Ústavní soud k trestnému činu podvodu a zásadě subsidiarity trestní represe
Dne 13. dubna 2023 Ústavní soud zveřejnil rozsudek sp. zn. IV. ÚS 3470/22, jímž zamítl ústavní stížnost muže trestně stíhaného za vylákání a nevrácení částky ve výši více než 400 000 Kč. Muž si stěžoval, že porušením zákazu reformationis in peius tím, že okresní soud měl přes tento zákaz doplnit skutková zjištění ve stěžovatelův neprospěch, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. ÚS v nálezu uvedl, že k porušení zákazu reformationis in peius může dojít jen tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch stěžovatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu pak naopak nemůže být doplnění popisu skutku požadované dovolacím soudem o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu obecný soud učinil, tak jako tomu bylo v tomto případě.
Stěžovatel byl trestně stíhán pro skutek, který měl spočívat v tom, že se měl pod falešnou identitou v úmyslu se neoprávněně obohatit seznámit s poškozenou, kterou požádal pod záminkami o šest půjček v celkové výši 407 000 Kč. Peníze ani přes opakované urgence nevrátil. Okresní soud v Hodoníně ho svým prvním rozsudkem uznal vinným ze spáchání přečinu podvodu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl.
Stěžovatel poté podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud obě předchozí rozhodnutí zrušil, a jelikož považoval popis skutku za nedostatečný, uložil okresnímu soudu doplnění popisu skutku ve skutkové větě tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu.
Po vrácení věci tedy okresní soud doplnil popis skutku, napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným a odsoudil ho stejně jako v prvním rozsudku.
Krajský soud stěžovatelovo odvolání znovu zamítl, ztotožnil se se závěry okresního soudu, vypořádal se i s námitkami doplnění popisu skutku, zákazu reformationis in peius a nerespektování pokynu dovolacího soudu, které stěžovatel ve svém odvolání vznesl. Ani jednu z těchto námitek nepovažoval za důvodnou, neboť okresní soud doplnil popis skutku v intencích nastíněných Nejvyšším soudem, který výslovně uvedl, že doplnění popisu skutku při nezhoršení právní kvalifikace ani trestní sankce porušením zákazu reformationis in peius není, a žádné závazné pokyny ohledně dokazování Nejvyšší soud okresnímu soudu neuložil.
Proti napadenému usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
ÚS ústavní stížnost zamítl.
…
Ve svém nálezu ÚS konstatoval, že „stěžejní závěr pro posouzení nynější věci, který vyplývá ze shora uvedených východisek, tkví v tom, že zákaz reformationis in peius nezakládá absolutní povinnost obecného soudu obžalovaného zprostit obžaloby, pakliže byl původní odsuzující rozsudek zrušen v opravném řízení, v jehož důsledku je v dalším řízení tímto zákazem vázán. Povinnost nezhoršit výsledek vztahující se k výrokům rozhodnutí tedy neznamená i povinnost vyhnout se stejnému výsledku.
V nynější věci spočívá zásadní stěžovatelova námitka porušení zákazu reformationis in peius v tom, že okresní soud měl přes tento zákaz doplnit skutková zjištění ve stěžovatelův neprospěch. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť okresní soud toliko změnil popis skutku způsobem, který se pohyboval uvnitř mezí vytyčených pro tento účel ústavním pořádkem.
Ústavní soud považuje za vhodné od sebe terminologicky odlišit základní pojmy, s nimiž obecné soudy operovaly dosti nedůsledně, v důsledku čehož i na stěžovatele mohla odůvodnění prvního usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku působit tak, jako kdyby k doplnění skutkových zjištění ve stěžovatelův neprospěch došlo.
V nynější věci je zřejmé, že okresní soud všechna skutková zjištění, na jejichž základě dospěl ke skutkovému závěru, že stěžovatel se předmětného skutku dopustil, a k právnímu závěru, že tento skutek je trestným činem, včetně skutkového zjištění, že stěžovatel již od počátku neměl v úmyslu poškozené předmětné finanční prostředky vracet, učinil již v prvním rozsudku. Ačkoliv Nejvyšší soud skutečně v prvním usnesení hovoří o absentujících skutkových zjištěních, když rekapituluje popis skutku, který okresní soud učinil (viz body 38. a 39. prvního usnesení) a vymezuje se vůči tomu, co v něm chybí, ve skutečnosti je zřejmé, že výhrady Nejvyššího soudu směřovaly právě toliko proti neúplnosti popisu skutku, který neobsahoval podle jeho názoru označení okolností vymezujících všechny znaky skutkové podstaty (viz body 33., 40., a 41. prvního usnesení Nejvyššího soudu), tedy nikoliv proti tomu, že by na základě procesu dokazování k předmětnému skutku okresní soud neučinil odpovídající skutková zjištění.
Výslovně přitom Nejvyšší soud na témže místě zdůraznil, že doplnění popisu skutku o skutečnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, ale výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku, není porušení zákazu reformationis in peius. I to potvrzuje, že Nejvyšší soud nepovažoval za nedostatečná skutková zjištění, ale toliko popis skutku, a že si byl vědom mezí zákazu reformationis in peius ve vztahu k doplňování skutkových zjištění v neprospěch obviněného na jedné straně a doplnění popisu skutku o již učiněná skutková zjištění na druhé straně, že mezi těmito situacemi rozlišoval a že v řešené věci spatřoval druhou zmíněnou variantu. Ostatně okresní soud v opakovaném hlavním líčení žádná nová skutková zjištění nečinil, pouze znovu vyslechl poškozenou, avšak z jejího výslechu toliko potvrdil ta skutková zjištění, k nimž dospěl ještě před prvním usnesením Nejvyššího soudu.“
ÚS na základě výše uvedeného shrnul, že se okresní soud nedopustil ničeho neústavního, neboť k závaznému pokynu Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pouze doplnil do popisu skutku okolnosti vyjadřující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, které vyplývaly ze skutkových zjištění přijatých již před nastoupením zákazu reformationis in peius.
…
K námitce porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, kterou stěžovatel vznesl až v replice k vyjádření Nejvyššího soudu, ÚS podotkl, že „Nejvyšší soud stěžovatelovo mlčení nepovažoval za důkaz proti němu, pouze v souladu s judikaturou ESLP, kterou výslovně označil a která takový postup umožňuje, vzal tuto skutečnost do úvahy pouze kontextuálně pro dokreslení věci. Tím své rozhodnutí vadou neústavnosti nezatížil, neboť ze stěžovatelova mlčení nevyvozoval pravdivost obvinění vzneseného proti němu, ale toliko absenci dalších skutečností, které by ji poté, co k závěru o ní obecné soudy řádným způsobem dospěly, byly způsobilé vyvrátit“.
…
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2022, č. j. 19 T 130/2019-473, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, č. j. 7 To 111/2022-500, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, č. j. 4 Tdo 769/2022-557, protože neshledal porušení jeho ústavně zaručených práv.
Právní věty
I. K porušení zákazu reformationis in peius může dojít jen tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch stěžovatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu pak naopak nemůže být doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu obecný soud učinil.
II. Porušení tohoto zákazu se obecný soud nedopouští ani tehdy, provede-li po nastoupení jeho účinků znovu důkazy k prokázání skutkových okolností, na jejichž základě již dříve učinil skutková zjištění v neprospěch obviněného, a opětovně učiní stejná zjištění (např. musí-li v důsledku závazného pokynu nadřízeného soudu zopakovat důkaz, o nějž opřel závěr o vině stěžovatele, ale v jehož provedení nadřízený soud spatřoval procesní pochybení) či tato zjištění pouze upřesní.
III. Je-li poškozený s určitou okolností srozuměn, znamená to, že ji pokrývá jeho vědomostní složka, tedy že o ní ví a považuje ji za jednu z reálně možných variant budoucího vývoje událostí, přičemž z jeho pohledu o tom, zda nastane tato, či alternativní varianta, rozhoduje pouze náhoda, nikoliv jeho vlastní přičinění. Za takových okolností poškozený není uveden v omyl, a tedy postihu pachatele by bránila subsidiarita trestní represe už ve své legislativní rovině, neboť takové jednání není jako podvod ani kriminalizováno.
IV. Je-li však poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v nejobecnější rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, že poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí.
V. Za porušení ústavní zásady subsidiarity trestní represe nelze považovat, je-li trestní odpovědnost za trestný čin podvodu i přes silný soukromoprávní základ věci vyvozována v situaci, v níž jsou již součástí pachatelova jednání aktivní kroky k tomu, aby ztížil možnost poškozeného se svého nároku domoci prostředky soukromého práva, např. tím, že mu úmyslně sděluje nesprávné informace nutné pro podání občanskoprávní žaloby (zejména své osobní údaje), pokouší se zabraňovat vzniku důkazů proti sobě (např. přemlouvá poškozeného, aby netrval na písemné smlouvě, úmyslně na ní mění svůj ustálený podpis atd.), či se zbavuje vylákaných hodnot (např. převáděním na třetí osoby, okamžitým spotřebováním) atd.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3470/22 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com