Uplatnění zásady nemo tenetur se ipsum accusare v trestním řízení vedeném proti právnické osobě

Tento příspěvek se zabývá problematikou uplatnění zásady nemo tenetur se ipsum accusare coby dílčího principu presumpce neviny a jejího možného uplatnění u právnických osob. Příspěvek je rozdělen do tří tematických okruhů, v nichž jsou popsány jak již vyřčené názory odborné veřejnosti, tak mé úvahy nad použitím vybrané zásady pro některé instituty tuzemského trestního řízení.

Josef Čabrádek

Presumpce neviny je zásadou nezbytnou při vedení trestního stíhání proti konkrétní osobě, a to nejen fyzické, nýbrž i právnické. Za její součást lze podle mého názoru považovat i pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare, jinými slovy zákaz sebeobviňování, které bude platit i pro obviněnou právnickou osobu. Toto pravidlo vychází zejména z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by touto výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a speciálně z čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.[1]

Toto právo však není uvedeno v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V ní je totiž předmětné pravidlo zakotveno pouze implicitně, neboť jeho explicitní zakotvení do jejího Protokolu č. 7 členské státy Rady Evropy odmítly.[2] Vyplnění této zjevné a podle mého názoru nešťastné mezery tedy zůstalo na Evropském soudu pro lidská práva (dále „ESLP“),[3] který ve svých rozhodnutích např. dovodil, že nerespektováním tohoto práva může být porušena presumpce neviny, jakož i právo na spravedlivý proces.[4]

O zásadě nemo tenetur se ipsum accusare se diskutuje i v aktuální rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále „SD EU“).[5] Ten již ve svých starších rozhodnutích mnohokrát potvrdil presumpci neviny podle čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie v souvislosti s právem nevypovídat ve svůj neprospěch.[6]

Ve vztahu k obviněné právnické osobě je namístě uvést, že převážná část odborné veřejnosti má za to, že právo k uplatnění této zásady má i právnická osoba.[7] K tomu je především uváděn příměr k obviněným osobám fyzickým,[8] jakož i s tím sdruženou vylučující podmínku „není-li to z povahy věci vyloučeno“, uvedenou v ust. § 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „ZTOPO“).[9]

V tuzemské odborné praxi je tak zpravidla uplatňován odlišný názor od toho, jenž je uváděn v angloamerickém právním systému. Příkladem zde může být závěr Nejvyššího soudu Spojených států amerických svědčící o tom, že princip zákazu sebeobviňování je v zásadě osobní a vztahuje se pouze na fyzické jedince s odkazem na jeho historickou funkci chránit pouze tuto fyzickou osobu, a to před povinným obviněním prostřednictvím vlastního svědectví nebo osobních záznamů.[10]

Na základě spojení právnické osoby, resp. její povahy, a pravidla nemo tenetur se ipsum accusare se ovšem i v tuzemském právním prostředí objevují některé okolnosti trestního řízení, jež jsou pro svou povahu v aplikační praxi specifické. Proto je namístě se s touto problematikou minimálně alespoň seznámit.

Osoba právnické osobě blízká

Jak plyne z ust. § 125 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Citované výkladové ustanovení má své účinky nejen co do hmotněprávní roviny trestního práva, ale rovněž i do roviny procesněprávní.

Jak uvádí Herczeg, k osobě právnické osobě blízké se v souvislosti s předmětným pravidlem zdá být zajímavá otázka odmítnutí svědecké výpovědi proti obviněné právnické osobě, zvlášť když tato osoba již v postavení svědka byla před svým předvoláním osobou oprávněnou činit za obviněnou právnickou osobu úkony v trestním řízení proti ní vedeném.[11]

V této situaci je primárně nastolena otázka, zda mezi obviněnou právnickou osobou a fyzickou osobou v postavení svědka v trestním řízení existuje vztah osoby blízké, aby bylo možné v takovém případě aplikovat ust. § 100 odst. 2 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

Ještě před účinností ZTOPO to byl Ústavní soud, jenž se v rámci svého nálezu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04, zabýval právem nevypovídat. Dospěl k závěru, že předmětné právo „neplatí jen ohledně fyzických přirozených osob, ale vztahuje se i na osoby právnické, resp. jejich statutární orgány a zaměstnance, a to s poukazem na skutečnost, že jinak by mohlo dojít k obcházení práva nevypovídat zakotveného v čl. 40 Listiny“.[12]

Z civilněprávní judikatury můžeme vyvodit hned několik závěrů, jež svědčí o tom, že právnická osoba může být osobou blízkou.[13] Nejvíce vyčnívá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, s konstatováním, že pro účely tehdejšího obchodního zákoníku[14] platí, že fyzické osoby, které činí jménem dané právnické osoby právní úkony, jsou této právnické osobě osobami blízkými. Je tomu tak z důvodu, že jednak prostřednictvím těchto fyzických osob je vytvářena vůle právnické osoby, a jednak tyto fyzické osoby mají z titulu svého postavení k této své právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Uvedené závěry mají své místo v oblasti práva soukromého, přičemž je další úvahou, zdali mají být uplatňovány v oblasti práva trestního, zvlášť na základě nové právní úpravy občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále i „o z.“).

Krátkým exkurzem do soukromoprávního odvětví si dovolím zmínit, že na uvedenou rozhodovací praxi do jisté míry reagoval zákonodárce v nové právní úpravě, a to konkrétně v ust. § 22 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení, stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Tímto tak zákonodárce připustil, že vztah obdobný vztahům osob blízkých může vzniknout i u právnické osoby, avšak pouze v případech, ve kterých zákon stanoví k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými.[15]

V trestním právu je osoba blízká definována v již uvedeném ust. § 125 tr. zákoníku. K tomuto ustanovení komentářová literatura dovozuje, že se ve vztahu k obviněné právnické osobě nepoužije, neboť se týká jen osob fyzických. Avšak sporné to může být ve vztahu k jiné osobě v obdobném poměru, která se pokládá za osobu blízkou jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako vlastní, což si lze představit i u osoby právnické; vzhledem k tomu, že se však v tomto ustanovení hovoří o tom, že obdobný poměr by měl být obdobný poměru rodinnému, domnívám se, že použití tohoto ustanovení ve vztahu k právnické osobě je z povahy věci vyloučeno.[16]

Obdobný závěr k výše uvedenému vyjádřil i trestní senát Vrchního soudu.[17] Po pomyslném vzoru ze správního soudnictví[18] totiž v daném případě neuznal vztah osoby fyzické k osobě právnické jakožto osoby blízké. Toto rozhodnutí ve svých příspěvcích shrnují Herczeg[19] či Matocha společně se Smejkalem,[20] kteří uvádějí, že Vrchní soud neakceptoval argumentaci svědka v oprávnění odmítnout výpověď vzhledem k tomu, že je osobou blízkou obviněné právnické osobě. Na druhou stranu však Vrchní soud uvedl, že „člen statutárního orgánu obviněné právnické osoby může odmítnout vypovídat jako svědek, ale nikoliv s odkazem na to, že je osobou blízkou právnické osobě, ale s odkazem na právo neobviňovat sám sebe, tedy tradiční zásadu trestního řízení nemo tenetur“.[21]

V kontrastu s výše uvedenými názory se v souvislosti s tímto problémem do popředí dostává i ust. § 34 odst. 4 ZTOPO (viz dále). K tomu můžeme zmínit názor Richtera, který ve svém příspěvku uvádí, že se „jeví jako absurdní a jednoznačně v rozporu se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování a právem obviněné právnické osoby nevypovídat podle ust. § 33 odst. 1 trestního řádu, potažmo v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, aby tato osoba nejprve vypovídala v procesním postavení obviněné, kdy může v rámci taktiky obhajoby uvádět libovolné skutečnosti a verze skutkového stavu, včetně skutečností nepravdivých, aby následně byla donucována k pravdivé, často usvědčující výpovědi v procesním postavení svědka“.[22]

Byť bude obecně v každém individuálním případě namístě zkoumat potenciální naplnění podmínky pro shledání osoby osobou blízkou,[23] tak, jako drtivá většina odborné veřejnosti, mám za to, že v oblasti trestního práva nebude namístě přiznat právnické osobě povahu osoby blízké. V porovnání s obviněnou fyzickou osobou to ovšem pro obviněnou právnickou osobu bude znamenat relativně výrazné omezení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, které je odůvodněno především samou povahou právnické osoby. Domnívám se však, že takový závěr neobstojí. To potvrzuje i dosavadní rozhodovací praxe, jež vychází z povahy tohoto vztahu jakožto vztahu fyzických osob s důrazem na vztah mezi nimi, který musí být posuzován ad hoc.[24]

I přes výše uvedené mám ovšem za to, že předmětná zásada zákazu sebeobviňování nebude omezena vůči právnické osobě při jejím výslechu v postavení obviněné, čímž se shoduji s názorem odborné veřejnosti,[25] ale i judikaturou Ústavního soudu,[26] z níž lze dovodit, že by bylo v rozporu s ust. čl. 40 odst. 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy nepřiznat právo nevypovídat i právnické osobě.

Právo odepřít předložení důkazů

Zásada nemo tenetur se ipsum accusare se svým obsahem ovšem nebude vztahovat pouze k procesnímu institutu výpovědi v trestním řízení a s ním spojenému právu mlčet, ale i k návaznému právu nepřispívat k vlastnímu obvinění svým aktivním jednáním.[27] V kontextu rozhodovací praxe SD EU však toto právo mlčet nemá pro právnickou osobu absolutní rozsah.[28] V tomto ohledu je tudíž namístě přihlédnout i k právu odepřít předložení důkazů. K tomuto si níže dovoluji citovat některá konkrétní rozhodnutí SD EU týkající se práva hospodářské soutěže, jež o tomto názoru uvedeném i v rámci tuzemské odborné veřejnosti[29] svědčí.

Prvním z těchto rozhodnutí je již zmíněný rozsudek SD EU ze dne 18. 10. 1989 ve věci Orkem proti Komisi Evropských společenství. Plyne z něj, že v případech hospodářských protiprávních jednání je „Komise oprávněna donutit podnik, aby poskytl veškeré nezbytné informace a dokumenty týkající se skutečností, které mu jsou známy, a případně sdělit, které se ho týkají a které má v držení. Na základě práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodním paktem o občanských a politických právech nemůže Komise nutit podnik poskytnout odpovědi, které by mohly zahrnovat přiznání z jeho strany o existenci protiprávního jednání, které je povinností Komise prokázat.“[30]

Obdobně se SD EU vyjádřil i ve svém dalším rozsudku, a to tak, že „přiznání absolutního práva nevypovídat, jehož se domáhá žalobkyně, by totiž zašlo za hranice toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu podniků, a představovalo by pro Komisi neodůvodněnou překážku v plnění jejího poslání dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu, které je jí svěřeno čl. 89 Smlouvy o ES“.[31]

Uvedené závěry SD EU však podle mého mínění nemusejí být ve vztahu k obviněné právnické osobě v trestním řízení zcela relevantní. Předně je namístě uvést, že tyto myšlenky mohou být již s ohledem na tok času zastaralé, a také že mezi řízením o porušení hospodářské soutěže u orgánu nynější Evropské unie a trestním řízením jako takovým existují patrné rozdíly, ke kterým je třeba přihlížet.

Tyto odlišnosti lze shledat mj. i ve stanovisku generálního advokáta z roku 2006, podle kterého „právo nevypovídat ve svůj neprospěch se tedy nevztahuje na informace, které existují nezávisle na vůli podezřelého, jako jsou dokumenty. Takové dokumenty mohou být požadovány a mohou být po­užity jako důkazní prostředky. V této souvislosti odkazuji zejména na zdokumentované informace týkající se interních procesů a rozhodování podniku a používané v této souvislosti, např. marketingové nebo cenové strategie … Takové dokumenty mohou vést k odhalení kartelové dohody nebo jednání ve shodě, to však samo o sobě není výpovědí v neprospěch dotčené osoby. Takovou možnost lze stále vyvrátit.“[32] Ve spojení s tímto sdělením lze zmínit institut leniency programu, jenž může být uplatňován jak v rámci trestního řízení skrze ust. § 248a tr. zákoníku, tak i Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.[33]

Uvedené závěry SD EU, jakož i stanoviska generálního advokáta, by tedy mohly být významné především pro trestní řízení vedené proti právnické osobě, typicky pro trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle ust. § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, stejně potom pro aplikaci účinné lítosti ve smyslu ust. § 248a tr. zákoníku. Aktuální znění ust. § 7 ZTOPO trestní odpovědnost právnické osoby za uvedený trestný čin ovšem vylučuje. Proto se domnívám, že uvedená myšlenka SD EU by neobstála jako generální premisa pro trestní řízení vedené proti právnické osobě.

Určitou odezvu na výše uvedené závěry SD EU lze nalézt i v právním řádu České republiky. V rámci tuzemského trestního řízení je v obecné rovině předkládání důkazů v trestním řízení primárně upraveno ust. § 8 odst. 1 tr. řádu. Podle uvedeného ustanovení jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Ve spojení s tímto ustanovením je v praxi aplikováno ustanovení tr. řádu obdobného znění, totiž ust. § 78, jehož použití není podle komentářové literatury vyloučeno ani u právnických osob.[34]

Pro účely tohoto článku je vhodné upozornit především na ust. § 78 odst. 3 tr. řádu, jež ve svém nitru obsahuje zásadu nemo tenetur. Podle věty před středníkem citovaného ustanovení nelze nikoho nutit, aby předložil nebo vydal věc, jež v době, kdy je požádáno o její předložení nebo vydání, může sloužit jako důkaz proti němu nebo proti jeho osobě blízké. Předmětné ustanovení bylo do trestního řádu zákonodárcem zakotveno novelou provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. Zákonodárce tak pravděpodobně reflektoval i rozhodovací praxi Ústavního soudu zabývající se uložením pořádkové pokuty postupem podle ust. § 66 odst. 1 tr. řádu, z níž mj. vyplývá, že „uložením pořádkové pokuty za nesplnění výzvy k vydání věci dle § 78 odst. 1 tr. řádu nelze vynucovat na osobě podezřelé součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení“.[35]

Zákonodárce zde přistoupil k formulaci „nikoho“, čímž měl bezpochyby na mysli jak osoby fyzické, tak právnické. Můžeme se tedy rozumně domnívat, že tímto postupem reflektoval zejména názor převážné většiny odborné veřejnosti, že uplatnění zásady nemo tenetur přísluší i právnické osobě v trestním řízení proti ní vedeném. Možnost aplikace citovaného ust. § 78 tr. řádu pak potvrzuje i komentářová literatura.[36]

K této konkrétní otázce, tedy zda právo nebýt nucen přispívat k vlastnímu obvinění svým aktivním jednáním přísluší i právnické osobě, se zabýval Čep, a to společně s odkazem na závěry Vidrny. Oba autoři mají s odkazem na zákaz sebeobviňování za to, že je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení mohly prostřednictvím právnické osoby získávat požadované informace na základě ust. § 8 tr. řádu. Vedle tohoto závěru pak lze kontrovat, že „v případě, kdy by nevyhovění dožádání orgánu činného v trestním řízení nebylo stiženo žádnou sankcí, bylo by možné uvažovat o použitelnosti takto získaných důkazů pro potřeby trestního řízení“.[37] Ve shodě s autory citovaných příspěvků lze souhlasit se závěrem, že takto „nastíněný postup orgánů činných v trestním řízení by představoval nepřípustné obcházení zákona, neboť by zde scházelo poučení právnické osoby odpovídající poučení obviněného či svědka“.[38]

Na základě výše uvedeného lze tedy učinit dílčí závěr, že právnické osobě bude podle aktuálně platné a účinné tuzemské právní úpravy příslušet uplatnění principu nemo tenetur v situacích, ve kterých by mohla svým aktivním jednáním přispět ke svému obvinění. Nynější zákonodárcem nastavená pravidla trestního řízení tak právnické osobě, jež figuruje v postavení obviněného či jí toto postavení reálně hrozí, podle mého názoru poskytují takové dobrodiní, které typicky v angloamerickém právním systému nemá své uplatnění.[39] Avšak nelze opomenout skutečnost, že „právo mlčet“ není absolutní a „nemělo by bránit tomu, aby mlčení obviněného v situacích, které jasně volají po vysvětlení z jeho strany, bylo vzato do úvahy při hodnocení přesvědčivosti důkazů“, jak předjímá i ESLP ve vztahu k fyzickým osobám.[40]

V této souvislosti si ovšem dovolím upozornit i na možnou situaci v praxi, kdy bude právnická osoba ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu vyzvána orgány činnými v trestním řízení k vydání dokumentů, jejichž poskytnutí by mohlo jejímu statutárnímu orgánu či jiné ovládající osobě přispět k obvinění těchto osob.[41] Vzhledem k výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze,[42] jež do jisté míry odmítlo vzájemný vztah fyzické a právnické osoby jako osob blízkých, a znění ust. § 78 odst. 3 tr. řádu, se tak nastalá situace pro uvedené osoby zdá být bezvýchodná, neboť na první pohled budou muset takové výzvě vyhovět. V opačném případě, tedy nevyhovění výzvě, pak vyzvanému subjektu hrozí ve smyslu ust. § 66 odst. 1 tr. řádu uložení pokuty až do výše 50 000 Kč,[43] dokonce za určitých okolností i trestní odpovědnost za trestný čin nadržování podle ust. § 366 tr. zákoníku.[44] Při takovém stavu tedy bude vhodné přihlédnout k nastalé situaci ad hoc. Jednou cestou k odmítnutí vyhovění této výzvě může být důvod hrozby vlastního trestního stíhání, tou druhou pak poukaz na povinnost mlčenlivosti (srov. ust. § 78 odst. 2 a § 8 odst. 4 tr. řádu).

Podání trestního oznámení právnickou osobou

Jak upozorňuje odborná literatura, v praxi je prakticky možné představit si situaci, že právnická osoba v rámci své každodenní činnosti odhalí jednání fyzické osoby, typicky svého zaměstnance, které jí způsobilo škodu. Ve snaze dosáhnout nápravy a potrestání pachatele tak podá v souladu s ust. § 158 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu oznámení o skutečnostech, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, které se však může obrátit v její neprospěch. V takovém případě u této právnické osoby v prvotní roli oznamovatele trestného činu a s vidinou postavení poškozeného v trestním řízení může dojít k situaci, kdy orgán činný v trestním řízení na základě dosavadně zjištěného stavu dovodí mj. i přičitatelnost trestného činu oznamující právnické osobě.[45]

V odborné praxi k takové situaci může dojít i v případě osob fyzických, tedy v situacích, kdy se nakonec vede trestní řízení proti původnímu oznamovateli. K tomu však bude zpravidla docházet za jiných podmínek, typicky při změnách skutkového stavu. Právnická osoba coby oznamovatel trestného činu však může být trestně odpovědná za ten samý skutek, který sama policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci oznámila. Z tohoto důvodu tak bude u právnických osob docházet pravděpodobně i k pragmatickým úvahám, zda trestní oznámení podávat, či nikoliv.[46] Převážná většina těchto analogických případů by tak mohla přinášet zvýšení tzv. latentní kriminality, neboť právnické osoby, resp. jejich vlivné osoby, nebudou chtít podstupovat riziko potenciálního potrestání.

Pokud však právnická osoba, jež se dozví o tom, že byl spáchán trestný čin, neoznámí tento trestný čin, pak se nabízí otázka, zdali nebude postihována ze spáchání přečinu neoznámení trestného činu podle ust. § 368 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin může být po již uvedené novele ZTOPO provedené zákonem č. 183/2016 Sb. trestně odpovědná i právnická osoba, a to v souladu s aktuálním zněním ust. § 7 ZTOPO. V uvedené situaci tedy nezbývá než odkázat na ust. § 368 odst. 2 tr. zákoníku, jež upravuje okolnosti vylučují protiprávnost, a to v podobě nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání, které hrozí tomu, kdo je povinen oznámení učinit, nebo osobě mu blízké.[47] Tato skutečnost tedy v daném případě vylučuje trestní odpovědnost právnické osoby za přečin neoznámení trestného činu podle ust. § 368 odst. 1 tr. zákoníku.

Za trestný čin neoznámení trestného činu zároveň, typicky ve smyslu ust. § 368 odst. 3 tr. zákoníku, nebudou odpovědné právnické osoby, které toto ustanovení explicitně uvádí, a to registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Citované ustanovení trestního zákoníku pak hovoří o advokátovi a jeho zaměstnancích coby osobách nemajících oznamovací povinnost, z čehož lze teleologickým výkladem dovodit i advokátní kanceláře coby právnické osoby.

Na základě uvedeného tak pochopitelně bude pro právnické osoby výhodnější trestné činy spáchané jejími podřízenými neoznamovat, a postupovat tak v souladu s principem nemo tenetur se ipsum accusare. Určité vodítko v takové situaci, tedy ke snížení latentní kriminality, lze nalézt např. v nové metodice Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2020. Ta připouští situaci, kdy se právnická osoba může z trestního řízení vyvázat, a to za předpokladu vydání opatření nezpůsobilých naplnit potenciál ust. § 8 odst. 5 ZTOPO, resp. opatření následujících typicky po jejím obvinění za účelem zamezení páchání dalších trestných činů, kdy se v takových případech hovoří o použití některého z odklonů v trestním řízení, konkrétně pak o ust. § 172 odst. 2 písm. c), § 307 a 309 tr. řádu.[48] Takové sdělení ze strany státního zastupitelství tedy důvodně mohou někteří čtenáři této metodiky vnímat jakožto motivaci právnické osoby ve výše uvedené situaci spáchané trestné činy oznamovat.

Namístě je rovněž upozornit na skutečnost, že přestože právnická osoba nebude trestně odpovědná za přečin ne­oznámení trestného činu podle ust. § 368 odst. 1 tr. zákoníku, může být v nastalé situaci za uvedený přečin trestně odpovědná fyzická osoba, jež vytváří vůli právnické osoby. Tím bude typicky statutární orgán, na což upozorňuje i Šelleng.[49]

Jak již bylo v tomto příspěvku uvedeno, jestliže v odvětví trestního práva nebude právnické osobě přiznána povaha osoby blízké, pak v nastalé situaci nebude zpravidla možné uplatnit ust. § 368 odst. 2 tr. zákoníku ke zbavení trestní odpovědnosti statutárního orgánu právnické osoby, které hrozí trestní stíhání. Bude tomu tak navzdory skutečnosti, že tuto hrozbu trestního stíhání právnické osoby může fyzická osoba vykonávající činnost statutárního orgánu pociťovat jako újmu vlastní, a to kupř. s ohledem na příjem z této činnosti plynoucí.

Ačkoliv je tato problematika spíše z oblasti trestního práva hmotného, bude mít nedozírný dopad na otázky trestního řízení, a to především na princip nemo tenetur se ipsum accusare, v rozporu s nímž se uvedený přístup směřující k trestní odpovědnosti statutárního orgánu právnické osoby jeví.

Tímto se tak nabízí úvaha de lege ferenda nad začleněním statutárního orgánu právnické osoby jakožto specifického případu okolnosti vylučující protiprávnost do ust. § 368 odst. 3 tr. zákoníku, např. ve znění „Oznamovací povinnost podle odstavce 1 nemá statutární orgán právnické osoby, pokud by tuto právnickou osobu uvedl v nebezpečí trestního stíhání.“

Druhou variantou řešení by v této na první pohled bezvýchodné situaci pro právnickou osobu nebo její řídící či kontrolní orgán mohlo být zavedení speciálního ustanovení upravujícího snížení trestu či upuštění od potrestání právnické osoby do ZTOPO. Takové ustanovení by představovalo obdobu ust. § 58 tr. zákoníku, jež se z povahy věci po­užije pouze u osob fyzických, nýbrž i lex specialis ve vztahu k ust. § 46 tr. zákoníku, a mohlo by tudíž být přímo využitelné k výše nastíněným případům.

Jistou inspiraci pro konečné znění tohoto ustanovení můžeme nalézat v zahraničí, např. ve Slovinsku. Podle čl. 11 tamějšího zákona o odpovědnosti právnických osob za trestné činy, pokud řídící nebo kontrolní orgán dobrovolně oznámí pachatele po spáchání trestného činu, pro který je dán základ její trestní odpovědnosti podle vybraných trestných činů, pak může být tato právnická osoba potrestána shovívavěji.[50] Odborná praxe Spojených států amerických pak např. počítá se zmírněním výměry trestu pokuty právnické osobě na základě existence účinného dodržování předpisů a etického programu a vlastního hlášení, spolupráce nebo přijetí odpovědnosti.[51] Konečně pak můžeme zmínit i právní úpravu Španělského království, konkrétně tamní trestní zákoník, jenž ve svém čl. 31 odst. 1 upravuje polehčující okolnosti týkající se pouze trestní odpovědnosti právnických osob, mezi nimiž je i dobrovolné oznámení trestního jednání orgánům veřejné moci.[52]

Závěr

Cílem tohoto příspěvku bylo především na vybraných institutech ve smyslu úvah de lege lata osvětlit spojení trestního řádu s ustanoveními ZTOPO, a to se speciálním zaměřením na aplikaci základních zásad trestního řízení vymezených v ust. § 2 tr. řádu v trestním řízení vedeném proti právnické osobě. V rámci tohoto příspěvku jsem se touto optikou konkrétně zaměřil na zásadu presumpce neviny, resp. na její dílčí část spočívající v zákazu sebeobviňování, a to i s ohledem na komparaci uplatnění těchto principů v trestním řízení vedeném proti fyzické osobě a osobě právnické.

Byť se zdá být většina institutů trestního práva procesního ve vztahu k obviněné právnické osobě alespoň částečně vyjasněna a vysvětlena, po zpracování tohoto příspěvku a své absolventské práce docházím k závěru, že je tomu právě naopak. I po devíti letech účinnosti ZTOPO se i navzdory jeho novelizacím jeví některé otázky jako nevyřešené, přičemž některé z nich dokonce zůstávají bez povšimnutí. Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, že je do budoucna nezbytné zabývat se ZTOPO nejen optikou již nastalých problémů, ale i otázkami, jež se reálně mohou v další praxi objevit. Uzavřít tento článek jednotným závěrem by bylo v tuhle chvíli složité, neboť v enormní většině případů bude docházet k posuzování nastíněné problematiky ad hoc. Proto primárně odkazuji na dílčí závěry, které jsem učinil v rámci jednotlivých kapitol.

V rámci právní úpravy ZTOPO, kterou již nelze považovat za poměrně novou, je ovšem možné spatřovat mnoho mezer. Tyto mezery pak mohou být příčinou velkých rozporů v názorech odborné veřejnosti i odborné praxe. V některých případech se tak zdá být jediným řešením změna či upřesnění právní úpravy, a to nejen ZTOPO či trestního řádu, nýbrž i trestního zákoníku.[53]

 

JUDr. Josef Čabrádek působí jako advokátní koncipient a doktorand na Katedře trestního práva PF UK v Praze.


[1] J. Herczeg: Právo na obhajobu a zásada nemo tenetur v řízení proti právnickým osobám, in J. Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob – pět let poté, Leges, Praha 2017, str. 156.

[2] P. Molek: Právo na spravedlivý proces, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, str. 341.

[3] D. J. Harris, M. O’Boyle, E. P. Bates, C. M. Buckley: Law of the European Convention on Human Rights, 2nd edition, Oxford University Press, Oxford 2009, str. 259.

[4] Srov. rozsudky ESLP ve věci Funke proti Francii ze dne 25. 2. 1993, stížnost č. 10828/84, či ve věci Saunders proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, stížnost č. 19187/91.

[5] Např. rozsudek SD EU ze dne 19. 9. 2018 ve věci Emil Milev, č. C-310/18 PPU.

[6] Rozsudky SD EU ze dne 18. 10. 1989 ve věci Orkem proti Komisi Evropských společenstev, č. 374/87, či ze dne 18. 10. 1989 ve věci Solvay & Cie proti Komisi Evropských společenstev, č. 27/88.

[7] J. Odehnalová: Zásada zákazu nucení k sebeobviňování v judikatuře Ústavního soudu, in J. Jelínek a kol.: Ochrana základních práv a svobod v trestním řízení, Leges, Praha 2020, str. 390.

[8] Viz správněprávní odborná literatura. Blíže např. H. Prášková: Princip nemo tenetur v kontrolním procesu, Správní právo č. 5-6/2012, str. 284.

[9] P. Šámal, J. Dědič, T. Gřivna, F. Púry, J. Říha: Trestní odpovědnost právnických osob, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 74.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu USA ze dne 12. 6. 1944 ve věci United States v. White, č. 366.

[11] Op. cit. sub 1, str. 158.

[12] Op. cit. sub 7, str. 391.

[13] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2004: „Právnická osoba se ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popř. má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.“

[14] V tehdejší době platný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

[15] Z. Žďárský: K některým aplikačním souvislostem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu teorie i praxe, Trestněprávní revue č. 1/2020, str. 1 a násl.

[16] Op. cit. sub 9, str. 52.

[17] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 96/2015.

[18] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 8 Afs 17/2012-375.

[19] Op. cit. sub 1, str. 159.

[20] J. Matocha, L. Smejkal: K právu svědka v trestním řízení odmítnout výpověď proti obviněné právnické osobě [online], 2016 [cit. 16. 11. 2020]. Dostupné z: https://tablet.epravo.cz/10-2016/tema-vydani-k-pravu-svedka-v-trestnim-rizeni-odmitnout-vypoved-proti-obvinene-pravnicke-osobe/.

[21] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 96/2015.

[22] J. Richter: K některým aspektům práva právnických osob na spravedlivý proces [online], 2016 [cit. 16. 11. 2020]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-nekterym-aspektum-prava-pravnickych-osob-na-spravedlivy-proces-100411.html.

[23] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18.

[24] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2012. In op. cit. sub 15, str. 1 a násl.

[25] Op. cit. sub 7, str. 391.

[26] Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 40/2006, a v Bulletinu advokacie č. 9/2006, str. 37.

[27] Uvedené dělení používá např. i ESLP. Srov. rozsudek ESLP ve věci Funke proti Francii ze dne 25. 2. 1993, stížnost č. 10828/84, bod 44.

[28] Green Paper – The Presumption of Innocence [online], str. 8. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=COM%3A2006%3A0174%3AFIN.

[29] P. Švásta: Několik krátkých úvah k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby [online], 2015 [cit. 6. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/nekolik-kratkych-uvah-k-problematice-aplikace-zasady-nemo-tenetur-na-pravnicke-osoby.

[30] Rozsudek SD EU ze dne 18. 10. 1989 ve věci Orkem proti Komisi Evropských společenství, č. 374/87.

[31] Rozsudek SD EU ze dne 20. 2. 2001 ve věci Mannesmannröhren-Werke AG proti Komisi Evropských společenství, č. T-112/98.

[32] Stanovisko generálního advokáta ze dne 19. 1. 2006 k věci Komise Evropských společenství proti SGL Carbon AG, č. C-301/04 P, bod 66.

[33] Srov. např. ust. § 248a tr. zákoníku. Dále příspěvek s názvem Devátá novela českého soutěžního zákona – Leniency program, Competition Flash č. 11/2012, str. 2. Případně informace z webu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, dostupné z: https://www.uohs.cz/cs/hospodarska-soutez/zakazane-dohody-a-zneuziti-dominance/leniency-program.html.

[34] Op. cit. sub 9, str. 62.

[35] Nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 79/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 45/2007.

[36] Op. cit. sub 9, str. 56.

[37] D. Čep: Nad možnostmi uplatnění principu nemo tenetur v podmínkách trestní odpovědnosti právnických osob, Právní rozhledy č. 2/2017, str. 48.

[38] Tamtéž a J. Vidrna: Některé procesní aspekty zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, in J. Jelínek a kol., op. cit. sub 1, str. 246.

[39] Rozsudek Nejvyššího soudu USA ze dne 12. 6. 1944 ve věci United States v. White, č. 366. Dále např. čl. 187 odst. 1 dokumentu australské legislativy s názvem Evidence Act z roku 1995. Dostupné z: https://www.legislation.gov.au/Details/C2016C00605.

[40] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Condron proti Spojenému království ze dne 2. 8. 2000, stížnost č. 35718/97.

[41] V praxi však může docházet i k případům opačným, kdy vydání některých dokumentů fyzickou osobou spojené s právnickou osobou může přispět k obvinění této právnické osoby.

[42] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 96/2015.

[43] V případě osoby, která za právnickou osobu činí úkony, to může být až 500 000 Kč (ust. § 36 odst. 2 ZTOPO). K tomu dále viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1994, sp. zn. 8 To 254/94, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1997 a v Soudních rozhledech č. 2/1995, str. 36: „Pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř. lze za splnění zákonných podmínek uložit i právnické osobě.“

[44] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2009, v Trestněprávní revui č. 6/2008, str. 187 a v Bulletinu advokacie č. 3/2009, str. 34: „Pod pojem ‚umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání‘, k němuž se vztahuje úmysl pachatele trestného činu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zák., lze podřadit nejen takové jednání, v jehož důsledku se pachatel jiného trestného činu zcela (definitivně) vyhne trestnímu stíhání, ale i dosažení stavu, kdy tento pachatel získá nadržováním výhodu spočívající v podstatném oddálení zahájení jeho trestního stíhání.“

[45] J. Vidrna, P. Dolanský: Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 138.

[46] Tamtéž.

[47] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 3367.

[48] Metodika Nejvyššího státního zastupitelství s názvem „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim“ ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 1 SL 113/2020. Dostupné z: https://verejnazaloba.cz/nsz/cinnost-nejvyssiho-statniho-zastupitelstvi/ostatni-dokumenty/, str. 16.

[49] D. Šelleng: Problematika trestní odpovědnosti právnických osob, Praha, 2015. Diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Vedoucí práce prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., str. 60.

[50] Zakon o odgovornosti pravnih oseb za kazniva dejanja, uradni list RS, št. 98/04 – uradno prečiščeno besedilo, 65/08 in 57/12. 11. člen (Splošni razlogi za milejše kaznovanje ali odpustitev kazni). Dostupné z: http://www.pisrs.si/Pis.web)pregledPredpisa?id=ZAKO1259.

[51] Guidelines manual, 2012, str. 509 [cit. 11. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.ussc.gov/guidelines.

[52] Zákon Ley Orgánica 10/1995, de 23 de noviembre, del Código Penal [cit. 11. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.boe.es/eli/es/lo/1995/11/23/10/con.

[53] Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Vývoj finančněprávní a trestněprávní regulace pod vlivem normotvorby Evropské unie“ realizovaného v letech 2020–2022 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 493/2020.

Go to TOP