Ústavní soud zveřejnil dne 24. května 2022 svůj nález sp. zn. 2127/21, podle něhož platí, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají.

Stěžovatel M. S. se žalobou podle části V zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 nahrazení zamítavého nálezu finančního arbitra ze dne 29. 3. 2019, a to tak, že obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) je povinna zaplatit stěžovateli 52 189 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel měl za to, že bezdůvodné obohacení mělo na straně vedlejší účastnice vzniknout přijetím plnění od stěžovatele na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění Comfort Plus ze dne 11. 11. 2009. Obvodní soud i přes konstatování neplatnosti smlouvy žalobu zamítl, a to z důvodu promlčení uplatněného práva.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Podle městského soudu obvodní soud správně pokládal žalobou uplatněný nárok za soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklých ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – plateb pojistného. Správně pak posuzoval běh subjektivních promlčecích lhůt u každého ze stěžovatelem uplatněných dílčích nároků a správně též rozhodl, že pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty je vždy rozhodný den, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že na jeho úkor došlo k získání tvrzeného bezdůvodného obohacení a že obohacení získala vedlejší účastnice. Dále městský soud shrnul, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty rozhodující subjektivní okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, podle níž bylo plněno, je neplatná.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dále Nejvyšší soud podtrhl, že stěžovatelova kritika závěrů krajského soudu a obvodního soudu o tom, kdy nabyl vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a obohacené osobě, představuje polemiku se skutkovými úsudky, jimiž je však dovolací soud vázán.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že se obecné soudy v kontextu specifických okolností dostatečně nezabývaly počátkem běhu subjektivní promlčecí doby a nezjišťovaly jeho vědomost o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Podle stěžovatele soudy pouze schematicky použily judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by se konkrétně vypořádaly s jeho námitkami a řádně a srozumitelně odůvodnily propojení skutkových zjištění se svým právním názorem a použitou judikaturou. Dále je stěžovatel přesvědčen, že soudy neústavně posoudily námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí, neboť ta je podle něj výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a po seznámení se s podanými vyjádřeními, replikou stěžovatele, vyžádaným spisem obvodního soudu a dalšími podáními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že ačkoliv neshledal neústavním posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, dopustily se obecné soudy v důsledku formalistického přístupu ústavní úrovně dosahujícího nedostatečného zjištění skutkového stavu (resp. opomenutí zjištění rozhodné skutkové okolnosti ),  pročež i extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, čímž v individuálních okolnostech věci zatížily své rozhodnutí částečnou nepřezkoumatelností.

…

Ústavní soud v nálezu uvedl, že „je-li ve smyslu v napadených rozhodnutích odkazované judikatury Nejvyššího soudu pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (viz bod 20 odůvodnění rozsudku městského soudu), nemůže to v posuzované věci znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Ačkoli, jak uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud, je posouzení okamžiku skutečné vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení spojeno i s úvahami o právní kvalifikaci daných skutkových okolností, nemůže to znamenat, že pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení svědčí toliko uzavření smlouvy a uskutečnění následné platby pojistného. Ty jsou totiž samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Koneckonců nelze pominout, že kdyby stěžovatel věděl o tom, že se vedlejší účastnice na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, smlouvu by buď ani neuzavřel, nebo by od ní ihned odstoupil, anebo by pojistné dobrovolně neplatil (a vedlejší účastnici bezdůvodně neobohacoval). Případně by podnikl jiné kroky proti pokračování v bezdůvodném obohacování vedlejší účastnice.

Tvrdit, že uzavření smlouvy a následné platby pojistného jsou konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (na rozdíl od doby objektivní), je protimluv. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Při soudy uplatněném výkladu § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž jde o znalost takových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, jde o dovození hypotetické. V takovém případě spadají počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby vjedno. Jestliže je ale z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v soudy dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je soudy učiněný opačný úsudek svévolný“.

…

Jak dále stojí v nálezu, Ústavnímu soudu neunikla podstata hlavní teze příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Sama skutečnost, že subjektivní – svou povahou niternou skutkovou okolnost, nelze vždy s jistotou prokázat, však nemůže znamenat „mechanický“ příklon k tezím dřívějších rozhodnutí. V kontextu posuzované věci to totiž ústí v závěr, že „subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná“ (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) je ve skutečnosti objektivní skutečností. Nemá však jít o subjektivní okamžik v tom smyslu, že se týká určitého subjektu, ale proto, že jde o subjektivní (vnitřní) vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně, nikoli hypoteticky usoudit. Objektivní skutečnosti mohou sloužit jako indicie při zjišťování individuálních okolností případu, ale nemohou jimi být bez důsledné snahy o jejich objasnění nahrazeny. Jelikož obvodní soud ani městský soud tuto konkrétní okolnost blíže nezjišťovaly, je nepřípadné konstatování Nejvyššího soudu na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení, podle něhož stěžovatelova „kritika závěrů soudů nižších stupňů o tom, kdy žalobce nabyl vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a obohacené osoby, představuje polemiku se skutkovými úsudky, jimiž je však dovolací soud ze zákona vázán […]“

…

Právní věta:

I. Je-li část stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nahrazena poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, musejí obecné soudy v případě příslušných relevantních námitek účastníků řízení také adekvátně odůvodnit, proč se v dané věci ztotožnily s rozhodnutími v údajně obdobných věcech, na něž v rozhodované věci toliko odkázaly, a proč není nutné prokazovat účastníkem tvrzenou skutkovou okolnost.

II. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D.) vyhověl ústavní stížnosti navrhovatele M. S. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Úkolem městského soudu, vázaného vysloveným právním názorem Ústavního soudu, nyní bude opětovně ve věci rozhodnout.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com