Obtíže s výkladem některých ustanovení z. ř. s. v praxi

Zákon o zvláštních řízeních soudních představuje s účinností od 1. 1. 2014 právní předpis upravující především tzv. nesporná řízení. Jeho úzké provázání s občanským soudním řádem a též i minimalistická koncepce jeho obecné části působí v praxi řadu obtíží. Mezi ně patří např. posouzení nutnosti složit jistotu u některých předběžných opatření upravujících poměry dítěte či zhodnocení oprávnění zahájit výkon rozhodnutí o péči o nezletilé děti i bez návrhu.

 

Renáta Šínová

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále „z. ř. s.“), nabyl účinnosti k 1. 1. 2014, nelze jej tedy dnes již považovat za nový, praxi neznámý předpis. Okolnosti jeho vzniku byly hektické, ovlivněné potřebou rychlé harmonizace procesního práva s novým hmotným právem v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“). Na ty však není možné se dnes ani do budoucna odvolávat, neboť současný stav legislativních prací v oblasti civilně procesního práva naznačuje, že jeho komplexní rekodifikaci nemůžeme v nejbližších několika letech očekávat.

Praxi proto nejvíce svědčí, pokud je přístup k aplikaci norem jednotný, nevyvolávající pochybnosti o tom, jak bude v řízení postupováno. Bohužel se však ne ve vztahu ke všem právním normám v z. ř. s. lze s takovým postupem setkávat. Rozdílný výklad se přitom objevuje zejména ve vztahu k normám v obecné části z. ř. s., proto se právě jim bude tento článek věnovat s cílem objasnit to, co autorka považuje za správný přístup.[1] Pozornost je zaměřena na rodinněprávní řízení, neboť ta jsou v praxi nejčastější, resp. na ně je nejvíce zaměřena odborná i laická veřejnost.

Vymezení způsobu zahájení řízení v z. ř. s. a z toho vznikající problematické aspekty

Jeví se, že jednou z nejpalčivějších otázek, se kterou se praxe potýká, je zhodnocení aplikovatelnosti jednotlivých procesních norem na konkrétní řízení podle toho, jakým způsobem mohou být tato řízení zahájena. Výkladové obtíže, které z. ř. s. od jeho vzniku provázejí, souvisejí z velké části s koncepcí obecné části tohoto právního předpisu a jeho vztahem k obecnému předpisu civilního procesu, tj. k zákonu č. 99/1963 Sb., občanskému soudnímu řádu (dále „o. s. ř.“). Ovlivňují přitom konkrétní dílčí procesní kroky, jež mohou mít přímé dopady na práva a povinnosti účastníků řízení a narušovat jejich důvěru v právní jistotu. Mnohé problémy však vyvolávají i normy z. ř. s. samy o sobě.

Obecná část z. ř. s. vznikala v rámci tzv. minimalistické koncepce, tj. ve snaze zákonodárce nadbytečně v z. ř. s. neopakovat procesní pravidla, která vyplývají z obecného předpisu civilního procesu. Ani v rámci procesního práva nesmí platit to, s čím se lze bohužel v praxi velmi často setkat, tj. tvrzení, že pokud není v procesních normách z. ř. s., případně i o. s. ř. něco výslovně upraveno, pak se to na to konkrétní řízení nepoužije. Případná neaplikovatelnost konkrétní procesní normy regulující obecné instituty civilního soudního řízení musí být naopak důkladně odůvodněna a musí být zjevné, proč je použití daného pravidla zejména s ohledem na jeho povahu a účel vyloučeno.[2]

Zahájení řízení je v rámci z. ř. s. upraveno v § 13 z. ř. s. tak, že nestanoví-li tento zákon jinak, je možné řízení podle něj zahájit i bez návrhu. Na první pohled nemůže toto pravidlo přinášet žádné obtíže. Tyto se však objevují s ohledem na jejich specifickou povahu v řízeních, která řeší svou povahou určité souhrnné otázky, resp. určitou oblast právních vztahů, pro něž představuje toto řízení jejich komplexní procesní reflexi.

Procesní právo představuje svou základní povahou soubor formálních norem sloužících k realizaci práv a povinností vyplývajících z norem materiálních. Jeho úkolem není materiální právo dotvářet, ale poskytnout mu možnost ochrany. Proto, pokud hmotné právo přímo vylučuje oficiózní zásah do práv a povinností, nemůže procesní právo takovou hmotněprávní úpravu nereflektovat. Ve vztazích majících komplexnější povahu se pak ale v důsledku hmotněprávní úpravy objevují situace, v nichž je oficiózní zásah vyloučen pouze k dílčím otázkám, nebo je naopak vyloučen v celém komplexu těchto vztahů až na některé jejich specifické dílčí prvky, kde je naopak zásah soudu bez návrhu povolen.

Zvláštní úprava ve hmotném právu se v důsledku povahy věci odrazila na úpravě procesněprávní. Ta se pokusila s fragmentací těchto komplexních hmotněprávních vztahů vypořádat po svém podle toho, zda je možné do nich zasáhnout ex officio, či nikoli. Konkrétně se z. ř. s. k danému problému staví tak, že v rámci jednotlivých řízení obsahuje specifické procesní normy, jež jasně definují případné dílčí otázky, na které konkrétní pravidlo o zahájení řízení platné pro dané řízení případně neplatí.

In concreto to znamená, že v rámci z. ř. s. můžeme nalézt následující možnosti právní úpravy zahájení řízení:

a) V rámci konkrétního řízení není žádná výslovná úprava o jeho zahájení. V takovém případě se uplatní ust. § 13 z. ř. s. a řízení je beznávrhové povahy. Příkladem takového řízení je řízení o zásahu do integrity (srov. § 65 z. ř. s.). Ani tato právní úprava však nevylučuje, aby zahájení řízení bez návrhu nebylo znemožněno příslušnou hmotněprávní normou.[3]

b) V rámci konkrétního řízení je výslovně uvedeno, že toto řízení je možné zahájit pouze na návrh, aniž by z tohoto pravidla byly dále stanoveny výjimky. Tato řízení jsou výlučně návrhová, což se týká např. tzv. jiných řízení (hlava IV. zvláštní části z. ř. s.).

c) V rámci konkrétního řízení není obsaženo obecné pravidlo, avšak jsou v něm uvedena dílčí ustanovení o konkrétních otázkách, v nichž je možné zasáhnout pouze na návrh. Taková úprava se uplatní právě v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 a násl. z. ř. s. Pro řízení platí obecně ust. § 13 z. ř. s., tj. má beznávrhovou povahu, ale o dílčích otázkách, kterými jsou podle § 468 z. ř. s. významné záležitosti, na kterých se rodiče nemohou dohodnout, a otázky zastupování dítěte, je možné rozhodnout pouze k návrhu zákonného zástupce. Rovněž pak o přiznání svéprávnosti nezletilému dítěti a o přivolení souhlasu a odvolání souhlasu zákonného zástupce k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti je možné rozhodnout pouze na návrh nezletilého nebo jeho zákonného zástupce.

d) V rámci konkrétního řízení je vyloučena aplikace § 13 z. ř. s., tj. je uvedeno, že řízení je možné zahájit pouze na návrh, avšak z tohoto pravidla jsou následně stanoveny výjimky, jež umožňují dílčí otázky řešit bez návrhu. Taková úprava je typická např. pro řízení o určení a popření rodičovství, neboť v § 418 odst. 1 je vymezeno, že řízení je možné zahájit toliko na návrh, ve druhém odstavci téhož ustanovení je však umožněno ex officio vést řízení o určení otcovství ke společnému dítěti manželů, jejichž manželství bylo deklarováno jako neexistující. Podle § 419 z. ř. s. je dále možné zahájit bez návrhu též řízení o popření otcovství určeného souhlasným prohlášením rodičů, pokud to vyžaduje zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva.

Výše uvedené naznačuje, že právní úprava zahájení řízení v z. ř. s. je poměrně komplikovaná a orientace v ní je obtížná. Koncepce naznačené v bodu c) a d) výše jsou přitom nejproblematičtější, neboť není zřejmé, jak konkrétně mají být na tato řízení aplikovány odpovídající procesní normy, jež se vztahují výlučně buď na řízení zahajovaná bez návrhu, nebo naopak na řízení zahajovaná toliko na návrh. Přitom v rámci jejich aplikace můžeme buď zvolit variantu, že budeme každé řízení o jednotlivé dílčí otázce v rámci odpovídajícího řízení považovat za řízení zcela samostatné, a pak tedy budeme na toto řízení výlučně aplikovat pouze normy jeho povaze odpovídající (tj. půjde-li o řízení o dílčí otázce, které je možné zahájit jen na návrh, pak to budou normy o řízení návrhových), nebo lze zvolit variantu druhou. Tou je obecný pohled na řízení jako na celek s odpovídajícím charakterem, v jehož rámci dílčí výjimky dále reflektovat nebudeme. Případně je samozřejmě též ke zvážení i varianta další, tj. dílčí řešení situace podle každé z norem a jejího obsahu.

Zodpovězení těchto otázek je pak prakticky relevantní, zejména pokud jde o otázku aplikovatelnosti procesních norem týkajících se vydání předběžného opatření i bez návrhu podle § 12 odst. 1 z. ř. s., zaplacení jistoty u předběžných opatření podle § 12 odst. 2 z. ř. s., možnosti nadiktovat návrh ústně do protokolu podle § 14 z. ř. s., možnosti vyslovení neúčinnosti zastavení řízení podle § 15 z. ř. s., povinnosti hradit náklady podle § 23 z. ř. s., možnosti překročení návrhu podle § 26 z. ř. s., možnosti vyslovit předběžnou vykonatelnost podle § 27a z. ř. s. a nevázanost soudu mezemi, v nichž se účastník domáhá přezkumu u prostředků nápravy vadných rozhodnutí podle § 28, 29 a 30 z. ř. s. Jeví se pak, že samostatnou otázkou v praxi je i možnost zahájit bez návrhu případný výkon rozhodnutí podle § 500 a násl. z. ř. s. a povinnost vést v tomto řízení jednání k tomu, aby mohlo být o návrhu meritorně rozhodnuto.

Jistota u předběžných opatření

Nutno podotknout, že některé výše uvedené otázky v praxi nepůsobí větší problémy, protože k aplikaci odpovídajících norem prakticky nedochází. Jen velmi zřídka se lze setkat s návrhem sepsaným do protokolu, proto ve vztahu k § 14 z. ř. s. reálně žádné kritické otazníky nevznikají. S čím se však praxe potýká nejvíce, je právě aplikovatelnost § 12 z. ř. s. a zejména pak povinnost složit v případě odpovídajících předběžných opatření jistotu.

Proč je právě ust. § 12 odst. 2 z. ř. s. ve vztahu k výše uvedeným ustanovením tak problematické? Důvodem je jeho odlišný účel, jejž toto ustanovení oproti některým dalším přináší.

Výše bylo naznačeno, že základním problémem je hledání správného interpretačního pravidla u řízení, v nichž je zahájení vymezeno legislativně buď variantou c), nebo d) výše. Naznačeny byly přitom tři různé varianty, tj. buď paušální aplikace všech pravidel podle základní povahy řízení bez ohledu na výjimky, paušální aplikace pravidel na výjimky podle jejich povahy, anebo konečně analýza každé právní normy a posouzení její aplikovatelnosti v konkrétním případě. Paušální aplikace podle základní povahy daného řízení přitom ztroskotá hned při pokusu o aplikaci první právní normy, jíž je ust. § 12 odst. 1 z. ř. s. Je nezbytné uznat, že jestliže zákonodárce jasně určil, že o určitých otázkách má být rozhodnuto v meritu toliko na návrh, pak je nepřípustné umožnit, aby v těchto řízeních soud vydal i bez návrhu předběžné opatření. Takový výklad by byl v přímém rozporu s účelem právní normy umožňující zahájit řízení pouze na návrh. Jestliže zákonodárce vyloučil meritorní zásah v dané věci bez návrhu, nelze pak do téže věci zasahovat rozhodnutím v rámci zajišťovacího řízení, pokud o takový zásah nikdo výslovně nežádal. Takový postup by byl zcela jasným překročením pravomoci soudů, jimž je zapovězeno do věci bez návrhu zasahovat, a v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Nabízí se proto jednoznačně druhé navržené řešení, jímž je paušální aplikace odpovídajících právních norem podle povahy příslušné výjimky. Podle tohoto postupu by tedy platilo, že pokud v řízení, jež je jinak beznávrhové povahy, existuje právní norma umožňující do určitých otázek zasáhnout pouze k návrhu, pak na řízení o těchto dílčích otázkách nelze normy pro beznávrhové řízení aplikovat. Použití tohoto druhého řešení pak v praxi narazilo právě na ust. § 12 odst. 2 z. ř. s. a nutnost složení jistoty.

Předběžná opatření, jichž se věc týká, jsou právě předběžná opatření ve významných otázkách, na nichž se rodiče nemohou dohodnout, tj. zejména ve věci otázky bydliště nezletilého dítěte nebo např. určení jeho školského zařízení. Přitom případné přemístění nezletilého dítěte z místa jeho bydliště je možné prakticky řešit jak návrhem podle § 466 písm. j) z. ř. s., v němž rodič žádá navrácení dítěte, stejně jako předběžným opatřením podle § 466 písm. b), v němž žádá předání nezletilého, který byl unesen, do své péče.[4] V případě výše uvedeného interpretačního pravidla by tak platilo, že pro případ předběžného opatření podaného podle § 466 písm. j) z. ř. s. je rodič povinen jistotu složit, naproti tomu, bude-li žádat odevzdání nezletilého do péče, tak jej, protože jde o řízení podle § 466 písm. b) z. ř. s., povinnost jistoty netíží. Skutkové okolnosti jsou přitom víceméně stejné, jde o řešení poměrů téhož dítěte, což u rodičů, kteří návrh podávají, vyvolává pochopitelné otázky, z jakého důvodu je postup soudů ve vztahu k jistotě odlišný.

Ve vztahu k povinnosti složit jistotu v minulosti v rámci judikatury Nejvyšší soud v těchto případech publikoval rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 100 Co 15/2017,[5] v souladu se kterým je rodič domáhající se předběžného opatření podle § 877 o. z. [řízení podle § 466 písm. j) z. ř. s.] povinen jistotu složit. Odůvodnění publikovaného rozhodnutí však není nikterak obsáhlé, prakticky se pouze omezuje na konstatování toho, že jde o návrhové řízení (v tomto případě určení školy), je tedy třeba složit jistotu.[6] Na úrovni krajských soudů však bylo současně zveřejněno též rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 13 Co 431/2017, podle kterého „ust. § 12 odst. 3 z. ř. s. není možné vykládat tak, že složení jistoty k zajištění náhrady případné škody či jiné újmy vzniklé v důsledku nařízení předběžného opatření je nutné vyžadovat ve všech případech, kdy lze nařídit předběžné opatření jen na návrh (s výjimkou výslovně uvedených věcí ochrany proti domácímu násilí či výživného). V řízeních ve věcech péče o nezletilé děti po navrhovateli předběžného opatření složení jistoty požadovat nelze, ať už lze konkrétní řízení zahájit a předběžné opatření nařídit i bez návrhu, či nikoli.“[7]

V rámci odborné literatury se k této otázce vyjadřoval např. Jirsa, který rovněž upozornil na to, co je hlavním účelem předběžného opatření, jímž je nejlepší zájem dítěte. Výslovně uvedl, že z ústavněprávního hlediska lze jen stěží obhájit závěr, že se soud nebude zabývat návrhem na předběžné opatření ve věci dítěte, pokud nebude složena jistota a zásahu bude třeba.[8] Obdobně se proti jistotě staví i Lavický, který poukazuje na to, že řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je jako celek řízení beznávrhové povahy, a proto je třeba na něj takto při výkladu § 12 pohlížet.[9]

Pokud pak odborná veřejnost čekala na vyjádření Ústavního soudu (dále také „ÚS“) k této otázce, tak se dočkala v rámci usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 3887/19, v němž se Ústavní soud možná až překvapivě vyslovil k povinnosti složit jistotu pozitivně.[10] Ústavní soud se k otázce vyjádřil podrobněji než odvolací soudy, jejichž rozhodnutí byla výše citována, a opřel se o účel, který podle jeho názoru povinnost jistoty v těchto řízeních má. Ústavní soud vymezil, že nelze ani v těchto řízeních vyloučit vznik škody,[11] nicméně účel akcentoval spíš v jiných souvislostech. Ten lze pak shrnout jako určitý motivační a regulační účel, který má vést účastníky ke snaze o dohodě a nezatěžování soudu, resp. přehlcování soudu bezdůvodnými návrhy.[12] Konečně pak Ústavní soud svůj závěr odůvodnil též tím, že podle jeho názoru je v těchto otázkách dána nižší míra ingerence státu, pokud zákonodárce omezil možnost zabývat se touto otázkou jen k návrhu rodiče. S tím pak spojil i závěr, že je zde tedy i nižší míra ohrožení zájmu nezletilého dítěte.[13]

Jeví se tak, že v rozporu s názory doktríny si praxe razí cestu povinnosti jistotu v těchto otázkách od rodičů podávajících návrhy na předběžné opatření vyžadovat. Nelze pak přehlédnout, že se výklad celé problematiky přesunul z prvotního, v úvodu článku analyzovaného problému, tj. z toho, zda tedy budeme paušálně aplikovat všechna ustanovení týkající se návrhových řízení na výjimky vymezené v § 468 z. ř. s., na otázku posouzení účelu odpovídající právní normy. S tímto posunem v náhledu lze souhlasit, neboť samotný argument, že jde o řízení zahájené toliko na návrh, není podle mého názoru pro zdůvodnění požadavku jistoty bez zohlednění jejího účelu dostatečný. Jedná se o přílišný formalismus. Navíc je nezbytné konstatovat, že jistota není výslovně vyloučena ani u předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., u nějž do nedávné doby byla rovněž dána toliko návrhová podoba,[14] a přesto o tom, že toto předběžné opatření povinnosti jistoty nepodléhá, nebylo pochyb.[15]

Pro posouzení nutnosti hradit jistotu je proto skutečně nezbytné posoudit nejen otázku návrhovosti, ale též i účel jistoty a účel odpovídajícího soudního zásahu. Zde pak s výklady, které jsou v souvislosti s účelem jistoty u předběžných opatření ve výše uvedeném usnesení ÚS prezentovány, lze již souhlasit výrazně méně. Ústavní soud povinnost jistoty spojuje s nižší mírou ochrany zájmů nezletilého a též i jakousi regulační funkcí, která má rodiče od případného požadavku soudního zásahu odradit. Účel jistoty je však odlišný a vyplývá z § 75b o. s. ř. Jeho cílem je zajistit dostatečné prostředky k případnému odčinění újmy, jež by nařízením předběžného opatření vznikla. Jistota je zakotvena v rámci o. s. ř. a primárně cílí na sporné soudnictví, v jehož rámci jsou předběžným opatřením nařizovány zásahy zcela jiné povahy. Situaci, při které má být zakázáno nakládat s nemovitou věcí, nelze se situací určení školy, do které má dítě nastoupit, srovnávat.

Argumentuje-li Ústavní soud možností vzniku náhrady škody, pak je nezbytné se zamyslet nad tím, zda je tento argument dostatečný pro odlišení tohoto předběžného opatření od jiných předběžných opatření o úpravě poměrů dítěte, kde se jistota nevyžaduje. Je přitom nepochybné, že i v případě jiných předběžných opatření může dojít ke vzniku újmy, největší z nich pak hrozí u předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., u kterého je však jistota, jak bylo výše uvedeno, z povahy věci vyloučena. Vyloučena je přitom právě s ohledem na účel, který toto předběžné opatření má, tj. okamžitý zásah za účelem ochrany dítěte. Při výkladu ve vztahu k § 452 a násl. z. ř. s. je porovnáváno, že účelem tohoto zásahu je poskytnout okamžitou pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoli péče, což je účel mimořádně závažný a související jednoznačně i s veřejným zájmem. Bylo by absurdní odmítnout návrh na předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., a tím i odmítnout poskytnout soudní ochranu dítěti, které vyžaduje okamžitou pomoc, s odůvodněním, že navrhovatel nesplnil povinnost složit jistotu.

Na tentýž argument pak upozorňuje Jirsa i v kontextu předběžných opatření v řízení podle § 466 písm. j) z. ř. s. Vyzdvihuje, že jde pořád o dítě a jeho poměry. V kontextu usnesení ÚS proto vzniká otázka, zda jsou skutečně poměry dítěte, pokud jde o významnou záležitost, na které se rodiče nemohou dohodnout, z hlediska veřejného zájmu tak „nepodstatné“, že případné nesložení jistoty soud zbavuje povinnosti zasáhnout, ačkoli jde pořád o dítě. Ústavní soud se zřejmě domnívá, že tomu tak je, tj. že soud pak není povinen zasáhnout, já se shodně s Jirsou kloním k závěru, že tomu tak není. Významnou záležitostí dítěte může být určení bydliště, školského zařízení, ale do ust. § 877 spadají i neběžné léčebné zákroky. Dítě je v rámci celého právního řádu zvláštně chráněno, jeho nejlepší zájem musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti. Případné posouzení, že v případě potřeby zásahu do jeho poměrů je důvodné odmítnout tento návrh z finančních důvodů, zvláště za situace, kdy je řízení ve věcech péče soudu o nezletilé osvobozeno od soudních poplatků jako celek, proto podle mého názoru nemůže obstát. Tímto výkladem by tak bylo více akcentováno splnění finanční povinnosti (za účelem i jakési regulace před podáváním těchto návrhů, jak Ústavní soud uvádí) před hlediskem zásahu proti tzv. národním únosům apod. Nelze pak ani odhlédnout od aspektu, že k podání předběžného opatření se zpravidla musí uchýlit ten rodič, jehož práva byla porušena, tj. výkladem Ústavního soudu jej tak delegujeme do situace, kdy pokud se chce proti postupu druhého rodiče bránit, musí to především „zaplatit“, resp. na určitou dobu obnos 10 000 Kč „obětovat“. Regulace tak nefunguje vždy tak, jak se Ústavní soud domnívá, ale spíše jako odrazení do toho, aby se rodič proti postupu druhého rodiče bránil. Z praxe je pak známé, že zásadní otázky typu faktického bydliště dítěte (jdoucí často ruku v ruce s otázkou školy, ve které dítě plní povinnou školní docházku) jsou ve výsledku způsobilé ovlivnit v dlouhých a komplikovaných řízeních o úpravě poměrů dítěte rozhodnutí ve věci samé, tedy především otázku typu péče. Odrazení rodiče, jehož právo spolurozhodovat o těchto otázkách bylo druhým rodičem porušeno, od záměru požádat soud, aby v této věci ingeroval formou předběžného opatření, tedy naráží na samotný účel předběžného opatření.

Konečně pak mám za to, že je namístě též upozornit na fakt, že i mezi jinými zásahy do poměrů dítěte nelze nalézt odpovídající rozdíly, které by odůvodňovaly to, že právě v otázkách podle § 477 písm. j) z. ř. s. má být skládána jistota. Jak vyplývá z výše uvedeného, pokud je dítě neoprávněně přemístěno, může rodič žádat jeho návrat, který jistotě dle výkladu podléhá, nebo žádat svěření dítěte do péče, jež jistotou zatíženo není. Stejný případ a cíl, mírně odlišný postup, avšak finančně je situace naprosto rozdílná. Argumentace, že důvodem je možnost státu ingerovat jen k návrhu rodiče, nemůže s ohledem na povinnost soudu chránit nejlepší zájem dítěte obstát, neboť návrhem rodiče je povinnost státu chránit dítě jednoznačně aktivována. Této povinnosti musí současně odpovídat možnost soudu posoudit nutnost do poměrů dítěte zasáhnout.

Postrádalo by pak jakoukoli logiku, pokud bychom akceptovali, že je možné postupovat např. následovně. Rodič uneseného dítěte (tzv. národní civilní únos)[16] by se svým návrhem domáhal jakéhokoli zásahu soudu (návratu do místa bydliště nebo změny), který by byl objektivně zcela nepochybně v důsledku odcizení od rodiče v nejlepším zájmu dítěte. Soud by po posouzení dospěl k závěru, že ke změně péče nejsou dány důvody, tj. návrh na změnu péče by zamítl, a následně, byť by poměry návrat odůvodňovaly, by jej nenařídil, protože nebyla složena jistota. Poměry dítěte nejsou srovnatelné s poměry sporného soudnictví, do kterých soud nemůže a nemá ve veřejném zájmu zasahovat. Proto se domnívám, že povinnost jistoty nemá místo u jakýchkoli předběžných opatření upravujících poměry dítěte, a to bez ohledu na to, zda jde o otázky, které mohou být zahájeny jen na návrh.

Náhrada nákladů řízení a jiná ustanovení pro řízení striktně návrhová

Výklad podle účelu konkrétního ustanovení při posouzení toho, zda je možné toto ustanovení aplikovat na řízení o dílčích otázkách návrhové povahy v řízeních povahy komplexně beznávrhové, napomůže jednoznačně i u posouzení aplikovatelnosti dalších ustanovení uvedených v úvodu tohoto článku. Jakkoli bylo uvedeno, že ust. § 14 z. ř. s. není až tak často aplikováno, lze jeho aplikovatelnost na různá řízení přesto posoudit. Účelem tohoto ustanovení je umožnit určitou formu pomoci při podání návrhu tak, že je možné tento návrh nadiktovat přímo do protokolu u soudu. Povaha řízení, u kterých je takový postup umožněn, jednoznačně vymezuje, že se jedná vedle řízení oficiózní povahy o otázky rodinného života. I když v řízení podle § 468 z. ř. s. zákon umožňuje řízení zahájit pouze na návrh, není zde důvod vyloučit z tohoto důvodu možnost nadiktovat návrh do protokolu. Z hlediska povahy to může být např. i návrh samotného nezletilého na přiznání svéprávnosti. Nelze tak ospravedlnit postup, při kterém by na podatelně soudu nezletilému bylo umožněno nadiktovat do protokolu návrh na zvýšení výživného, ale s návrhem na přiznání svéprávnosti by byl úředníkem soudu odmítnut s tím, že si jej musí sepsat sám.

Naproti tomu s ohledem na návrhovou povahu řízení a účel těchto právních norem není možné na řízení o dílčích otázkách, jež lze zahájit jen na návrh, aplikovat ust. § 26 z. ř. s. o možnosti postupovat ultra petita. Je-li jednoznačně stanovena možnost zásahu pouze k návrhu, není možné tento návrh překročit. Totéž pak musí platit pro nevázanost soudu v odvolacím či případně jiném přezkumném řízení. Ze stejných důvodů je nezbytné se přiklonit i k vyloučení možnosti soudu přiznat předběžnou vykonatelnost bez výslovného návrhu účastníka řízení. Návrhová povaha jasně určuje rámec, v němž se soud může pohybovat, a ten není možné překročit. Konečně je nutné ze stejných důvodů vyloučit možnost pokračovat v řízení výlučně návrhové povahy poté, co byl návrh vzat zpět podle § 15 z. ř. s., neboť tím by byla rovněž možnost soudu zasáhnout jen k návrhu nevhodně obcházena.

Poslední spornou otázkou tak zůstává otázka aplikace ust. § 23 z. ř. s. upravujícího postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ust. § 23 z. ř. s. stanoví pravidla pro náhradu nákladů řízení pouze pro řízení, která je možné zahájit i bez návrhu. Optikou formálního výkladu, který se uplatnil i v případě § 12 z. ř. s., by tak byla jeho aplikace v řízeních o dílčích otázkách, které je možné zahájit jen na návrh, vyloučena. Podle mého názoru se však opětovně musíme zaměřit především na účel tohoto ustanovení.

Ust. § 23 z. ř. s. plně odpovídá právní úpravě nesporných řízení. Zatímco v rámci sporného soudnictví je obecně možné měřit úspěch či neúspěch strany ve sporu, v nesporném soudnictví je to problematické. Jakkoli se mohou účastníci některých nesporných řízení domnívat, že byli se svým návrhem úspěšní, reálně může posouzení úspěšnosti pokulhávat. Zejména, jde-li o poměry nezletilého dítěte, lze jen těžko posuzovat úspěch či neúspěch ve věci. Byť z formálně procesního hlediska můžeme zhodnotit návrh matky na svěření do výlučné péče, jemuž bylo nakonec vyhověno, jako úspěšný, je zcela nevhodné na tuto situaci takto pohlížet, neboť bychom současně museli konstatovat, že otec něco prohrál. Cílem řízení je upravit poměry dítěte tak, jak to nejlépe odpovídá jeho zájmu, a nikoli posuzovat úspěch jeho rodičů ve sporu. Nemožnost posuzovat náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci v řízeních, která je možné zahájit i bez návrhu, ostatně vyplývá i ze samotné skutečnosti, že do poměrů může soud zasahovat ex officio, pokud by pak řízení bylo zahájeno bez návrhu, nelze úspěch absolutně zhodnocovat.

Platí-li výše uvedená premisa o nevhodnosti posouzení úspěchu v úpravě poměrů dítěte pro řízení v rámci péče soudu o nezletilé, která mohou být zahájena i bez návrhu, pak bychom museli opět nalézt velmi pádný důvod pro to, aby stejná premisa pro řízení podle § 468 z. ř. s. neplatila, neboť se stále jedná o úpravu poměrů dítěte. Obdobně jako v případě jistoty u předběžných opatření se pak v praxi a odborné literatuře můžeme setkat s různými přístupy.

Lavický jasně uvádí, že v návrhových řízeních se uplatní náhrada nákladů podle § 142 a násl. o. s. ř., avšak „pokud úprava účastenství takový závěr neumožňuje, je aplikace § 142 o. s. ř. z povahy věci vyloučena. Pak nezbývá nic jiného, než tuto mezeru v právní úpravě překlenout analogickou aplikací § 23 z. ř. s.“[17] Rovněž Svoboda konstatuje, že se sice má aplikovat ust. § 142 o. s. ř, avšak v řízení chybí žalobce a žalovaný a spor o právo. Posouzení úspěchu věci umožňuje pouze tam, kde byl zaznamenán skutečný skutkový nebo právní nesoulad, jinak nabádá k aplikaci § 24 z. ř. s. nebo § 150 o. s. ř.[18] V publikované judikatuře lze nalézt rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, které řeší situaci s náhradou nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.[19] V jiném rozhodnutí téhož soudu pak již soud v podstatě konstatuje, že „ačkoli se na tuto věc nevztahuje ust. § 23 z. ř. s. (to je použitelné pouze na řízení, jež je možné zahájit i bez návrhu, a na řízení ve statusových věcech manželských a partnerských; nic z toho tato věc není), přesto má krajský soud za to, že není namístě některému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení přiznat; ostatně žádný z nich ani žádnou náhradu nepožadoval“.[20]

Jak z literatury, tak z judikatury se tak jednoznačně podává, že ačkoli by striktní výklad zákona vedl k tomu, že má být na tyto případy aplikováno ust. § 142 o. s. ř. a náhrada nákladů řízení posouzena podle úspěchu, praxe jeho aplikaci fakticky odmítá. Postupuje přitom podle toho, jak nabádá Svoboda, tj. aplikuje § 150 o. s. ř., případně hledá i jiné cesty.

Domnívám se pak, že cesta k vyloučení aplikace § 142 o. s. ř. je výrazně jednodušší a odpovídá tomu, jak věc vykládá Lavický. Podstatná je právě výše naznačená povaha věci a to, zda je skutečně možné v těchto případech, které jednoznačně směřují k vyřešení poměrů nezletilého dítěte, poměřovat úspěch. Jistě je možné konstatovat, že pokud je rozhodnuto o navrácení dítěte neoprávněně přemístěného, resp. o určení bydliště dítěte tak, že tím zůstává jeho původní adresa, rodič, který se takového výroku domáhal, procesně vyhrál. Řízení však nesměřuje k tomu, aby někdo vyhrál, ale aby byla posouzena úprava, která nejvíce konvenuje s nejlepším zájmem nezletilého bez ohledu na to, kdo ji reálně navrhoval. Ostatně by bylo poněkud nemístné konstatovat, že nelze přiznat náhradu nákladů dítěti v případě, že soud vyhověl právě jeho procesnímu stanovisku, avšak jednalo se pouze o jeho stanovisko, a nikoli o návrh na zahájení řízení, tj. nelze jej podle § 142 o. s. ř. do jakési role úspěšného žalobce delegovat.

Jednoznačně je nezbytné, a to bez ohledu na to, že v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé se lze setkat s mnoha konflikty, konstatovat, že v těchto řízeních není vůbec namístě posuzovat procesní úspěch ve věci, neboť cílem řízení není vyhovění návrhu, ale úprava co nejvíce konvenující nejlepšímu zájmu dítěte. Ta se sice může s návrhem rodiče shodovat, ale nelze pak konstatovat, že je to druhý rodič, který prohrál. Souhlasím proto s Lavickým, že z povahy věci je namístě stejně jako v případě jistoty (kde se aplikuje § 12 odst. 2 o vyloučení jistoty per analogiam) ust. § 23 z. ř. s. v důsledku použití analogie aplikovat a náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci nepřiznat. Tento výklad praxi uleví, neboť nebude nucena hledat cesty přes § 150 o. s. ř., a současně umožní v případech, kde je náhrada okolnostmi případu skutečně odůvodněna, ji podle § 23 z. ř. s. též bez jakýchkoli problémů přiznat, ovšem již nikoli s prostým odkazem na „procesní úspěch ve věci“.

Výkon rozhodnutí o péči o nezletilé děti a obecná část z. ř. s.

Konečně se pak budu věnovat tomu, jak je v praxi vykládána aplikovatelnost ustanovení obecné části z. ř. s. na výkon rozhodnutí o péči o nezletilé podle § 500 a násl. z. ř. s., neboť i zde je praxe nejednotná a problematická.

Předmětem sporu je přitom opět otázka týkající se zahájení řízení, tj. zhodnocení, zda i po přijetí z. ř. s. platí pro výkon rozhodnutí podle § 500 a násl. z. ř. s. jeho oficiózní povaha. Spor vznikl v důsledku toho, jak má být vykládána subsidiarita o. s. ř. a z. ř. s. Ust. § 13 z. ř. s. totiž jednoznačně stanoví, že nestanoví-li zákon jinak, zahajuje se řízení i bez návrhu. Ust. § 261 o. s. ř. vymezuje, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen na návrh oprávněného. Podstatou je tedy zhodnocení, zda má přednost pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 500 a násl z. ř. s. ust. § 13 z. ř. s., nebo § 261 o. s. ř.

Mádr o možnosti nařídit výkon rozhodnutí i bez návrhu nepochybuje,[21] Smolík poukazuje na nejednoznačnost právní úpravy, kterou však jednoznačně považuje za lapsus zákonodárce. Uvádí, že výkladem bychom sice měli preferovat ust. § 261 o. s. ř., ale pro aplikaci dispoziční zásady není dán žádný důvod, je proto nutné dospět k závěru, že výkon rozhodnutí je možné zahájit i bez návrhu. Podle názoru Smolíka by však z legislativního hlediska měla být nejasnost raději napravena.[22]

K této otázce je nezbytné předně uvést, že Smolík se nemýlí, pokud nedovozuje úmysl zákonodárce změnit oficiózní princip u výkonu rozhodnutí. To nikdy úmyslem zákonodárce nebylo[23] a zákonodárce předpokládal jednoznačně aplikaci § 13 z. ř. s. na tyto případy. Vycházel přitom z toho, že ust. § 1 až 30 z. ř. s. představují obecnou část zákona, která se použije na řízení v něm uvedená, bez ohledu na jejich povahu. Ačkoli Smolík v rámci komentáře dovozuje, že ust. § 13 z. ř. s. má být aplikováno pouze na řízení nalézací, resp. v tomto odkazuje na Svobodu,[24] není zřejmé, z čeho se tak pro ně podává. Obecná část zákona platí pro zákon jako takový, o tom, že by mělo být ust. § 13 z. ř. s. použitelné jen pro řízení nalézací, není v jeho textu dáno nic.

Uznávám však, že pro výkon rozhodnutí byla vždy typická zásada dispoziční, a o tom, jak mají být ustanovení obecné části aplikována, mohou pochybnosti vznikat. Typickým příkladem toho je otázka aplikovatelnosti § 19 z. ř. s. v jeho konkurenci s ust. § 253 o. s. ř. o povinnosti nařídit k rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Zvláště v situaci, kdy za částí obecnou následuje část zvláštní, která není na nalézací a vykonávací řízení nějak zásadně odlišena.

Podle § 19 z. ř. s. nařídí soud k projednání věci jednání, nestanoví-li z. ř. s. jinak. O tom, že o výkonu rozhodnutí se rozhoduje bez jednání, nestanoví z. ř. s. nic, proto již bylo judikováno, že i pro nařízení výkonu rozhodnutí se musí jednání nařídit.[25] Jestliže však má platit, že je na výkon rozhodnutí podle § 500 a násl. z. ř. s. aplikován § 19 obecné části z. ř. s., pak nelze současně tvrdit, že nemá být aplikován § 13 z. ř. s. Jednoduše, buď je obecná část z. ř. s. i na výkon rozhodnutí aplikovatelná, nebo aplikovatelná není, poloviční závěry není možné přijímat.

Mám přitom za to, že pro vyloučení obecné části z. ř. s. není dán důvod. Jde o lex specialis a jako k takovému je k němu nezbytné přistupovat. Z obecné části z. ř. s. nevyplývá jediné ustanovení, jež by vylučovalo aplikaci této obecné části na ustanovení o výkonu rozhodnutí, navíc pokud jsou tato z legislativně-technického hlediska součástí části druhé, tj. části zvláštní. Ztotožňuji se proto s Mádrem, resp. i Smolíkem, že zde není žádná překážka k tomu, aby bylo možné řízení o výkon rozhodnutí o péči soudu o nezletilé děti zahájit i bez návrhu. V těchto souvislostech však současně nezbývá než podotknout, že Krajskému soudu v Hradci Králové je nutné dát za pravdu a požadovat, aby v případě meritorního rozhodnutí o výkonu o péči o nezletilé bylo též nařízeno jednání.

Závěrem

Výše uvedené prokázalo, že s aplikací ustanovení z. ř. s., resp. zejména jeho obecné části, jsou v praxi poměrně časté problémy, ty je však možné překlenout výkladem zaměřeným především na účel předmětného ustanovení. Vhodný není naopak výklad ryze formalistický, neboť u takového účel a smysl předmětného ustanovení uniká a může vést až k závěrům ad absurdum.

Pozornost byla s ohledem na jejich praktickou četnost věnována především případům řízení podle § 468 z. ř. s., tj. situacím, kdy jde o výjimky z jinak beznávrhového charakteru řízení. I v případech řízení návrhové povahy, v nichž existují výjimky mající beznávrhový charakter, je však situace obdobná. Aplikovatelnost ustanovení nemůže být paušálně připuštěna, nebo zamítnuta, ale je třeba ji poměřovat se smyslem a účelem každého konkrétního ustanovení, a teprve na základě tohoto poměření zhodnotit, zda má být příslušná norma aplikována, či nikoli.

Tvorba legislativy je vždy složitá a po deseti letech existence právní úpravy z. ř. s. mi nezbývá než konstatovat, že není reálné při vytváření zákonů myslet na všechna pomyslná zadní vrátka a všechny případy, které mohou nastat. Zřejmě žádná právní úprava nebude dokonalá, neboť je vždy tvořena lidmi, a tedy bude vždy její subjektivní povaha patrná. Platí však podle mého názoru, že její výklad musí vždy reflektovat její smysl a účel, neboť pouze to je cesta, která může do budoucna zajistit, aby byla praxe při sebelepší právní úpravě jednotná.

Shrneme-li proto výše uvedené, pak platí, že pro jistotu u předběžných opatření upravujících poměry dítěte nemá být dán podklad v právní úpravě s ohledem na účel právní úpravy a rozhodnutí soudu, a to bez ohledu na to, že povaha řízení je primárně návrhová. Ze stejných důvodů nemá být poměřován u těchto řízení úspěch ve věci v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť posouzení vítězství ve sporu se v těchto otázkách jen těžko ilustruje, poměrům dítěte to vůbec neodpovídá a specifické okolnosti konkrétního případu umožňuje reflektovat přiznáním náhrady nákladů řízení § 23 z. ř. s. Konečně pak není důvod pro to, aby byla vyloučena oficiózní povaha výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé, neboť pro její vyloučení neexistuje v kontextu § 13 z. ř. s., tj. lex specialis, žádná výslovná právní norma.

 

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., je proděkankou PF UP v Olomouci a právní expertkou v kanceláři Havel & Partners, s. r. o.


[1] Současně pak v úvodu uvádím, že v případě zmínky o účelu právní normy tak, jak ji vnímal její autor, resp. zákonodárce, vycházím z reálných poznatků členky komise, která se na tvorbě z. ř. s. podílela.

[2] Ačkoli to není přímo předmětem tohoto článku, je možné zmínit z nedávné doby právě zjevně bezdůvodné snahy o vyloučení aplikace obecných ustanovení o. s. ř. na řízení v z. ř. s. Jednalo se o snahu vyloučit pro řízení podle z. ř. s. aplikaci ust. § 50 odst. 4 písm. b) o. s. ř., které bylo vloženo do o. s. ř. novelizací provedenou zákonem č. 192/2021 Sb. s účinností k 1. 7. 2021. Podle tohoto nového ustanovení je třeba doručovat i účastníku, který dovršil věku 15 let, a to i když je v řízení zastoupen zákonným zástupcem. V rámci různých školení soudců se soudci z oblasti tzv. opatrovnického soudnictví bez opory v zákoně shodovali, že toto nové ustanovení nemůže být aplikovatelné na řízení v z. ř. s., a to právě i s argumenty, že jde o úpravu v o. s. ř., a nikoli přímo v z. ř. s. (autorka vychází z vlastní zkušenosti). Přitom vztah mezi oběma předpisy je vztahem subsidiarity (srov. § 1 z. ř. s.), tj. o. s. ř. se nepoužije, pouze pokud to z. ř. s. vylučuje. V rámci z. ř. s. nic o vyloučení aplikovatelnosti doručování nezletilým nenalezneme, ust. § 50b o. s. ř. se proto plně použije i na řízení podle z. ř. s. I tak musel do výkladu zasáhnout Nejvyšší soud České republiky („NS“), jenž veškeré pochybnosti rozptýlil svým stanoviskem ze dne 9. 3. 2022, vydaným pod sp. zn. Cpjn 201/2021, v němž jasně vymezil, že se písemnosti nezletilému staršímu 15 let i v tzv. opatrovnickém řízení doručují. Lze se tedy bez dalšího ztotožnit s názorem NS obsaženým v tomto stanovisku, podle kterého „I když citované závěry nálezové judikatury byly formulovány v poměrech sporného řízení, nelze s ohledem na výslovné znění ust. § 50b odst. 4 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2021, dovodit, že se vztahuje jen na řízení podle občanského soudního řádu, kde účastníkem je nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Zákonem č. 192/2021 Sb. byl totiž novelizován i zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ale pouze vložením nového ust. § 22a, aniž by současně zákonodárce promítl záměr vyloučit dopad novelizovaného ustanovení občanského soudního řádu i pro řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Za užití ust. § 1 odst. 2 z. ř. s. se tak uplatní princip obecné subsidiarity, kdy na věci, které nejsou v zákonu o zvláštních řízeních soudních vůbec upraveny, se použije beze zbytku dosavadní úprava občanského soudního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu o zvláštních řízeních soudních jde o stejnou úpravu vztahu obecného procesního a zvláštního předpisu, jaká byla již dříve zvolena ve vztahu k soudnímu řádu správnímu nebo k exekučnímu řádu. Bezvýjimečně tak budou aplikovatelná např. ustanovení o vyloučení soudců a soudních zaměstnanců, vymezení postavení účastníků, zastupování účastníků, doručování, formální náležitosti rozhodnutí atd.“

[3] Např. ust. § 100 odst. 2 o. z. uvádí, že „nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu“.

[4] Tyto závěry jednoznačně vyplývají též ze závěrů I. rodinněprávního sympozia Justiční akademie, srov. https://www.jacz.cz/images/rodinnepravni_sympozium/1_%20sympozium_Protipravni_zmena_bydliste_nezletileho.pdf [online] [cit. dne 20. 12. 2022].

[5] Publikováno pod č. 60/2019.

[6] Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 100 Co 15/2017.

[7] Rovněž bylo zveřejněno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 51 Co 35/2017.

[8] Srov. J. Jirsa in J. Jirsa a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2019, komentář k § 12. Zdroj www.noveaspi.cz.

[9] Srov. P. Lavický in P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, Komentář k § 12, zdroj www.noveaspi.cz.

[10] V rámci věty publikované v ASPI je pak výslovně uvedeno, že podle názoru Ústavního soudu „odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření v řízení podle § 466 písm. j) zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve věcech pro nezletilé dítě významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout, z důvodu nesložení jistoty podle § 1 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních ve spojení s § 75b odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by byla dána některá z výjimek z této povinnosti podle § 75b odst. 3 písm. d) a e) občanského soudního řádu, nezakládá porušení základního práva rodiče, který takovýto návrh podal, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“

[11] Srov. bod 28 usnesení ÚS ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 3887/19.

[12] Podle bodu 29 usnesení ÚS ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 3887/19, má ÚS za to, že „kromě toho působí povinnost složit jistotu na účastníky řízení v tom smyslu, aby nezatěžovali soudy bezdůvodnými návrhy na nařízení předběžného opatření nebo aby se případně pokusili nalézt řešení vzájemnou dohodou. Tím brání přetíženosti soudů a s ní spojeným průtahům v řízení, které by jinak mohly nastat a které by činily soudní ochranu méně efektivní. Jde o obdobnou funkci, jakou plní v mnoha případech i soudní poplatky. Složená jistota se od soudních poplatků nicméně liší tím, že dojde-li k vyhovění návrhu bez toho, aby byla jistota použita k náhradě škody nebo jiné újmy, nebo k odmítnutí či zamítnutí návrhu, pak bude jistota vrácena tomu, kdo ji složil. Zátěž spojená s touto povinností tak spočívá především v tom, že účastník řízení, který jistotu složil, touto částkou přinejmenším po určitou dobu nebude moci disponovat.“

[13] Srov. bod 27 usnesení ÚS ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 3887/19.

[14] Možnost vydat takové předběžné opatření bez návrhu je v důsledku novelizace k 1. 1. 2022 sporná. Srov. např. R. Šínová: K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte, Advokátní deník, k dispozici na https://advokatnidenik.cz/2022/01/04/k-nove-pravni-uprave-predbezneho-opatreni-o-uprave-pomeru-ditete/ [online] [cit. dne 21. 12. 2022].

[15] Lavický naopak upozorňoval, že pokud bychom u tohoto předběžného opatření v důsledku jeho návrhové podoby požadovali úhradu jistoty, šlo by o výklad ad absurdum. Srov. P. Lavický in P. Lavický a kol., op. cit. sub 9.

[16] Přemístění dítěte (významná změna jeho bydliště) bez souhlasu druhého rodiče.

[17] Srov. P. Lavický in P. Lavický a kol., op. cit. sub 9.

[18] Srov. K. Svoboda in K. Svoboda a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, komentář k § 23, zdroj www.beckonline.cz.

[19] Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 10. 11. 2021, č. j. 18 Co 163/2021-259. V bodu 28 soud zhodnocuje, že dle „§ 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by měla procesně úspěšná matka právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť toto řízení nelze zahájit bez návrhu, čímž je aplikace § 23 z. ř. s. vyloučena. Odvolací soud však shledal důvody zvláštního zřetele hodné, aby výjimečně procesně úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř.). Byli to oba rodiče, kdo svou neústupností způsobili stav, kdy nezletilý po dobu delší jednoho roku s výjimkou distanční výuky docházel do základní školy vzdálené od místa bydliště. Matka se navíc v průběhu řízení odstěhovala z posledního bydliště, kde se v okolí nachází množství škol, do nového bydliště, kde v docházkové vzdálenosti není žádná škola, a nabízí se jen [příjmení] [jméno] navrhovaná matkou, s níž otec po celou dobu nesouhlasil, a ZŠ [obec], se kterou nesouhlasil ani jeden z rodičů. Rodiče si tak ponesou náklady řízení ze svého.“

[20] Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 13. 8. 2020, č. j. 22 Co 192/2020-733.

[21] Srov. J. Mádr in J. Jirsa a kol., op. cit. sub 8.

[22] Srov. P. Smolík in K. Svoboda a kol., op. cit. sub 18.

[23] Autorka vychází z členství v komisi při tvorbě z. ř. s., viz výše.

[24] Srov. P. Smolík in K. Svoboda a kol., op. cit. sub 18.

[25] Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020, č. j. 20 Co 154/2020-768.

Go to TOP