Dostal jsem nádhernou nabídku. Takovou, na jakou jsem si – ani jako advokát, ani jako soudce – netroufal vůbec pomyslet… Mohu psát bez jakéhokoli omezení, pokud jde o téma. Jenom by se to mělo trochu „točit“ okolo práva. Žádné příkazy klienta, žádný soudní spis mi nebudou vytyčovat mantinely. Úžasné! Je mi jasné, že tento druh psaní mi byl vyhrazen z prostého důvodu – advokát i soudce jsem totiž toliko emeritní, lépe řečeno takový „dědek na penzi“. Leč nešť! Proč se do psaní nepustit s vervou takříkajíc mladistvou a zkusit ignorovat čas, jenž se mi bohapustě vysmívá, že stejně brzy všechno zapomenu.

Píšu v Alsasku a do budoucna se to asi povětšinou nezmění. Tož vždy jsem považoval komparatistiku za jedinou pořádnou právní vědu. Takže velice volný rámec mám pro ještě volnější seriál lehce vytvořen – právo mezi Čechami, Moravou a Grand Est. „Velký východ“ je nedávno klopotně poskládaný francouzský region. Spousty obcí proti jeho uzákonění protestovalo. Marně. Celá Francie by však pro srovnávání s naší krásnou zemí byla přece jenom příliš veliká. Champagne – Ardenne, Lotrinsko a Alsasko je území, se kterým se srovnávat můžeme, ba je dokonce o něco málo menší než naše republika, i když vinic má poněkud více.

Píšu na terase našeho domku v alsaské vesničce, přede mnou se prostírají vinice orámované pohořím Vogézy. Kousek ode mne se na sluníčku povaluje kocour, francouzský kocour, a proto mu se ženou říkáme Matou. Na naši zahradu přišel před necelými třemi roky. Ochočil si nás. Dostává vybranou stravu a v zimě obývá boudičku na terase uvnitř vyloženou kdysi růžovou dečkou. Přemýšlím o kocouřím světě. Neuměl bych v něm asi žít. Nemyslet na budoucnost, nezabezpečovat se, nekontrolovat prostředky, které pro zítřek, pozítří mám a které nemám. Kocour přišel a lehl si pod tamaryšek. Nic neříkal, jen ležel a krásně se díval. A je zajištěn z hlediska potravy, na zimu má střechu nad hlavou. Přesto, nebo snad právě proto, čas od času zmizí a vrátí se třeba po týdnu. Zatím se však vždycky vrátil. Na druhou stranu nám nedělá starost, když na týden nebo dva odjedeme do Čech. Pokaždé se o sebe sám postará. Někdy je sice trochu pohublejší a nasypané granule pořádá s apetitem jindy nevídaným, ale získané pohodlí civilizace zkrátka dokáže prostřídat životem šelmičky číhající na kořist.

Hmm, řeknete si, ale kde je to právo? Kočku má doma kde kdo. Správně, odpovím s přehledem stáří, právo u kocoura nehledejme. Nepotřebuje ho. Já se bohužel bez něho neobejdu, mozek mne nutí přemýšlet o budoucnosti. Neumím si lehnout pod keř a nechat plynout čas. Neumím se řídit instinkty a lovit ptáky nebo myši. Dumám o tom, jak vyjdu s ostatními lidmi, z nějakého divného důvodu chci vědět, zda budu mít co jíst i za týden, nebo dokonce za dva. Kvůli tomuto způsobu myšlení, kterého je Matou ušetřen, na rozdíl od něho musím věřit. Spoléhám na víru, že když budu dodržovat s ostatními obdobným myšlením obdařenými bytostmi určitá pravidla, moje budoucnost by měla probíhat bez problémů. Věřím, i když mne bez ohledu na víru zítra může přejet auto, stejně jako kocoura. Tady je to právo, vážení, v lidské víře a nikde jinde. V Lotrinsku i ve Slezsku, v Praze i ve Štrasburku.

Chci věřit, že pro začátek mého srovnávání tohle povídání postačí.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: archiv autora a canva.com