Ústavní stížnost je možné v nejobecnější rovině definovat jako podání výhradně k Ústavnímu soudu České republiky sídlícímu v Brně, jímž stěžovatel namítá, že pravomocným (nikoliv nepravomocným) rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní lidské právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.

 

Pro naši tématiku je principiální, že zmíněnou stížnost může legálně podat i zastupitelstvo obce[1] nebo kraje, pakliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno jeho zaručené právo na samosprávu.

Z pohledu advokáta je dobrou ústavní stížností taková, které Ústavní soud vyhoví. Anebo ještě jinak: u dobře sepsané ústavní stížnosti nemá klient pocit, že finanční prostředky, které za její přípravu zaplatil, vynaložil nadarmo. A to i v případě, kdy se výsledek nedostavil.[2]

Stručně připomeňme, že fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být povinně zastoupeny advokátem.[3]

V řízení před Ústavním soudem ex lege je možné mít pouze jednoho advokáta. Závazek mít advokátní zastoupení se vztahuje na celé (nikoliv jen část) řízení o ústavní stížnosti.

Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem stát, vystupuje za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu a v řízení jménem státu jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec této organizační složky státu. Avšak tím není dotčeno právo (ne však povinnost) státu nechat se zastoupit advokátem. [4][5]

 

Obecní ústavně-právní kord jménem komunální ústavní stížnost

V následujícím krátkém textu se budeme věnovat jedné pomyslné podmnožině ústavních stížností, kterou je tzv. komunální ústavní stížnost.

Podle článku 87 odst. 1 písm. c) Ústavy český Ústavní soud mimo jiné rozhoduje o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Jde o zvláštní typ ústavní stížnosti – tzv. komunální ústavní stížnost. Tvrzeným nezákonným zásahem státu do práva na samosprávu může být podle judikatury Ústavního soudu taktéž rozhodnutí správního soudu.

Komunální ústavní stížnost se pak v několika ohledech poměrně podstatným způsobem odlišuje od úpravy „obecné“ ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a to mimo jiné i v tom směru, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti je příslušnost Ústavního soudu dána toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, v případě zmíněné komunální ústavní stížnosti hodnotí Ústavní soud i zákonnost zásahu státu.[6]

Aktivně legitimovaným orgánem je zde výhradně zastupitelstvo obce (města), nikoliv tedy rada obce (města) nebo dokonce starosta (primátor).

Na úvod pojednání k tématice lhůt je nutné vymezit, že termín k podání ústavní stížnosti a počátek jejího běhu upravují především ustanovení § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. o ÚS“). Zmíněná ustanovení se aplikují jednak na „obyčejnou – nekomunální“ ústavní stížnost, tak i na komunální stížnost, a proto je zde zmiňujeme.

V souladu s ustanovením § 72 odst. 3 zák. o ÚS je možno podat komunální stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

In medias res: U komunálních stížností bude takovým procesním prostředkem nejčastěji kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) sídlícímu v Brně.

V judikatuře Ústavního soudu se ovšem také objevily kauzy, kdy závěrečným prostředkem nebyla zmíněná kasační stížnost, ale bylo jím kupříkladu usnesení státního zástupce (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1786/13).

Dále je nutné připomenout, že ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řeší i ostatní (zbytkové) případy, kdy proti zásahu státu zákon neposkytuje žádný procesní prostředek nápravy. V případě že zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli (zde obci) neposkytuje, je možné podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel (v našem případě obec) o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl – subjektivní lhůta. A současně ex lege nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo – objektivní lhůta.

Lhůty jsou zde zákonem stanoveny z důvodu ochrany právní jistoty, a byl zde uplatněn klasický model, kdy objektivní lhůta je předvídatelně násobně delší[7]  než lhůta subjektivní, což je zcela právně-teoreticky správné a logické.

V praxi se často začátky obou lhůt de facto shodují, jelikož se obec (město) ihned dozví o zásahu do jejích (jeho) práv. Pak musí být komunální ústavní stížnost samozřejmě podána nejpozději do dvou kalendářních měsíců.

Jak se zde prakticky zmíněné lhůty vlastně počítají? Ergo kladívko, podle kogentního ustanovení § 63 zák. o ÚS se na řízení před ústavním soudem použijí přiměřeně i ustanovení občanského soudního řádu.

Z toho lze dovodit, že lhůta k podání komunální stížnosti počíná běžet až dnem následujícím po dni, kdy došlo ke skutečnosti rozhodné pro její začátek. A kdy končí? Legálně skončí uplynutím toho dne, jenž se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti rozhodné pro start předmětné lhůty (viz ustanovení § 57 o. s. ř.). [8]

Pro vyšší informační komplexnost dodejme, jak je to tady s náklady řízení. Řízení před Ústavním soudem ze zákona nepodléhá soudním poplatkům.[9], [10] Náklady řízení vzniklé prováděním důkazů před Ústavním soudem a náklady na případné tlumočení se hradí z rozpočtu Ústavního soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si hradí účastník nebo vedlejší účastník sám.

Dodejme, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby úplně nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.[11] Náklady účastníků nebo vedlejších účastníků řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků nebo vedlejších účastníků a jejich zástupců, ztráta na výdělku účastníků nebo vedlejších účastníků a odměna za zastupování.

Doplňme, že i kdyby obecný soud dospěl k závěru, že náklady vzniklé účastníkovi v řízení před Ústavním soudem jsou náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nemůže rozhodnout o přiznání jejich náhrady, neboť k tomu je oprávněn postupem podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze a jen Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2118/19 ze dne 3. 3. 2020).[12]

 

Autor JUDr. Petr Kolman, Ph.D., působí jako právník a VŠ pedagog
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Nyní máme v ČR 6254 obcí a každá má a musí mít své zastupitelstvo.

[2] O. Moravec in Benák J. a kol.: Podáváme ústavní stížnost, Masarykova univerzita, 2016, str. 18

[3] Srov. ustanovení § 30 odst. 1 zák. o ÚS

[4] Srov. ustanovení § 30 odst. 2 zák. o ÚS

[5] Dodejme, pakliže vystupuje za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná v řízení jménem státu jeho zaměstnanec pověřený ředitelem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. To platí i v případě, kdy za podmínek uvedených ve zvláštním právním předpisu je obec v řízení zastoupena státem, za nějž před Ústavním soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

[6] Viz nález sp. zn. I. ÚS 471/2000 – vyhlášeno 1. 11. 2000.

[7] Zde šestinásobně

[8] A také předpisy vydané k provedení o. s. ř.

[9] Viz § 62 odst. 1 zák. o ÚS

[10] Samozřejmě je legitimní otázkou, zda by i řízení o ústavních stížnostech neměla být v budoucnu zpoplatněna, zejména kvůli katastrofální situaci veřejných financí, nicméně to by byl námět zase na jiný samostatný článek.

[11] V praxi relativně vzácné případy.

[12] Zvláštní úpravu způsobu náhrady nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem odlišnou od civilního soudního řízení je nutno vnímat optikou toho, že Ústavní soud není, a ani být nemůže, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí v čl. 87 Ústavy, součástí soustavy obecných soudů.