Bylo mi velkou ctí, že jsem mohl vystoupit jako zástupce České advokátní komory na prvním obnoveném právnickém sjezdu v České republice. Společně s JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., jsme se věnovali jednak roli advokacie při obraně právního státu a nezávislosti advokacie jako pojistky této ústavní hodnoty a jednak roli advokacie v legislativním procesu. Příspěvky z jednání prvního obnoveného právnického sjezdu byly publikovány ve sborníku, který však není obecně dostupný.[1] Z tohoto důvodu, a i s ohledem na důležitost tématu v dnešní době, jakož i jeho rozsah, je můj příspěvek „Povinnost mlčenlivosti jako nedotknutelný základ důvěry klienta k advokátovi“ v plném znění zveřejněn v internetovém Advokátním deníku, zatímco následující příspěvek shrnuje na dalších stránkách některé vybrané problémy, které analyzuje, jakož i přináší nejvýznamnější závěry.

Pojmové vymezení mlčenlivosti

Advokátní mlčenlivost je nezbytným základem pro vztah důvěry mezi advokátem a klientem. Bez tohoto vztahu není představitelná realizace práva na právní pomoc. Klient musí mít možnost spolehnout se na to, že se ze strany advokáta a jeho spolupracovníků žádné informace nedostanou ke třetím osobám. Teprve tato důvěra umožňuje otevřenost klienta vůči advokátovi, která je nezbytná k tomu, aby jeho zájmy mohly být hájeny nejlepším možným způsobem.[2]

Mlčenlivost je z uvedených důvodů prostředkem k ochraně důvěrnosti komunikace advokáta a klienta. Advokátní povinnost mlčenlivosti směřuje k zachování této důvěrnosti ze strany advokáta.

Mlčenlivostí se tak míní zdržení se jednání, z nichž může třetí osoba usoudit na existenci nějaké skutečnosti, která podléhá povinnosti mlčenlivosti, a to bez ohledu na podobu tohoto jednání.[3] Mlčenlivostí přitom není jen zdržení se vyjádření, resp. projevů, jejichž smyslem je přímo nebo nepřímo sdělení nějaké informace. Advokát má též aktivně činit rozumná opatření, která zamezí úniku informací, případně jejich zneužití třetí osobou. Má tedy učinit každé opatření, aby zaručil důvěrnost poskytnuté informace, které lze po něm rozumně požadovat. Tento požadavek souvisí např. s potřebou zabezpečení elektronické komunikace (e-maily, po­užívání SMS zpráv atd.) nebo podobně i zabezpečení a uspořádání sídla advokáta.[4] Výslovně je třeba upozornit, že mlčenlivost nelze zaměňovat s uvedením nepravdivé skutečnosti.

Přestože řada právních předpisů hovoří o povinnosti advokáta k mlčenlivosti, je třeba důrazně upozornit, že chráněným statkem je důvěrnost komunikace advokáta a klienta. Důvěrnost této komunikace však může být narušena i ze strany jiných subjektů, než je advokát. Vůči některým z nich je přitom též chráněna, na prvním místě vůči orgánům veřejné moci. Advokátní mlčenlivost je tedy jen jedním z nástrojů ochrany důvěrnosti komunikace advokáta a klienta, v žádném případě však nástrojem jediným.

Advokátní mlčenlivost má své právní zakotvení jak v ústavním pořádku (např. v právu na právní pomoc, včetně práva na obhajobu; v právu na spravedlivý proces a vůbec principu právního státu). Je třeba zdůraznit, že tyto právní statky svědčí primárně klientům advokáta, nikoli advokátovi samotnému. I advokát se však může na ústavní rovině dovolávat práva na mlčenlivost, a to zejména s ohledem na jeho ústavně zaručené právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Jde tedy jak o povinnost, tak i o právo advokáta. V každém případě však „pánem tajemství“ je klient; z toho plyne, že advokát zásadně může a jako svědek musí mluvit, pouze pokud jej klient povinnosti mlčenlivosti řádně zprostí.

Vedle této ústavní roviny je povinnost mlčenlivosti obsažena i v soukromoprávní rovině vztahu advokáta a klienta. Výslovně je pak obsažena ve zvláštních předpisech upravujících výkon advokacie (zejména § 21 zákona o advokacii, čl. 6 odst. 4, čl. 14 odst. 2, čl. 17a Etického kodexu).

Věcný rozsah povinnosti mlčenlivosti

Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Explicitně upravenými kritérii povinnosti mlčenlivosti je, že 1. jejím předmětem je skutečnost, 2. získání vědomosti v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Byť zákon hovoří o skutečnosti, zjevně míří na informaci o skutečnosti, případně na nosič těchto informací.

Problematičtější je konkrétní vymezení, co znamená souvislost s poskytováním právních služeb. Jde o širší pojem, než je získání informací při poskytování právní služby. Lze si představit případ, kdy třetí osoba advokátovi zašle informace, které se týkají bývalého klienta, v mylném domnění, že advokát klienta stále zastupuje. Stále jde o informaci získanou v souvislosti s poskytováním právních služeb. Může se jevit sporné, zda specifická advokátní mlčenlivost dopadá i na případy výkonu profese, kdy se nejedná o poskytování právní služby (např. převzetí listiny, která sama nesouvisí s poskytnutím právní služby, do úschovy).

Povinnost mlčenlivosti dopadá na všechny informace, u kterých lze rozumně předpokládat existenci zájmu na utajení, tj. že byly sděleny v očekávání důvěrnosti. Tak tomu není v případě, kdy klient zcela zjevně nemá zájem na utajení.

Je irelevantní, od koho a jakým způsobem advokát své informace získal. Povinnost mlčenlivosti se netýká jen informací, které advokát získal přímo od klienta. Na druhou stranu tato povinnost nedopadá na informace, které advokát získal jen při příležitosti výkonu povolání, u kterých chybí vnitřní souvislost s mandátem.

Povinnost mlčenlivosti se nevztahuje na obecně známé a nezpochybňované skutečnosti. Co je zjevné, nelze opět prozradit, a to, co není třeba držet v tajnosti, nevyžaduje žádnou ochranu.[5] Zjevnost odstraňuje tajný, důvěrný charakter informace.[6]

Zvláštní problém představují informace, které jsou předkládány advokátem soudu, jinému orgánu nebo protistraně při poskytování právní služby. Podle panujícího přístupu v České republice se zde má uplatnit jen povinnost advokáta po­užít v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, a řídit se v rámci zákona a stavovských předpisů jeho pokyny.[7] Je-li advokát ustanoven zástupcem rozhodnutím orgánu veřejné moci, pak zcela jistě smysl a účel zákona, podle kterého tak orgán veřejné moci učinil, spočívá nepochybně i v tom, aby advokát ve prospěch klienta uplatnil také to, co se v souvislosti s poskytováním právních služeb dozvěděl. Zastupuje-li advokát klienta na základě smlouvy, pak lze přesvědčivěji, než to činí panující přístup, vysvětlit omezení povinnosti mlčenlivosti tím, že lze v pověření ze strany klienta spatřovat jeho konkludentně vyjádřený souhlas s použitím získaných informací, pokud jasně nedá najevo odlišnou vůli.

V českém právu může narušit koncepci konkludentního zproštění mlčenlivosti z komparativního hlediska zcela mimořádný požadavek písemné formy pro zproštění mlčenlivosti (§ 21 odst. 2 věta druhá zákona o advokacii). Požadavek zvláštní formy tohoto projevu vůle je třeba podrobit významné teleologické redukci: nedopadá na případy, kdy klient zprostí advokáta při přímé komunikaci s ním, tj. v situaci, kdy advokát může a má klientovi poskytnout potřebné varování a poučení.

Časový rozsah povinnosti mlčenlivosti

Není třeba, aby k získání chráněné informace došlo při poskytování právní služby, postačuje jen souvislost s takovým poskytováním. Dokonce postačuje i jen sdělení informace za účelem budoucího poskytnutí právní služby.

Povinnost mlčenlivosti pak trvá i po skončení mandátu. Trvá tedy i po smrti klienta pro existenci povinnosti mlčenlivosti. Určité otázky vyvolává úprava zproštění mlčenlivosti po smrti klienta; tato otázka je však řešena v rámci úvah o zproštění mlčenlivosti.

Významná je i úprava důsledků smrti advokáta, kterou obsahuje zejména § 27 odst. 5 zákona o advokacii a stanovisko představenstva České advokátní komory k problematice klientských spisů vedených advokátem, který zemřel, ze dne 12. 9. 2006. V této souvislosti je třeba zvláště zmínit otázku vlastnictví spisů advokáta a přechod vlastnictví na advokátovy dědice.

Subjektivní rozsah advokátní mlčenlivosti

Povinnost mlčenlivosti dopadá vedle advokáta i na advokátního koncipienta (§ 39 zákona o advokacii). Problematičtější je postavení dalších pomocníků advokáta. Někteří z nich (např. zaměstnanci advokáta) mají též povinnost mlčenlivosti ex lege. Není proto třeba, aby se k mlčenlivosti zvláště zavazovali svým právním jednáním. Advokát je však povinen tyto osoby na jejich povinnost mlčenlivosti upozornit. Oproti některým názorům v literatuře je advokát vázán povinností mlčenlivosti i vůči osobám, které jsou povinny ze zákona dodržovat povinnost mlčenlivosti obdobně jako advokát (např. notář, daňový poradce).

Zproštění mlčenlivosti

Jelikož je klient „pánem tajemství“, pak je zřejmé, že s tímto tajemstvím může nakládat v tom smyslu, že má právo rozhodnout, zda příslušná informace má být vůbec držena v tajnosti. Z toho plyne, že klient může advokáta zprostit mlčenlivosti.

V literatuře se často vylučuje, aby bylo zproštění mlčenlivosti adresováno advokátnímu koncipientovi. S tím lze souhlasit, pokud by se tím myslelo, že advokáta nelze zprostit právním jednáním klien­ta, jehož adresátem není advokát, nýbrž advokátní koncipient. Současně je však třeba upozornit, že adresování určité osobě neznamená, že tato osoba nemůže mít zástupce pro přijetí projevu vůle (tzv. pasivní zastoupení). Takovým pasivním zástupcem advokáta může být i jeho koncipient.

Významnou otázkou je možnost zproštění advokáta v případě smrti klienta. V příbuzných právních řádech se zpravidla vychází z ryze osobní povahy takového práva, což má za následek, že v případě smrti klienta toto právo zaniká; výjimku může tvořit případ, kdy se mlčenlivost týká jen hospodářských (majetkových) zájmů klienta. V českém právu tuto otázku řeší § 21 odst. 2 věta první část věty za středníkem zákona o advokacii. Podle této úpravy platí, že povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit po smrti či zániku klienta právní nástupce klienta. Stejné ustanovení dále normuje, že má-li klient více právních nástupců, je ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti potřebný souhlasný projev všech. Přitom však vzniká řada problémů, např. v situaci, kdy jde o řešení sporů mezi právními nástupci. V těchto případech je řešení spíše třeba hledat (stejně jako to činí příbuzné právní řády) v zohlednění hypotetické vůle zemřelého klienta. Podobný problém nastává v případě, kdy klient zemře nebo zanikne bez právního nástupce.

Velmi problematická je česká úprava formy zproštění odpovědnosti. Podle § 21 odst. 2 věty druhé zákona o advokacii musí být zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta provedeno písemnou formou; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. Písemná forma může mít v tomto případě snad jen důkazní a varující funkci. Pokud ke zproštění dojde v rámci ústní komunikace s klientem, pak zpravidla klient s advokátem jedná v přímém styku. V této situaci však jedná s osobou, která má hájit jeho zájmy, a dokonce jej má poučit o následcích svého jednání, varovat před hrozícím nebezpečím. Pak však není zcela pochopitelné, proč by měl být klient, který je v přímém kontaktu se svým právním zástupcem, ještě navíc zvláště varován před následky svého právního jednání písemně. Takový účel nedává dobrý smysl. Iracionální přitom nemůže být objektivním účelem právní úpravy. Z uvedeného plyne, že v situaci, kdy je klient v přímém kontaktu s advokátem, který jej může dostatečně poučit o nepříznivých následcích neutajení určité informace, neplní písemná forma varující funkci. V těchto případech je proto třeba provést tzv. teleologickou redukci se závěrem, že se zde požadavek písemné formy neuplatní.

Naproti tomu v případě, kdy klient nejedná s advokátem písemně ani s ním není v přímém kontaktu, který umožňuje náležité poučení, pak varující funkce písemné formy dává dobrý smysl. V takovém případě by porušení varující funkce písemné formy působilo neplatnost právního jednání. V těchto případech je však ochrana klienta v rozporu s tím, aby takové porušení formy mělo za následek jen relativní neplatnost. Spíše je třeba vycházet z toho, že při nedodržení požadavku formy nevede zproštění mlčenlivosti ze strany klienta k zániku advokátovy povinnosti mlčenlivosti, a to přinejmenším do doby, než klient svou vůli (buď řádnou formou, nebo na základě řádného poučení ze strany advokáta) potvrdí.

Komplexní řešení pak vyžaduje otázka, zda je třeba povinnost mlčenlivosti zachovat i přes zproštění ze strany klienta. Existují dobré důvody pro řešení, že pokud advokát dospěje k závěru, že sdělení informace, na kterou by se jinak vztahovala povinnost mlčenlivosti, může klienta ohrozit, a že zproštění mlčenlivosti ze strany klienta nebylo nebo nemohlo být provedeno po zralé úvaze, má povinnost klienta vyhledat a poskytnout mu příslušné varování a poučení.

Závěr

Plné znění příspěvku publikované na stránkách Advokátního deníku obsahuje jak podrobnější zdůvodnění výše uvedených závěrů, tak i rozbor dalších problémů souvisejících s advokátní mlčenlivostí (např. advokátní mlčenlivost při sporu s klientem, při výkonu oprávněných zájmů advokáta). Cílem příspěvku bylo přispět do diskuse o povinnosti mlčenlivosti jako zcela esenciálním předpokladu nejen výkonu, ale i vůbec samotné existence advokacie.

Jsem rád, že můj názor bude vystaven kritice, kde buď obstojí, nebo alespoň při jeho vyvrácení napomůže přesnějšímu vyargumentování dosavadního mínění.

 

doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

---

[1] F. Melzer: Povinnost mlčenlivosti jako nedotknutelný základ důvěry klienta k advokátovi, Sjezd českých právníků 2022, Jednota českých právníků, Praha 2022, str. 41-97. Redakčním nedopatřením byly pod tímto jedním názvem publikovány oba tematické celky, byť se název týkal jen jednoho z nich.

[2] Srov. např. L. Krym in J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, C. H. Beck, Praha 2012, komentář k § 21, str. 139; S. Lehner in K. F. Engelhart, K. Hoffmann, S. Lehner, M. Rohregger, C. Vitek: Rechtsanwaltsordung, 10. vydání, Manz, Wien 2018, komentář k § 9, m. č. 24; P. Vantuch: Mlčenlivost obhájce, zproštění mlčenlivosti a jeho oznamovací povinnost, Bulletin advokacie č. 4/2013, str. 13, který poukazuje na to, že pokud obhájce obhajuje obviněného, od něhož se nedozví, spáchal-li čin, z něhož je obviněn, potom nemůže zvolit jednoznačnou taktiku obhajoby.

[3] Srov. L. Krym in J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 21, str. 140, 141. Krym hovoří o zdržení se volních projevů. Důležité je však upozornit, že nejde jen o zákaz sdělování informací, ale i o povinnost zamezení úniku informací.

[4] I. Schejbalová: Mlčenlivost advokáta, EPRAVO.CZ Magazine č. 3/2017, str. 44, 46.

[5] W. E. Feurich, A. Braun: BRAO, Kommentar, 5. vydání, Franz Vahlen, München 2000, komentář k § 43a, m. č. 19.

[6] Tamtéž, komentář k § 76, m. č. 11.

[7] D. Uhlíř, T. Sokol, M. Žižlavský, D. Kovářová in D. Kovářová, K. Havlíček, R. Němec a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 21, úvod. Dále též J. Matzner: Povinnost mlčenlivosti advokáta, Právní prostor, 17. 4. 2018, str. 2 [https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/povinnost-mlcenlivosti-advokata; 9. 8. 2021].