Psát o Francii, a tedy i o Alsasku a pominout víno… to prostě nelze. Vinice jsou v rýnském údolí všudypřítomné, a to jak na německé, tak francouzské straně tohoto veletoku. Úbočí Vogéz jsou protkána ryzlinkem, muškátem, sylvánem a dalšími typickými alsaskými odrůdami vinné révy, která proměněna v lahodný mok chuťově doprovází největší lahůdky místní kuchyně, jež je excelentní. Ale i to víno se musí takříkajíc prodrat paragrafy, aby vám je mohl úslužný číšník servírovat.

Z hlediska AOC, tedy „Appelation d´origine contrôlée“, tedy přísně kontrolovaného označení původu vína je Alsasko velice jednoduchou oblastí a zároveň velmi podobnou Čechám a Moravě. Všechna vína jsou označena „Appelation Alsace Contrôlée“ a odlišují se toliko odrůdou a příslušným vinařským sklepem. Téměř žádné „směsky“, žádné speciální označení toho kterého „chateau“. Ve vinařském alsaském světě se žije na rozdíl od ostatních regionů Francie odrůdově podobně jako u nás. Leč tímto veškerá podobnost takříkajíc končí, ale k tomu se ještě vrátím, na chviličku si odskočím směrem ke Středozemnímu moři.

Společně s mojí paní máme nesmírně rádi starobylé město Uzès v departmentu Gard. Kromě obdivu k prvnímu vévodství ve Francii, jež zde sídlilo, jsme také láskyplně obdivovali místní vína. Jenom nám připadalo zvláštní, že vesměs neměla označeni AOC, ale toliko „Vins de pays“. Tedy, že jde pouze o vína krajová neboli sedlácká, která neprocházejí složitou, ale i ne zrovna levnou kontrolou, jež vyžaduje označení AOC. Velice lapidárně nám vše vysvětlila stařičká majitelka (původně Pařížanka) apartmánu, kde jsme byli jednou ubytováni. Vína z Uzès jsou tak výborná, že se prakticky všechna vypijí přímo v místě a vinaři nemají potřebu je komplikovaně dodávat jinam. A tak v Uzès označení AOC nikdo nepotřebuje.

Už jsem zpátky v Alsasku. Po letech života zde jsme si samozřejmě našli několik sklepů, které pravidelně navštěvujeme a odkud doplňujeme náš soukromý sklípek. Nejčastěji vyrážíme do dvou rodinných vinařství. Byť jsou od sebe vzdálena více jak hodinu cesty autem, mají cosi společného. To vzdálenější bylo založeno v roce 1690, ono blíže k nám dokonce v roce 1634. Ne, nejsou výjimečná. Takto dlouhá, nepřetržitá výroba vína jednou rodinou v témže místě je spíše pravidlem. Nepřerušené vlastnické vztahy – a samozřejmě i nepřerušená právní úprava pěstování a výroby vína – jdou ruku v ruce s nevšední kvalitou vína.

Copak o to, v Čechách a na Moravě známe královská nařízení vztahující se ke všemu, co se vína týká, již od dob krále Jana Lucemburského. A od roku 1907 jsme také měli i vinařský zákon, jenž s malými úpravami „přežil“ v minulém století obě světové války. Nástup komunismu v roce 1948 však znamenal jeho konec a podle vládnoucí dělnické třídy pro víno postačila toliko státní norma, zkrátka obyčejný technický předpis. Jak jinak, právní úprava se krutě podepsala na kvalitě českých i moravských vín. Mnozí si to ještě pamatujeme, až na žalostně malé výjimky se nedala tato vína pít. Právní obrat nastal teprve v roce 1995, kdy opět spatřil světlo světa vinařský zákon. A skutečně – kvalita se zlepšuje, i když ona ničím nepřerušená rodinná tradice pěstování a výroby vína tragicky chybí.

K vínu patří nejenom vinice a vinné sklepy, ale i restaurace s výtečnou krmí. V Alsasku se do „hospod“ téměř nikde nechodí, ale jezdí. Zpočátku našeho života v tomto regionu mi bývala záhadou prosperita restaurací umístěných takříkajíc na „vidrholci“, tedy zcela mimo obce. Leč brzy jsem pochopil. Můžete si zde dát jako aperitiv místní specialitu „kir“ (tedy víno promíchané s ovocnou šťávou) nebo pěnící „crémant“, kachní prsíčka zapít sklenkou červeného „pinot noir“ a po závěrečné kávě můžete v klidu odjet do svého domova, aniž byste měli důvodný pocit, že porušujete zákon. Povolená tolerance 0,5 promile v krvi řidiče má blahodárný vliv nejen na střídmé vychutnávání ušlechtilého nápoje, jakým víno je, ale i na rozkvět skvělé francouzské kuchyně, se kterou se setkáte i v těch nejzapadlejších koutech.

Troufám si tvrdit, že vínu prospívá nejen kvalitní vinařská legislativa, ale i ta dopravní, která nás v Čechách a na Moravě, bohužel dlouhodobě odsuzuje k pití Birellu. Tak pro příště: „A votre santé!“

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: archiv autora a canva.com