Při postihu křivé výpovědi je nutné zohlednit ústavní zákaz sebeobviňování

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022 č. j. 3 Tdo 53/2022-587, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2021 č. j. 4 To 358/2021-552 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2021 č. j. 32 T 7/2021-470. Tato rozhodnutí obecných soudů porušila právo stěžovatele jako obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

 

Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou trestných činů. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že vědomě na své bankovní účty přijal částky v celkové výši 47 405 838 Kč z bankovního účtu obchodní společnosti, kterou neoprávněně zastupoval Z. K., ačkoliv šlo o prostředky získané z trestné činnosti. Přečinu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se pak stěžovatel dopustil stručně uvedeno tak, že ve zmíněném předcházejícím trestním řízení vedeném proti uvedenému Z. K. stěžovatel uvedl – v postavení svědka – i přes náležité poučení nepravdivé informace o povaze jím přijatých prostředků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě hodnocení listin ze spisu v trestní věci vedené proti Z. K. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl napadeným usnesením. Ve vztahu k deliktu křivé výpovědi stěžovatele krajský soud uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením, že byl k výpovědi nucen, neboť měl jako svědek možnost odmítnout vypovídat. Té však dobrovolně nevyužil. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňoval závěry obecných soudů. Zejména namítal, že nedošlo k prokázání viny v části týkající se křivé výpovědi. V ní soudy vycházejí pouze z obsahu jiného soudního rozhodnutí, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Tatáž osoba nemůže být odsouzena za podíl na trestné činnosti a zároveň za křivou výpověď o této trestné činnosti. Trestný čin křivé výpovědi je v zákoně začleněn nepochybně proto, aby svědek nevypovídal nepravdivě s cílem prospět nebo uškodit obviněnému. Pokud svědek nevypovídá pravdivě z důvodu, aby si nezpůsobil trestní stíhání, měl by být zájem na ochranu jeho práv – vyplývající z ústavní ochrany proti sebeobviňování – nadřazen zájmu společnosti jej za toto jednání potrestat.

Ústavní soud obecným soudům vytkl, že nezkoumaly souvislost obsahu stěžovatelovy nepravdivé výpovědi, popř. jejích částí, s povahou stěžovatelovy trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, nadto týmž napadeným rozsudkem okresního soudu. Za související závažné pochybení Ústavní soud považoval skutečnost, že se proto obecné soudy fakticky odchýlily od závěrů judikatury Nejvyššího soudu k zákazu nucení k výpovědi, aniž by tak učinily v otevřeném justičním dialogu nebo prostřednictvím sjednocujících mechanismů judikatury obecných soudů.

Podle Ústavního soudu je při stíhání trestného činu křivé výpovědi nutné zohlednit zákaz sebeobviňování ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny. Vypovídal-li dotyčný jako svědek v jiném trestním řízení nepravdivě, avšak s cílem vyhnout se vlastnímu obvinění, nemůže být za to následně stíhán za trestný čin křivé výpovědi.

Zákaz nucení k výpovědi (popř. zákaz nucení k sebeobviňování) je třeba vykládat ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny tak, že státní moc nemá zneužívat jeho mezí k neoprávněnému získávání usvědčujících důkazů proti tomu, kdo vypovídá v jiné věci jako svědek – byť mu byla výslovně poskytnuta možnost výpověď odmítnout. Za hrozbu či nucení k výpovědi je přitom nutné považovat i hrozbu následného stíhání za spáchání trestného činu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku.

Postihnout za křivou výpověď lze podle Ústavního soudu osobu, jejíž výpověď, která popisuje více skutkových okolností, se v samostatně oddělitelné části netýká její vlastní trestné činnosti.  Obecný soud musí zkoumat souvislost obsahu nepravdivé výpovědi obviněného s povahou jeho trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Neučiní-li tak, porušuje tím právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny. Tohoto porušení se rovněž dopustí, pokud u takto vznesené námitky v řízení o opravném prostředku nezkoumá, zda taková situace nenastala.

V dalším řízení bude muset okresní soud posoudit souvislost mezi oběma trestnými činy, pro jejichž spáchání byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen. V rámci posuzování bude muset zohlednit výše uvedené závěry Ústavního soudu o zákazu nucení k sebeobviňování.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22 je dostupný zde.


Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

 

Go to TOP