Pavel Svoboda a kolektiv:   Nadnárodní prvky v Evropské unii a jejím právu

Leges, Praha 2022, 167 stran, 320 Kč.

Pavel Svoboda, bývalý poslanec Evropského parlamentu, patří mezi ty, kdo si při výkonu své funkce přímo u pramene dokonale osvojili podstatu a mechanismus fungování originální laboratoře zvané Evropská unie. Je chvályhodné, že se o své rozsáhlé poznatky dělí s dalšími zájemci sepsáním této knížky, kterou vytvořil s přispěním svých kolegů Lenky Pítrové, Václava Šmejkala, Petra Mádra a Miroslava Jakaba.

Název publikace evokuje to, co je na Unii nejpodstatnější a zároveň nejspecifičtější – její nadnárodní charakter, který z ní činí unikátní fenomén, v němž ale všichni zároveň žijeme, a proto se v něm musíme dostatečně orientovat. To není vůbec snadné, avšak předložená publikace nám k tomu významně napomáhá. Podrobně rozebírá fenomén supranacionality, tedy nadnárodnosti Unie, a hlavně jeho projevy v jejím mechanismu. Členské státy přenesly dnes již značné množství svých ústavních pravomocí na Unii, a tím se jí staly v oblastech přenesených pravomocí podřízenými. K tomu je ale třeba podotknout, že členské státy nepřenesly na Unii ani část své státní moci, která je podmínkou jejich státnosti. Unie není státem, sama nedisponuje žádnou státní mocí, nemůže tedy být ani nositelem suverenity. Jak decentně říká čl. 88-1 Ústavy Francie: „Francouzská republika je členem Evropské unie, kterou tvoří státy, jež se svobodně rozhodly společně vykonávat určité pravomoci, za podmínek stanovených ve Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie, …“.

Jedním z nejvýznamnějších pojmů tohoto systému je tzv. komunitární metoda. Ta zahrnuje orgány vytvořené na nadnárodním principu (Evropskou komisi) a většinové rozhodování v Radě EU, kdy přehlasované členské státy jsou vázány rozhodnutím většiny i proti své vůli. Protikladem komunitární metody je metoda mezivládní, zahrnující určené oblasti, kde Rada rozhoduje jednomyslně, a kde tudíž nemůže dojít k přehlasování. Bezprostředními důsledky nadnárodní povahy Unie jsou aplikační přednost jejího práva před národním právem členských států a jeho přímý účinek, tedy bezprostřední dopad i na jednotlivce. Část první publikace, tedy cca první polovina jejího textu, pojednává právě o těchto otázkách velmi podrobně, včetně kombinace komunitární a mezivládní metody.

Druhá část knihy zkoumá pak některé konkrétní unijní politiky, tedy oblasti integrace nebo spolupráce, a to z hlediska uplatnění supranacionality. Vybrány jsou některé z těch, u kterých je již zavedena, tak i jiné, kde tomu tak není nebo kde existuje zvláštní režim.

Stručnější třetí část se věnuje úvahám o budoucím vývoji supranacionality Unie. Dočteme se zde mimo jiné o „postnacionální demokracii“, tedy systému, který by se hypoteticky mohl uplatnit po zániku národních států. Autoři uvádějí informativně nejrůznější teorie a vize budoucího vývoje Unie, některé pozoruhodné, jiné vysoce spekulativní a zcela mimo realitu. Je na čtenáři, aby popsané alternativy zvážil a sám posoudil, zda by měla Evropská unie dále fungovat v podobě srovnatelné s dnešní, nebo zda by měla směřovat k zániku národních států a vytvoření federálního unijního superstátu s centralizovaným systémem rozhodování.

Publikace je velmi přínosná a prospěšná, a to nejen pro specialisty na právo EU, ale i pro právní praktiky, kteří se specializují na jiné oblasti než právě unijní právo. Koneckonců, uvádí se, že přes 80 % právních norem platných v ČR má svůj obsahový původ v Unii. Je proto velmi užitečné porozumět specifickému, a hlavně unikátnímu systému, který normy unijního práva doslova chrlí. Složitou problematiku podává kniha jasně a přehledně, a je proto vhodná i pro neprávníky, kteří se o Evropskou unii zajímají.

 

prof. JUDr. VLADIMÍR TÝČ, CSc., Katedra mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Go to TOP