V předkládaném článku se nejprve zabývám podstatou ochrany osobnostních a přirozených práv v rovině obecné, na poli právní teorie a filozofie, a zamýšlím se i nad otázkou ochrany přirozených a osobnostních práv ve vztahu k politickým hodnotám. Vymezuji přitom tři základní pravidla, jimiž má být legislativa upravující otázku ochrany přirozených a osobnostních práv poměřována. Ve světle těchto tří pravidel se pak zamýšlím nad nedostatky i pozitivy ochrany osobnostních a přirozených práv v České republice.

Ochrana osobnostních a přirozených práv na poli právní teorie a filozofie 

Je ochrana osobnostních a přirozených práv předmětem společenské smlouvy a vychází z ní, nebo jde o práva ostatním právům nadřazená, jež sice mohou být v důsledku jednání člověka porušena, ale nikoli zrušena? Jinými slovy – je ochrana osobnostních a přirozených práv předmětem přirozeného, nebo pozitivního práva?

Zcela jistě neexistuje jednoznačně správná odpověď na to, jaký je právně teoretický původ ochrany osobnostních a přirozených práv, avšak existuje zde celá řada historických přístupů ke shora položené otázce, které mohou významně usměrnit úvahy nad tématem tohoto článku. Tatiana Machalová v předmluvě k vydání souborného díla Kelsenových spisů hovoří o tom, že dnes již nejsou pochyby o tom, že právo nelze vymezovat jako souhrn hierarchicky uspořádaných norem. Podle ní právě Kelsenovo pojetí normativity předestírá nebezpečí možného rozmělňování, pokud je myšlena jako derivát či odvozenina jiných funkcí práva.[1] Kelsen ve své Ryzí nauce právní vychází z principu existence „Grundnorm“ (základní normy), jejímž prostřednictvím je odvozována a potvrzována platnost každé další právní normy. Její povaha však není Kelsenem uspokojivě vysvětlena a přístup k ní byl v různých jeho pracích měněn.[2] Ve zmíněné Ryzí nauce právní Kelsen doslova uvádí, že zde není sporu o to, zda je právo realitou přírodní, anebo duchovní, z toho je ale nutné odvodit i určitá ohraničení práva ohledně norem jiného druhu. Kelsen píše též o nutnosti překonat historicky nesprávný přístup, který vedl ke spojování práva a morálky. Kelsen tak striktně odděluje význam pojmu spravedlnost z prizmatu sociálního řádu a spravedlnost soudní, jíž přisuzuje význam synonyma slova „právnost“.[3]

Postoj pozitivně právního přístupu k právu pak zastává např. i H. L. A. Hart, který uvádí, že právo může mít jakýkoli obsah. Poté doplňuje, že je zřejmé, že ani právo, ani akceptovaná morálka společnosti nemusí svoji minimální ochranu a výhody vztahovat na všechny, kdo žijí v jejím poli působnosti. Jako historické příklady pak Hart uvádí otrokářské společnosti, Jižní Afriku nebo nacistické Německo. Na moderní právo má potom podle Harta většinou vliv morálka přijímaná obecnou společností. Hart pak rozsáhle polemizuje s otázkou spravedlnosti, když uvádí, že i aplikace těch nejkrutějších norem může být ve své podstatě spravedlivá, neboť aplikace obecné normy s sebou nese ve svém důsledku zárodky spravedlnosti, pokud není dané pravidlo upravováno ad hoc podle konkrétního případu. Za spravedlnost je pak možné označovat onu „obecnost“.[4]

Oproti shora uvedenému poměrně jasnému právnímu pozitivismu stojí dle mého názoru snad nejvýznamnější právní naturalista, a to Gustav Radbruch. Ten naopak právu přisuzuje zejména úlohu spravedlnosti, účelnosti a právní jistoty.[5] Hovoří o tom, že právo jednoho člověka je stejně svaté jako právo milionu lidí,[6] má obavy (oproti shora uvedenému Hartovi a Kelsenovi) ze striktní a doslovné aplikace práva[7] a hovoří právě o zákonném neprávu a nadzákonném právu, jež známe jako tzv. Radbruchovu formuli. Ta stanoví, že v případě zásadního konfliktu mezi spravedlností a zákonným (pozitivním) právem již dané právo není právem a musí ustoupit vyšším (přirozeným) principům spravedlnosti (nadzákonnému právu).[8]

Opustím-li spor o právních pozitivistech a s právními naturalisty, nelze nezmínit Aristotelův přístup ke spravedlnosti, který hovoří o tom, že o spravedlnost jde tehdy, když dáme kaž­dému, co si zaslouží, avšak je nutné stanovit, které ctnosti zasluhují čest a odměnu. Je tudíž v zásadě nutné určit, jaký způsob života je nejvíce žádoucí.[9] Takřka rytířský pohled na právo má též Immanuel Kant, který vychází z teze, že všichni jsme rozumné bytosti hodné důstojnosti a úcty. Kant se pak samozřejmě proslavil dvěma imperativy, a to hypotetickým a kategorickým. Hypotetický imperativ je založen na instrumentálním rozumu. Chceme-li mít dobrou obchodní pověst, chovejme se k zákazníkům laskavě. Tyto podmíněné imperativy se pak staví do protikladu k imperativu kategorickému. Kategorický imperativ je tedy imperativem nepodmíněným. Kategorický imperativ zahrnuje jednání, které je dobré samo o sobě. Kategorický imperativ považuje Kant za imperativ morálky, neboť nejde o obsah jednání, ale o formu a princip, který z něj sám vyplývá, a přitom to bytostně dobré v něm tvoří smýšlení, ať už je výsledek jakýkoli. První verzi kategorického imperativu pak Kant definuje pomocí obecného zákona, že každý má jednat jen podle té maximy, od níž může zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Druhou verzi poté vyjadřuje tím, že morální zákon nemůže být založen na žádném konkrétním zájmu, účelu nebo cíli, protože pak by se vztahoval pouze na osobu, o jejíž cíle by šlo. Člověk je pak v Kantově pojetí účelem, nikoli prostředkem, který má naplňovat vůli jiného.[10]

Ve vztahu ke Kantovi je nutné zmínit Jeremyho Benthama, jehož filozofie vychází z maximalizace štěstí. Morální argument musí čerpat z maximalizace štěstí společnosti jako celku. Doslova se tak rozchází s ideou ochrany menšin.[11] Proti tomuto přístupu pak (nejméně zčásti) stojí John Stuart Mill, který naopak zásadně obhajuje svobodu jedince, do níž může vláda (veřejné právo) zasahovat jen tehdy, pokud se skutky těchto osob dotýkají ostatních. Veřejné právo tak nesmí chránit subjekty práva před nimi samými.[12]

Je tak zřejmé, že zde existuje velké množství názorů na to, jaké jsou principy práva, spravedlnosti a morálky. Některé se navzájem rozvíjejí, jiné se zcela popírají a zákonodárce možná ani neví, zda při vytváření legislativy má dát na Kanta, Harta nebo Milla (anebo úplně někoho jiného). Blaise Pascal říkal, že život je hra, kterou hrát musíme. Přestože si tak často nejsme jisti tím, co je a není dobré, musíme nějaké rozhodnutí přijmout. To pak platí i ve vztahu k vymezení osobnostních a přirozených práv a jejich ochraně.[13] Avšak s určitou historickou zkušeností a se znalostí různých pohledů právní filozofie můžeme stanovit předpoklady, které by příslušná legislativa měla naplňovat de lege ferenda, a porovnat tyto ideální představy se stavem de lege lata, anebo chcete-li, můžeme Kelsenovské „sein“, tedy to, co tu je nyní, porovnat se „sollen“, tedy tím, co tu má být, které v tomto článku vymezím.

„Sollen“ neboli ideální představa o ochraně osobnostních a přirozených práv má být podle mého názoru založena na přirozenoprávní podstatě v duchu Radbruchovy formule. Nicméně podkladem pro tuto ideu mi nejsou pouze statě právní teorie z pera Fullera či Radbrucha, ale i postup při potrestání válečných zločinců po druhé světové válce a definice zločinů proti lidskosti.[14] Tento postup komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů můžeme do značné míry přičítat jejímu československému zástupci JUDr. Bohuslavu Ečerovi. Docházelo totiž k ustanovení retroaktivních pravidel, která v případě válečných zločinů doposud neměla obdoby. Jsem však přesvědčen o tom, že i z tohoto postupu lze právě vyčíst naturální podstatu osobnostních a přirozených práv. Ta sice mohou být po určitý čas omezena či potlačena, nicméně jejich přirozenoprávní teorie umožňuje, aby jednak v budoucnu docházelo k potrestání viníků, kteří takové omezení či potlačení způsobí, a to i se zpětnou účinností (bavíme-li se o extrémních případech), a jednak dochází ke zcela přirozené naturální restituci. Umožnění retroaktivního postupu v případě extrémních situací pak musí být podrobeno testu proporcionality, který určí, které ze základních práv má ustoupit v případě jejich kolize, a sice zda legitimní očekávání a zákaz retroaktivity, anebo skupina přirozených práv chránících osobnost člověka, která právě v důsledku jednání třetích osob byla omezena.[15]

Dále musí být legislativa chránící přirozená práva obecná tak, aby jakoukoli etnickou, mocenskou, sociální či jinou skupinu (ať už menšinu, či většinu) nenadřazovala nad jinou, anebo jinou nediskriminovala. Rovnost mezi lidmi tak musí být základní tezí vší ochrany osobnostních a přirozených práv bez ohledu na jakékoli odlišnosti. Účinná ochrana osobnostních a přirozených práv pak v neposlední řadě musí být efektivní ve smyslu poměru stanovení práv a povinností. To je úkolem pravděpodobně nejtěžším, neboť lidská společnost nemá být otrokem zákonů. Naopak legislativa má mezilidské vztahy a fungování společnosti upravovat jen v té nezbytné míře a ve všem ostatním ctít lidskou svobodu.

Za klíčová tak považuji shora uvedená tři pravidla:

(i.) přirozenoprávní podstatu,

(ii.) obecnost a 

(iii.) účelovost a nezbytnost,

jimiž má být poměřována legislativa upravující ochranu přirozených a osobnostních práv.

Tímto testem tak prověřím i úpravu účinnou v České republice.

Osobnostní a přirozená práva a politické hodnoty 

Pozastavím se rovněž nad otázkou ochrany přirozených a osobnostních práv ve vztahu k politickým hodnotám. Je totiž jistě zajímavé zabývat se i otázkou hodnotového ukotvení jednotlivých politických ideologií, neboť z toho je možné predikovat vývoj ochrany přirozených a osobnostních práv ve vztahu k tomu, jaké politické uskupení bude u moci.

Jednou ze základních politických ideologií je konzervatis­mus, pro který je typický realistický pohled na přirozenost člověka a přesvědčení, že lidské bytí je charakterizováno jistým napětím, které nemůže být ze společnosti nikdy zcela odstraněno, avšak může být zmírňováno politickou praxí. Pro konzervatismus není možné zlo a utrpení od lidské existence oddělit, a není proto správné upínat se k utopickým představám o jeho odstranění, nýbrž je třeba se soustředit na skromnější cíle, a to na omezování jeho účinků, což v praxi vede k přijetí koncepce „limitované politiky“. Edmund Burke coby představitel konzervatismu zastával názor, že snaha o prosazení svobody revolučními metodami nerozšiřuje ani nezdokonaluje možnosti takovéto limitované politiky, ale naopak destruuje podmínky pro její uchování. Takové podmínky spatřuje konzervatismus především v existenci vlády zákona, v nezávislé justici, systému zastupitelské vlády a instituci soukromého vlastnictví. Konzervatis­mus pak sdílí mnohé úhly pohledu na věci s liberalismem, od kterého se však liší především tím, že odmítá abstraktní liberální koncepty individua, lidských práv a teorii společenské smlouvy spojené s whigismem, ale také utilitarismus a víru v pokrok.

Za základní pilíře současného neokonzervatismu je možné označit: (i.) zásadní podporu západních hodnot a jednoznačné odmítání komunismu, (ii.) odmítnutí představ a myšlenek o rovnosti a sociální spravedlnosti, (iii.) radikální odmítnutí nekritické víry v plánování jako jedinečného léku na všechny společenské nedostatky, (iv.) kritiku rostoucí inflace objevující se v západních demokraciích během sedmdesátých let, (v.) s tím související moderní kritiku demokracie, podle níž demokracie může vést k nové formě despotismu, způsobené nikoli vládním útlakem, ale především přemírou dobrých úmyslů, které nakonec vedou k nezdravé formě paternalismu, a (vi.) podporu tradičního náboženství a morálky, v poslední době představovanou především snahou uvést v soulad křesťanské hodnoty se systémem demokratického kapitalismu.[16]

S konzervatismem v něčem shodný a v jiném odlišný liberalismus pak pochází z latinského slova liber, jehož význam je svobodný, volný či nespoutaný. Jde o politickou ideo­logii, která prosazuje svobodu člověka ve všech oblastech jeho života (hospodářské, umělecké, osobní). Staví na pilíři lidského pokroku a snaze člověka usilovat o sebeurčení na základě rozumu a v hospodářském životě na bázi neviditelné ruky trhu. Liberalismus též staví na nezadatelnosti lidských práv. Podle Tomáše Garrigua Masaryka tkví vady liberalismu v jeho lhostejnosti, asociálnosti, a především v přehnané představě o lidské kapacitě myslet spravedlivě a inteligentně. Přílišný optimismus a víra v pokrok znamená podle něj často odklon od tvůrčí práce a tvořivého myšlení. Tolerance může degenerovat v lhostejnost a neodpovědnost.[17]

Je nutné se zmínit rovněž o socialismu, který vznikl jako politická ideologie reagující na průmyslovou revoluci. Socia­lismus vyvrací liberalistický předpoklad, že sledování čistě osobních zájmů jednotlivce vede k naplnění blaha všech. Základem socialistické ideologie je přesvědčení, že dominance soukromého vlastnictví je neslučitelná se spravedlivým uspořádáním společnosti a s důstojným životem jejích členů. Socialismus si klade za cíl postavit ekonomický potenciál společnosti pod kontrolu bezprostředních výrobců, a tím dovést do důsledku myšlenku demokracie jako vlády lidu. Takový program má ovšem řadu nedostatků, které se až dosud v praxi nepodařilo vyřešit, a to např.: problém decentralizace rozhodování při zachování komplexní ekonomiky, problém efektivity práce při neexistenci tlaků konkurence a hrozby nezaměstnanosti, problém byrokracie apod. Socialismus v kontrastu s liberalismem usiluje o posílení role státu.[18]

Pokud bychom měli hodnotit, jaké politické uvažování je pro ochranu osobnostních a přirozených práv nejpříznivější, jako první bychom měli vyřadit ideologie nesoucí totalitární principy. Ať jde o komunismus, nacismus či fašismus, je i bez výše uvedeného politologického úvodu zřejmé, že autokratické vlády, státem vynucovaná ideologie či potírání osobní svobody není prostředí, které by rozvoji ochrany přirozených a osobnostních práv přálo.

Ze shora citovaných politických ideologií pak jako nejpříznivější vnímám shodně konzervatismus a liberalismus. Jejich pomyslný kompilát bych pak považoval z pohledu rozvoje přirozených a osobnostních práv za pomyslný ideál. Vycházím z toho, že pro zdravý rozvoj přirozených a osobnostních práv a pro jejich skutečné (nikoli jen teoretické) naplnění je zcela klíčová svoboda člověka. Zároveň je však nutné nevnímat svobodu bezbřeze, neboť to v duchu konzervativní ideologie vede k nadměrnému relativismu a lhostejnosti. Svobodou člověka tak nesmí být relativismus ospravedlňující absolutně cokoli. Tuto hranici pak v onom ideálním kompilátu doplní právě onen prvek konzervatismu. Absolutní svoboda totiž v neomezené míře ve svém důsledku znamená anarchii a popírá legitimitu veřejné moci. To ovšem zcela zřejmě není cílem právního státu. Tím musí být moc odvozená od lidu na bázi společenské smlouvy. Nikdy pak nesmí jít o moc uchvatitelskou (typickou právě pro totalitní režimy), avšak musí zde existovat možnost výkonu vrchnostenské moci a princip její legitimity. Z toho důvodu musí konzervativní hodnoty tvořit hranici hodnotám liberálním.[19] Svoboda člověka však musí být hlavním cílem utváření pravidel v lidské společnosti, jejichž důsledek znamená svobodu pro společnost jako celek. Částečně lze na takové pravidlo pohlížet utilitaristickým pohledem, který nabízí i soudní praxe, a to např. v případě povinných očkování: „Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých.“[20] Nicméně tento pohled musí být na straně druhé korigován právy jednotlivců a účelností práva chránit každého stejně jako všechny (tj. poskytovat ochranu nejen majoritě, ale i minoritě). Utilitaristický přístup tak nesmí být nikdy aplikován ve své extrémní podobě, neboť pak právo přemění na matematickou úlohu o hledání nejvyššího možného užitku bez ohledu na jeho cenu. To se naopak rozchází s principy právního státu, neboť právo se nesmí stát mechanickou aplikací osvědčených vzorců, nýbrž si naopak musí udržet svoji individualitu.[21]

Co se týče socialismu, pak ten z mého testování přístupu k osobnostním a přirozeným právům vychází lépe nežli totalitární režimy, avšak hůře nežli konzervatismus a liberalismus (popř. směs těchto politických ideologií). Socialismus si totiž klade za cíl nastolení spravedlivého uspořádání společnosti. To ale ani v případě možné úvahy o největším možném blahu pro všechny není možné akceptovat. Takový přístup totiž popírá potřebnou individualizaci každého jedince (či soudního případu), která je zásadní součástí principů právního státu.[22]

Nedostatky a výzvy ochrany osobnostních a přirozených práv 

Výše v této stati jsem vymezil jakýsi ideál či „sollen“ podobu ochrany osobnostních a přirozených práv. Jen ve stručnosti připomenu, že jde o tři pravidla, a to (i.) přirozenoprávní podstatu, (ii.) obecnost a (iii.) účelovost a nezbytnost, kterými má být poměřována legislativa upravující ochranu přirozených a osobnostních práv. V této kapitole je pak prostor pro to, zamyslet se ve světle těchto tří pravidel nad nedostatky, avšak i pozitivy ochrany osobnostních a přirozených práv v České republice. Nejprve hodnotím několik konkrétních příkladů týkajících se ochrany osobnostních a přirozených práv a na závěr této kapitoly uvádím stručné obecné shrnutí.

Kvalita jménem Listina základních práv a svobod 

Na prvním místě je nutné kladně hodnotit usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), které velmi účelně, obecně, přehledně a v neposlední řadě na přirozenoprávní bázi tvoří velmi kvalitní základ pro ochranu přirozených a osobnostních práv. Jsem zastáncem toho názoru, že Listina v mnohém umožňuje vzniknout velmi kvalitní judikatuře Ústavního soudu, která ochranu osobnostních a přirozených práv podtrhuje a dotváří.

Jak snadno může onemocnět právní stát? 

Ve světle nedávných restrikcí souvisejících s nemocí covid-19 však v negativní souvislosti musím vypíchnout zákonem umožněné neproporční a dost možná neústavní omezování lidských svobod. Jde o mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, jež rezonovala v médiích a byla (a jsou) vyhlašována orgány ochrany veřejného zdraví, prakticky často pak Ministerstvem zdravotnictví ČR, a to na podkladě § 69 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Jsem toho názoru, že tento postup Ministerstva zdravotnictví ČR, které si na základě oprávnění uvedeného v ust. § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví[23] osobovalo téměř absolutistickou moc ve státě, byl sice ve světle lingvistického výkladu zákonný, ovšem ve všech svých souvislostech protiústavní. Tento názorový postoj nezastávám jako jediný.[24] V tomto směru tak lze extenzivně parafrázovat doc. Wintra, zda velmi jednoduše a bez následků nedošlo k porušení principů dělby moci ve státě, když došlo ke spojení moci zákonodárné s výkonnou, a nekontrolovatelně, a jsem přesvědčen, že i neproporčně, k omezení osobních svobod zákonem nepředvídatelnou cestou.[25]

Ve světle nedávných zkušeností je tak velkou výzvou ochrany osobnostních a přirozených práv jejich tendenční omezení z důvodu mimořádných opatření, kdy zcela zřejmě byla v čase krize zákonodárná moc kumulována v rukou několika jedinců a adresáti práva se jen velmi složitě či vůbec mohli bránit případnému zneužití této pravomoci. I přes pochopení pro situace, kdy je nutná flexibilita rozhodování, je nutné zamýšlet se nad tím, jak zachovat principy dělby moci a proporcionality ve vztahu k omezování lidských svobod. Rovněž je nutné se zamyslet nad principy demokratického rozdělení politických sil v zemi, když nouzový stav na několik týdnů prakticky z politického dění vymazal zákonně zvolenou opozici. Tato negativní zkušenost nás tak musí vést k sebe­uvědomění si křehkosti právního státu a přimět nás k vytvoření efektivnějšího systému brzd a protivah. Současné nastavení se totiž ukázalo jako fungující v dobách relativního klidu, avšak jako zcela nedostačující v časech krize.

Poměřování základních práv 

Na začátku školního roku 2020 jsem si v novinách přečetl následující titulek: „Řidič dopravního podniku odmítl vyjet s vozem se sloganem SPD proti inkluzi. Sám má děti s autismem.“[26]

V předmětné kauze jde o řidiče autobusu městské dopravy v Brně, který odmítl se svým vozem vyjet do služby z důvodu nalepeného reklamního banneru SPD, který se vymezoval proti inkluzi ve školství. Řidič mající sám děti s autismem, které díky úspěšné inkluzi navštěvují standardní školu, odmítl s touto reklamou jezdit. Zaměstnavatel řidiči pohrozil tím, že pokud nevyjede, bude jeho postup hodnocen jako porušení pracovní kázně – půjde o neomluvenou absenci.

Na první pohled jde o banální spor, který z důvodu blížících se voleb jeden den plní stránky novin, avšak ve své podstatě skrývá velmi zásadní konfrontaci hned několika Listinou garantovaných práv. V předmětné kauze se totiž do konfliktu dostává: (i.) právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, kterého využívají zástupci strany SPD ve spojení s právem na svobodnou politickou soutěž podle čl. 22 Listiny (právo prezentovat a obhajovat svůj volební program), (ii.) s právem na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny, právem na rodinný život a lidskou důstojnost podle čl. 10 ve spojení s čl. 32 Listiny, když tato práva chrání řidič autobusu, a nakonec (iii.) právo vlastnit majetek a dosahovat ekonomické prosperity podle čl. 11 Listiny, které je na straně dopravního podniku, coby vlastníka autobusu, kterému z využití reklamní plochy plyne zisk.

Kolize základních a přirozených práv bývá, jak je již uvedeno výše, nejčastěji řešena testem proporcionality.[27] Ten vychází z individuálních skutkových okolností a specifičnosti dané situace, kdy jeho závěrem má být vyslovení toho, které základní právo má v konkrétní situaci ustoupit před jiným. Tento přístup však podle mého názoru není dostatečný, neboť zde absentuje pro futuro předvídatelnost práva a právní jistota. Mám tak za to, že by byla vhodná intervence zákonodárce, který by preambuli Listiny doplnil o autentický výklad, že není-li vážného důvodu pro odmítnutí tohoto pravidla, mají základní lidská práva s nižším pořadovým číslem přednost před základními lidskými právy s vyšším pořadovým číslem. Obdobné doplnění by pak představovalo vyšší míru jistoty při vzájemné kolizi přirozených práv a zároveň by nezapovídalo možné důvodné odchýlení se od tohoto pravidla.

Ve světle shora popsaného příkladu řidiče autobusu mám pak za to, že v uvedeném konfliktu vítězí právo na čest a důstojnost, když nikdo, jehož pracovní náplní je řízení autobusu, nemůže být nucen k propagaci názorových postojů, s nimiž se z racionálních důvodů nemůže ztotožnit. V tomto směru tak musí ustoupit jak politická práva SPD, tak ekonomické zájmy dopravního podniku, neboť těmto právům je lidská důstojnost nadřazená.

Kybernetická kriminalita a kybernetické zásahy do osobnostních práv 

Věta, že právo je multidimenzionálním fenoménem, je skutečně legendární, avšak veskrze pravdivá. Právo zasahuje denně v různých formách do různých složek lidského života. S vývojem společnosti se pak vždy vyvíjí i právo, které je z logiky věci vždy o jeden či více kroků za aktuálními společenskými trendy. V tomto směru jsem však kritický ve vztahu ke kybernetickému prostředí – myslím si, že v něm právo či alespoň jeho účelná aplikace stále zaostává. Přitom problémy kybernetické kriminality, kybernetické šikany a další zásahy do osobnostních práv v online světě jsou každodenní praxí.

Ze statistiky Policie ČR týkající se kybernetické kriminality vyplývá následující:[28]

Rok	Počet kybernetických trestných činů	Počet neobjasněných kybernetických trestných činů	Počet objasněných kybernetických trestných činů	Procento objasněných kybernetických trestných činů
2011	1 502	750	752	50,06 %
2012	2 195	1 073	1 122	51,11 %
2013	3 108	1 613	1 495	48,01 %
2014	4 348	2 257	2 091	48,09 %
2015	5 023	2 681	2 342	46,62 %
2016	4 990	2 416	2 574	51,58 %
2017	5 654	2 860	2 794	49,41 %
2018	7 412	3 815	3 597	48,52 %

Tato data je pak možné konfrontovat se statistikou týkající se všech trestných činů spáchaných v České republice:[29]

Rok	Počet trestných činů	Počet neobjasněných trestných činů	Počet objasněných trestných činů	Procento objasněných trestných činů
2011	317 177	194 939	122 238	38,53 %
2012	304 528	184 360	120 168	39,46 %
2013	325 366	195 185	129 181	39,70 %
2014	288 660	162 423	126 237	43,73 %
2015	247 628	135 489	112 139	45,28 %
2016	218 162	102 045	116 117	53,22 %
2017	202 303	94 383	107 920	53,34 %
2018	192 405	86 695	105 710	54,94 %

Z uvedených statistik pak vyplývá, že je zde trend snižování počtu trestných činů, avšak zvyšování počtu kybernetických trestných činů. Rovněž je zde obecný trend zvyšování objasněnosti trestných činů, avšak v případě kybernetické kriminality je tento trend spíše opačný, neboť se objasněnost takových trestných činů snižuje či stagnuje.

Je tak zřejmé, že v případě kybernetických útoků, ať už trestných, pro které máme shora uvedená tvrdá data, ale z praktické zkušenosti i v případě dalších útoků (pomluvy, kyberšikana, jiné online zásahy do osobnostních a přirozených práv), tak stále nejsme schopni dostatečně pružně reagovat odpovídající legislativou a odpovídajícími postupy z hlediska prevence, nápravy pachatele a odstínění těchto útoků. Zefektivnění postupů a případně legislativy týkající se ochrany přirozených a osobnostních práv vůči kybernetickým zásahům je tak jednou z dalších významných výzev ochrany osobnostních a přirozených práv.

Zamezení bezbřehému relativismu 

Osobnostní a přirozená práva se (stejně jako jiná práva) po staletí vyvíjela a košatěla. Jako extrémní srovnání tak vedle sebe můžeme postavit ve své době platné právní předpisy, podle kterých vražda otroka byla soukromoprávním deliktem v podobě zničení cizí věci, oproti dnes účinnému antidiskriminačnímu zákonu.[30] Byť jsem velkým zastáncem principů svobody, jsem též i toho názoru, že bezbřehá relativizace svobody je v konečném důsledku omezením svobody jiných osob.

Jako příklad lze uvést počty lidských pohlaví a legitimní snahu o jejich uznání. Britský Facebook např. rozlišuje 71 různých pohlaví.[31] Pokud by 71 pohlaví např. připouštěl zákon, jde podle mého názoru nikoli o projev tolerance a svobody, nýbrž o relativizaci těchto pojmů v rozporu s přírodními zákony. Jde podle mého názoru o stejný příklad, jako kdybychom si principem zákazu diskriminace vymáhali alternativní školní osnovy, které by nepřipouštěly existenci gravitace či evoluce. Žáci by se tak učili fyzikální látku s gravitací a bez gravitace a sami by se pak směli rozhodnout, které „teorii“ dají přednost. Obdobně by to platilo pro evoluci. Jak v případě fyziky či biologie, tak i v případě třetího a jakéhokoli dalšího pohlaví jsem toho názoru, že při jejich prosazování nejde o svobodu, nýbrž o anarchii, která může být společnosti nebezpečná zcela stejně jako totalitní politické systémy. Byť je počet 71 samozřejmě zcela nadsazen, rakouský Ústavní soud již uznal existenci třetího pohlaví.[32] Jde tak o právní otázku, která není science fiction, nýbrž je zcela namístě.

Extrémní právní relativismus a absolutní bezbřehou svobodu je tak nutné odmítnout a bránit se jim, neboť ve svém důsledku znamenají anarchistické narušení řádu a zrušení svobody jako celku. Pokud je základním principem práva ochrana menšin a slabších, jen složitě si lze představit, že stejný cíl má i anarchistické státní zřízení. Byť jde tak o otázky velmi složité, které si vždy najdou svého kritika, není možné, aby právo na svobodu domnělým svobodám bezbřeze ustupovalo. Naopak integrální součástí práva na svobodu musí být i řád, který sice znamená různá privilegia, ale i povinnosti. Touto povinností pak pod hrozbou represe musí nutně být i povinnost respektovat společenský řád. Takový společenský řád musí být koherentní a nesmí podléhat tendenčnosti své doby. Naopak musí ustát aktuální společenské otřesy. Jen takový systém totiž může být z hlediska dlouhodobosti spravedlivý.

Obecné zhodnocení ochrany osobnostních a přirozených práv 

Podrobuji-li ochranu osobnostních a přirozených práv přezkumu prizmatem shora definovaných pravidel, je třeba začít přirozenoprávní podstatou. Její principy jsou podle mého názoru velmi zdařile zachyceny právě v Listině, a přirozenoprávní základ tak zavdává silnou naději na dlouhodobé přežití osobnostních a přirozených práv. To neznamená, že nemůže dojít k omezení či potlačení takových práv, jako tomu bylo např. za minulého režimu v dobách nesvobody, nicméně přirozenoprávní uznání společností je jednak významné pro současnost, ale rovněž působí edukativně do budoucna. V případě destabilizace systému či v případě autoritářské vlády nerespektující přirozená a osobnostní práva lze předpokládat, že i přes zrušení psané normy (např. Listiny) zde zůstane nemalá skupina společnosti, která přirozená a osobnostní práva (stojící na přirozenoprávním základu) bude uznávat jako právo.

Samozřejmě odpůrce přirozenoprávní teorie by mohl oponovat, že to není dokladem přirozenoprávního původu těchto práv, nýbrž jde o právo zvykové, které vzhledem k vrchnostenské nevymahatelnosti časem zanikne. Tento protiargument je ovšem podle mého názoru lichý, neboť nejsme zemí, která v moderní historii měla jakoukoli tradici zvykového práva. Půjde tak o uznání přirozenoprávní podstaty určité skupiny práv, kdy počet zastánců tohoto přístupu se sice může pod nátlakem autoritáře, nesvobody, likvidace inteligence apod. snižovat, avšak jsem přesvědčen, že nikdy nebude vyhuben. Tuto teorii pak potvrzuje i případná derogace jiných, ryze pozitivistických norem, se kterou zpravidla společnost může nesouhlasit, ale v zásadě ji nikdo nepovažuje za nadále platné a účinné právo, a to ani odpůrci této derogace. Jako příklad lze uvést teo­retické snížení maximální rychlosti motorových vozidel v obci z 50 km/h na 30 km/h. Je více než pravděpodobné, že takové pravidlo by mělo své zastánce i odpůrce. Je rovněž více než pravděpodobné, že by se našli tací, kteří by jej porušovali, avšak jsem přesvědčen, že by se nenašel nikdo a případně jen opravdový provokatér, který by argumentoval tím, že takový zákon představuje zásah do jeho osobnostních práv.

V tomto směru tedy hodnotím přirozenoprávní základ u nás uznávaných přirozených a osobnostních práv velmi vysoce. Jako jediný možný nedostatek vnímám stanovení toho, co ještě je přirozeným právem a co už je ryze společenským konsenzem. Narážím tak např. znovu na problematiku více nežli dvou pohlaví. Je možné za přirozené právo prohlásit něco, co není jakkoli přirozené? Obávám se, že nikoli. Arbitrem přirozenosti pak nesmí být člověk, nýbrž příroda sama. Z hlediska hodnocení přirozenoprávního základu tak současnou právní úpravu v České republice hodnotím velmi kladně. Za jedinou případnou hrozbu pak považuji možný přílišný relativismus.

Z hlediska obecnosti mám za to, že i zde lze poměrně ve stručnosti současnou právní úpravu hodnotit pozitivně. Rovnost před zákonem má v České republice nejméně od roku 1989 své jasné místo. Možnou hrozbou je samozřejmě korupce a klientelismus, nicméně ty jsou samy o sobě nelegální, nebo se nacházejí v jakési šedé zóně.

Námitky se ovšem najdou v případě účelovosti a nezbytnosti. V tomto případě jsem kritický a myslím, že lekce zákonné účelovosti a nezbytnosti by potřebovala většina zákonodárců. Jako typický příklad lze znovu uvést již výše zmíněná opatření proti onemocnění covid-19. Aniž bych byl oborník na dané téma, jejich účelnost přinejmenším nebyla adresátům práva dostatečně vysvětlena a v mnoha případech osobami povolanými (jak z oblasti medicíny, tak i práva) i oponována. Jako další příklad lze zmínit některá vágní a nejasná pravidla při ochraně osobních údajů, kdy tento problém často nevyjasnil ani zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Na poli medicínského práva je možné uvést nezákonná odmítnutí pacientů a nezákonné poplatky požadované poskytovateli zdravotních služeb i v případě, kdy náklady na poskytnutí zdravotní služby hradí zdravotní pojišťovna. Zapomenout nesmíme ani na nedostatečnou vymahatelnost práva v kybernetickém prostředí, snižující se objasněnost trestných činů spáchaných online nebo pomalou adaptaci práva na nové technologie.[33]

Z hlediska účelnosti práva jsem tak kritický, neboť účelnost práva týkající se ochrany osobnostních a přirozených práv v současném stavu hodnotím jako průměrnou. Jak jsem uvedl již výše, v tomto ohledu je potřeba zapracovat na vyšší míře předvídatelnosti, právní jistotě, eliminaci excesivních soudních rozhodnutí (kterou umožňuje vágní právní úprava). Rovněž je nutné, aby právo doběhlo technologický pokrok a alespoň mu dýchalo na záda, když už není možné, aby běželo bok po boku. Naopak je pak nutné eliminovat svévolnou aplikaci práva a vrchnostenské vymáhání povinností v případech, kdy tyto povinnosti neproporčně zasahují do lidské svobody a neexistuje k nim žádné odůvodnění. Právo tak má být užíváno, nikoli nadužíváno.

Závěr 

V předkládané stati se zabývám principy, nedostatky a výzvami ochrany osobnostních práv. Při prováděném testu úrovně ochrany osobnostních práv vycházím z různých přístupů právní teorie a politických ideologií. Rovněž vymezuji tři základní pravidla, jimiž má být současná legislativa poměřována. Těmi jsou (i.) přirozenoprávní podstata, (ii.) obecnost a (iii.) účelovost a nezbytnost.

Co se týče politických ideologií, pak z hlediska ochrany osobnostních a přirozených práv docházím k závěru, že pro rozvoj ochrany osobnostních a přirozených práv je nejvhodnější, je-li u moci vláda s konzervativně liberálními hodnotami. Naopak nejvíce bývají osobnostní a přirozená práva potlačena totalitními režimy, a to bez ohledu na to, zda je jejich ideologie spíše levicová, či pravicová.

Předkládaná stať se rovněž věnuje zhodnocení výzev a nedostatků ve vztahu k ochraně osobnostních a přirozených práv, a to jak v rovině obecné, tak i v konkrétních případech. Uvádím tak několik kazuistik, které však nejsou vyčerpávajícím seznamem výzev či nedostatků, avšak vhodně dokreslují teoretické úvahy o stavu osobnostních a přirozených práv v České republice. Samotnou podstatou je však upozornění na nutnost hledání míry nastavení práv a povinností, která nebude ani přespříliš omezující, ani přespříliš přikazující.

Závěrem této části je pak nutné uvést, že pod ochranu osobnostních a přirozených práv není možné podřadit jakékoli svévolné rozšíření přirozených a osobnostních práv. Ne všechna práva, která jsou nazývána přirozená a osobnostní, jsou skutečně přirozenými a osobnostními ze své podstaty. V tomto směru je nutné pečlivě rozdělovat práva na ta, která skutečně přirozenými jsou, od těch, která se sice za přirozenoprávní vydávají, avšak ve skutečnosti jsou výsledkem společenského konsenzu a legislativního procesu. To je ve své podstatě základní princip přirozených práv, že jsou zde dána bez ohledu na legislativní vývoj a volební výsledky. Nosnou myšlenkou této úvahy tak má být samozřejmě respektování demokratického procesu, kdy parlament je např. oprávněn přijmout zákon o právu na volbu svého pohlaví z neurčitého množství nabídek. To je principem zastupitelské demokracie. Nicméně parlament není oprávněn prohlásit takový postup za právo přirozené, a pokud se tak stane, společnost by s takovýmto postupem měla hlasitě nesouhlasit.

 

JUDr. Jakub Sivák působí jako státní zástupce a externí pedagog PF UK v Praze.

---

[1] H. Kelsen, O. Horák (ed.): O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914-1938, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. X.

[2] Tamtéž, str. XIX.

[3] Tamtéž, stať Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy, str. 12 a násl.

[4] H. L. A. Hart, J. Přibáň (ed.): Pojem práva, Prostor, Praha 2010, str. 198 a násl.

[5] G. Radbruch: O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, str. 31.

[6] Tamtéž, str. 35.

[7] Tamtéž, str. 36.

[8] Tamtéž, str. 120 a násl.

[9] M. J. Sandel: Spravedlnost: co je správné dělat, Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, Praha 2015, str. 17.

[10] Tamtéž, str. 115 a násl.

[11] Tamtéž, str. 42.

[12] Tamtéž, str. 59.

[13] J. Houkal: Mé všechno volá k Bohu, Portál, Praha 2018, str. 149.

[14] B. Ečer: Potrestání „válečných zločinů“, habilitační práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 1948, str. 46.

[15] Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nebo ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13.

[16] F. Mikš: Konzervatismus, Sociologická encyklopedie [online], [cit. 21. 8. 2020]. Volně dostupné na https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Konzervatismus.

[17] E. Pecka: Liberalismus, Sociologická encyklopedie [online], [cit. 21. 8. 2020]. Volně dostupné na https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Liberalismus.

[18] J. Keller: Socialismus, Sociologická encyklopedie [online], [cit. 21. 8. 2020]. Volně dostupné na https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Socialismus.

[19] K. Klíma: Teorie veřejné moci (vládnutí), ASPI, Praha 2003, str. 22.

[20] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06-2.

[21] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14.

[22] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18.

[23] Ust. § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví.

[24] Srov. J. Wintr: Přehled problémů a rizik spojených s nouzovým stavem a krizovými opatřeními vlády (k 24. 3. 2020), Výběr literatury č. 1/2020.

[25] J. Wintr: Ani nouzový stav neruší lidská práva a dělbu moci [online], Právo, 16. 3. 2020 [cit. 2. 9. 2020]. Volně dostupné na https://www.wintr.cz/.

[26] Irozhlas. Řidič dopravního podniku odmítl vyjet s vozem se sloganem SPD proti inkluzi. Sám má děti s autismem [online], [cit. 2. 9. 2020]. Volně dostupné na https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/spd-ridic-josef-prokes-autobus-reklama-slogan-inkluze-dopravni-podnik-brno_2009012003_jgr.

[27] Nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13.

[28] Kybernetická kriminalita. Zveřejněné informace 2019 [online], [cit. 3. 9. 2020]. Volně dostupné na https://www.policie.cz/clanek/kyberneticka-kriminalita.aspx.

[29] Kriminalita. Statistické přehledy rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018 [online], [cit. 3. 9. 2020]. Volně dostupné na https://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2019.aspx.

[30] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[31] Britský Facebook rozlišuje 71 pohlaví. Co každé z nich znamená? [online], Refresher [cit. 4. 9. 2020]. Volně dostupné na https://refresher.cz/46666-Britsky-Facebook-rozlisuje-71-pohlavi-Co-kazde-z-nich-znamena?gdpr-accept=1.

[32] C. Höschl: Máme minimálně 63 pohlaví [online], RDvojka [cit. 4. 9. 2020]. Volně dostupné na https://dvojka.rozhlas.cz/cyril-hoschl-mame-minimalne-63-pohlavi-7630382.

[33] J. Sivák: Aspekty ochrany osobnosti lékaře a pacienta, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 115 a násl.: M. Valoušek, E. Fialová, T. Lechner, M. Hálová, J. Sivák, O. Sovová, E. Bruna, M. Brunová, P. Mates (ed.): Ochrana osobnosti, soukromí a osobních údajů, Leges, Praha 2019, str. 277 a násl.