Sedmdesát let od jednoho z největších politických procesů moderních českých, resp. československých dějin, který probíhal ve dnech 20. až 27. listopadu 1952, se v historické soudní síni Vrchního soudu v Praze konala konference Rudolf Slánský a spol. – justice a politické procesy. Na akci pořádané Českou advokátní komorou, Muzeem paměti XX. století, Vrchním soudem a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze vystoupila řada významných řečníků – politiků, zástupců justice i historiků. Iniciátorem této důležité události byl místopředseda představenstva ČAK JUDr. Petr Toman, LL.M., jenž se ve svém úvodním příspěvku zamýšlel nad účastí právníků, absolventů Univerzity Karlovy, kteří vystudovali během první republiky, tedy v demokratickém státě, v tomto zmanipulovaném monstrprocesu. Vystoupení doktora Tomana, které Vám přinášíme exkluzivně v plném znění, začalo zvukovým záznamem dlouhotrvajícího potlesku…

 

Dobrý den, dámy a pánové. To, co slyšíte, je autentický zvukový záznam více jak minutového potlesku veřejnosti, který zazněl v této soudní síni ve čtvrtek 27. listopadu 1952 po závěrečné řeči státního prokurátora Josefa Urválka. Potlesk zazněl po jeho návrhu trestu smrti pro všech 14 obžalovaných ve Slánského procesu (ukázka ZDE).

Od čtvrtka 20. listopadu 1952, tedy přesně před 70 lety, probíhal v této soudní síní proces s Rudolfem Slánským a dalšími 13 obžalovanými. Na jeho konci padlo jedenáct trestů smrti, zbývající tři odsouzení dostali doživotí. Vynesl je Státní soud v Praze, který v období své činnosti od října 1948 do konce roku 1952 vynesl kolem 27 tisíc rozsudků za tzv. protistátní činnost.

Nikdy v historii nepadla česká justice tak hluboko, jako v těchto letech. To, co se odehrávalo před 70 lety v této soudní síni, za touto ohrádkou pro obžalované, nebyl soudní proces, ale zinscenované divadelní představení – včetně závěrečného potlesku. Na jeho konci nebyl spravedlivý trest, ale předem připravená vražda. Dokonána byla popravou jedenácti odsouzených ve středu 3. 12. 1952 na dvoře pankrácké věznice, kousek za těmito zdmi.

Bohužel se tohoto zrůdného představení zúčastnilo pět soudců v čele s JUDr. Jaroslavem Novákem, čtyři státní prokurátoři v čele s JUDr. Josefem Urválkem a také pět obhájců v čele s JUDr. Vladimírem Bartošem. Všichni – až na tři soudce z lidu – to byli právníci vystudovaní na Karlově univerzitě během první republiky, tedy v demokratickém státě. A přesto přijali účast v tomto vražedném představení a stali se jeho hlavními postavami.

Nebyli však sami. Na jiných místech, ať již v této budově nebo na sekretariátu ÚV KSČ, seděli mnozí další, kteří proces předem naplánovali. Schválili jeho scénář, donutili obžalované naučit se z paměti jejich výpovědi a mimo budovu soudu, mimo soudní senát, rozhodli o udělených trestech. A mluvili česky a rusky.

V tomtéž roce 1952 pronesl Karol Bacílek, tehdejší ministr národní bezpečnosti, na konference KSČ tato slova: „O tom, kdo je vinný a kdo nevinný, kde končí omyly a chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhoduje strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti.“

O pár let později ho doplnil Ladislav Kopřiva, Bacílkův ministerský předchůdce, takto: „Ano, to zatýkání odporovalo zákonům, ale tehdy se na to nebral zřetel. To došlo až v pozdějších letech k tomu opatření, že se musí dodržovat zákony.“

Když jsme začali připravovat tuto konferenci, rozhodli jsme se ponechat osobní osudy Rudolfa Slánského a dalších odsouzených historikům. Dnes se chceme věnovat především soudnímu procesu, v němž byli odsouzeni. Chceme se zamyslet, v jaké společenské, politické a právní situaci tento a jiné procesy probíhaly. Jak bylo možné, že se mezi vystudovanými právníky našli tací, kteří byli ochotni se jej aktivně zúčastnit? Byl to jejich pokřivený charakter, co je dovedlo až do této místnosti? Byla to jejich osobní ctižádost, která jim dovolila dělat věci, které by jinak nedělali? Nebo naopak jen prostý strach o sebe a své blízké a neschopnost mu čelit?

Ale především: Je možné, aby se něco podobného opakovalo i dnes?

Odpověď na poslední otázku nám dává americký psycholog profesor Phillip Zimbardo, autor známého Stanfordského vězeňského experimentu, který říká: „Většinu lidí lze v závislosti na situaci opravdu donutit i k nejkrutějším věcem. Jen menšina – něco mezi 10–30 % – má sílu odolat zlu.“

Znamená to, že 70–90 % z nás, kteří zde dnes sedíme a zastáváme jakékoliv funkce, bychom se zcela klidně mohli ocitnout na místech soudců, prokurátorů či obhájců ve Slánského procesu? A jednat stejně, jako oni?? Obávám se, že ano.

Slyšel jsem názor, že dnes už se něco podobného nemůže opakovat. Barbarská, nikým nevyprovokovaná agrese Ruska vůči Ukrajině a zvěrstva, která na území sousedního suverénního státu páchá, nám bohužel ukazuje, že naše svoboda a demokracie nejsou samozřejmé a že opakovat se může takřka cokoliv. Stačí tak strašně málo, tak krátká doba. Vždyť mezi Únorem 1948 a popravou generála Heliodora Píky uplynulo pouhých 16 měsíců. A pouhých 21 měsíců od popravy našeho kolegy, advokátního koncipienta JUDr. Jaroslava Borkovce.

Jsem velmi rád, že pořadatelem této konference je nejen Česká advokátní komora, ale i Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze. Zástupci těchto tří justičních profesí se před 70 lety aktivně podíleli na procesu, kterému se zde věnujeme. Zástupci těchto tří justičních profesí dnes chtějí svojí účastí vyslat jasný signál, že se již nikdy nesmí něco podobného opakovat.

Abychom to mohli splnit, musíme porozumět mechanismům, které pořádání politických procesů umožnily. Musíme vědět, jak je ovlivňuje mezinárodní i vnitrostátní situace. Jak je ovlivňuje nálada veřejnosti a tzv. vůle lidu, která je dnes díky sociálním sítím ovlivnitelná ještě více než tehdy. Musíme pochopit, jaké okolnosti přeměňují vzdělané odborníky ve vražedný stroj podporovaný davy šílených občanů požadujících v tisícovkách petic tresty smrti.

Jedině pochopení příčin nám umožní se jim v budoucnu vyhnout.

Pokud vyjdeme ze závěrů prof. Phillipa Zimbarda, pak jen sami na sebe a naši odolnost vůči zlu se rozhodně spolehnout nemůžeme. Za specifických podmínek jsme totiž ke zlu spíše stvořeni. Jedinou cestou je si to uvědomit a v dobách klidných vytvořit takové systémové řešení, které bude vědomě čelit především našim vlastním temným pudům a bude schopné se ubránit tlakům těch, pro něž je trestní represe ideálním řešením, jak se zbavit svého protivníka nebo svého mindráku.

V případě advokacie řadím mezi systémová opatření naši nezávislost a mlčenlivost, které jsou však stále více nahlodávány. Tu nenápadnou změnou zákona, jindy implementací evropské směrnice nebo novým výkladem zákona. V případě justice jako celku je nezbytné obnovení osobní odpovědností každého, kdo se trestního řízení účastní. Právě osobní odpovědnost těch, kteří mají v ruce tak mocný nástroj, jakým trestní řízení nepochybně je, v posledních letech takřka vymizela. Přitom právě vědomí osobní neodpovědnosti a plnění příkazů nadřízených byly podstatnými podmínkami, které umožnily vedení politických procesů včetně toho, jemuž se dnes věnujeme.

Dámy a pánové,

dnes se budeme zamýšlet nad osudy těch, kteří se v rozhodný okamžik vydali špatným směrem. S o to větší úctou pak vzdejme hold těm, kteří se tehdy rozhodli správně. Mnohdy za cenu ztráty povolání, zdraví a v 252 případech i života. Procesy z let 1948 až 1952 jsou otevřenou čítankou pro každého, kdo v ní chce a umí číst. Děkuji, že jste dnes přišli. Děkuji těm, kteří dnešní konferenci podpořili.

 

JUDr. Petr Toman, LL.M., obhájce, místopředseda ČAK a iniciátor konference
Foto: redakce AD