Od roku 1990 v České republice každý rok vzniká (zpravidla) několik desítek tisíc obchodních společností.[1] Řada nově vzniklých i již existujících kapitálových obchodních společností má přitom dva společníky (jimiž jsou častokráte osoby, které se dobře znají a rozhodly se společně sdružit s podnikatelským záměrem). Na jednu stranu i v podmínkách moderních obchodních korporací platí staré přísloví „sdílená strast, poloviční strast, sdílená radost, dvojnásobná radost“[2] a „víc hlav víc ví“. Pokud ale mají oba společníci podíl o velikosti 50 %, nastává na druhou stranu problematický stav především tehdy, jestliže má každý z nich odlišnou představu o určitém rozhodnutí a zároveň žádný z nich není ochoten ze své pozice ustoupit. V takovém případě vzniká patová situace čili anglicky deadlock. Jejich řešením v soudobých podmínkách se zabývá tento článek.

Patové situace by v souladu s doporučeními, která formulovali především zahraniční právní experti,[3] byly řešitelné hned několika způsoby. V tomto článku konkrétně nastíním, která z řešení doporučovaných v prostředích cizích právních řádů by mohla být přenesena i do podmínek tuzemského práva obchodních korporací a jak by tato řešení mohla být v praxi realizována. Pro tato řešení je charakteristické, že k jejich realizaci je třeba součinnosti společníků, a nikoliv jejich latentnosti a stálém setrvávání na svých postojích. Je pochopitelně faktem, že někdy může být pro společníky nepřekonatelným problémem povznést se nad svůj názor a usilovat o rozřešení patové situace. Popsaná řešení tedy mohou zafungovat jen za předpokladu, že rozpory mezi společníky nebudou nepřekonatelné.[4]

Pro první eventuální řešení je charakteristické, že si oba společníci zachovají svou majetkovou účast ve společnosti a patová situace bude rozřešena nezávislou třetí osobou. Oba společníci by se totiž zavázali, že by si v případě patových situací nechali ze strany nezaujatého znalce zpracovat znalecký posudek či odborné vyjádření, v němž by znalec uvedl, jaké řešení by s ohledem na okolnosti konkrétního případu bylo nejvíce v zájmu dané obchodní korporace. Společníci by následně měli povinnost učinit veškeré nezbytné kroky k tomu, aby toto řešení bylo následně přijato – zejména by tedy společníci byli posléze povinni hlasovat ve smyslu tohoto řešení na valné hromadě, případně valnou hromadu za podmínek zákona o obchodních korporacích přímo svolat atd. Pochopitelně by společníci měli ponejprv v zájmu právní jistoty ujednat, jak konkrétně by probíhala selekce znalce, protože výběr osoby znalce by teoreticky mohl představovat kámen úrazu (pokud by byl toliko jedním společníkem vybrán znalec ve smyslu zákona č. 254/2019 Sb., pak by sice musel postupovat nestranně a nezávisle, avšak druhý společník by přesto mohl znalecké závěry považovat za nedostatečně legitimní). Osobně bych tedy navrhoval náhodný výběr ze seznamu znalců příslušného oboru[5] nebo jiný způsob výběru nezávislý na vůli společníků. Toto řešení by na jednu stranu bylo spojeno s časovými i finančními náklady souvisejícími s interakcí se znalcem, avšak ve výsledku by se žádný ze společníků nemohl opodstatněně cítit poškozen, poněvadž výsledek by byl určen podle obhajitelného zájmu společnosti, a nikoliv dle individuálních zájmů společníků. Třetí osoba by rovněž mohla být mediátorem a společníci by tedy usilovali o nalezení kompromisu v rámci mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb.[6]

Druhou možností, jež by mohla přinést konec patové situace, by byly převody vlastnictví podílů. Jeden společník by mohl převést svůj podíl druhému, a jakmile by se nabyvatel podílu stal jediným společníkem, rozhodl by v dané záležitosti sám, podle svých preferencí. Problematická by nicméně mohla být neochota převést svůj podíl, jakož i ujednání ceny za převod. Za účelem eliminace těchto problémů by mohlo být vhodné využít jakési modifikované metody tzv. ruské rulety (Russian Roulette), jež spočívá v tom, že jeden ze společníků by ocenil hodnotu svého podílu a druhý společník by se posléze musel v přiměřené lhůtě rozhodnout, zda podíl oceňujícího společníka za tuto cenu koupí, či zda raději druhému společníkovi prodá svůj podíl za cenu, jež by odpovídala přepočtu navrhované kupní ceny na daný podíl.[7] Tímto způsobem by teoreticky mohla být zajištěna poctivost při oceňování, neboť společník by věděl, že pokud by svůj podíl nadcenil, musel by nadceněnou částku stejně možná platit i za převod podílu druhého společníka, což by se mu nevyplatilo.

V úvahu by také přicházel převod podílů obou společníků ve prospěch třetí osoby, jež by se pak stala jediným společníkem. Tento postup by ale vyřešil patovou situaci tím, že by účast společníků ve společnosti skončila, což by jim nakonec – byť kvůli nemožnosti konsenzu – znemožnilo další účast na chodu společnosti. Vzhledem k tomu, že tento výsledek patrně nelze z pohledu společníků považovat za nejlepší možný, toto řešení nepokládám za příliš účelné. Ze stejné příčiny si myslím, že účelným řešením by nebylo ani rozhodnout o zrušení společnosti. Předpokládejme totiž, že společníci mají zpravidla zájem ve společnosti setrvat, jinak by svůj podíl mohli převést již dříve.

Třetí variantu, která by mohla učinit přítrž patové situaci, představuje zachování majetkové účasti společníků za současného zapojení orgánů aplikace práva do řešení obapolných rozporů. Své uplatnění by mohlo najít rozhodčí řízení, ostatně Eichlerová[8] dává rychlost rozhodčího řízení do souvislosti právě s předcházením patovým situacím či jejich řešením. Předností rozhodčího řízení by mohla být i jeho neveřejnost, díky které by byla zachována důvěrnost údajů o chodu společnosti, na jejichž veřejném odhalení zpravidla nebudou mít společníci (ani společnost) zájem. Do řešení by nicméně by mohly být zapojeny i soudy. Ústavní soud totiž v jednom ze svých rozhodnutí uvedl: „Povinnost brát ohled na zájmy dotčených osob se uplatní zejména při realizaci práv společníka (akcionáře) podílet se na řízení společnosti, a to především při výkonu hlasovacího práva. Aktivní povinnost hlasovat může kupř. nastoupit v případě, že usnesení valné hromady je v bytostném zájmu společnosti.“[9] Domnívám se proto, že společník, který by nehlasoval pro usnesení, jehož přijetí by bylo (objektivně) v souladu s klíčovými zájmy korporace, by mohl být žalován na nahrazení projevu své vůle hlasovat pro přijetí daného usnesení podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.[10]

Závěr

V tomto článku jsem se pokusil doložit, že patové situace lze i v poměrech českého korporátního práva zažehnat nejednou formou. Není přitom třeba, aby byť jen jeden ze společníků musel převést svůj podíl – oba mohou zůstat společníky i nadále, jen bude kupříkladu přizvána nestranná třetí osoba (typicky znalec), jež navrhne vhodné řešení. V úvahu na druhou stranu přichází i řešení spočívající v převodu podílů.

Sebeúčinnější způsob nápravy s sebou však nese dodatečné výdaje (časové, finanční, administrativní), a proto je podle mě výrazně lepší rozporům mezi společníky, vedoucím k patovým situacím, předcházet.

Kristián Fischer*, student PF UK, pomocná vědecká síla Katedry občanského práva PF UK, paralegal ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s. r. o.
Foto: canva.com

[1] Srov. Ekonomické subjekty – časové řady. [online]. Český statistický úřad [cit. 07.06.2023]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/res_cr. Počet existujících obchodních společností tak dle ČSÚ k 31. 12. 2022 činil 557 209.

[2] PAUL, H. Vandrák: ze života potulného tovaryše. Praha: K. Borecký, 1931, str. 74.

[3] Srov. např. Ways of resolving deadlock between shareholders. [online]. Net Lawman UK [cit. 7. 6. 2023]. Dostupné z: https://www.netlawman.co.uk/ia/shareholder-deadlock

[4] V takovém případě by koneckonců bylo na místě soudní rozhodnutí o zrušení a likvidaci společnosti dle § 93 písm. c) zákona o obchodních korporacích, jestliže by společnost v důsledku rozporů mezi společníky nemohla vykonávat svou činnost.

[5] Takový seznam je v zásadě volně dostupný na internetu – srov. Komora soudních znalců [online]. [cit. 7. 6. 2023] Dostupné z: https://kszcr.cz/prehled-znalcu.html

[6] Srov. názor vyslovený v doktríně, že mediace by u sporů tohoto typu byla vhodná. – DOLEŽALOVÁ, M. Mediace. Bulletin advokacie, 2001, č. 2, str. 44.

[7] Kupříkladu pokud by společník se 75% podílem ocenil svůj podíl na částku 1 500 000 Kč, a společník s 25% podílem by jej za tuto cenu koupit odmítl, pak by většinový společník byl povinen koupit podíl minoritního společníka za částku určenou dle stejného vzorce, tedy za 500 000 Kč.

[8] EICHLEROVÁ, K. Arbitrabilita korporátních sporů kapitálových společností. Právní rozhledy, 2017, č. 19, str. 653, která také mj. dodává: „Rychlost rozhodnutí může zabránit znehodnocení obchodního závodu obchodní korporace.“

[9] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/11. – tučné písmo autorka

[10] Srov. ale rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 8 Cmo 89/2019, kde byl návrh v tomto duchu zamítnut.

* Tento příspěvek vznikl v rámci plnění projektu Specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.