Tři srpnové glosy z notýsku Postaršího Právního Pedagoga a Publicisty Petra

Doslova před pár hodinami schválil Senát novelu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – konkrétně fakt, že úřady budou muset zveřejňovat informace o platech a odměnách vysokých státních úředníků. Právě tomuto tématu, ale i postavení Policie ČR či potřebě ne/měnit začátek vyučování v základních a středních školách se ve svých prázdninových glosách věnuje JUDr. Petr Kolman, jinak Postarší Právní Pedagog a Publicista Petr.

 

GLOSA PRVNÍ aneb Pomáhat a chránit! Ale raději nám moc nevolejte…

Jako právní pedagog se dlouhá léta snažím vést studenty a studentky ke znalosti a  dodržování zákonů a též k respektování mantinelů právního státu. V této souvislosti mne zaujal článek „Policista z linky 158: Většina oznámení je zbytečných. Každý má telefon a hned volá“ (magazín Víkend DNES a též Idnes.cz, 7. 8. 2022) [1] popisující činnost policistů právě z důležité linky 158.

Práce je to určitě náročná (zejména psychicky), nicméně v textu mne značně negativně zaujala odpověď policisty, dvacet let sloužícího na „stopadesátosmičce“ – cituji: „Kvůli čemu Češi nejčastěji volají na linku 158? Kvůli vzájemnému napadení. Za starých časů si dva lidé dali pár facek, vyřešili si spor sami a policii do toho netahali. Dneska se okamžitě udávají a chtějí vše řešit s policií…“

Pakliže se nad policistovou odpovědí zamyslíme hlouběji, tak jeho reakce de facto nepřímo nabádá lidi k protiprávnímu jednání – resp. aby brali spravedlnost do svých rukou. Jedná se o oficiální stanovisko české policie z roku 2022? To jako vážně?

Opravdu si lidé mají své sporné záležitosti řešit sami jako kdysi na Divokém západě? Například ručně, když dohoda nepřichází v úvahu? Navíc když občan vezme věc do svých rukou (aby neobtěžoval policii) a dá „někomu spravedlivě pár facek“ – místo volání Policie ČR, jak nám radí v článku policista, tak to může mít i značné soukromoprávní následky. A dnešní náhrady škody, nejen za různá zranění (kolik dnes stojí například práce zubaře), ale i třeba zničené značkové oblečení nebo dioptrické brýle, za nás následně zaplatí Ministerstvo vnitra, pod které spadá Policie ČR?

 

Kolik váží ministr vnitra?

Souhlasím, že musí být značně otravné, pokud nějaký rádoby vtipálek volá na 158 s pitomým dotazem např.: „Kolik je hodin?“ nebo „Kolik váží velryba?“ anebo dokonce policistům vulgárně nadává, třeba pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek. Nicméně odrazovat naše občany, aby volali na 158, když jiné dostupné právně souladné řešení neexistuje, je prostě špatně.

Ani nemusí jít přirozeně jen o nějaké rvačky, ale mimo jiné třeba o to, jak legálně postupovat, pokud máte právní zájem na zjištění totožnosti pachatele, který Vám ji nechce dobrovolně sdělit? Například Vám někdo polije drahé sako „z legrace“ pivem nebo coca-colou, a škodu nechce zaplatit, nebo Vám škodu způsobí něčí pes, jehož majitel se nehodlá ztotožnit a ani škodu uhradit. Kam jinam se máte reálně obrátit, když tu osobu neznáte? Podáte snad občansko-právní žalobu na neznámou protistranu, s tím by Vás ze soudu brzy hnali.

Knížecí rada, že se lidé mají dohodnout, je sice fajn, ale na Policii ČR se obracejí z logiky věci lidé, kteří jsou v koncích, a protistrana se dohodnout skutečně nechce.  Dále pak – uniforma má po staletí i psychologický odstrašující potenciál, a mnohý darebák po příjezdu policie „změkne“ a umravní se.

 

Závěr

Sečteno – pakliže Policie ČR vnímá své postavení jako „předimenzované“, nechť se obrátí na politiky- zákonodárce, ať změní zákony a dovolí lidem mj. řešit menší a střední problémy na vlastní pěst.

Autor tohoto článku po takové libertariánské změně určitě nevolá, nicméně pokud si to policisté opravdu majoritně přejí, nechť interpelují za pomoci svých velitelů politiky. Avšak nikoliv běžné slušné spoluobčany, kteří se na linku 158 (resp. Policii ČR) chtějí obracet s důvěrou o pomoc.

 

GLOSA DRUHÁ aneb Právo na informace a platy úředníků

Přiznám se, že mým skoro celoživotním odborným koníčkem je právo na informace. Za těch více než dvacet let, co se mu věnuji, je jedním z evergreenů (ne)zveřejňování platů úředníků a politiků. Zatímco u platů politiků, včetně těch komunálních (tedy starostů, místostarostů, radních), panuje už řadu let shoda, že musí být poskytnuty, u úředníků je to „oříšek“.

Někdo si řekne, tak to už snad české soudy za více než dvacet let nějak rozhodly? Co je na tom, pro pět ran do Sbírky zákonů, pořád k řešení?

Klíčový zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je účinný od roku 2000, takže 22 let, nicméně soudní judikáty, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ČR, byly„ jako na houpačce“– jeden čas vítězila ochrana soukromí úředníků, jindy zase více svobodný přístup k informacím. I námětem řady bakalářských a magisterských kvalifikačních prací se toto téma stalo…

 

Zpátky do současnosti

Nutno pochválit, že se „platovému tématu“ rozhodl po letech věnovat i náš moudrý zákonodárce. Víme, právní puristé si postesknou, že zákony mají být maximálně stručné a obecné, nicméně praktici jim přízemně odpoví, že to, co není přímo v zákoně, úředníky z veřejné správy zase tolik nepálí. Nadto, je-li judikatura nejednotná, pardon v neustálém vývoji.

Nahlédněme do malostranských paláců. Vypadá to, že Senát patrně zakotví v českém informačním zákoně jasnou povinnost poskytování informací o výši platů a odměn vysokých státních úředníků. Pro vyšší informační komplexnost dodejme, že schválení vládní novely zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nyní doporučil plénu horní komory vlivný garanční Ústavně-právní výbor.

Mám trochu problém s tím, že novela se kompromisně týká pouze platů a odměn vysokých úředníků a ne všech. U úředních osob by měl, dle mého názoru, více převážit fakt, že byly a jsou placeny z veřejných peněz. Tedy ostřeji řečeno – z našich daní. Opravdu nechápu, proč by mělo být předmětem letitých sporů, jaký plat bere úředník na úřadu práce nebo katastrálním úřadu?

Námitka, že si pak někdo z publikované výše platu odvodí, jaký má dát úředníkovi úplatek, je zcela absurdní. Korupce a úplatkářství jsou přece zakázány pod přísným trestně-právním postihem! I kdyby bral úředník milion čistého měsíčně, stejně jako kdyby dostával od eráru minimální mzdu. Obdobné hořko-bolné jsou povzdechy, že za pomoci populární „stošestky“ si třeba plat zjišťoval bývalý manžel/ka kvůli výši alimentů. K tomu přece slouží jiné právní nástroje. A pokud si soud či sociální odbor není schopen zjistit aktuální výši příjmů ani u státního úředníka, tak to spíše značí nedostatek někde jinde. A rozhodně to nesmí být relevantní důvod pro omezování ústavou garantované svobody informací.

Naopak vítám, že zákonodárce myslel nejen na platy, ale i na odměny. Jelikož platy jsou ve veřejné správě dány tabulkově, takže s nimi moc čarovat nejde, problém bývá právě s odměnami, zejména těmi mimořádnými. Ostatně dlouhá léta naše správní soudy, které řeší info-kauzy, říkaly, že zveřejnit se má pouze množství a typ práce, kterou úředník vykonal navíc, aby si mimořádnou odměnu zasloužil. Později se začalo soudně rozhodovat směrem k poskytnutí informací i o samotné výši těchto odměn. Nota bene bez její výše to celé moc nedávalo smysl. Nicméně později Ústavní soud ČR doplnil, že žadatel o platovou a odměnovou informaci musí povinnému subjektu dodat i svůj právní zájem, proč vlastně zmíněné informace chce. Skutečnost, že je mj. pomyslným hlídacím psem demokracie a nechce předmětné platové informace jen pro svou kratochvíli anebo ze zvědavosti…

 

Závěr

Mám za to, že platy a odměny úředníků a úřednic naší veřejné správy by měly být poskytnutelné. Právo na informace zde, podle mého názoru, převládá nad ochranou soukromí. Pokud se to někomu nelíbí, může jít přece pracovat do soukromého sektoru. Každá práce má svá pozitiva a méně příjemné stránky.

A propos, jak mi říkal nedávno jeden bývalý student, dnes právník ve veřejné správě: „Já jsem spíše pro neposkytování informací, aby se nám veřejnost nesmála, jak málo tam bereme, například v porovnání se soudci a státními zástupci.“

 

GLOSA TŘETÍ aneb Kdy má začínat vyučování?

Jelikož obdobně jako dnešní ministr školství Vladimír Balaš se celoživotně věnuji právu a vzdělávání, rozhodl jsem se též zamyslet nad aktuální otázkou: „Od kdy by vlastně mělo začínat vyučování na základní a střední škole?“ Otázka, která nyní hýbe nejen žákovskou, ale především rodičovskou i prarodičovskou veřejností.

Na rovinu – diskuse o tom, že by se měl začátek výuky posunout na devátou hodinu, není žádná novinka. Když autor tohoto článku před více než patnácti lety vedl právní poradnu na tehdy populárním webu Česká škola (věnujícím se – jak název napovídá – zejména základním a středním školám), bylo to již tehdy jedno z oblíbených debatních témat.

Právní úprava je zde od roku 2005 stejná. Klíčová je tady vyhláška MŠMT č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky. Podle zmíněného a stále účinného ministerského podzákonného předpisu platí, že vyučování začíná zpravidla (!) v osm hodin. Současně autoritativně platí, že nesmí začínat dříve než v sedm hodin.

Pozornější čtenář, i neprávník, si jistě povšiml, že i nyní může škola začínat jindy než v osm hodin. Jinými slovy – vyučování by mělo začínat v osm hodin, nicméně i v současné době může začínat později i dříve. A samozřejmě se tak již dávno děje, nejčastěji kvůli provozním potřebám škol. Své zde dělají logicky různé dělené hodiny (např. jazyků), ale někteří ředitelé škol zohledňují i třeba složitější dopravní dostupnost, především na venkově. Tudíž i nyní některé školy začínají např. o půl deváté či ve tři čtvrtě na devět, a není to žádný právní problém.

Takže aktuální ministerská aktivita je trochu „vlamováním se“ do pootevřených dveří.

Ale opusťme svět platných a účinných vyhlášek a paragrafů a zamysleme se nad jádrem věci – tedy nad tím, zda je posunutí začátku vyučování na devátou či dokonce půl desátou skutečně takovým pozitivem, jak se nám snaží tvrdit leckteří politici, učitelé anebo dokonce samotní žáci a žákyně. Často a správně se hovoří o tom, že škola by měla připravovat žáky a žákyně na budoucí život. Pro drtivou většinu z nich bude život spojený s prací. Skutečných rentiérů, kteří budou žít z dědictví či jiného nepracovního příjmu, bude opravdové minimum. A majorita budoucích zaměstnanců, ale i OSVČ, bude muset do práce vstávat brzy, jelikož jejich zaměstnání či podnikání bude začínat ještě dříve než v osm hodin.

Jak známo, řada puberťáků sní o dráze tzv. influencera, který odpoledne jednou za tři dny něco nahraje na „Instáč nebo Tik Tok“ a bude z toho královsky živ. Avšak pravděpodobnost, že se bude dnešní kluk nebo holka dlouhodoběji živit jako youtuber je homeopatická ve srovnání s možností, že bude pracovat například v montovně. Na tom nic nezměnila ani opakovaná předvolební hesla „Udělejme z montovny mozkovnu“. Česko je pořád jednou z nejvíce průmyslových zemí Evropy. A v továrnách se stále začíná pracovat často i v šest hodin ráno. Takže mladý člověk rozmazlený tím, že minimálně třináct let (ale zhusta spíše mnohem více roků)  vstával „na pána“ na devátou či desátou hodinu, asi není úplně dobře připraven na svůj budoucí profesní život.

Navíc -náctiletý, který ví, že si bude moci druhý den déle pospat, je náchylnější k tomu, že bude mj. do noci „pařit na počítači“. A nejen, že se pak nevyspí, ale navíc zatíží rodinný rozpočet zvýšenými výdaji za elektřinu. A energiemi musíme nyní velice šetřit, nejen z důvodů ekonomických, ale i z důvodů geopolitických. V nadsázce konstatováno: Balašův návrh vlastně nepřímo hraje do karet Kremlu.

 

Závěr

Na závěr třetí glosy stručně z jiného soudku. Jestliže jsme u těch návrhů jak zlepšit české školství, dovolil bych si otevřít vrata ke společenské debatě o tom, zda by chlapci měli nadále nastupovat do první třídy ve stejném věku – zpravidla šest let – jako dívky. Je dlouhodobě známo, že ženy vyspívají rychleji než muži.

Na první pohled stejný věk pro nástup do školy je ve svých důsledcích diskriminační. Leckteří chlapci pak trpí komplexem méněcennosti, jelikož stejně staré holky jsou rozumově i volně od přírody (či Boha, nehodící se škrtněte) o pěkný kus dále.

Co raději zaměřit diskusi tímto směrem, než žákům populisticky slibovat delší válení v postýlkách?

 

JUDr. Petr Kolman Ph.D., autor působí jako právní pedagog a publicista
Foto: canva.com

 


[1] Zdroj: https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/policista-tisnova-linka-hlidky-domaci-nasili-deti-drogy-ridici.A220728_142055_xman-rozhovory_klen?zdroj=nejnovejsi

Go to TOP