Ústavní soud dne 12. července 2022 pod sp. zn. Pl. ÚS 104/20 v plénu rozhodl o zamítnutí návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž dané ustanovení posuzoval zejména ve vztahu k čl. 36 odst. 1, 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Předmětné ustanovení stanoví, že: „Je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle § 107 odst. 1.“

Je zapotřebí uvést, že historicky byla obdobná úprava obsažena již v zákonu 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, kdy zněla: „(1) Navrhovatel je povinen zaplatit zálohu na náklady konkursu až do částky 50 000 Kč, a to i opakovaně; učiní tak na výzvu soudu v určené lhůtě a výši. Účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkursu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen.“

Znění § 108 insolvenčního zákona, jímž se zabýval Ústavní soud je sice součástí insolvenčního zákona od července 2017, nicméně původně bylo v obdobné podobě jako v zákonu o konkursu a vyrovnání součástí insolvenčního zákona již od jeho účinnosti, tedy 1.1.2008, kdy znělo: „(1) Insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. (2) Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.“

Tomu odpovídala také důvodová zpráva:
„Ustanovení § 108 návrhu, o záloze na náklady insolvenčního řízení doznalo (v porovnání se stávající úpravou, jež tento institut též zná – srov. § 5 ZKV) některých změn, které vyplynuly z aplikačních zkušeností. Zaplacení zálohy není již uloženo přímo zákonem, ale bude záviset na úvaze soudu (odstavec 1). S náhradou zaplacené zálohy pak nebude nutné vyčkat rozvrhu, ale bude ji možné uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 4). Výše zálohy se nezměnila (50 000 Kč), nepřebírá se však ustanovení o možnosti soudu žádat o složení zálohy opakovaně. Toto ustanovení se v praxi neosvědčilo. Jeho důsledky byly nejasné (nebylo zřejmé, zda řízení bylo možné zastavit, jestliže navrhovatel sice zaplatil první zálohu na náklady konkursu, leč odmítl zaplatit zálohu „opakovanou“), zhusta se nevyužívalo a v situaci, kdy se dalšími ustanoveními osnovy sleduje výrazné zkrácení doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, není ani věcně opodstatněné. Proto osnova tuto úpravu nepřebírá. Jelikož insolvenční navrhovatel může mít reálný vliv na dalších průběh insolvenčního řízení jen do doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, je povinnost zaplatit zálohu limitována právě tímto okamžikem. Po rozhodnutí o úpadku by záloha sloužící především ke krytí výdajů insolvenčního správce měla být získána od věřitelů postupem podle § 39 odst. 1 osnovy a v případě jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu není postup podle § 108 již věcně podložený.

S insolvenčním zákonem je úzce provázán zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění zákona č. 436/2004 Sb., a to proto, že článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice č. 80/987/EHS stanoví právní domněnku, že stav insolvence zaměstnavatele pro účely ochrany zaměstnanců nastává podáním návrhu na zahájení řízení, v němž se řeší dlužníkův úpadek. Věřitelé – zaměstnanci, kteří takový návrh podali, by proto měli být zproštěni povinnosti zálohu zaplatit. Zejména ti zaměstnanci, kterým zaměstnavatel již po delší dobu nevyplácí mzdu, na zaplacení zálohy nemají prostředky. Zároveň tím bude lépe proveden čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta první Ústavy, jimiž je upraveno právo na soudní ochranu.

Ustanovení § 368 odst. 2 a 380 odst. 2 zbavují povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení též insolvenčního navrhovatele, kterým je v těchto ustanoveních vymezený orgán dozoru nebo dohledu.

Sankcí za nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jako doposud zůstává zastavení řízení o insolvenčním návrhu (§ 108 odst. 3). Nově se však připouští, aby v případě, že řízení zastaveno nebude, insolvenční soud přikročil k vymáhání zálohy (cestou výkonu rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli zaplacení zálohy uložil).“

„Už v tomto kontextu, vzhledem k mnohaleté, respektive desítky let trvající úpravě, která byla upravována víceméně jen drobně, bylo možno očekávat zamítavé rozhodnutí Ústavního soudu. Tím spíše, když s přijetím insolvenčního zákona došlo k odstranění možnosti opakování platby zálohy (byť povahou jde spíše o jistotu než zálohu), čímž byla posílena symbolika tohoto institutu nikoli coby prostředku bránícího v přístupu k spravedlnosti, ale jeho motivační stránka, aby zejména nedocházelo k svévolnému zneužívání institutu věřitelského insolvenčního návrhu. To platí jak ve vztahu k hodnotě majetkových podstat ve velkých konkursech, vůči nimž je záloha opravdu spíše symbolická, a naopak v případě tzv. prázdných konkursů má své opodstatnění v rámci funkce uhrazovací,“ uvedl v komentáři k rozhodnutí ÚS pro Advokátní deník JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., místopředseda Krajského soudu v Praze pro úsek insolvenční a civilní prvoinstanční.

„Co lze označit za zajímavé je, že Ústavní soud se sice zabýval otázkou přípustnosti rozdílného zacházení mezi jednotlivými subjekty (záloha ve výši 50 000 Kč v případě právnických osob podnikatelů oproti 10 000 Kč v případě nepodnikatelů), ale nikoli již otázkou, proč byly zákonodárcem zvoleny právě tyto limity, ať již na základě statistických údajů, kvalifikovaného odhadu či prostě jen volnou úvahou. Nicméně je zřejmé, že dané ustanovení není (a ani nemůže) být objektivně schopné zabránit zneužití institutu insolvenčních návrhů, ale výše uvedenými prvky k tomu výraznou měrou přispívá. Rozhodnutí Ústavního soudu (nebylo uvedeno žádné separátní votum, přestože jde o rozhodnutí Pléna Ústavního soudu) lze tedy bez dalšího hodnotit jako veskrze racionální a praktické a vzhledem k výše uvedenému rovněž jako nikoli překvapivé,“ dodal JUDr. Grygar.

A jak vidí rozhodnutí ÚS z praktického pohledu advokát, člen představenstva ČAK a Právník roku 2017 v kategorii insolvenčního práva JUDr. Michal Žižlavský?

„Podle mě se podstata problému nejlépe ilustruje na konkrétní kauze. Nejvyšší soud použil pro svůj návrh na zrušení příslušného paragrafu insolvenčního zákona jako nosič případ košické firmy Orfoa. Ta podala v roce 2020 insolvenční návrh na jinou společnost s názvem Centrum služeb Chrudim, což byla malá firmička. Podle účetní závěrky za rok 2020 měla aktiva ve výši 232 tisíc korun, z toho 8 tisíc korun v penězích a zbytek v pohledávkách. Její hospodaření ten rok skončilo se ztrátou 211 tisíc korun. Podařilo se jí ale nashromáždit dluhy vůči věřitelům ve výši 7 milionů 405 tisíc korun. Co s tím? 

Košická firma Orfoa, které se zastal Nejvyšší soud, tvrdila, že je jedním z věřitelů zmíněné společnosti Centrum služeb Chrudim. Podala na ni insolvenční návrh, a složila zálohu 50 tisíc korun. Podle toho, co o věci víme, soud její návrh zřejmě odmítl z formálních důvodů. Orfoa se nedala a podala nový návrh. Nesložila už ale zálohu dalších 50 tisíc. Chtěla, aby soud použil ty peníze, které už jednou zaplatila. To ale není podle platné úpravy možné, takže soud její návrh znovu odmítl. To je těžiště celého smutného příběhu firmy Orfoa, a podle mě také jeho jediné úzké hrdlo. Přívětivější úprava nakládání s prostředky na účtu soudu by asi neškodila. To se ovšem těžko dá řešit nálezem Ústavního soudu. 

Povinná záloha na náklady insolvenčního řízení byla zavedena takzvanou antišikanózní novelou insolvenčního zákona. Předtím soud sice zálohu uložit mohl, ale nemusel. Návrat zpět do minulosti, kdy bylo ještě možné zvažovat individuálně uložení každé jednotlivé zálohy, nepovažuji za rozumný z praktického pohledu. Soudci tehdy, pokud mi paměť slouží, postupovali více méně paušálně. Novela to zautomatizovala a oni se mohou věnovat důležitějším věcem než zálohám. Úplné zrušení záloh má samozřejmě své fanoušky i odpůrce. Pravdou ovšem je, že počet šikanózních insolvenčních návrhů se po zmíněné novele snížil, na což ostatně poukazuje i Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu. 

Když to shrnu, na první pohled to nevypadá tak, že by šlo zrovna v případě firmy Orfoa o insolvenční šikanu. Možná skutečně právě tato společnost už raději hodila ručník do ringu, než by měla “na cestě” další peníze. Ale měla to opravdu levnější, když se teď léta soudí?  Nebylo by lepší, kdyby si hned na začátku najala na podání insolvenčního návrhu specializovaného advokáta? Je sympatické, že se Nejvyšší soud zastal firmy Orfoa. Současně ale považuji vydaný nález za správný v mezích toho, co může Ústavní soud řešit.“  

Plné znění nálezu lze najít zde: Pl._US_104_20_na_web.pdf (usoud.cz)

Redakce AD
Foto: ČAK; canva.com