Evropský soud pro lidská práva zveřejnil 4. května rozhodnutí vůči České republice o čtyřech stížnostech podaných v jednom případě otcem a ve třech případech matkou a nezletilým synem. Všechny stížnosti zahrnovaly právo na respektování rodinného života, jedna také přístup k Ústavnímu soudu a způsob výkonu funkce kolizního opatrovníka dítěte. Stížnosti štrasburský soud odmítnul jako nepřijatelné.

Karas proti České republice: Právo otce na styk s dítětem

Soudy otci stanovily asistovaný kontakt s dítětem v rozsahu třikrát ročně na jednu hodinu. Rozsah kontaktu stěžovatele s dítětem soudy opakovaně měnily v návaznosti na jeho nestandardní chování vůči dítěti, matce i dalším lidem, pokusy o manipulaci dítěte i nedodržování vydaných předběžných opatření. Po určitou dobu jeho setkávání s dítětem zakázaly úplně. Ani následně stanovené asistované kontakty se neobešly bez konfliktů vyvolaných stěžovatelem. Soudy svá rozhodnutí opřely především o znalecký posudek, dle nějž výchovné působení stěžovatele ohrožuje příznivý vývoj dítěte.

Soud přisvědčil námitce vlády, že stěžovatel měl před omezením kontaktu dostatek příležitostí rozvinout svůj vztah s dcerou a prokázat své rodičovské schopnosti – od střídavé péče přes poměrně častý kontakt bez dohledu až po asistovaný kontakt. Soud zároveň vyzdvihl, že vnitrostátní soudy postupovaly v řízení pečlivě, zohlednily stěžovatelem tvrzený pozitivní vztah dítěte k němu, nepominuly však jeho negativní působení a agresivní chování a upřednostnily nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel se s dítětem navíc nadále vídá a do rozhodovacího procesu byl zapojen. Soud tak stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Marcoski a Rath proti České republice: Úprava péče a styku, přístup k Ústavnímu soudu, způsob výkonu funkce kolizního opatrovníka dítěte

Paní Marcoski syna bez souhlasu otce odvezla do Spojených států amerických. Následně bylo dítě navráceno do České republiky, kde soudy dítě předběžným opatřením svěřily do péče otce. Matka nepodala návrh na úpravu styku s dítětem, jelikož neuznávala příslušnost českých soudů, avšak se synem se fakticky stýkala. Následně soud styk upravil a matce nařídil povinnost nést náklady na dohled nad výkonem styku. Kolizním opatrovníkem dítěte se stal Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Štrasburský soud přisvědčil námitce vlády, že soudní rozhodnutí vydaná v souladu s nejlepším zájmem dítěte byla dostatečně odůvodněná. Kontakt matky s dítětem vnitrostátní soudy postupně rozšiřovaly, až nabyl faktickou podobu sdílené péče. Soud neshledal, že by Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dítěte, který se dříve jako ústřední orgán účastnil řízení ve Spojených státech amerických v souvislosti s návratem dítěte do České republiky, byl důvodem pro jmenování jiného kolizního opatrovníka dítěti v řízení o úpravě péče a styku. Dle Soudu tento úřad jednal v nejlepším zájmu dítěte a poskytnul mu účinné právní zastoupení. Nepřisvědčil tak námitce matky, že řízení bylo nespravedlivé. Pokud jde o další námitku, že Ústavní soud se odmítl meritorně zabývat třemi jejími ústavními stížnostmi, štrasburský soud konstatoval, že Ústavní soud řádně přezkoumal její tvrzení a nezasáhl tak do práva matky ani dítěte na přístup k soudu. Podle Soudu bylo také v pořádku, že vnitrostátní soudy nařídily matce nést náklady spojené s asistovaným stykem, jelikož ona sama vyvolala potřebu takové úpravy. Soud tak všechny stížnosti odmítnul jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí ve věci Karas proti České republice v originálním anglickém znění naleznete zde a rozhodnutí ve věcech Marcoski a Rath proti České republice zde.

Anotace budou přibližně za měsíc k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva na adrese eslp.justice.cz.

Zdroj: justice.cz
Foto: canva.com