Již více než 23 let se české právo a česká veřejná správa (včetně našich 6 254 obcí a 13 plus 1 krajů) snaží popasovat, tu více tu méně úspěšně, s problematikou svobodného přístupu k informacím.

 

Máme za to, že tehdejší předkladatelé informačního zákona,[1] inspirovaní zejména legendárním americkým The Freedom of Information Act, (1967)[2] patrně netušili, že i za čtvrtstoletí budou v této oblasti různé výkladové problémy. V následujícím stručném textu se zaměříme na jeden aktuální oříšek z oblasti přezkumného řízení v této stále žhavé oblasti.

 

Řešený problém

Dle ustanovení § 16b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je možno rozhodnutí nadřízeného orgánu přezkoumat v přezkumném řízení, pro jehož vedení podle zvláštního právního předpisu je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), resp. jeho předseda, jedná-li se o rozhodnutí ÚOOÚ coby nadřízeného orgánu. Procesně-právním předpisem upravujícím postup při přezkumném řízení je správní řád.

Dle ustanovení § 94 odst. 1 správního řádu správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy.

Pro informační komplexnost dodejme že, podle citovaného ustanovení, může účastník řízení dát impuls k provedení přezkumného řízení. Pozor, zmíněný podnět není ze správně-právního hlediska návrhem na zahájení řízení. Z čehož zde mimo jiné plyne legitimní postup – příslušný správní orgán přezkumné řízení nemusí povinně nastartovat, pakliže předvídatelně a antidiskriminační shledá, že k jeho zahájení nebyly a nejsou relevantní důvody.

Nutno zde zdůraznit, že pro případné zahájení přezkumného řízení předsedou ÚOOÚ podle ustanovení § 16b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím musí být dodržen předpoklad vydaného a pravomocného rozhodnutí nadřízeného orgánu. A zároveň naplnění zákonné podmínky plynoucí z ustanovení § 94 odst. 1 správního řádu. Tedy, že se jedná o rozhodnutí ve věci.

V souladu s teorií správního práva nutno akcentovat, že stížnost podle ustanovení § 16a zákona č. 106/1999 Sb., na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti je tzv. zvláštním prostředkem ochrany proti nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti o informaci, resp. proti vyčíslení úhrady za poskytnutí informací.

Z čehož jednoznačně vyplývá, pokud akt není rozhodnutím o žádosti o informace, respektive rozhodnutím o odmítnutí žádosti nebo její části, a tedy není rozhodnutími ve věci, ale jde o rozhodnutí v procesní otázce, pak zde přezkum ze strany ÚOOÚ není možný.

Podporu k tomuto tvrzení možno nalézt i v aktuální judikatuře českých správních soudů.

Připomeňme v tomto kontextu například následující usnesení NSS – „Potvrzení postupu povinného subjektu dle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vydané na základě stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. b) téhož zákona není rozhodnutím o žádosti o poskytnutí informace; žadatel o informaci se může bránit vůči povinnému subjektu nečinnostní žalobou podle § 79 odst. 1 s. ř. s.“. – viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2018, č.j. 5 As 18/2017-40 (Sb. NSS č. 3847/2019).

S ohledem na vyjádření ustanovení § 16b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, jež autoritativně mluví v souvislosti s přezkumem o nezákonném odepření informací, možno transparentně dovodit, že přezkumu budou podléhat pouze rozhodnutí o odvolání podle ustanovení § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť jen jimi může nadřízený orgán řešit „odepření informace“. Pozor, rozhodnutím o stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím nikoli!

Zmíněnou „info-stížností“ lze procesně napadnout záležitosti týkající se výhradně ochrany před nečinností, případně výší úhrady. Dodejme v souladu se správní judikaturou, že takové „rozhodnutí“ ani nemá, podle názoru NSS, povahu správního rozhodnutí. [3] Ze stejného důvodu nebude podléhat přezkumu ani usnesení o odložení žádosti pro nezaplacení úhrady nákladů podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. [4]

 

Stručný závěr

Jak plyne z předchozího textu, zahájení přezkumného řízení ze strany ÚOOÚ ve výše popsaných procesních případech není z pohledu správního (veřejného) práva přípustné.

V opačném případě by zde ÚOOÚ svým přespřílišným aktivismem porušil ústavní zásadu – Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (viz článek 2 Ústavy ČR).

Sečteno – pakliže by zde ÚOOÚ konal přezkumná řízení nad rámec zákona, tak by mimo jiné porušil tuto základní zásadu našeho právního státu.[5]

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., právní pedagog a člen rozkladové komise ÚOOÚ
Foto: canva.com

 

---

[1] Za motory tehdejší legislativní iniciativy na tomto úseku jsou dodnes pokládáni Oldřich Kužílek a Michael Žantovský.

[2] FOIA 1967 vychází ze skutečnosti, že státní úřady získávají, přechovávají a využívají informace pouze díky mandátu a za peníze občanů jako daňových poplatníků. Skutečnými vlastníky informací jsou tedy občané a mají proto právo je znát. Toto právo může být omezeno pouze z jiných zákonných důvodů, jako je např. ochrana utajovaných skutečností či ochrana citlivých osobních údajů.

[3] Viz rozsudek rozšířeného (!) senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008-90.

[4] K obdobnému závěru dochází i metodický pokyn MVČR – Ministerstvo vnitra k aplikaci vybraných procesních ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, po novele provedené zákonem č. 111/2019 Sb., str.19. Praha. 2019.

[5] Respektive by zde došlo k narušení zásady legality.