Následující příspěvek shrnuje současné nedostatky v úpravě postavení a pomoci obětem sexuálních trestných činů a poskytuje návrhy na zavedení institutů, pomocí kterých by bylo možné tyto mezery v budoucnu řešit.

Statistiky mluví jasně, když říkají, že obětí sexuál­ně motivovaných deliktů se denně stanou tisíce lidí po celém světě. Např. report Fundamental Rights Agency z roku 2014 uvádí, že 74 % žen žijících na území Evropské unie, které zároveň vykonávají kvalifikovanou práci, zažilo sexuální obtěžování, a dále, že každá dvacátá respondentka z celkového počtu 42 tisíc dotázaných žen uvedla, že byla znásilněna.[1]

Oběť sexuálního deliktu je zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu ust. § 2 odst. 4 písm. d) zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o obětech trestných činů“).

Jako taková je logicky zvýšenou mírou ohrožena tím, že bude sekundárně viktimizována, a to např. samotným pachatelem, chováním orgánů činných v trestním řízení, znalci, nebo i svým okolím.

Tento příspěvek si však neklade za cíl rozbor jednotlivých možností vzniku sekundární viktimizace, avšak má za cíl podat návrhy, kudy by se ochrana obětí sexuálních deliktů před sekundární viktimizací mohla do budoucna ubírat, neboť současná úprava, která jistě není hodna pouze kritiky, stále skýtá prostor pro zlepšení.

Primárním problémem je dle mého názoru skutečnost, že oběť často neví, jak postupovat po prožití své primární viktimizace. V současné době dle mého názoru absentuje úprava postupu oběti po prožitém trestném činu, když není zřejmé, zda se má oběť nejprve vydat k lékaři, aby zde mohly být zajištěny stopy z těla oběti, či zda má čin nejprve ohlásit orgánům činným v trestním řízení. Lehce pak dochází k nepříjemné situaci, kdy se oběť, která čin šla nejprve nahlásit na policii, setká ze strany policisty s nařčením z toho, že tím, že nešla nejprve na vyšetření k lékaři, způsobuje znehodnocování biologických stop, nebo naopak, oběť, která se nejprve rozhodla podstoupit lékařské vyšetření, se může setkat s odmítavým postojem zdravotnického personálu, který nechce stopy zajistit, neboť ještě nebylo podáno trestní oznámení. Bylo by tak vhodné se do budoucna zaměřit na úpravu postupu oběti po prožité viktimizaci a dále na upravení metodiky pro profese, které se s obětí bezprostředně po činu setkávají, tedy v tomto případě především pro policisty a lékaře.

Částečné řešení tohoto problému spatřuji v zavedení tzv. Rape Kit (volně přeloženo jako souprava pro znásilněné). Tento nástroj vznikl v 70. letech v USA a v současnosti jsou v zahraničí již tyto Rape Kity běžně používány.[2] Rape Kit obsahuje nástroje, pomocí kterých je možné odebrat a následně v Rape Kitu uchovat vzorky DNA, např. z těla či oblečení oběti. Vzorky odebírají trénovaní profesionálové, jejich odebírání je bezplatné a jejich uchování není podmíněno podáním trestního oznámení. Jestliže specialista, který vzorky DNA odebírá, pořídí také fotografie oběti po činu, je také tyto možné v Rape Kitu uchovat.[3] Využití Rape Kitu by tedy oběti umožnilo rozmyslet si, zda chce čin ohlašovat, a to bez rizika znehodnocení či úplné ztráty důkazů vinou rychlého zániku stop. Nadto by jejich zavedení řešilo problém oběti, kterým bezprostředně po prožitém činu je právě výše zmíněná otázka, jak má oběť postupovat po prožité primární viktimizaci.

Dle mého názoru by bylo vhodné tyto Rape Kity umístit do speciálních center pomoci obětem, jež by měla být zřízena minimálně v každém krajském městě a měla by fungovat v nepřetržitém provozu, aby oběť služby tohoto centra mohla kdykoliv vyhledat, tedy ideálně bezprostředně po činu, a předešlo se tak ztrátě důkazů podstatných pro trestní řízení. Tímto by se též snížilo riziko toho, že oběť po činu nebude vědět, zda jít nejdříve čin ohlásit na policii, či zda nejprve podstoupit lékařské vyšetření, což může vést např. ke znehodnocení stop, či v krajním případě až k rozhodnutí oběti čin neohlásit a k následnému zvyšování latence kriminality. Tímto by také byla výrazně posílena prevence rizika vzniku sekundární viktimizace obětí sexuálních deliktů, neboť oběť by takto měla vždy zajištěno bezpečné místo, kam by se po prožití primární viktimizace mohla obrátit.

Podporu zavedení takovýchto krizových center vyjádřila i Organizace spojených národů, která je toho názoru, že oběť sexuálního deliktu potřebuje okamžitý přístup ke službám, jakými jsou např. služby zajišťující potrat, vyšetření na sexuálně přenosné choroby, nouzová antikoncepce apod. OSN pak doporučuje státům, aby jejich legislativa obsahovala právě zajištění této specializované okamžité pomoci obětem. Momentálně tato specializovaná centra již v různých obdobách existují, a to např. na mnoha místech Spojených států amerických, Německa a Indie.[4]

OSN dále spatřuje možnost zlepšení v zavedení bezplatné právní pomoci pro oběti. Tato pomoc je zamýšlena jako pomoc v průběhu celého trestního řízení, a to včetně zastupování oběti v průběhu hlavního líčení.[5] Tuto pomoc již nyní lze zajistit i u nás, a to především na základě ust. § 51a odst. 2 tr. řádu, který zakotvuje bezplatnou právní pomoc zmocněncem i obětem sexuálních deliktů. Další z možností jsou neziskové organizace zaměřující se na pomoc obětem trestných činů, které svou činností přispívají k prosazování účinnějších metod řešení situace, ve které se oběť po prožité primární viktimizaci nachází.[6] V neposlední řadě patří mezi jejich zásluhy i stále se zvyšující zájem odborné veřejnosti o téma obětí trestných činů, který je pro zavádění nových metod prevence sekundární viktimizace obětí sexuál­ních deliktů také velmi důležitý.[7]

Další z možností bezplatné právní pomoci, kterou mohou v České republice nyní oběti trestných činů využít, nabízí svým prostřednictvím i registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, tedy subjektů, které nabízejí prostřednictvím tohoto registru své služby, a to v částečném rozsahu bezplatně. Za hlavní nevýhodu tohoto registru však považuji skutečnost, že tyto subjekty jsou koncentrovány ve větších městech, což vede k horší dostupnosti jejich služeb pro oběti nacházející se v menších městech či obcích, avšak jde o očekávatelnou reakci na vyšší poptávku spojenou s vyšší koncentrací osob ve větších městech.

Pokud by došlo k zavedení krizových center na pomoc obětem, jak bylo nastíněno výše, je jednou z možných služeb, kterou by tato centra mohla nabízet, právě i bezplatná právní pomoc dobrovolníků z řad profesionálů tak, jak již dnes běžně funguje v rámci neziskových organizací. Tímto by došlo ke koncentraci základních prostředků pomoci obětem, které by na jednom místě mohly jednak nechat zajistit a uchovat stopy trestného činu a jednak by se jim mohlo dostat i profesionální pomoci (která by však na rozdíl od Rape Kitu nemusela být dostupná ve 24hodinovém provozu). Aby však tento návrh mohl dosáhnout maximální míry efektivity, musíme předpokládat zavedení těchto center nejen v každém krajském městě, jak bylo navrhováno výše, avšak i v menších okresních městech, aby pak byla pomoc dostupná i obětem, které nemají dobrou možnost dopravy do nejbližšího krajského města.

Dalším prostředkem, jejž OSN (konkrétně organizace UN Women, která se zabývá rovností pohlaví a podporou žen) považuje za efektivní a jehož zavedení v České republice by mohlo přispět k účinnější ochraně obětí sexuálních deliktů před sekundární viktimizací, je okamžitá dostupnost složek policie, které by byly specializované na práci s oběťmi sexuálních deliktů. Touto okamžitou dostupností je myšlena jejich dostupnost bez upřednostňování ochrany jiných práv souvisejících se spáchaným trestným činem, např. s možnou ochranou majetku. Organizace UN Women dále státům doporučuje, aby se v co největší míře snažily eliminovat jednání orgánů činných v trestním řízení, při kterém dochází k vinění oběti za spáchaný trestný čin. Dále navrhuje také zrovnoprávnění oběti s obžalovaným v trestním řízení. Tento krok mi však přijde obtížně proveditelný a postavení oběti jako poškozeného mi připadá dostačující. Naopak za nevhodný prostředek považuje organizace umožnění mediace mezi pachatelem a obětí v případech obětí sexuálních deliktů. S tímto se zcela ztotožňuji, neboť v tomto případě je dle mého názoru příliš vysoké riziko sekundární viktimizace oběti v důsledku přímého kontaktu s pachatelem.[8] Tato doporučení OSN jsou však dle mého názoru veskrze střídmá a adekvátní, způsobilá přispět ke zmírnění rizika sekundární viktimizace obětí sexuálních deliktů.

V budoucnu lze také uvažovat o přijetí zákonů v zahraničí nazývaných jako tzv. rape shield laws (volně přeloženo jako záštitné zákony pro znásilněné), které přijaly např. Spojené státy americké nebo Kanada. Tyto zákony slouží k ochraně oběti před poškozováním jejího dobrého jména a obsahují mimo jiné i podmínky, za kterých lze probírat sexuální život a historii oběti v trestním řízení. Projasňování sexuální historie oběti v řízení před soudem je tak dle těchto zákonů umožněno pouze v případě, že ke spáchání trestného činu došlo v rámci sexuálního vztahu pachatele a oběti, jedná se o informace o těhotenství nebo pohlavních chorobách oběti, informace o původci semene zajištěného na oběti, nebo pokud s tím oběť souhlasí, nebo pokud tyto informace významně snižují důvěryhodnost oběti. Jsem toho názoru, že tento okruh je natolik široký, že přijetí těchto zákonů by nevedlo ke zkrácení práva obžalovaného na obhajobu před soudem, avšak významně by přispěly k ochraně obětí sexuálních deliktů před zbytečnou sekundární viktimizací skrze dlouhé probírání její sexuální historie, která leckdy se spáchaným trestným činem vůbec nesouvisí. V České republice tuto ochranu nyní parciálně poskytují např. ust. § 8a, 8b, 8c, 8d tr. řádu, nebo ust. § 16 zákona o obětech trestných činů.[9]

Prostor pro zlepšení vidím také v otázce přípravy policistů pro práci s oběťmi trestných činů. Současná tzv. základní odborná příprava policisty trvá šest měsíců, u vysokoškolsky vzdělaných policistů je dokonce zkrácena na pouhé tři měsíce.[10] Dle výzkumu Martinkové[11] však respondenti s prací policie spokojení nebyli, přičemž uvedli, že policisté projevovali nezájem či se k obětem chovali necitlivě. Toto ve výzkumu uvedla více než polovina obětí sexuálních deliktů a více než třetina obětí fyzického napadení. Z uvedeného tedy vyplývá, že současná příprava policistů na práci s oběťmi je nedostatečná, zlepšení by dle mého mohla přinést povinná průběžná školení policistů v oblasti viktimologie a psychologie. Pro práci s oběťmi by také měli být vybíráni jednotlivci se zájmem o práci s oběťmi a také s určitými osobními předpoklady, jakými jsou dle mého názoru především zvýšená schopnost empatie a schopnost citlivého způsobu vyjadřování. Tímto selektivním výběrem policistů specializovaných na práci s oběťmi trestných činů lze také přispět ke snižování rizika sekundární viktimizace obětí, ačkoliv si uvědomuji existující riziko, že by tento výběr mohl vést k určitým personálním komplikacím především na policejních služebnách v menších městech.

Závěr

Předložený příspěvek tak shrnoval možnosti, ke kterým lze směřovat ve snaze o efektivnější ochranu obětí sexuálních deliktů před sekundární vitkimizací, neboť ta je stále mimo jiné palčivým problémem současného trestního řízení, a to ve všech jeho fázích. Snižování míry sekundární viktimizace obětí sexuálních deliktů by mělo do budoucna jistě vliv na ochotu obětí sexuálních deliktů trestné činy ohlašovat orgánům činným v trestním řízení, což by výrazně přispělo ke snižování míry latence kriminality a v konečném důsledku také k účinnější ochraně společnosti před pachateli těchto trestných činů.

 

JUDr. Kristýna Valešová působí jako asistentka soudce Městského soudu v Praze.

---

[1] European Union Agency For Fundamental Rights: Fundamental rights: challenges and achievments in 2014, Publications Office of the European Union, Luxembourg 2015, str. 155-156.

[2] J. Ravitz: The story behind the first rape kit, Cable News Network [online], © 2021 [cit. 17. 1. 2022]. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2015/11/20/health/rape-kit-history/index.html.

[3] Rape, Abuse & Incest National Network: What Is a Sexual Assault Forensic Exam? RAINN [online], © 2021 [cit. 17. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.rainn.org/articles/rape-kit.

[4] Division For The Advancment Of Women: Handbook for Legislation on Violence against Women, United Nations, New York 2010, str. 32.

[5] Tamtéž, str. 39.

[6] M. Scheinost a kol.: Kriminalita očima kriminologů, IKSP, Praha 2010, str. 101-102.

[7] K. Jaishankar: What Is Victimology? International Journal of Crime Justice Sciences č. 1/2008, str. 1-7.

[8] Un Women: Handbook For National Action Plans on Violence Against Women, United Nations, New York 2012, str. 52-55.

[9] L. Čírtková: Viktimologie pro forenzní praxi, 1. vydání, Portál, Praha 2014, str. 65.

[10] Persefona, o. s.: Stop znásilnění. Analýza stavu pomoci obětem znásilnění v České republice, 76 stran. Dostupné online: http://www.persefona.cz/source/pdf/analyza_Stop_znasilneni.pdf.

[11] M. Martinková: Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty: výsledky viktimologického výzkumu, 1. vydání, IKSP, Praha 2014, str. 59.