Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Pařízek proti České republice rozhodl, že zpětné skokové zvýšení nájemného neznamenalo pro nájemce bytu nepřiměřené břemeno. Postupný vývoj judikatury nejvyšších soudů byl nezbytnou součástí procesu deregulace nájemného.

Stěžovatel byl od roku 1995 nájemcem bytu, který podléhal zákonné regulaci nájemného. V roce 1999 činila výše regulovaného nájemného 900 Kč. V roce 2003 se noví majitelé bytu obrátili na soud s návrhem na zvýšení nájemného na 4 500 Kč měsíčně. Soudy žalobu zamítly, avšak Ústavní soud rozsudky zrušil s odkazem na předchozí plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, kterým prohlásil nečinnost zákonodárce stran přijetí deregulační právní úpravy za protiústavní a kterým poskytl nárokům pronajímatelů na zvýšení nájemného ochranu.

V prosinci 2006 stěžovatel byt koupil. V následném soudním řízení soudy žalobě znovu nevyhověly. Ústavní soud nicméně opět zasáhl s odkazem na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 s tím, že obecné soudy nemohou rozhodovat o jednostranném zvýšení nájemného za období předcházející podání žaloby, ani pro období po 1. lednu 2007, kdy nabyl účinnosti nový zákon o jednostranném zvyšování nájemného bytu. Soudy následně rozhodly o zvýšení nájemného za období od srpna 2003 do prosince 2006 na základě znaleckého posudku o obvyklém nájemném na částku 4 500 Kč měsíčně. Zpětně tak byl stěžovatel nucen doplatit na nájemném částku 170 000 Kč.

V odůvodnění rozsudku Soud odkázal na rozsudek ve věci R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice z července 2014, ve kterém se zabýval stížnostmi majitelů domů na regulaci a následnou deregulaci nájemného. Vzhledem k absenci zákonné úpravy postup obecných soudů určila judikatura Ústavního soudu. ESLP potvrdil, že se judikatura vyvíjela a nebylo snadné vyvážit na jedné straně práva majitelů bytů a práva nájemců bytů na straně druhé. Dlouhodobý proces deregulace nájemného byl nevyhnutelným důsledkem obnovení tradičních vztahů mezi majiteli a nájemníky. Přechod na tržní ekonomiku se tak projevil i v oblasti bydlení. Stěžovatel po řadu let platil nízké nájemné a čerpal výhody systému regulace nájemného. Sám se stal následně vlastníkem bytu a neprokázal, že výše tržního nájemného, kterou musel zpětně doplatit, byla k jeho finanční situaci nepřiměřená. Soud si byl vědom citlivosti otázek spojených se slaďováním protichůdných zájmů pronajímatelů a nájemců, nedospěl nicméně k závěru o porušení práva na pokojné užívání majetku.

Obdobně stěžovatel neuspěl s námitkou nesoudržnosti judikatury Nejvyššího soudu. Dle Soudu sehrála postupně se vyvíjející judikatura Ústavního soudu zásadní roli při vytváření závazných pravidel pro obecné soudy při rozhodování o případech zvyšování nájemného, včetně případu stěžovatele, jelikož neexistovaly právní předpisy. Vývoj judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu tak představoval nezbytný prvek účinného výkonu procesu deregulace nájemného. Kromě toho soudy v případě stěžovatele rozhodovaly na základě zjištěných skutečností i znaleckých posudků a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces.

Rozsudek není konečný. Strany mohou podat žádost o postoupení věci velkému senátu Soudu. Úplné znění rozsudku v anglickém jazyce najdete v databázi Evropského soudu pro lidská práva.

Přibližně za měsíc se objeví anotace rozsudku a jeho český překlad také v české databázi eslp.justice.cz.

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP
Foto: canva.com