III. senát Ústavního soudu ve svém nálezu zveřejněném 12. července 2022 vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že vyrozuměním ze dne 29. 6. 2021, jímž Nejvyšší soud odmítl jednat a rozhodnout o dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud zaujal při posuzování dovolání stěžovatele příliš restriktivní přístup, v jehož důsledku došlo k odepření soudní ochrany způsobem. Odmítl-li se totiž zabývat dovoláním kvůli tomu, že advokát obsahově jasné dovolání stěžovatele zaslal z datové schránky advokátní kanceláře (právnické osoby) bez elektronického podpisu, a nevyzval přitom advokáta k odstranění vad podání, přičemž v předchozím řízení byl tento postup soudy akceptován, odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 32.

Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a Nejvyššímu soudu zakázal pokračovat v tomto jiném zásahu [§ 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona]. To konkrétně znamená, že Nejvyšší soud je povinen – pokud má i nadále za to, že dovolání nebylo podáno řádně – vyzvat zástupce stěžovatele k odstranění vad dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020, a poté o něm rozhodnout.

Právní věty:

1. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nastane rovněž tehdy, jsou-li splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, avšak soud k projednání tohoto návrhu nepřistoupí. Účelem podmínek řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a respektování právní jistoty, nikoliv omezení přístupu jednotlivce k soudu způsobem, že by uvedené právo bylo zasaženo ve své podstatě. Obecné soudy se proto musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné „pružnosti“, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.

2. Obecné soudy nejsou povinny přijímat podání advokátů bez příslušného elektronického podpisu z datových schránek „jejich“ advokátních kanceláří. Pokud však Nejvyšší soud v konkrétním případě nemohl mít pochybnosti o výkladu obsahu podání stěžovatele (dovolání), přičemž stěžovatel byl na základě podaného dovolání vyzván k zaplacení soudního poplatku, který následně řádně uhradil a Nejvyšší soud se stěžovatelem opakovaně komunikoval a sděloval mu, které senáty budou jeho věc rozhodovat, je zřejmé, že oprávněně očekával, že jeho dovolání bylo podáno řádným způsobem a bude o něm rozhodováno. Postup Nejvyššího soudu, který po více než jednom roce stěžovateli sdělil, že se jeho dovoláním vůbec nebude zabývat s ohledem na způsob jeho doručení, proto nelze označit jinak nežli jako zcela nepředvídatelný a porušující právo na soudní ochranu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2373/21 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: AD, autor Igor Zehl