a uchovávat zobrazení dvou otisků prstů v průkazech totožnosti představuje neodůvodněné omezení základního práva na soukromý život v souvislosti se zpracováním osobních údajů.

Podle jejího názoru nařízení 2019/1157, které zavádí opatření podobná opatřením, jež Soudní dvůr zkoumal v rozsudku ve věci Schwarz ve vztahu k cestovním pasům, představuje omezení práv zaručených články 7 a 8 Listiny. Proto je třeba ověřit, zda může být toto zpracování odůvodněno na základě uvedeného čl. 52 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o otázku, zda omezení vyplývající z nařízení 2019/1157 odpovídají cíli obecného zájmu, měla generální advokátka za to, že vzhledem k tomu, že nejednotnost, pokud jde o formáty a bezpečnostní prvky vnitrostátních průkazů totožnosti, zvyšuje riziko padělání a podvodů s doklady, omezení zavedená nařízením 2019/1157, jejichž cílem je předcházet tomuto riziku a podpořit tak přijímání těchto dokladů, takový cíl sledují.

Dále měla za to, že taková omezení jsou přiměřená, nezbytná a nepřekračují rámec toho, co je nezbytné k dosažení hlavního cíle tohoto nařízení. Zejména ve srovnání s odebíráním a uchováváním otisků prstů patrně neexistuje stejně vhodná, avšak méně obtěžující metoda, jak podobně účinným způsobem dosáhnout cíle nařízení. Také nařízení 2019/1157 nabízí dostatečná a vhodná opatření, která zajistí, aby shromažďování, uchovávání a používání biometrických identifikátorů bylo účinně chráněno před zneužitím a zneužíváním. Tato opatření zaručují, že biometrické identifikátory uchovávané v nově vystavených dokladech zůstanou po vydání tohoto dokladu ve výlučné dispozici držitele dokladu a nejsou veřejně přístupné. Navíc nařízení 2019/1157 neposkytuje právní základ pro zřízení či provoz vnitrostátních databází nebo centralizované databáze na úrovni EU.

Nakonec, co se týče otázky, zda je nařízení 2019/1157 v souladu s povinností provést posouzení dopadu na ochranu osobních údajů podle čl. 35 odst. 10 GDPR, generální advokátka poukázala na to, že GDPR a nařízení 2019/1157 jsou akty sekundárního práva, které jsou v hierarchii pramenů unijního práva rovnocenné. Mimoto z GDPR nijak nevyplývá, že by povinnost provést posouzení vlivu, jak je stanovena v jeho čl. 35 odst. 1, byla pro unijního normotvůrce závazná, a toto ustanovení ani nezavádí žádné kritérium, podle něhož by měla být posuzována platnost jiné normy sekundárního práva Evropské unie. Generální advokátka proto zastává názor, že Evropský parlament a Rada nebyly povinny provést posouzení vlivu v průběhu legislativního procesu vedoucího k přijetí nařízení 2019/1157.

Soudní dvůr není stanoviskem generálního advokáta vázán. Úlohou generálních advokátů je zcela nezávisle navrhnout Soudnímu dvoru právní řešení věci, která jim je přidělena. Soudci Soudního dvora začínají nyní v uvedené věci rozhodovat. Rozsudek bude vydán později.

Úplné znění stanoviska je zveřejněno na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj: SD EU
Foto: canva.com