Když kráčím starobylými ulicemi centra Štrasburku a zkouším srovnávat, tak z českých a moravských měst se mi nevybaví kupodivu Praha, ale Brno. Proč? Na to existuje spousta odpovědí, zasutých nejen v mé čím dál tím horší paměti, ale i v podvědomí. Nuže, pojďme do toho.

Většina Alsasanů něco ví o našem hlavním městě, či dokonce Prahu navštívili. To je logické, leč povídal jsem si již se dvěma, kteří Prahu neznali, znali však Brno. Oba byli technicky vzdělaní a zúčastnili se brněnského veletrhu. Štrasburk je znám spíše svými vinnými salóny, kam se každoročně sjíždějí vinaři z celé Francie, ale technika se v „Expo parku“ (stejně jako víno) občas také vystavuje.

Historické centrum Štrasburku, zvané „Grande Ile“ je zapsáno v Seznamu světového dědictví UNESCO. Což o to, tady může Brno směle konkurovat, také je v „seznamu“, ale jen jednou stavbou, tedy funkcionalistickou vilou Tugendhat.

Tabulkově má Štrasburk sice méně obyvatel než Brno, ale pokud vezmeme v úvahu Euro-metropoli Štrasburk, kam patří i obce, které „normální“ Štrasburk netvoří, tak Brno předčí. Zároveň je však nutno konstatovat, že i kdyby se Brno dalo dohromady se Štrasburkem, tak v počtu obyvatel na Prahu nemají, natož na Paříž.

Kde však Brno a Štrasburk mají nad Prahou a Paříží zcela „navrch“, tak to jsou ombudsmani.

V Paříži sice sídlí francouzský ochránce práv „Défenseur des droits“, ale má velice krátkou historii, teprve jedenáct let. Prvním francouzským ombudsmanem byl v letech 2011–2014 dlouholetý poslanec Evropského parlamentu Dominique Baudis. Další ombudsman působil ve funkci dvakrát tak dlouho, tedy v letech 2014–2020 a byl to opět muž. Jacques Toubon také dříve „poslancoval“ v Evropském parlamentu, ale hlavně – byl v době prezidenství Francois Mitterranda ministrem kultury a prezident Jacques Chirac v něm měl pro změnu ministra spravedlnosti. Od roku 2020 vládne této instituci žena, Claire Hédon, která – na rozdíl od svých mužských předchůdců – nebyla v minulosti političkou, ale novinářkou.

Brněnští čeští ombudsmani mají dvakrát tak dlouhou historii než jejich pařížští kolegové, dvacet dva let, od roku 2000. Kdo je představoval, je všeobecně známo, tak jen pro pořádek: Otakar Motejl (2000–2010), Pavel Varvařovský (2010–2013), Anna Šabatová (2014–2020). Současný veřejný ochránce práv Stanislav Křeček se ujal své funkce ve stejném roce jako jeho francouzský protějšek, tedy v roce 2020.

Ale co s tím má co dělat Štrasburk? Tak ten zná ombudsmany hned dva, a to evropské, byť je jejich úloha poněkud specifičtější.

Rada Evropy má svého komisaře pro lidská práva („Commissaire aux droits de l’homme“), a to od roku 1999. Ten první se sice narodil v Lisabonu, ale vystudoval a žil ve Španělsku. V letech 1983–1993 byl také španělským ombudsmanem. Mluvím o panu Álvaro Gil-Robles a nejvyšší funkci, kterou v letech 1999–2006 zastával. Vystřídal jej švédský diplomat a politik Thomas Hammarberg (2006–2012). V letech 2001 až 2003 byl např. velvyslancem a regionálním poradcem pro Evropu, střední Asii a Kavkaz Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Lotyšský držitel amerického občanství Nils Muižnieks se ujal funkce komisaře pro lidská práva ve stejném roce, kdy jsme já byl zvolen soudcem ESLP, tedy v roce 2012, a setrval v ní až do roku 2018. Předtím předsedal např. Lotyšskému centru pro lidská práva (1999–2002) a Evropské komisi proti rasismu a nesnášenlivosti (2002–2004). Stejně jako Francouzi má nyní i Rada Evropy ve funkci ombudsmana ženu. Je jí od roku 2018 Dunja Mijatovic z Bosny a Hercegoviny. Z jejího předchozího působení je asi nejzajímavější, že v roce 1998 jako spoluzakladatelka Agentury pro regulaci komunikace Bosny a Hercegoviny pomohla vytvořit právní, regulační a politický rámec pro média v poválečné společnosti své země.

Historie Veřejných ochránců práv („Le Médiateur européen“) Evropské unie se sídlem ve Štrasburku je sice nejdelší, počíná rokem 1995, leč ombudsmani se v ní vystřídali toliko tři. A opět – stejně jako ve Francii – nejdříve dva muži a pak žena.  Prvním byl v letech 1995–2003 Fin Jacob Söderman. Někdejší ministr spravedlnosti (1971) a později ministr zdravotnictví a sociálních služeb (1982) finské vlády. Následoval Řek Nikiforos Diamandouros (2003–2013). Kromě toho, že je emeritním profesorem srovnávací politiky na Katedře politologie a veřejné správy Athénské univerzity, byl v letech 1998–2003 prvním řeckým národním ombudsmanem. Od roku 2013 vládne úřadu žena, Irka Emily O´Reilly. Jako její předchůdce, i ona byla prvním národním ombudsmanem ve své zemi, a to v letech 2003 až 2013. A stejně jako její francouzská kolegyně bývala novinářkou.

Jak vidno Štrasburk i Brno jsou v moderní historii města zaslíbená ombudsmanům. Tož si ještě na závěr dnešního ombudsmanského povídání dovolím osobní poznámku. Někteří mí bývalí kolegové, soudci ESLP, byli taktéž ombudsmany. Současný prezident ESLP soudce Robert Spano býval islandským ombudsmanem a soudce Armen Harutyunyan zase ombudsmanem arménským…

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: archiv autora a canva.com