V advokátní praxi je často pro poškozené vymáhána náhrada újmy na zdraví, tedy tzv. nemajetkové újmy (byť se jedná o pojem širší). Advokátům je proto dobře známa dosavadní praxe soudů, která se však nyní bude muset výrazně změnit, a to s ohledem na zásadní rozhodnutí Ústavního soudu, který jednoduše řekl, že soudy s tímto nárokem zacházejí špatně a mají postupovat jinak.

 

V čem konkrétně je problém a proč si popíšeme v tomto článku. Abychom však dokázali správně pochopit tuto problematiku, je nutno si přiblížit stávající praxi soudů a její historický kontext.

 

1. Odškodňování nemajetkové újmy dříve a nyní

Ještě před novým občanským zákoníkem (účinný od 1. ledna 2014) se újma na zdraví odškodňovala dle tzv. bodového ohodnocení, které bylo více či méně objektivní a mělo vést k jednoznačnému výsledku.

V praxi ale často docházelo k tomu, že výsledná částka odškodnění újmy na zdraví byla až neuvěřitelně nízká a nepřiměřeně nízké tak proto byly i částky přiznávané poškozeným. Tuto skutečnost pak reflektoval i zákonodárce, když jasně deklaroval úmysl tento neduh dřívější právní úpravy napravit.

Namísto relativně exaktní právní úpravy se však vydal opačnou cestou a v novém občanském zákoníku stanovuje, že nemajetková újma se má odškodňovat pouze podle jediného kritéria, a to podle zásad slušnosti. Jaké zásady to jsou, ani jak dospět ke konkrétnímu číslu, už ale zákonodárce neuvedl a nová úprava tak byla oprávněně kritizována jako zcela nejasná.

Objevily se zcela obavy ze vzniku nedůvodných výrazných rozdílů v rozhodování jednotlivých soudů, kdy by např. jeden soudce považoval za slušné odškodnění za zlomenou nohu 1 milion korun, zatímco jiný třeba jen 50 tisíc. Jak ale určit, kdo z nich na věc nahlíží správně, nebylo ani při nejlepší vůli podle takové právní úpravy možné.

 

2. Dosavadní praxe soudů v řízeních o náhradu nemajetkové újmy

Aby výše popsané situace nevznikaly, iniciativy se chopil Nejvyšší soud ČR. Vydal tzv. „Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem R 63/2014 civ.

Soudy tuto metodiku začaly téměř okamžitě používat v praxi, byť to de facto znamenalo návrat k dřívějšímu bodovému ohodnocení. Podle metodiky totiž každé zranění mělo bodové ohodnocení a přepočet bodů na odškodnění se následně vypočítávalo podle průměrné mzdy v roce, který vzniku újmy předcházel.

Výpočet prováděl znalec ve svém posudku, který byl předkládán soudu. V praxi pak soud zpravidla vyšel ze znaleckého posudku a nemajetkovou újmu přiznal podle toho, co v posudku stálo. To platilo i tehdy, pokud byl znalecký posudek zpochybňován, akorát se pak vycházelo z nového, tzv. revizního posudku.

V dosavadní praxi se tak ocenění újmy na zdraví a odškodnění fakticky vždy řídilo znaleckým posouzením, kdy znalec postupoval podle metodiky Nejvyššího soudy, a to i přesto, že v preambuli autoři zdůrazňují, že Metodika nemá a ani nemůže mít závazný charakter a má sloužit jen jako pomůcka pro rozhodování soudu.

To má samozřejmě zásadní význam nejen pro konečné rozhodnutí soudu, ale také pro náhradu nákladů řízení a fakticky i podobu tzv. petitu, tedy žalobního návrhu (vymezení toho, co je žalobou žádáno).

Pokud totiž náhrada nemajetkové újmy není penězi ocenitelná (např. bolestné, či duševní útrapy), mělo by se při náhradě nákladů řízení vycházet z paušální částky (v případě nemajetkové újmy jde o 50 000 Kč) a výši náhrady by měl stanovit soud.

Jelikož si však soudy navykly postupovat dle metodiky Nejvyššího soudu, docházelo v praxi k tomu, že soudy vyzývaly žalobce, aby odstranil vadu žaloby, která měla spočívat v tom, že žalobce nevyčíslil žalovanou částku. Soudy tak zacházely s nárokem jako s nárokem, jehož výši lze zjistit a náhrada nákladů řízení byla také v praxi přiznávána dle výše žalované částky.

To bylo samozřejmě úskalí pro žalobce, neboť pokud zažaloval málo, nemusel obdržet adekvátní náhradu. Naproti tomu pokud zažaloval moc, byl tratný na náhradě nákladů řízení, které se určují dle poměru úspěchu ve věci.

Pokud tedy někdo žaloval např. újmu na zdraví ve výši 1 milion korun a soud mu přiznal „pouze“ 250 000 Kč, pak žalobce nejen že nedostal žádnou náhradu nákladů řízení, ale ještě musel zaplatit polovinu nákladů protistrany.

V konečném důsledku tak mohlo být vedení sporu nevýhodné přesto, že skončilo úspěchem.

Soudy tedy v dosavadní praxi fakticky rezignují na jakékoliv vlastní individuálních posouzení všech aspektů případu a jediným kritériem pro ně je zhodnocení znalcem vyhotovených podkladů (ať již znalcem jedné ze stran, či znalcem revizním ustanoveným soudem v řízení při kolizi dvou posudků, kdy typicky znalec poškozeného oceňuje výše, zatímco znalec škůdce či jeho pojišťovny zase méně). Poškozeným se tak v dosavadní praxi přiznávalo odčinění nemajetkové újmy ve výši striktně odpovídající závěrům znaleckých posudků a s nárokem bylo soudem zacházeno jako s nárokem zjistitelným a ocenitelným, což mělo dopady zejména na požadavky na žalobní petit a náhradu nákladů řízení.

 

3. Ústavní soud kritizuje dosavadní praxi soudů 

Výše uvedenou dosavadní praxi spočívající v nekritickém přejímání výsledků znaleckých zkoumání Ústavní soud letos v březnu označil za nesprávnou ve svém nálezu, (sp. zn. I. ÚS 1010/22). Jednoznačně v něm vymezil, v čem je tato praxe fundamentálně chybná, resp. v rozporu se stávající úpravou odškodňování nemajetkové újmy.

Především tedy nález Ústavního soudu jednoznačně uvádí, že nárok na odčinění nemajetkové újmy ze své povahy není nárokem, jehož výši lze nějak zkoumat či zjišťovat, ale je nárokem, jehož výši podle předem daných kritérií (tedy podle zásady slušnosti) stanoví soud, a to konstitutivně.

Dle nálezu soudci svou dosavadní praxí přenášejí nepřípustně odpovědnost za stanovení výše náhrady na znalce. Ústavní soud ale zdůrazňuje, že odpovědnost za právní posouzení a spravedlivé rozhodnutí ve věci nese výlučně soudce a což nelze na nikoho jiného přenášet. Znalecký posudek tak má být pouze pomůckou, nikoliv rozhodujícím důkazem. O to víc v případech, kdy výši náhrady zjistit ani nelze, ale má ji soud sám stanovit.

Ústavní soud pak uvádí, že soudy musí mimo jiné zkoumat, zda a do jaké míry je poškozený v každodenním životě omezen v oblasti pracovní, kulturní, společenské, sportovní či psychické, což soudy v zásadě nikdy nečiní.

Ústavní soud také zdůraznil, že metodice Nejvyššího soudu nemá být soudy připisován větší význam, než jí náleží, a má být skutečně použita jen jako výkladová pomůcka. Soud nicméně musí mít při svých úvahách o stanovení výše konkrétního zadostiučinění na mysli její nezávaznost, mezery i nedostatky a musí znalecké závěry korigovat zhodnocením všech aspektů případu tak, aby dospěl ke spravedlivému výsledku, jež bude odpovídat jedinému zákonnému kritériu, tedy zásadám slušnosti.

 

Ústavní soud tedy v Nálezu ukládá obecným soudům, aby:

 

• používaly znalecké posudky jako výkladovou pomůcku při stanovení výše náhrady;
• vyvarovaly se mechanickému posuzování věci s odůvodňování svých rozhodnutí pouhým odkazem na znalecký posudek a metodiku Nejvyššího soudu;
• individuálně posuzovaly překážku lepší budoucnosti u každého poškozeného;
• na základě skutkového stavu zjištěného komplexně provedeným dokazováním vyložily a vysvětlily vlastní úvahy, kterými byly při určení přiměřené výše odčinění nemajetkové újmy poškozených vedeny a
• nepřímo pak také, aby s nárokem zacházely procesně jako s nárokem, jehož výši nelze předem určit.

 

Pouze za dodržení shora uvedených náležitostí lze hovořit o spravedlivém rozhodnutí přijatém v duchu zákona a ústavně konformním způsobem.

Tento nález Ústavního soudu je tedy skutečně zásadní právě proto, že má význam pro všechny v budoucnu řešené případy nemajetkové újmy všemi soudy a lze proto očekávat, že velmi zásadně změní celou dosavadní praxi nejen soudů, ale i pojišťoven.

 

4. Co si lze z Nálezu odnést do budoucna

Pro poškozené si lze odnést především to, že je možné žalobou žádat na náhradě nemajetkové újmy i více, než je částka zjištěná posudkem. Jinými slovy, je možné u soudu dosáhnout i vyšší (teoreticky však i nižší) částky za odškodnění nemajetkové újmy.

Má to nicméně i druhou stranu mince, a tou je velmi nevýhodná výše náhrady nákladů řízení, která má být u nemajetkové újmy kalkulována z paušální částky 50 000 Kč, a to bez ohledu na výši žalované (a případně též i přiznané) částky. Tento závěr ostatně již dříve vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, který byl následně potvrzen i usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21 v rámci řízení o ústavní stížnosti. I v případě žalob za miliony tak budou přiznávané náhrady velmi nízké, což je pro poškozené nevýhodné.

Je proto zcela na místě se ptát, jestli není čas změnit advokátní tarif v podobě navýšení této paušální částky. Jak je totiž vysvětleno výše, způsob výpočtu nákladů právního zastoupení velmi výrazně ovlivňuje výši pojišťovnami vyplácených a soudy přiznávaných částek odměny za právní zastoupení, a to v neprospěch poškozených. Takto přiznávané částky zpravidla nepostačují k pokrytí skutečných nákladů na kvalifikované zastoupení.

Na druhou stranu je výhodou, že odpadá ztráta nejistoty ohledně nároku na náhradu nákladů řízení. Teď by již nemělo hrozit, že úspěšný žalobce bude povinen hradit část nákladů protistrany proto, že žaloval více, než mu bylo nakonec soudem přiznáno.

Na závěr ještě jednou shrnu to nejpodstatnější: Soud by nyní už neměl po žalobci vyžadovat, aby svůj nárok vyčíslil, neboť takové výzvě není objektivně možno vyhovět, když v takovém případě soudce žádá po žalobci něco, co mu ani nepřísluší, a co může udělat pouze soudce sám.

Žalobce by tedy měl požadovat pouze spravedlivou náhradu za nemajetkovou újmu, a být tak se svým nárokem pouze zcela úspěšný (pokud soud žalobě vyhoví a výši náhrady sám určí) nebo zcela neúspěšný (bude-li žaloba zamítnuta).

Jiné varianty by už neměly být přípustné.

 

Mgr. Karel Machačka, advokát, právní kancelář Kučera & Associates
Foto: canva.com