Autorka ve svém příspěvku shrnuje judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výše úroku z prodlení. Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem, nicméně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil.

 

Následkem prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu je vznik oprávnění věřitele požadovat úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Určení výše úroku z prodlení je věcí smluvních stran, jen na nich záleží, jak chtějí sankcionovat porušení platebních povinností. Nicméně, autonomie vůle není bezbřehá, je korigována i v těchto případech především hlediskem dobrých mravů a veřejného pořádku. Limity smluvní volnosti při sjednávání úroku z prodlení jsou předmětem častých sporů, a tedy i poměrně rozsáhlé judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. A právě pohled na uplatnění těchto limitů je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dosti rozdílný, což nepřispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistotě vůbec.

Funkce úroku z prodlení je především kompenzační, úrok poskytuje věřiteli náhradu za neprávem zadržené finanční prostředky, které mu chyběly a musel si je za cenu komerčního úroku opatřovat jinak. Úrok z prodlení má také preventivní funkci, neboť hrozba platby úroku motivuje dlužníka ke včasnému plnění jeho povinností. Působení úroku z prodlení je i sankční, trestající, byť tato složka jeho funkce by neměla být přeceňována nebo zdůrazňována, neboť jde o prostředek civilního práva.[1]

Výši úroku z prodlení mohou strany sjednat podle své vůle. To už bylo řečeno. Musí ovšem respektovat limity, které autonomii vůle právo stanoví a které jsou promítnuty i ve funkcích, jež úrok z prodlení plní. Proto, zjednodušeně řečeno, výše úroku z prodlení ujednaná stranami by neměla být taková, aby místo naplnění těchto funkcí jen dlužníka nepřiměřeně stíhala. Základním limitem autonomie vůle je hledisko dobrých mravů. Dobré mravy vyjadřují určité standardy chování, které jsou společností obecně uznávány jako slušné a morální. Jak říká L. Tichý, dobré mravy v občanském zákoníku mají především negativní úlohu. Představují jakési „etické minimum, které působí jako určitý filtr, a tedy jako ochrana těch, kteří by hypoteticky mohli být dotčeni“.[2] Právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je neplatné (§ 580 o. z.). Je to judikatura, která pojem dobré mravy v dané době naplňuje a konkretizuje.

Ochrana dlužníka před neúměrně vysokými úroky z prodlení v judikatuře Nejvyššího soudu

V rozporu s dobrými mravy může být i ujednání o výši úroku z prodlení. Nejvyšší soud se hlediskem dobrých mravů jako kritériem přípustnosti ujednání o výši úroku z prodlení zabýval v řadě rozhodnutí. V převážné většině případů to bylo ve vztahu k dřívější právní úpravě, občanskému zákoníku z roku 1964 a obchodnímu zákoníku. K závěrům, k nimž dospěl, se přihlásil i při aplikaci úpravy současné. Základní a jednotící myšlenkou vyjádřenou v těchto rozhodnutích je zmíněné chápání dobrých mravů jako měřítka etického hodnocení konkrétních situací a promítnutí obecně uznávaných zásad slušnosti a poctivého jednání do konkrétního skutkového stavu.

Příkladů je celá řada. V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1458/2007, odmítl Nejvyšší soud přístup odvolacího soudu k ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,6 % za každý den prodlení, který takové ujednání považoval za rozporné s dobrými mravy jen proto, že ujednaná výše úroku se podstatně liší od zákonné sazby. Odvolací soud svůj závěr opřel jen o konstatování, že sjednaná sazba úroku odpovídala sazbě 219 % p. a., což představovalo více než devatenáctinásobek zákonné úrokové míry.

Nejvyšší soud své výhrady vůči závěrům odvolacího soudu založil na těchto důvodech:

a) Při posouzení, zda se sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům, nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci.

b) Posouzení, zda se smluvené sazby úroků z prodlení příčí dobrým mravům, se neobejde bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu a nepostačí srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

c) Je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.

Nezbytnost posouzení konkrétních okolností každého případu zdůraznil Nejvyšší soud i v řadě případů, v nichž posuzoval přípustnost sazby úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně. Jmenovat lze např. rozsudek ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2185/2008, kde aproboval závěr odvolacího soudu o přípustnosti úroku z prodlení v uvedené sazbě, neboť se zabýval přiměřeností výše ujednaných úroků z prodlení se zřetelem ke konkrétním okolnostem, zejména k délce doby prodlení a značnému rozsahu a významu zajištěného závazku. Konstatoval, že „[r]ozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku nemůže spočívat výlučně v ujednání o výši úroku z prodlení, neboť takové ujednání by pak stěží mohlo být vůbec platné ve smyslu ust. § 39 obč. zák.“ Podobná hlediska považoval za významná i v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009.

V usnesení ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, odmítl Nejvyšší soud odvolání dlužníka a aproboval postup nižších soudů. Předmětem žaloby byl mj. úrok z prodlení za prodlení se splátkami ceny technologického zařízení ve vztahu mezi podnikateli. Prvoinstanční i odvolací soud posoudily jako platné ujednání o úrocích z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení do 30 dnů prodlení a ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení od 31. dne prodlení. Odvolací soud za skutečnosti významné pro tento závěr považoval nejen vlastní určení výše úroku, ale vzal v úvahu i tyto další faktory: nebyla prokázána vadnost dodávky a dodávané zařízení představovalo jednu velkou dodávku počátečního vývojového typu, dlužník nevyužil možnosti zaplatit dlužný zbytek ceny ve splátkách, aby nemusel platit úrok z prodlení, nebylo prokázáno tvrzení dlužníka o likvidační výši úroku z prodlení, ujednání o úroku z prodlení nemělo šikanózní povahu, pro což svědčí i nižší úrok z prodlení za prvních 30 dnů prodlení, a zvýšení na 0,5 % denně se týkalo až prodlení dalšího. Nebylo rovněž prokázáno, že by se věřitel snažil ujednáním o výši úroku dlužníka poškodit. Nejvyšší soud zhodnotil postup nižších soudů jako správný, připomněl, že soulad obsahu právního jednání „s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře“. Dále uvedl, že postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout, když „přihlédl též k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, k okolnosti, zda ze vzniklého prodlení hrozí škoda, resp. by hrozila škoda ve značné výši, a na druhé straně k míře, v jaké mohla být výše sjednaných úroků z prodlení pro žalovanou tzv. ‚likvidační‘.“ Toto usnesení Nejvyššího soudu však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 (k tomu viz níže).

Z podnětu tříčlenného senátu, který dospěl k jiným závěrům, než které jsou vyjádřeny v rozsudcích týkajících se úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně citovaných výše, se přípustností ujednání o sazbě tohoto úroku zabýval velký senát občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ve sjednocujícím rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (Rc 104/2012). Předmětem posouzení byl dohodnutý úrok z prodlení ve vztahu mezi podnikateli za opožděné zaplacení kupní ceny, která činila 310 000 Kč. Úrok z prodlení byl ujednán sazbou 0,5 % denně a dlužník byl v prodlení se zaplacením části kupní ceny ve výši 203 948,80 Kč. Soud odvolací považoval za rozhodné, že (a) smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně představoval více než padesátinásobek zákonného úroku z prodlení, který činil v rozhodné době 3,5 % ročně, a že (b) sjednaná denní sazba úroku z prodlení tak odpovídala roční úrokové sazbě ve výši 182,5 %. Na základě uvedených skutečností uzavřel, že takto určený úrok z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, a jeho ujednání je tudíž neplatné.

Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nedostatečné posouzení konkrétních okolností, které vedly k ujednání úroku z prodlení. Zdůraznil, „že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně, pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutné zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.“ Zopakoval také, že závěr o rozporu ujednání o výši úroku z prodlení s dobrými mravy nelze založit výlučně na porovnání smluvené sazby se sazbou zákonnou. Stejně tak nestačí jen odkázat na závěry Nejvyššího soudu v obdobné věci, aniž by byla vzata v úvahu specifika posuzovaného případu. Velký senát v závěru vyjádřil přesvědčení, že jeho závěry obstojí i s přihlédnutím k názoru vyslovenému Ústavním soudem v nálezech ze dne 7. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, o nichž bude řeč níže.

Pozdější judikatura následovala závěry velkého senátu vyjádřené v citovaném rozsudku a zdůrazňovala konkrétní okolnosti daného případu, z nichž by bylo možné usuzovat na nepřiměřenou výši úroku z prodlení. Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 23 Cdo 3071/2015 ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který nepřisvědčil požadavku dlužníka na snížení úroku z prodlení dohodnutého ve výši 14,42 % ročně, kdy dlužník tvrdil, že úrok z prodlení dosáhl neúměrně vysoké výše, neboť věřitel podal žalobu těsně před koncem promlčecí lhůty. Nejvyšší soud k této argumentaci dodal: „Na rozpor s dobrými mravy nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. V opačném případě by byl zcela bezdůvodně zvýhodňován dlužník.“ Podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3278/2015.

Všechna citovaná rozhodnutí se zabývala smluvním úrokem z prodlení ujednaným za platnosti dřívější právní úpravy, obchodního zákoníku. Soulad ujednání o výši úroku z prodlení s dobrými mravy, tj. přípustnost ujednané výše v poměrech současného občanského zákoníku, posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. Předmětem jeho posouzení byl úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ujednaný mezi podnikateli vedle jednorázové smluvní pokuty ve výši 0,5 % z celkové dlužné částky. Nejvyšší soud se opět přihlásil k závěrům zmíněného sjednocujícího rozsudku velkého senátu. Opakoval, že závěry tohoto rozsudku obstojí i s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu dovozujícím neústavnost ujednaného úroku z prodlení ve výši 0,5 % (citované nálezy sp. zn. I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10 a nález ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3194/18, o němž bude pojednáno dále). Pokusil se také vymezit „určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům“.

Mělo by jít o okolnosti, z nichž by soud mohl zjistit, zda ujednání o výši úroku z prodlení plní svou motivační, kompenzační a sankční funkci. Zvažovat a posuzovat je podle uvedeného rozsudku třeba např. rizikovost obchodu ve vztahu k předchozímu chování dlužníka a jeho tehdy aktuální situaci, rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele v důsledku prodlení dlužníka včetně předpokladu vývoje škod během času, dále význam případného nesplaceného dluhu pro věřitele, pro jeho obchodní praxi i ekonomickou situaci. Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce, obchodní zvyklosti stran a případné sjednávání sankcí za prodlení v minulosti, majetkové poměry stran smlouvy v době jejího uzavírání a případně i vědomost o očekávaných budoucích majetkových poměrech. K závěrům tohoto rozsudku i zmíněnému rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 717/2010 se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020.

Úrok z prodlení v rozhodování Ústavního soudu

Jak bylo řečeno, předmětem posuzování Ústavního soudu bylo výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, v němž Nejvyšší soud souhlasil s přístupem odvolacího soudu. Ústavní soud uvedený případ posuzoval na základě ústavní stížnosti dlužníka a v nálezu I. ÚS 523/07 zaujal stanovisko opačné; důvody, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o přípustnosti ujednaného úroku, nepovažoval za dostatečně přiléhavé. Důraz položil na ujednanou výši úroku z prodlení, která musí respektovat funkci tohoto právního prostředku, a konstatoval: „Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutné zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků, a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní.“

Z citovaného textu je zřejmé, že rozhodující pro Ústavní soud byla samotná výše smluvního úroku z prodlení, která musí být přiměřená jeho kompenzační a motivační funkci. Tuto funkci už neplní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Jiné okolnosti vztahu mezi dlužníkem a věřitelem nejsou pro přípustnost ujednané výše podstatné. Stejné stanovisko zopakoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.

Tyto závěry a jejich význam pro soudní praxi rozvinul již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Předmětem ústavní stížnosti byly rozsudky prvoinstančního i odvolacího soudu, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce na částku 25 000 Kč spolu s ujednanými úroky z prodlení ve výši 1 % denně do zaplacení. Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Své závěry založil na posouzení dvou základních otázek. Za prvé, zda a v jakých případech mohou exekuční soudy zkoumat věcnou správnost exekučního titulu, a za druhé, zda nepřiměřenost výše úroků z prodlení je zásadní vadou exekučního titulu zakládající důvod pro tento přezkum.

K první otázce s odkazem na svá předchozí rozhodnutí konstatoval, že v exekučním řízení lze zkoumat vady exekučního titulu a výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud by tím mělo dojít k odstranění zjevné nespravedlnosti nebo zabráněno zneužití práva, které může představovat zjevně šikanózní exekuční návrh. Uzavřel, že z jeho ustálené judikatury „plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ (bod 23 nálezu).

K otázce, zda výše úroků z prodlení může představovat zásadní vadu exekučního titulu, vyslovil Ústavní soud několik závěrů. Konstatoval, že existuje maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení a že za hranicí maximální ústavně přípustné výše úroků z prodlení je úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně. Tuto maximálně přípustnou výši úroků z prodlení dovodil ze svých nálezů (I. ÚS 728/10 a I. ÚS 523/07), o nichž byla řeč výše a které úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně označily bez dalšího za protiústavní.

Doplnil k tomu, že závěr o protiústavnosti úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně vyslovený v citovaných nálezech se sice týkal hmotného práva, má ovšem bezprostřední přesah do práva procesního. „Není-li možné, aby si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení přesahující maximální ústavně přípustnou výši, nemohou ani soudy svými rozhodnutími přiznávat nárok na plnění úroků z prodlení v neústavní výši; jinak řečeno, nemohou přiznat protiústavní plnění. Jde tedy o procesní zásadu, byť má původ v hmotném právu. Rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši tak přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané. Přiznání práva na plnění, které ústavní pořádek zakazuje, je zásadní vadou exekučního titulu, a již z toho důvodu by výkonem rozhodnutí došlo ke zjevné nespravedlnosti“ (body 31 a 32 nálezu). Soudy by měly respektovat závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 728/10 a I. ÚS 523/07, podle nichž úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně „je již za hranicí ústavnosti a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. Změna tohoto pravidla by připadala v úvahu při zásadní změně ekonomických poměrů.“

Obecným soudům, jejichž rozsudky zrušil, pak Ústavní soud uložil, aby „stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.“ (bod 51 nálezu).

Některé závěry nálezu II. ÚS 3194/18 vyvolávají značné pochybnosti.

Maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení

Ústavní soud v uvedeném nálezu několikrát zdůraznil, že existuje maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení, jíž je sazba nedosahující 0,5 % denně, resp. že sazba 0,5 % denně je již za hranicí maximální ústavní přípustnosti. K závěru o protiústavnosti stačí jen zmíněná sazba úroku a žádné zkoumání konkrétních okolností případu není třeba. Zdá se tedy, že nález sp. zn. II. ÚS 3194/2018 rozlišuje dvě situace. Za prvé situace, do nichž spadají ujednání o úroku z prodlení, u nichž mají soudy k námitce dotčené strany posuzovat, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu odpovídá ujednaná výše kritériu dobrých mravů. Druhou skupinou jsou pak případy, kdy výše úroku či jeho sazba je taková, že již sama o sobě je protiústavní a žádné konkrétní okolnosti to nemohou změnit; tím je právě sazba 0,5 % denně.

Je otázkou, zda takové rozlišování má vůbec smysl. Dobré mravy vyjadřují určité standardy chování, které jsou společností obecně uznávány jako slušné a morální. Jak bylo řečeno, představují určité etické minimum, chránící ty, kteří by mohli být dotčeni jednáním vybočujícím z této hranice. Jako neurčitý pojem vyžadují dobré mravy při jejich aplikaci konkretizaci. Při jejich implementaci jako mimoprávní normy „však nejde o recepci nějaké zvláštní morálky, ale o recepci obecně uznávaných mravních zásad na konkrétní skutkový stav“.[3] Pokud tedy soud v konkrétním případě zjistí, že ujednání o sankci za prodlení s plněním se výší sankce příčí uznávaným morálním standardům, je zbytečné stanovit ještě další hranici už nějakou fixní částkou či sazbou, která by byla označena jako nejen nemorální, ale i protiústavní. To je jeden aspekt. Druhým je proměnnost pojmu dobré mravy. Pojem dobré mravy podléhá změnám tak, jak se mění, vyvíjí chápání základních hodnot a principů uznávaných danou společností na daném stupni vývoje. Výše sankce, jež se v určitém období jeví jako neúměrně vysoká a tíživá, může v jiné době a za jiných podmínek fungovat zcela bez problémů. Nemusí přitom jít o převratné celospolečenské změny, ale jen o změny v nahlížení na určité jevy. Příkladem může být nahlížení na úrok a možnost požadovat úroky z úroků. Do nedávné doby to judikatura neumožňovala, dnes je dohoda o úrocích z úroků předpokládána zákonem.

Závažnějším problémem spojeným s popsanou „protiústavností“ úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně však je způsob, jakým se Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 postavil k judikatuře obecných soudů, resp. k judikatuře Nejvyššího soudu.

Jak bylo řečeno, podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 je sjednání a také přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně protiústavní, odporující maximálně ústavně přípustné výši úroku z prodlení. Zároveň tento nález konstatoval, že neexistuje ani ustálená judikatura obecných soudů, která by se zabývala otázkou, „jaká výše úroků z prodlení je již protiústavní“ (bod 44 nálezu). Je pravda, že judikatura obecných soudů neposuzovala, zda ujednání o úroku z prodlení dosahuje či nedosahuje ústavně maximálně přípustné výše. Nález však zcela pominul rozsáhlou judikaturu obecných soudů, která se případy, kdy strany ujednaly úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, zabývala. Pominul i výše rozebraný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 717/2010, jímž velký senát Nejvyššího soudu rozhodl na základě § 19 a 20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, o sjednocení judikatury při posuzování ujednání o výši úroku z prodlení. Nejvyšší soud v tomto rozsudku formuloval kritéria pro posouzení, zda se ujednaná výše příčí dobrým mravům, či nikoliv. Tato kritéria formuloval právě při posuzování úroku ujednaného ve výši 0,5 % denně a zdůraznil, že rozpor i tohoto smluvního ujednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu.

Konstatoval-li tedy Ústavní soud, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně je vždy protiústavní, aniž by bylo třeba zkoumat okolnosti, za nichž k ujednání došlo, zasáhl do ustálené judikatury obecných soudů. Oproti ustálené judikatuře změnil, a to právě pro uvedenou konkrétní sazbu úroku z prodlení, přístup k uplatnění principu dobrých mravů jako korektivu autonomie vůle. Jestliže obecné soudy ve své judikatuře usměrněné sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu vyžadovaly, aby pro vyslovení nepřípustnosti sazby úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně pro překročení limitů autonomie vůle hovořily konkrétní okolnosti případu, pak podle Ústavního soudu přesahuje tyto limity takové ujednání vždy. Ústavní soud se přitom ani jedním slovem nevypořádal s argumentací Nejvyššího soudu obsaženou v citovaném sjednocujícím rozsudku.

V této souvislosti je třeba připomenout, že citovaný nález pominul nejen ustálenou judikaturu obecných soudů, ale i to, co ke stejnému problému řekl jiný senát Ústavního soudu. Usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, třetí senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost dlužníka, který s odkazem na zmiňované nálezy sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 spatřoval porušení svých základních práv rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, které přiznaly věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,6 % z dlužné částky denně. V tomto usnesení Ústavní soud zhodnotil postup obecných soudů a „dospěl k přesvědčení, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Proti závěrům nalézacího a odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska vznášet žádné relevantní námitky, neboť jsou náležitě odůvodněné po stránce skutkové i právní. Obecné soudy dospěly z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci je žaloba proti stěžovateli důvodná, a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily v souladu s požadavky spravedlivého procesu dle ust. § 157, 169 o. s. ř.“

Z toho, co bylo řečeno, vyplývají dvě skutečnosti. Za prvé, závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 vybočují z přístupu Ústavního soudu k judikatuře jako takové, jejímu významu a k možnosti jejích změn. Jak píše Z. Kühn, „Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval, že judikatura je právem v materiálním slova smyslu, což nese též povinnost soudů svou judikaturu měnit principiálním a předvídatelným způsobem, který nenaruší oprávněná očekávání adresátů právních norem.“[4] Konkrétně v nálezu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, kde Ústavní soud s odkazem na svá další rozhodnutí připustil, že judikatura nemůže být bez vývoje, ovšem za dodržení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, na jehož základě právní úprava stanoví závazná pravidla pro přijímání rozhodnutí, jimiž má být stávající judikatura překonána. Citovaný nález k tomu dodává: „Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (Podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1343/20.) Jak bylo řečeno, jakékoliv odůvodnění zásahu do stávající judikatury Nejvyššího soudu chybělo, existenci judikatury k posuzovanému problému druhý senát Ústavního soudu neshledal.

Za druhé, nález II. ÚS 3194/2018 se nevypořádal ani s odlišným názorem, který vyjádřil jiný senát Ústavního soudu, byť „jen“ v usnesení sp. zn. III. ÚS 1169/13, odmítajícím ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I když usnesení mají „nižší preceden­ční sílu než nálezy Ústavního soudu“, jak se píše v bodu 22 nálezu II. ÚS 3194/2018, třetí senát Ústavního soudu se v citovaném usnesení podrobně věcně zabýval postupem obecných soudů, které posuzovaly konkrétní okolnosti ujednání o výši úroku z prodlení, a jejich postup aproboval jako správný. Pokud druhý senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 zmíněné usnesení přešel jako neexistující, nedostál principu vázanosti vlastními rozhodnutími, který Ústavní soud několikrát formuloval. Srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 11/02, kde je mj. řečeno: „Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy).“ K možnostem změny vlastní judikatury patří vedle principů v citovaném nálezu uvedeným i přesvědčivé odůvodnění změny.

Nález II. ÚS 3194/2018 se také negativně podepsal na dalším vývoji judikatury obecných soudů týkající se přiměřenosti úroků z prodlení. Výše byly citovány rozsudky nalézacích senátů Nejvyššího soudu, jejichž předmětem bylo posouzení ujednání o smluvním úroku z prodlení již podle současné úpravy. Nejvyšší soud se v nich přihlásil k závěrům zmiňovaného sjednocujícího rozsudku velkého senátu a konstatoval, že tyto závěry obstojí i s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10, jakož i II. ÚS 3194/2018. Důvodem mělo být, že uvedené nálezy se týkaly jiného skutkového stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a 23 Cdo 765/2020). O jiný skutkový stav ve zmíněných nálezech však nešlo, naopak posuzovaly jen výši úroku z prodlení ujednanou jako 0,5 % denně a uzavřely, že zkoumání skutkového stavu, tj. konkrétních okolností případu, není nutné. Je však třeba uznat, že asi jiným způsobem se s uvedenými nálezy nebylo možné vypořádat.

Podstatně jinak se k problému postavil vykonávací senát č. 20 Nejvyššího soudu v rámci přezkumu rozhodnutí nižších soudů, nařizujících výkon rozsudků ukládajících dlužníkovi povinnost zaplatit úrok z prodlení právě ve výši 0,5 % denně.

Moderace úroků z prodlení soudem a související otázky

Podle nálezu II. ÚS 3149/2018 představuje přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně zásadní vadu exekučního titulu, neboť přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané. Výkonem takového rozhodnutí by došlo ke zjevné nespravedlnosti. Proto by vykonávací soudy měly stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a ve zbylé části exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. (bod 51 nálezu).

Ve vykonávacím řízení soud zásadně nepřezkoumává obsahovou správnost exekučního titulu. Povinnému (dlužníkovi) je však poskytována ochrana v případech, kdy po nařízení výkonu vyjdou najevo skutečnosti, pro které se výkon rozhodnutí (exekuce) stane nepřípustným. Jednou z forem této ochrany je zastavení výkonu rozhodnutí soudem z důvodů stanovených v § 268 o. s. ř. Odborná literatura i judikatura se ohledně povahy důvodů, pro něž soud může výkon rozhodnutí zastavit, shodují v tom, že v odst. 1 písm. a) až g) citovaného ustanovení jsou stanoveny konkrétní důvody vymezené určitými společnými znaky, kdežto § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. představuje jakousi sběrnou kategorii dalších (jiných) důvodů, jejichž spojujícím znakem je to, že jsou příčinou nepřípustnosti výkonu rozhodnutí.[5] Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, povahu uvedených důvodů charakterizoval takto: „Zatímco důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu.“

Exekuční senát Nejvyššího soudu na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 o zásadní vadě exekučního titulu spočívající v neústavní výši úroků z prodlení reagoval v usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020. Za správný považoval postup odvolacího soudu, který výkon rozhodnutí na částku představující přisouzený úrok z prodlení k žádosti povinného zastavil v části, o niž byla podle názoru soudu překročena přípustná výše úroku z prodlení. Žalobce navrhl výkon rozhodnutí na celý přisouzený úrok z prodlení, tj. ve výši dohodnuté stranami na 1 % denně z dlužné částky. Odvolací soud pokládal úrok ve výši 1 % denně z dlužné částky za protiústavní. S ohledem na povahu posuzovaného závazku shledal jako přiměřenou výši úroku z prodlení 0,2 % z dlužné částky denně. Pro zbývající, podle soudu protiústavní, část 0,8 % denně z dlužné částky výkon rozhodnutí zastavil. Nejvyšší soud postup odvolacího soudu aproboval. K námitce povinného (odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu včetně zmiňovaného sjednocujícího rozsudku 31 Cdo 717/2010) vykonávací senát Nejvyššího soudu uvedl, že zmíněná rozhodnutí nejsou v daném případě relevantní. Důvodem má být skutečnost, že nemožnost moderace úroků z prodlení v nich soud konstatoval pro nalézací řízení, a nikoliv ve vykonávacím řízení, které je možné částečně zastavit, jestliže přiznání příslušenství v nalézacím řízení již odporuje zásadám demokratického státu. Podobné závěry vyslovil i v usnesení ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020.

K tomu lze jen dodat, že při uvedeném přístupu právní jistota stran, především věřitelů vymáhajících zaplacení úroku z prodlení, klesá k nule. Soudy v nalézacím řízení jim vymáhanou částku přiznají, neboť po zkoumání okolností případu dospějí k závěru, že vymáhaná částka je platně ujednána a že nebyly překročeny limity autonomie vůle stran. Jakmile však dojde na výkon rozsudku, dozvědí se, že nic nedostanou, protože částka, kterou požadují, byla ujednána v neústavní výši, a to bez ohledu na to, jak a za jakých okolností k ujednání došlo.

Nejde však o jediný problém spojený s příkazem pro vykonávací soudy stanovit výši úroku z prodlení, která je ještě přípustná a ústavní, a v tomto rozsahu exekuci provést. Ve své podstatě tento pokyn znamená, že exekuční senáty by měly moderovat přiznanou výši úroku z prodlení. I to odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Důsledkem rozporu ujednání o úroku z prodlení s dobrými mravy je neplatnost tohoto ujednání. To znamená, že nevyvolává zamýšlené účinky, práva a povinnosti týkající se takto dohodnutého úroku stranám nevznikají. Nastává tedy situace, jako kdyby úrok z prodlení stranami dohodnut nebyl a jejich vůli doplní dispozitivní právní úprava. Proto pokud věřitel uplatní u soudu právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši, kterou soud shledá za rozpornou s dobrými mravy, musí soud zkoumat, zda v daném případě existují předpoklady pro přiznání úroku z prodlení ve výši stanovené právním předpisem, tj. dnes nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Musí tedy zkoumat, zda v posuzovaném případě skutečně byl dlužník v prodlení a byl za prodlení odpovědný. Pokud ano, musí mu přiznat bez zvláštního návrhu částku odpovídající úroku z prodlení stanoveného citovaným nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. např. několikrát citovaný sjednocující rozsudek Nejvyššího soudu 31 Cdo 717/2010 a řada dalších).

Nicméně, podle některých autorů soud může v případech nepřiměřeně vysokých smluvních úroků z prodlení zasáhnout do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem jinak, může sám tento vztah modifikovat. Podle J. Šilhána je pravděpodobné, že se „vyvine možnost využít ‚moderačního‘ práva podle § 577 o. z.“ Dále podle něj „není také vyloučeno, že se při soudní moderaci judikatorně vyvine analogické použití § 2051 o. z.“ Této možnosti by měla svědčit blízkost smluvních úroků z prodlení a smluvní pokuty, byť, jak připouští tento autor, předchozí směřování rozhodovací praxe tomu spíše nenasvědčuje.[6] Podle P. Horáka bude na soudu, pokud shledá neplatnost ujednání o úroku z prodlení, ať absolutní, nebo relativní, popř. i zdánlivost daného ujednání, aby za splnění zákonných podmínek „výši úroku určil sám (§ 577 o. z.). Začasté se tak v rozhodovací praxi bude zřejmě dít odkazem na zákonnou výši určenou nařízením vlády.“[7] Důrazněji po analogické aplikaci § 2051 o. z. i na moderaci úroku z prodlení volají i další autoři, Viktor Kolmačka a Dominik Skočovský, kteří rovněž argumentují shodnou funkcí úroku z prodlení a smluvní pokuty a doplňují, že soudní kontrole má podléhat nikoliv jen samotné ujednání o smluvní pokutě či úroku z prodlení, ale i vzniklý nárok.[8]

Uvedené úvahy vyvolávají určité otázky, a to jak k možnosti využití § 577 o. z., tak ohledně analogické aplikace moderačního oprávnění soudu podle § 2051 o. z. na výši smluvního úroku z prodlení.

Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Uvedené ustanovení je projevem liberálního přístupu občanského zákoníku k posuzování vad právních jednání spočívajících v rozporu se zákonem. Jak uvádí L. Tichý, protože zpravidla u vad, jichž se toto ustanovení týká, „nejde o zásadní konflikt se zákonem, ustupuje zásada ochrany do pozadí ve prospěch zachování platnosti právního jednání za použití doplňujícího výkladu provedeného soudem“.[9] Onen nikoli zásadní konflikt se zákonem je vyjádřen tím, že důvod neplatnosti spočívá v nezákonném určení rozsahu, a to ať množstevního, časového, nebo jiného.

Z toho vyplývá, že možnost doplňujícího výkladu vůle stran a změna příslušné části jejich právního jednání přichází v úvahu jen tam, kde zákon stanoví určité kvantitativní limity jejich jednání, stanoví určitý maximální nebo minimální rozsah jejich plnění či případně jiného faktoru vzájemných vztahů, např. doby trvání právního vztahu založeného právním jednáním. Na jiné případy vad právního jednání by se oprávnění soudu podle § 577 o. z. vztahovat nemělo.[10] Soud, byť není vázán návrhy stran a vychází pouze z jediného kritéria, jímž je spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, by měl při stanovení obsahu smlouvy vzít v úvahu i tyto meze pro určení rozsahu stanovené zákonem,[11] tj. dané minimální nebo maximální hodnoty.

V případech, o nichž je řeč, tj. při posouzení zákonnosti smluvního úroku z prodlení, je sice vadou výše úroku, ovšem nejde jen o vybočení z kvantitativního vymezení zákona, ale o překročení limitu daného hlediskem dobrých mravů, což je důvodem neplatnosti daného ujednání. Je proto otázkou, zda na takový limit § 577 o. z. skutečně míří, resp. zda nápravou jeho překročení v těchto případech by měl být doplňující výklad soudu. Případná je v této souvislosti i úvaha F. Melzera, který pro ujednání, jež jsou v rozporu s dobrými mravy, poukazuje na německou dogmatiku, která pro ujednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy dovozuje zákaz použití doplňujícího výkladu soudem.[12] To vše hovoří proti aplikaci § 577 o. z. jako základu pro soudní moderaci úroku z prodlení. Kromě toho, jak bylo řečeno, pro případ neexistence ujednání o úroku z prodlení, tj. i pro případ jeho neplatnosti nebo zdánlivosti, se uplatní dispozitivní právní úprava, tj. výše úroku stanovená nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Na základě čeho a jak by soud měl určovat, že spravedlivější v posuzovaném případě má být vyšší nebo nižší úrok z prodlení, než je sazba zákonná, zůstává otázkou. Koneckonců i P. Horák, pokud říká, že soud určí podle § 577 o. z. výši úroku z prodlení, uvádí, že se tak začasté bude dít odkazem na zákonnou úpravu. Dovozovat oprávnění soudu určit výši úroku z prodlení, je-li jeho ujednání neplatné, tedy ani nemá praktický smysl. Lze tedy uzavřít, že aplikace § 577 o. z. a změna ujednání o úroku z prodlení soudem v případech, kdy smluvní výše bude rozporná s dobrými mravy, nejspíše nepřichází v úvahu. Důsledkem závěru o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení bude uplatnění sazby stanovené citovaným nařízením vlády.

Podobné stanovisko lze zaujmout i k možnosti analogické aplikace § 2051 o. z., podle něhož je soud oprávněn snížit výši smluvní pokuty až na hranici tam stanovenou. Tato úprava je speciální k § 577 o. z. Soud, který využívá svého oprávnění podle § 2051 o. z., zasahuje do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem tím, že majetkový nárok, jehož výši určuje smlouva, omezuje, snižuje výši plnění, které může věřitel získat, oproti výši mezi stranami ujednané. Takto zasáhnout do smluvního vztahu může soud jen v případech, kdy mu je takové oprávnění zákonem, onou speciální úpravou, výslovně dáno. Ohledně úroku z prodlení nic takového zákon nestanoví a důsledky nemravného ujednání jeho výše (rozporu s dobrými mravy) jsou řešeny jinak – uplatní se výše stanovená právním předpisem. Jestliže tedy Nejvyšší soud k dřívější úpravě úroku z prodlení řekl, že moderace tohoto úroku nepřichází v úvahu a že soud může moderovat pouze smluvní pokutu (např. citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010, 33 Cdo 3562/2013 a řada dalších), lze očekávat, že toto stanovisko bude přetrvávat i za úpravy současné a že analogická aplikace § 2051 o. z. pro účely snižování úroku z prodlení nepřijde na pořad dne.

I ve světle těchto závěrů se pokyn daný v nálezu II. ÚS 3184/2018 vykonávacím soudům, aby „stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní) a ve zbylé části exekuci zastavily“ jeví problematický. I tento pokyn vede k rozdílnému rozhodování o stejné věci soudy v nalézacím a ve vykonávacím řízení, což podkopává právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování.

Závěr

Úrok z prodlení a ujednání jeho výše stále zaměstnávají soudní praxi i odbornou literaturu. Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle, daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil. Nicméně, z dalšího vývoje judikatury obecných soudů reagující na citovaný nález se zdá, že kritéria, která Nejvyšší soud považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti ujednaných úroků z prodlení, budou v soudní praxi uplatňována i nadále.

Odborná diskuse se stále více zaměřuje na vztah úroku z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s plněním peněžitého dluhu ujednané stejným způsobem jako úrok z prodlení. Úvahy o stejné funkci a podobnosti obou institutů jsou relevantní, a to zejména v souvislosti s řešením důsledků nastupujících v případech, kdy ujednaná výše sankce za prodlení je nepřiměřená a tíživá. Nicméně, vzhledem k současné úpravě smluvní pokuty a úroku z prodlení nelze prostředky dané soudům pro zmírnění důsledků nepřiměřené výše smluvní pokuty (moderaci podle § 2051 o. z.) využít i pro případy neúměrně vysokých úroků z prodlení. Sjednocení režimu těchto důsledků může přinést jen nová právní úprava.[13]

 

JUDr. Alena Bányaiová, CSc., působí jako advokátka v AK Bányaiová Vožehová, s. r. o., a na Katedře občanského práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.

---

[1] K tomu viz např. M. Jurčová a kol.: Jednotný systém nesplnenia a prostriedkov nápravy: Návrh koncepcie a pravidiel (ustanovení) budúcej právnej úpravy, Leges, Praha 2018, str. 78 a 79.

[2] L. Tichý: Obecná část občanského práva, C. H. Beck, Praha 2017, str. 72.

[3] Op. cit. sub 2, str. 72.

[4] Z. Kuhn: O velkých senátech a judikaturních odklonech vysokých soudů, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 39.

[5] J. Mádr in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení – soudcovský komentář, Kniha V. § 251–376, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 108.

[6] J. Šilhán: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2015, str. 374 a 375.

[7] P. Horák in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 2121.

[8] V. Kolmačka: O moderaci započtení smluvní pokuty jako protipohledávky, Obchodněprávní revue č. 3/2019, str. 57; D. Skočovský: Soudní kontrola excesivních úroků z prodlení, Časopis pro právní vědu a praxi č. 3/2021, str. 483-519.

[9] L. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1431.

[10] Op. cit. sub 9, str. 1433.

[11] Op. cit. sub 9, str. 1433.

[12] F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III. § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 710.

[13] Inspirací může být řešení navrhované v sousedním Slovensku v rámci úvah o rekodifikaci občanského práva. Ve vědeckém projektu VEGA „Porušenie zmluvných povinností a nesplnenie dlhu v súkromnom práve a ich následky – analýza a tvorba terminologicky odôvodneného a jednotného systému nápravných prostriedkov pre zmluvné strany podnikateľov, nepodnikateľov aj spotrebiteľov“ řešitelský tým složený z vědeckých pracovníků v oboru soukromého práva analyzoval současnou slovenskou úpravu právních následků nesplnění dluhu a formuloval návrh nového legislativního řešení. Vedle návrhu jednotných pravidel právních následků nesplnění dluhu se projekt zabýval i samostatným řešením pojmu smluvní sankce, která má obecnější dosah. Smluvní sankcí se podle řešitelů projektu rozumí jakékoliv smluvní ujednání, na jehož základě straně porušující smluvní povinnost vznikne z iniciativy druhé strany nová povinnost nebo zpřísnění stávající povinnosti, jako důsledku porušení povinností převzatých smlouvou. Tento obecný pojem zahrnuje jak smluvní pokutu, tak smluvní úrok z prodlení či jiné dohodnuté sankční následky. Navrhované řešení má vyjádřit „shodnou povahu různých sankčních institutů a zamezit tak scholastickým debatám o zásadní odlišnosti smluvní pokuty od jiné podobně označené sankce či institutu (například zvýšení ceny v případě nezaplacení v určitém čase), nepojmenovaných ujednání či úroků z prodlení. […] Vychází z toho, že jakékoli zpřísnění právního režimu ve vztahu k osobě odpovědné nebo způsobivší nesplnění pro případ jejího neplnění je vlastně smluvní sankcí. Reaguje i na případy atypických sankčních ujednání, resp. odchýlení se od pravidel následků nesplnění. A všechny tyto podřazuje pod jednotný režim moderace.“ Viz op. cit. sub 1, str. 88-97.