Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci C-69/21 uvedl, že státní příslušník třetí země, který je vážně nemocný, nemůže být vyhoštěn, pokud by mu v případě absence vhodné léčby v zemi, do níž má být navrácen, hrozilo, že v této zemi bude vystaven nebezpečí, že se bolest spojená s tímto onemocněním náhle, značně a nezvratně zvýší.

Ruský státní příslušník, který v šestnácti letech onemocněl vzácnou formou rakoviny krve, se v současné době léčí v Nizozemsku. Jeho léčba spočívá mimo jiné v podávání léčebného konopí pro analgetické účely. Užívání léčebného konopí však není v Rusku povoleno.

Tento státní příslušník podal několik žádostí o azyl v Nizozemsku, z nichž poslední byla zamítnuta v roce 2020, a napadl rozhodnutí o navrácení, které vůči němu bylo přijato, žalobou u rechtbank Den Haag (soud v Haagu). Domnívá se, že mu musí být vydáno povolení k pobytu nebo že mu musí být alespoň přiznán odklad vyhoštění z důvodu, že léčba na bázi léčebného konopí, která je mu v Nizozemsku poskytována, je pro něj natolik zásadní, že by v případě přerušení této léčby již nemohl vést normální život.

Soud v Haagu se rozhodl položit Soudnímu dvoru v podstatě otázku, zda unijní právo[1] brání tomu, aby bylo přijato rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření v takovém případě.

V aktuálním rozsudku Soudní dvůr ve světle vlastní judikatury, jakož i judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozhodl, že unijní právo brání tomu, aby členský stát přijal rozhodnutí o navrácení nebo vyhostil neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, který je vážně nemocný, existují-li závažné důvody se domnívat, že tento státní příslušník bude v případě navrácení vystaven v důsledku nedostupnosti vhodné léčby v zemi, do které má být navrácen, skutečnému nebezpečí náhlého, značného a nezvratného zvýšení bolesti způsobené jeho onemocněním.

Tato podmínka zejména vyžaduje, aby bylo prokázáno, že v zemi, do níž má být navrácen, mu nemůže být legálně poskytnuta analgetická léčba, která je jako jediná účinná, a že absence takové léčby by jej vystavila bolesti takové intenzity, že by byla v rozporu s lidskou důstojností, neboť by mu mohla způsobit vážnou a nezvratnou duševní poruchu, nebo dokonce vést k sebevraždě.

Pokud jde o kritérium rychlosti, Soudní dvůr upřesňuje, že unijní právo brání tomu, aby ke zvýšení bolesti státního příslušníka třetí země v případě navrácení muselo dojít ve lhůtě, která je absolutně předem stanovena právem dotyčného členského státu. Pokud členské státy stanoví lhůtu, musí být tato lhůta čistě orientační a nezprošťuje příslušný vnitrostátní orgán povinnosti konkrétně posoudit situaci dotyčné osoby.

Pokud jde o respektování soukromého života dotyčné osoby[2], jehož součástí je léčba státního příslušníka třetí země, byť v členském státě pobývá neoprávněně, Soudní dvůr rozhodl, že příslušný vnitrostátní orgán může přijmout rozhodnutí o navrácení nebo vyhostit státního příslušníka třetí země pouze s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu.

Okolnost, že by této osobě v případě navrácení již nebyla poskytována stejná léčba, jaká jí je poskytována v členském státě, na jehož území neoprávněně pobývá, a z tohoto důvodu by mohl být zejména dotčen rozvoj jejích sociálních vztahů v zemi, do níž má být navrácena, však nemůže sama o sobě bránit přijetí rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovacího opatření vůči ní, pokud ji absence takové léčby v zemi, do níž má být navrácena, nevystavuje skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení.

Úplné znění rozsudku se zveřejňuje na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), ve spojení s články 1 (lidská důstojnost), 4 (zákaz mučení a trestu nebo nelidského či ponižujícího zacházení), jakož i čl. 19 odst. 2 (ochrana v případě vyhoštění) Listiny základních práv Evropské unie.

[2]  Ve smyslu článku 7 Listiny.