O kumulaci nároků na náhradu škody a konkurenci právních norem
Cílem následujícího příspěvku je analyzovat otázku kumulace (konkurence) nároků na náhradu škody a navrhnout její řešení. Nejdříve rozebírám zahraniční přístupy (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Anglie a Wales, Francie), potom analyzuji podrobněji českou právní úpravu v občanském zákoníku i českou odbornou literaturu a přicházím s vlastním návrhem na řešení tohoto problému v českém právu.*
1. Úvod
Podstata problému a účel článku
Nezřídka se stane, že konkrétní skutkový stav naplňuje znaky ne jedné, ale několika skutkových podstat odpovědnosti za škodu. Např. poškození pronajatého automobilu nájemcem může znamenat jak porušení smlouvy, tak i porušení vlastnického práva protiprávním jednáním. Způsobí-li taxikář porušením dopravních předpisů nehodu s následky poškození zdraví svého klienta, může být nárok ve smyslu soudem vynutitelného oprávnění na náhradu škody odůvodněn porušením vedlejších povinností ze smlouvy o dílo, a tedy kvalifikován jako nárok ze smlouvy, ale současně může být posouzen jako nárok z deliktní odpovědnosti, neboť taxikář porušil svoji zákonnou povinnost, a zasáhl tak do absolutního práva svého klienta.
Jak ještě uvidíme, přístupy k tomuto problému se v jednotlivých právních řádech liší. Ač jsou totiž absolutní právo či právní statek poškozeny v důsledku porušení smluvní povinnosti, lze dovozovat i deliktní odpovědnost.[1] Někde se vychází z toho, že smluvněprávní úprava je k úpravě deliktní ve vztahu speciality, v jiných právních řádech zase platí opak. Ve většině právních řádů lze žalobní nárok kvalifikovat oběma způsoby, samozřejmě s tím výsledkem, že náhrady téže újmy lze dosáhnout pouze jednou. Uvádí se, že smluvní a deliktní nároky existují na sobě nezávisle, a převážná většina nauky označuje tento jev jako konkurenci nároků (concurrence of actions či Anspruchskonkurrenz),[2] anebo existuje v dané situaci pouze jediný nárok, který lze odůvodnit jak z hlediska deliktněprávního, tak smluvněprávního. Koziol[3] v takovém případě mluví o konkurenci právních základů nároku (Anspruchsnormenkonkurrenz).
Při posuzování tohoto problému, který Melzer[4] nazývá kumulací, jsme v některých jurisdikcích svědky pozoruhodného vývoje. Jak ještě uvidíme, francouzské právo vyvinulo doktrínu (zásadu) non-cumul, jež znamená povinnost uplatňovat nárok na náhradu škody v režimu smluvní odpovědnosti a zákaz vymáhání tohoto nároku podle režimu deliktní odpovědnosti za škodu. Podle Zimmermanna[5] je dosud existující deliktněprávní úprava v Code civil[6] v obecné klauzuli tak široká, že by bylo možné každé zaviněné porušení smlouvy kvalifikovat jako protiprávní jednání (delikt). Pak by došlo de facto k vyloučení odpovědnosti za škodu ze smlouvy. Proto má přednost (avšak jen ohledně nároků mezi smluvními stranami)[7] smluvněprávní úprava jako lex specialis ve smyslu non-cumul des responsabilités (viz blíže II.5). V Německu naopak lze zaznamenat příklon ke kvalifikaci skutkových základů nároku na náhradu škody jako smluvněprávních, a tak se připouští možnost uplatňovat současně (paralelně) deliktní nárok na náhradu škody a nárok smluvněprávní (viz II.2).
Problematika konkurence, resp. kumulace není až na výjimky[8] v národních právních řádech výslovně upravena. K jejímu řešení musí přispět judikatura a nauka tím, že zveřejní hodnotící kritéria, a tím zvýší transparentnost rozhodování, což povede ke stanovení určitých zásadních orientací (pravidel) pro řešení této problematiky.[9]
Jinak tomu je však v úpravě unijní, resp. v mezinárodních a nadnárodních akademických projektech. Určitým průkopníkem je čl. 5 CISG (Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží). Nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou zbožím vylučuje toto ustanovení z působnosti smluvního práva. Toto řešení převzala i směrnice č. 1999/44/ES (dnes č. 2019/771/EU) o spotřebitelské kupní smlouvě, podle níž mají v případě odpovědnosti za škodu způsobenou výrobkem přednost deliktní nároky ve smyslu čl. 14 této směrnice. Tento trend sleduje i DCFR v čl. VI-1:103d v tom smyslu, že nevylučuje jeden z možných konkurujících právních základů nároku a připouští volnou konkurenci.
Okolnost, že z jednoho skutkového stavu může vyplývat více nároků, je jev, který je společný nejrůznějším právním oblastem.[10] V samotném soukromém právu[11] je pojem konkurence nároků považován za spletitý, neboť zahrnuje celou řadu problémů. Především se takovou situací rozumí nároky jednoho věřitele vůči jednomu či více dlužníkům.[12] Množina nároků je věřiteli k dispozici např. ve vztahu odpovědnosti za vady. Klade se tedy celá řada otázek, jako např., zda existuje pořadí uplatňování jednotlivých nároků a v jakém vztahu tyto nároky, (zejména) nárok na náhradu škody, nároky z odpovědnosti za vady či smluvní pokuta, navzájem koexistují. Rozlišuje se dále nárok ve smyslu hmotného práva na straně jedné a jeho procesněprávní rovina na straně druhé. Je však zřejmé, že jen podrobnější popis těchto problémů by podstatným způsobem přesáhl rozsah časopiseckého článku. Nejen z tohoto důvodu se při rozboru problematiky konkurence či kumulace nároků soustředím na problematiku nároků na náhradu škody, které mohou mít základ ve smluvní úpravě na straně jedné a v úpravě deliktněprávní na straně druhé.
Již na tomto místě je třeba podat určité vysvětlení nejen terminologického charakteru, abych předešel určitému „zmatení jazyků“, k němuž v zahraniční nauce někdy dochází. Již v předchozím textu se uvádějí sousloví „kumulace nároků“ a „konkurence nároků“ a konečně se setkáváme se slovním spojením „konkurence právních norem“. Jak ještě blíže objasním (ad III), jádro problému spočívá v tom, do jaké míry lze považovat za oprávněné uplatňování dvou či více relativně samostatných hmotněprávních nároků, založených na rozdílných zákonných skutkových podstatách (právních normách).
Toto oprávnění, tedy možnost současného, paralelního uplatňování nároků, označuji jako kumulaci nároků, a právní normy, na nichž jsou tyto nároky založeny, považuji za konkurenci norem (právních norem).
V české nauce je jedním z ojedinělých pokusů o řešení této problematiky komentářový příspěvek Melzera,[13] jenž považuje koncepci kumulace nároků za spravedlivější řešení než vylučování jednoho z nich, např. podle francouzského modelu. Aniž dospívá k obecnému jednoznačnému řešení, komentuje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu[14] ohledně úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a soudí, že se, i když bez zjevného důvodu, snažila vyhnout konkurenci nároků a spíše „vycházela z pozice přednosti smluvního nároku“. Podstatně podrobněji a s návrhem na řešení se Melzer tímto problémem zabývá při komentování § 2945 a 2950 o. z. I tak je zřejmé, že s ohledem na význam této problematiky je zájem o její zpracování poněkud podceněn. Proto je třeba tento příspěvek považovat za podnět k diskusi o této problematice.
Mým cílem je na tomto úzkém půdorysu analyzovat otázku kumulace (konkurence) nároků a navrhnout její řešení. Protože se jedná o (u nás) zatím jen řídce zpracované a současně složité téma, je užitečné vzít v úvahu zahraniční zkušenosti. Proto podám nejprve přehled přístupů některých relevantních evropských právních řádů (ad II) a poté se budu zabývat bližší analýzou pojmu konkurence, resp. kumulace nároků a zaujmu k této otázce ve výše uvedeném věcném rozsahu vlastní názor (ad III).
II. Přehled zahraničních přístupů a český občanský zákoník
1. Rakousko
V rakouském právu obecně se kumulace nároků uznává. To znamená, že jsou-li dány předpoklady odpovědnosti obou druhů (tedy odpovědnosti za škodu z deliktu a ze smlouvy), je žalobce oprávněn volit mezi nimi, nebo dokonce opřít svoji žalobu o předpoklady obou, i když nakonec může být jeho nárok uspokojen jen jednou. Z praktických důvodů bude žalobce dávat přednost žalobě založené na smluvním základě, neboť ten je pro něho výhodnější s ohledem na obrácení důkazního břemene, snadnější pro dosažení náhrady za čistou ekonomickou újmu, a zejména v důsledku pro něho výhodnější úpravu odpovědnosti za pomocníka.[15] Jinak řečeno, rakouské právo je ohledně možné konkurence nároků velmi velkorysé. Přitom nezáleží na druhu škody, kterou žalobce utrpěl.[16]
Porušení vlastnického práva je zásahem do absolutního práva, jehož základem může být i porušení smluvních povinností. Není tak vyloučeno žalovat z obou důvodů, jak se stalo např. ve věci projednávané rakouským Nejvyšším soudním dvorem (OGH),[17] ve které byl žalobcův automobil zničen při nehodě, kterou svým nedbalým jednáním způsobil řidič – žalovaný (viz ad I výše). Žalobce tvrdil, že zapůjčil žalovanému svůj automobil, a proto je žalovaný povinen automobil vrátit v nepoškozeném stavu. Soud uznal žalovaného vinným z deliktu, neboť zasáhl do absolutního práva žalobce.
Rakouské právo je jedním z propracovaných modelů řešení konkurence smluvních a deliktních nároků na náhradu škody. Pro jeho koncepci je příznačná neexistence přísných hranic mezi uplatňováním nároku, jako je např. francouzské pravidlo non-cumul. Jsou-li dány předpoklady odpovědnosti, žalobce může volně volit a uplatňovat své nároky na základě smluvní nebo deliktní odpovědnosti. Kromě výše uvedených „praktických“ důvodů bude dávat přednost nároku založenému na smluvní odpovědnosti proto, že v daném případě je podstatně jednodušeji nahraditelná i následná škoda,[18] přičemž prosazení takovéhoto nároku na základě odpovědnosti deliktní je velmi nepravděpodobné.
Případy porušení povinností při poskytování zdravotní péče lze řešit jak na bázi smluvní, tak deliktní. Pro kvalifikaci odpovědnosti jako smluvní je relevantní platný souhlas pacienta se zákrokem.[19]
2. Německo
Nároky ze smluvní odpovědnosti za škodu na straně jedné a nároky, které vycházejí z deliktní odpovědnosti na straně druhé, se mohou podle německého práva překrývat, přičemž je třeba zdůraznit, že v obou případech jde o ochranu stejných zájmů poškozeného.[20] Protože smluvní právo stanoví povinnost ohledu k právům druhé strany podle § 241 odst. 2 BGB, nárok ze smlouvy je často doprovázen ještě nárokem z deliktu. Tak tomu je zejména v případě škod na zdraví. Německé právo tak připouští kumulaci nároků, i když ve výsledku může být uspokojen pouze jeden z nich. Platí, že poškozený může v zásadě zvolit nejvýhodnější právní základ pro svůj nárok.[21] To se týká jak nároků na náhradu škody na zdraví, tak nároků na náhradu majetkové škody. Z této zásady existují výjimky, které se týkají např. některých předpokladů uplatnění nároku, kdy účel relevantních právních norem vyžaduje odlišné řešení. Např. kratší promlčecí lhůta je aplikována tam, kde účel takové lhůty má zajistit, že daná situace mezi stranami bude vyřešena okamžitě.[22] Tak nárok založený na předsmluvní odpovědnosti může konkurovat nárokům ze smlouvy, resp. z deliktu, ledaže daný skutkový stav je podřízen specifickému režimu. Např. právní úprava kupní smlouvy kodifikující nástroje právní ochrany v případě dodání vadného zboží v zásadě vylučuje nárok opřený o režim předsmluvní odpovědnosti.[23]
Dále platí, že škoda vzniklá neplněním smlouvy může být základem i odpovědnosti podle obecné deliktní normy v § 823 BGB, ledaže by šlo o případ úmyslného jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 826 BGB, jako tomu je mj. v případech ochrany pohledávky vůči protiprávnímu jednání třetí osoby, např. v situaci, kdy třetí osoba navádí dlužníka k neplnění smluvních povinností.[24]
I německé právo[25] je tak příkladem doktríny kumulace nároků a protikladem francouzského pojetí „non-cumul“ (viz ad 5 níže).
3. Švýcarsko
Jestliže je porušena smluvní povinnost protiprávním jednáním, poškozený má v zásadě možnost uplatnění nároku jak z porušení smlouvy, tak z odpovědnosti za škodu z deliktu.[26] Podle převládajícího mínění jsou rozdílné nároky na sobě v zásadě nezávislé, i když náhradu může poškozený získat jen jednou.[27] Platí však, že před soudem je povinností žalobce pouze vylíčit skutkový stav, přičemž podle zásady iura novit curia je věcí soudu, jakým způsobem bude tento skutkový stav kvalifikovat. Posoudí jej buď jako nárok na náhradu škody z deliktu, nebo ze smlouvy. Praktický význam spočívá v tom, že pro smluvní odpovědnost platí jiný režim než pro odpovědnost z deliktu.[28] I když ve většině případů jsou předpoklady odpovědnosti v režimu smluvního práva méně přísné (viz např. důkazní břemeno ohledně zavinění, odpovědnost pomocníků či promlčení), existují i opačné konfigurace. Tak tomu je, když deliktní odpovědnost nepředpokládá zavinění, jako v případě odpovědnosti za škodu způsobenou výrobkem.[29]
4. Anglie a Wales
Ani v anglickém právu neexistuje obecné pravidlo, které by vylučovalo kumulaci nároků ze smlouvy a z deliktu. Stává se, že míra škody vzniklé porušením smluvní povinnosti je uplatňována jako náhrada za škodu z deliktu. Je tomu tak v oblasti zanedbání povinnosti ve zdravotnictví či profesní povinnosti vůbec, odpovědnosti zaměstnavatele a v dalších oblastech.[30] Tento přístup byl potvrzen ve věci Henderson v. Merrett Syndicates Ltd.[31] Podle tohoto rozhodnutí mají strany svobodnou volbu mezi odpovědností ze smlouvy a z deliktu za předpokladu, že žaloba z deliktu není vyloučena ustanovením ve smlouvě. Takové ustanovení je však předmětem přezkoumání z hlediska pravidla contra proferentem podle ustanovení v zákoně proti nekalým ustanovením ve smlouvách (Unfair Contract Terms Act 1977) a zákona o právech spotřebitelů (Consumer Rights Act 2015). Existují však výjimky z této praxe, jakými jsou např. případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezletilci, u nichž je odpovědnost z deliktu přísnější než odpovědnost ze smlouvy. Soudy mnohdy zkoumají, zda důvod žaloby nevede k nespravedlivým výsledkům, jestliže se využívá ve prospěch žalobce výhodnější řešení tam, kde se přístupy obou režimů liší. Ke konkurenci obou nároků může dojít i v případech škod na zdraví, které mohou být následkem porušení smluvních povinností. I zde se respektuje zásada autonomie vůle žalobce, který si může zvolit pro sebe výhodnější řešení s ohledem na relevantní skutečnosti.[32]
5. Francie
Ve Francii platí známá zásada zákazu kumulace (zásada non-cumul), která je kombinována se zásadou priority ve prospěch smluvní odpovědnosti. To znamená, že v případě platné smlouvy a existence škody vzniklé v souvislosti s takovou smlouvou se žalobce může domáhat náhrady pouze na základě odpovědnosti ze smlouvy. Tato doktrína se používá pro všechny druhy škod;[33] je nepsaným pravidlem a byla zařazena do čl. 1233 projektu reformy občanského zákoníku. Její smysl spočívá v tom, že strany by neměly obcházet pravidla smluvního práva, a zneužívat tak relativně velmi široké základní skutkové podstaty deliktní odpovědnosti. Zásada non-cumul se důsledně aplikuje od 30. let 20. století.[34] Existují však výjimky. Úpravy stanovící objektivní odpovědnost za škodu se uplatňují bez ohledu na existenci smluvního vztahu dotčených stran. To se týká škod způsobených při dopravních nehodách a případů odpovědnosti za škodu způsobenou výrobkem.[35] Skutečností však je, že hranice mezi smluvní a deliktní odpovědností může být v soudní praxi různě „posouvána“.[36] Např. v případech nehod na nádraží se nárok na náhradu škody utrpěné cestujícím se zakoupenou jízdenkou, tedy smluvním partnerem železniční společnosti, posuzuje jako nárok z deliktu. Totéž platí pro nárok poškozeného vzniklý v důsledku úrazu v samoobsluze před tím, než uzavřel kupní smlouvu ohledně zboží, které si vybral. Projekt reformy deliktněprávní části občanského zákoníku považuje odpovědnost za poškození zdraví vesměs za odpovědnost z deliktu, i když mezi stranami existovala smlouva.[37]
Případy, kdy určitá osoba navádí smluvní stranu k porušení smlouvy, jsou posuzovány v režimu odpovědnosti z deliktu.[38]
6. Srovnání
Obecně platí, že kumulaci nároků na náhradu škody, jež mají základ jak ve smlouvě, tak v deliktu, nepřipouští jednoznačně pouze francouzské právo, a to s výjimkou nároků na náhradu škody způsobené vadným výrobkem. Francouzské pojetí znamená, že v případě existence platné smlouvy mezi stranami a existence škody, která má vztah k této smlouvě, je žalobce povinen uplatňovat svůj nárok na náhradu škody pouze ze smlouvy. Toto pravidlo platí ohledně všech druhů škod, a znamená tedy obecnou přednost odpovědnosti ze smlouvy před odpovědností z deliktu. Naproti tomu německé, rakouské a anglické právo umožňují paralelní uplatňování smluvních a deliktních nároků. Tyto právní řády tak zvýhodňují věřitele (poškozeného), jestliže protiprávní jednání dlužníka zakládá více odpovědnostních důvodů. V zásadě platí, že se věřitel může opírat o oba právní základy, přičemž je otázkou výkladu, do jaké míry se omezení odpovědnosti ve smlouvě vztahují na konkurující (paralelní) nároky z odpovědnosti z deliktu.
Je třeba ovšem připustit, že význam a chápání pojmu „kumulace nároků“ nejsou úplně jasné. Tímto pojmem (Anspruchskonkurrenz) se v Německu chápe množina nezávislých nároků, zatímco v jiných jurisdikcích je tento jev chápán jako možnost jediného nároku, který však vychází ze dvou či více rozdílných právních důvodů (Anspruchsnormenkonkurrenz). V jiných jurisdikcích může[39] žalobce opírat svůj nárok o jeden skutkový základ a subsidiárně uvádět v žalobě i jiné skutečnosti, a tak vlastně poskytnout soudu základ pro posouzení nároku buď podle smlouvy, či podle deliktního základu.
Ve většině jurisdikcí neexistují psaná pravidla upravující konkurenci nároků. Výjimkou je polský právní řád, který tak stanoví v čl. 443 občanského zákoníku.[40]
7. České právo
Pro český právní řád jsou pro naši problematiku charakteristické níže vybrané případy, jež ovšem ne vždy jsou zaměřeny jen na řešení konkurence mezi smluvní a deliktní odpovědností, protože zahrnují i možný souběh nároků na náhradu škody pouze pouze z deliktu.
a) Řešení možné kumulace nároků na náhradu škody podle § 1925 o. z. a nároků z odpovědnosti za vady
Význam tohoto zákonného řešení konkurence mezi odpovědností za vady a odpovědností za škodu na základě zásady speciality spočívá v tom, že nápravy následků vady na samotném předmětu plnění se lze domoci jen právními prostředky ochrany, které zákon pro odpovědnost za vady poskytuje. Tyto prostředky jsou upraveny v § 1923 o. z. jako oprava, doplnění, přiměřená sleva z ceny a odstoupení od smlouvy. Jinak řečeno, obecná úprava odpovědnosti za vady v občanském zákoníku nezná náhradu škody jako prostředek ochrany. Náhrady za škodu jako prostředku právní ochrany, ať smluvní, či deliktní, nelze použít, i když je ve výsledku pro věřitele výhodnější. Není možné se domáhat odstranění vady prostřednictvím restituce (uvedením v předešlý stav) a nelze použít institutu náhrady škody namísto slevy.
Odpovědnost za vady se týká samotné věci (zboží apod.), jež je předmětem plnění a jejíž hodnota byla v důsledku vady snížena.[41] Vylučuje se proto odpovědnost za škodu na věci samé, jež je předmětem vadného plnění. Odpovědnost dlužníka za škodu způsobenou jako následek vadného plnění věřiteli či třetí osobě není však z režimu odpovědnosti za vady vyloučena.
b) Konkurence dvou smluvních režimů odpovědnosti za škodu v § 2945 a 2913 o. z.
Konkurenci právních základů řeší Bezouška[42] na základě zásady speciality ve prospěch § 2945 o. z. Nepřipouští tedy kumulaci nároků. Naproti tomu Novotná[43] připouští kumulaci nároků těchto dvou smluvněprávních režimů a výběr pro poškozeného toho výhodnějšího z nich, aniž rozdíl mezi oběma odpovědnostními úpravami a možnou výhodu jedné oproti druhé zmiňuje.
K tomu je třeba poznamenat, že obecný režim odpovědnosti za škodu v § 2913 o. z. a režim speciální v § 2945 o. z. mají stejné předpoklady, a dokonce i stejné následky. Ve skutečnosti jsou ustanovení obsažena v absolutní odpovědnosti, neboť exonerační důvody podle § 2913 odst. 2, jež propůjčují v tomto ustanovení upravené smluvní odpovědnosti charakter odpovědnosti objektivní, jsou v praxi vlastně nepoužitelné. Mají totiž zcela mimořádnou povahu.
c) Konkurence smluvních režimů podle § 2946 a 2913 o. z.
Na základě zásady speciality přiznávají komentátoři výlučné uplatnění tohoto základu smluvní odpovědnosti za škodu vůči obecnému ust. § 2913 o. z.[44] Naproti tomu Novotná[45] soudí, že odpovědnost ubytovatele má spíše deliktněprávní povahu. Dovozuje, ovšem nepřesvědčivým logickým jazykovým a nejasným teleologickým výkladem, že když mezi ubytovatelem a ubytovaným existuje smlouva, má přednost deliktněprávní odpovědnost za škodu. Ohledně názorů Paška a Bezoušky k souběhu právních základů nároků na náhradu škody platí to, co jsem již uvedl shora ohledně konkurence mezi odpovědnostními základy v § 2945 a 2913.
d) Význam § 2950 o. z.
Zde nabízí nauka (o judikatuře zatím není nic známo) dva rozdílné názory. Bezouška[46] nejprve předpokládá, že předmětem úpravy § 2950 o. z. je odpovědnost za škodu ze smluvního vztahu, a zabývá se možnou konkurencí odpovědnosti podle § 2950, tedy odpovědností za škodu a odpovědností za vady podle § 1914, resp. § 1925 o. z. Jeho analýza ústí v závěr, že v některých případech jde o konkurenci nároků, neboť „není souběh práv vyloučen“.
V daném případě však o konkurenci („souběhu“) nároků nelze uvažovat. Ta je vyloučena na základě principu speciality, ba dokonce ve dvojím smyslu. V případě vadných informací či rad je nepochybně třeba příslušné nároky podřadit pod režim odpovědnosti za vady podle § 1925 o. z., což ovšem nebude v praxi častý případ. Podstatně významnější je totiž nárok na náhradu škody, která vznikne v důsledku vadné rady či informace. Takové nároky odpovídající skutkové podstatě odpovědnosti za škodu obsažené v § 2950 o. z. předpis v § 1925 výslovně připouští.
Souhlasit ovšem nelze ani se závěrem Bezoušky o tom, že v případě porušení předsmluvní (informační) povinnosti podle § 1728 odst. 2 se odpovědnost za škodu řídí deliktním režimem upraveným v § 2910 o. z. Protiprávní jednání potenciální smluvní strany je základem odpovědnosti v režimu smluvněprávní úpravy. Proto se odpovědnost za škodu řídí režimem smluvní odpovědnosti podle § 2913 o. z. Nejen z hlediska systematického výkladu, ale na základě kritéria blízkosti je předsmluvní jednání bližší porušení smlouvy (viz culpa in contrahendo a k tomu III.2) nežli porušení zákona.
Přisvědčit je tak možné jen názoru Bezoušky o tom, že vůči § 2913 je ust. § 2950 ve vztahu speciality.
V pojetí Melzera[47] není § 2950 o. z. ve vztahu k obecným skutkovým podstatám náhrady škody v poměru speciality. Autor proto připouští kumulaci nároků. Melzer tedy chápe vztah mezi poskytovatelem informace, resp. rady, a jejím příjemcem v některých případech jako vztah smluvní, v jiných případech (jako např. při zásahu do absolutních práv) jako vztah mimosmluvní (deliktní). Základem jeho přístupu je rozlišování podle v zasadě dvou hlavních relevantních kriterií.[48] Prvním kritériem je, zda poskytovatelem rady je odborník, či nikoliv. Druhým rozlišovacím hlediskem je, zda bylo poskytnutí informace či rady úplatné, či bezúplatné. Náhradu škody pak podřizuje speciálně deliktnímu režimu podle § 2950 věty první o. z. za předpokladu, že došlo k poskytnutí rady odborníkem za úplatu. Režim nároku na náhradu škody při bezúplatných plněních podřizuje úpravě v § 2913 v případě poskytování neodborníkem, resp. § 2036 věty druhé o. z. v případě darování, jde-li o smluvněprávní vztah, a obecnému režimu deliktní odpovědnosti podle § 2910 věty první, či § 2913 věty druhé či § 2909 o. z., jde-li o mimosmluvní právní vztah a jsou-li splněny předpoklady deliktní odpovědnosti.
Toto řešení nepovažuji za přesvědčivé. V daném případě jde o vztah nacházející se v šedé zóně mezi smlouvou a deliktem (viz blíže III.2), který vzniká nejen z právního styku (např. při získávání informace od zaměstnance banky), ale i využitím obecně přístupného názoru odborníka aj. Tento vztah podřídil zákonodárce specifickému režimu v § 2950, který se blíží režimu smluvní odpovědnosti podle § 2913 odst. 1 o. z. Nesprávnost Melzerova názoru spočívá v jeho chápání § 2950, kteréžto ustanovení nepovažuje za „lex specialis vůči obecným skutkovým podstatám náhrady škody“, neboť by „znamenalo naprosto nepřiměřené omezení odpovědnosti za škodu“. Tento názor přehlíží zásadní rys odpovědnosti upravené v rozebíraném ustanovení. Odpovědnost za škodu má charakter odpovědnosti absolutní, jež nevyžaduje zavinění a nezná žádné omezení rozsahu náhrady škody. Tento režim se vztahuje na informaci, resp. radu poskytnutou odborníkem (§ 2950 věta první). Odpovědnost neodborníka se odlišuje v předpokladu zavinění, jež má formu úmyslu či hrubé nedbalosti. Rozsah náhrady není ani v tomto případě omezen. Jde o speciální druh odpovědnosti a skutková podstata je vůči každému dalšímu režimu odpovědnosti za škodu v poměru speciality (viz blíže III.1 b-d). Nejde tedy o pravou konkurenci právních norem. Náhrada škody tedy nebude podřízena omezením, která plynou z deliktněprávního základu, kdy majetková újma (čistá majetková škoda) je hrazena pouze v případech podle § 2909 či § 2910 věty druhé o. z.
III. Vlastní stanovisko. Návrh na řešení problému v českém právu
1. Teoretický základ, přehled základních doktrín
a) Nárok a samostatný nárok
Předpokladem poznání určitého problému je znalost hlavních naukou vytvořených přístupů, jež se jeho řešením zabývají a které ovlivňují i judikaturu. V krátkosti popíšu a stručně kriticky zhodnotím základní pojmy a doktríny.
Klíčovým je pro naši tematiku vymezení pojmu „nárok“, jehož chápání není mnohdy jednotné (viz výše ad II). Nárok se ve středoevropské právní kultuře chápe především jako institut hmotného práva.[49] Normativně je však nárok definován jen v německém občanském zákoníku.[50] S takto abstraktním vymezením se můžeme jako se základem našich dalších úvah spokojit. Nárok je vynutitelný odpovídajícím druhem žaloby. Základem nároku jsou dva elementární prvky, a to subjekt a obsah, jež nárok charakterizují či jej odlišují od jiného nároku. Proto se takový nárok považuje za samostatný.
Samostatnými se rozumějí[51] nároky na náhradu škody, jež mají totožné skutkové základy svého vzniku, ale které naplňují předpoklady jak smluvní, tak deliktní, resp. kvazismluvní či kvazideliktní odpovědnosti. Za samostatné se považují i nároky, jež mají základ v různých právních normách.[52] Pro problematiku souběhu nároků a přípustnosti jejich kumulativního uplatnění je klíčovou otázka identity, a tedy samostatnosti nároků v různých právních normách.
b) Kumulace nároků – předmět právní kvalifikace
Samostatný nárok na náhradu škody, která byla způsobena porušením smlouvy (smluvněprávní nárok) nebo zákona (deliktněprávní nárok), představuje soudem vynutitelné oprávnění na peněžité plnění. Vlastní problém (tedy) představují případy, v nichž lze v zásadě totožný skutkový stav subsumovat pod různé právní normy, jež představují základ nároku oprávněného (v našem případě na náhradu škody). Tak např. nárok na náhradu škody (újmy) způsobené na zdraví vadně provedeným lékařským výkonem lze posuzovat jak jako protiprávní jednání ve smyslu § 2910 věty první o. z., tak i jako např. porušení smlouvy o dílo (§ 2586 o. z.), resp. o zdravotní péči (smlouva o péči o zdraví dle § 2636 a násl. o. z.) podle § 2913 o. z. V obou případech musejí být splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu vyžadované příslušnými dvěma či více rozdílnými skutkovými podstatami právních norem. Tyto skutkové podstaty musejí být samostatné a paralelně použitelné. Jedna nesmí vylučovat druhou ani z důvodu speciality, ani subsidiarity (viz níže). Jsou tak základem samostatných nároků. Problém kumulace nároků však nespočívá ve dvojím či několikerém plnění ve prospěch věřitele, nýbrž ve dvou aspektech těchto paralelně existujících nároků: předpokladech odškodnitelnosti a rozsahu náhrady [viz níže ad d)].
c) Hromadění nároků a vyloučení konkurence právních norem
Od tohoto problému je třeba odlišit hromadění nároků (Anspruchshäufung). Tímto pojmem se označuje situace,[53] kdy na základě jednoho a téhož skutkového stavu lze formulovat podle rozdílných, na tento případ aplikovaných právních norem různé nároky (nároky na různá plnění), které sledují různé (rozdílné) cíle (účely). Jde o uplatňování množiny nároků, přičemž každý z nich je třeba zvlášť posoudit a odůvodnit. Např. emise způsobí škodu na vlastnictví. V této situaci se lze domáhat náhrady škody a dále nároku na upuštění od jednání, které se za emise považuje.
Za kumulaci nároků nelze považovat ani tzv. vylučující konkurenci norem (normverdrängende Konkurrenz), kterou lze označit jako konkurenci zdánlivou.[54] Tímto pojmem se chápe stav, kdy jedna právní norma, která může být právním základem nároku, vylučuje použití jiné právní normy, jež by též mohla být základem nároku. Děje se tak na základě pravidla speciality. Tak lze charakterizovat francouzskou doktrínu označovanou jako „non cumul“. Jejím účelem je vyloučit nárok, jenž se opírá o deliktněprávní základ, a tak výlučně používat smluvněprávní odpovědnostní režim. Ten je podle francouzské doktríny v poměru speciality k odpovědnosti deliktní.
d) Vlastní problém: existence dvojí právní kvalifikace a dvojí subsumpce
Vlastní problém kumulace nároků, resp. konkurence právní úpravy, tedy za předpokladu vyloučení zdánlivé konkurence použitím zásady speciality, představují případy, v nichž lze jeden skutkový stav subsumovat pod různé skutkové podstaty, a to odpovědnosti za škodu ze smlouvy a současně i z deliktní odpovědnosti. Obě tyto právní úpravy představují základ samostatných nároků oprávněného (v našem případě na náhradu škody). Obsah těchto nároků (náhrada škody) je tedy stejný, neboť v zásadě v úvahu přicházející právní normy sledují stejný ochranný účel.
Tak např. nárok na náhradu škody (újmy) způsobené na zdraví vadně provedeným lékařským výkonem lze posuzovat jak jako protiprávní jednání ve smyslu § 2910 věty první, tak jako porušení smlouvy o dílo, resp. smlouvy o péči o zdraví podle § 2913 o. z. Obě situace se však mohou lišit ve vynutitelnosti nároku a míře odškodnitelnosti různých druhů újem a ve výši peněžité kompenzace. Předpoklady smluvní a deliktní odpovědnosti za škodu, které podle žalobce jeho nárok odůvodňují, jsou totiž u relevantních skutkových podstat mnohdy značně rozdílné. To platí též o rozsahu náhrady.
Deliktní odpovědnost podle obecné úpravy v § 2910 větě první předpokládá zavinění, zatímco obecná skutková podstata smluvní odpovědnosti podle § 2913 má prakticky objektivní, absolutní povahu, neboť splnění exoneračních důvodů podle § 2913 odst. 2 je prakticky nedosažitelné. Působnost deliktní ochrany v § 2910 o. z. je omezenější nejen než jeho německá předloha v § 823 odst. 1 BGB, ale především ve srovnání s právním základem smluvní odpovědnosti, neboť na rozdíl od ust. § 2913 chrání jen absolutní právní statky, a tak se nelze domoci (čisté) majetkové újmy.
2. Schéma řešení
Z hlediska řešení naší problematiky je třeba brát v úvahu tři základní přístupy:
a) teorii pravé či kumulativní[55] konkurence, podle které se aplikuje pouze jediný ze dvou odůvodněných nároků. Zpravidla je to pro věřitele výhodnější řešení (viz dále). Proto např. v německé,[56] rakouské[57] a anglické[58] jurisdikci dostávají přednost nároky založené na smluvním právu.[59] O přednosti, tedy o použití jednoho řešení, rozhoduje výsledek teleologického, resp. hodnotového výkladu;
b) doktrínu volné neboli alternativní konkurence, každý právní základ nároku se posuzuje nezávisle na druhém právním základu. Součástí této doktríny může být i použití tzv. odstupňovaného postupu.[60] Ten spočívá v tom, že při splnění předpokladů méně rozsáhlého nároku zůstává druhý nárok ve zbytku, který první nárok přesahuje, zachován. Za stupňovité hodnocení následků řešení vzniku škody ve smyslu doplňující funkce deliktního statutu se přimlouvá Schlechtriem;[61]
c) doktrínu kombinované konkurence, která znamená, že ve výsledku je vytvořen nový právní základ kombinací obou právních základů (deliktního a smluvního), navrhuje Koziol.[62] Věřitel (poškozený) má tak jednotný nárok vůči škůdci.
Za adekvátní považuji řešení na základě modifikované teorie alternativní konkurence za použití stupňovité analýzy a použití obecné teleologické metody.
Uskutečnění tohoto předpokladu znamená provést analýzu daného skutkového stavu prizmatem právních norem, které si nárokují aplikaci na daný právní vztah (obligačněprávní poměr), jenž vyplývá ze skutkového stavu. Popisovaná analýza znamená určitý postup spočívající v poměřování skutkového základu podle jednotlivých předpokladů odpovědnosti (normativních základů právního nároku). To předpokládá zjišťovat normativní základ mírou blízkosti poměru relevantní části skutkového stavu k němu. Nesplňuje-li tento standard alespoň jeden z těchto testů, tedy nelze-li mít za prokázaný byť jen jediný znak skutkové podstaty, např. hrubou nedbalost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, je nárok vyloučen. Jinak řečeno, každý z možných konkurujících tvrzených nároků musí být ve všech předpokladech odpovědnosti splněn (odůvodněn). Nejde ovšem jenom o vlastní, v úzkém slova smyslu chápané předpoklady odpovědnosti, ale i o prosaditelnost takového nároku, včetně otázky promlčení, pokud by bylo namítnuto, a za předpokladu, že skutkově jsou všechny relevantní okolnosti prokázány.
Při splnění všech předpokladů u obou skutkových podstat a dalších relevantních úprav jako právního základu nároku je třeba použít hledisko blízkosti skutkového stavu k jeho právnímu základu a vztahu věřitele (poškozeného) a dlužníka (škůdce) a dále přihlédnout k povaze a předvídatelnosti rizika vzniku škody.
Při posuzování rizika je třeba vycházet ze základního poznání o tom, že v případě smlouvy, resp. smluvního práva jako základu, se jedná mnohdy o typické situace, v nichž lze předpokládat očekávání stran včetně rizika vzniku škody, zatímco v případě deliktního vztahu jde o situační podmíněnost, i když lze přihlížet k typickým konstelacím.[63] V popsaném procesu subsumpce je třeba aplikovat v zásadě objektivní hledisko, které lze s ohledem na konkrétní situaci subjektivizovat.
Tato metoda se uplatní i při posuzování souběhu nároků v oblasti překrývání smluvní a deliktní odpovědnosti za škodu v tzv. šedé zóně. Jde především o případy, jež lze kvalifikovat jako odpovědnost z culpa in contrahendo. Pod tuto kategorii lze zařadit případy porušení informační povinnosti a povinnosti péče při vyjednávání o smlouvě, povinnosti ochrany a povinnosti péče s ohledem na ochranu integrity druhé strany a konečně porušení důvěry v případech odmítnutí uzavření smlouvy bez důvodu (venire contra factum proprium). Do kategorie tzv. pozitivního porušení pohledávky náleží případy porušení povinnosti plnění, jež je základem vzniku vady na předmětu plnění, a v důsledku toho následné škody (viz § 1925 o. z. a pojednání shora, II.7). Třetí kategorií této šedé zóny jsou případy smlouvy s ochranným účinkem pro třetího, a konečně poslední kategorií jsou případy vzniku škod v souvislosti se vznikem závazkového vztahu ze společenského kontaktu (překračující však meze smlouvy s ochranným účinkem pro třetího), tedy např. odpovědnosti za znalecký posudek vůči osobám s protichůdným zájmem, než mají adresáti tohoto posudku, odpovědnosti za prospekt, za „potenciálně adresný“ projev vůle osoby považované za důvěryhodného odborníka, či případy odpovědnosti auditora za jeho posudek. Pro tyto případy na hranici mezi smlouvou a deliktem je charakteristické postavení dotčených osob, které se blíží smluvnímu vztahu. Vůči škůdci nejde o úplné neznámé třetí subjekty, ale o potenciální příjemce informací, kteří předpokládali hodnověrnost jednajícího a věcnou relevanci jeho projevu vůle. V zásadě je tedy třeba posuzovat nároky na náhradu škody dotčených osob v režimu smluvní odpovědnosti za škodu.
Platí zásada iura novit curia. Soud je vázán návrhem (petitem žaloby), nikoliv jeho odůvodněním, neboť při řešení naší problematiky jde o právní hodnocení, které soud provádí z úřední povinnosti. Soud je však povinen upozornit žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. na povinnost důkazního břemene v případě, že dospěje k závěru, že uplatňovaný nárok na náhradu škody je třeba odůvodnit podle souběžného právního základu. Je povinností soudu v takovém případě zjistit právní základ žaloby a vyzvat žalobce, aby uvážil odlišné právní posouzení. Žalobce tak musí dostat možnost doplnit důkazy svých tvrzení, jež mohou pak směřovat k přiznání jeho nároku z jiného právního titulu.[64] Soud je proto povinen upozornit i na judikatorní výklad zákona a přizpůsobit mu své jednání. Správně uvádí Pulkrábek,[65] že cílem soudu je žalobce motivovat svým upozorněním na jiné právní posouzení. Soud tak při respektování zásady iura novit curia ve smyslu správného právního posouzení a v souladu se zásadou procesní ekonomie musí předcházet překvapivému rozhodnutí. To ovšem neznamená, že by soudce byl povinen stranám sdělit pravděpodobné rozhodnutí, jak se to vyžadovalo výkladem obdobné úpravy § 139 německého ZPO, jež připomíná obdobnou úpravu v českém o. s. ř. Tuto praxi však německá judikatura opustila.[66]
Z výše uvedeného plyne, že neplatí zásada zvýhodnění věřitele (poškozeného) používaná v německé a anglické judikatuře.[67] Za paradoxní lze považovat soudní praxi (zejména německou judikaturu), podle níž je třeba zvýhodnit poškozeného, je-li škůdce hospodářsky či sociálně silnější, anebo si zasluhuje omezenou ochranu z důvodů konkrétního případu.[68]
Otázku, zda nároky zanikají, jestliže jeden z nich je uspokojen, a otázku následků nároků ve smyslu jejich odstoupení, resp. prominutí, lze zodpovědět tak, že zánik nároků závisí na účelu jejich právních základů. Postoupení je možné jen při společném postoupení obou nároků, zatímco prominutí lze uskutečnit u každého z nich samostatně.
Jsou-li ve smlouvě předpoklady odpovědnosti upraveny, např. v neprospěch poškozeného jejich zpřísněním, je třeba takový výraz smluvní autonomie (v mezích zákona) respektovat. Působnost autonomní smluvní úpravy by nepochybně měla najít následky i při použití deliktního režimu.[69]
* Autor děkuje JUDr. Zdeňku Pulkrábkovi, Ph.D., a Mgr. Janu Slavíčkovi za cenné připomínky.
Prof. JUDr. Luboš Tichý je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.
[1] K. Larenz, C.-W. Canaris: Schuldrecht II/2, 13. vyd., C. H. Beck, München 1994, § 83 VI.1. Český zákonodárce bohužel nereflektuje rozdílnost deliktu a smlouvy, takže i odpovědnost za škodu ze smlouvy považuje za součást závazku z deliktu (viz hlava III. o. z. „Závazky z deliktů“).
[2] Viz např. M. Martin-Casals (ed.): The Borderlines of Tort Law, Intersentia, Cambridge 2019, passim.
[3] H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. I, 4. vyd., Jan Sramek Verlag, Wien 2020, str. 902 a násl.
[4] F. Melzer: Komentář k § 2913, in F. Melzer, P. Tégl (eds.): Občanský zákoník, Komentář, sv. IX, Leges, Praha 2018, marg. č. 200 a násl.
[5] R. Zimmermann: The Law of Obligations, dotisk Cape Town et al. 1992, str. 906, jehož cituje Melzer (viz pozn. 4).
[6] Viz čl. 1382, po reformě z roku 2016 čl. 1240.
[7] Srov. rozhodnutí z 9. 7. 2002, č. 99-19.156 P: CCC 2002.
[8] § 443 polského občanského zákoníku a do jisté míry i § 1925 o. z.
[9] Národní právní úprava údajně není zapotřebí (Y.-G. Von Amsberg: Anspruchskonkurrenz, Cumul und Samenloop, Peter Lang, Frankfurt n. M. 1994, str. 120).
[10] D. Medicus, S. Lorenz: Schuldrecht I, 18. vyd., München 2008, str. 193.
[11] Jen v soukromém právu je případů konkurence bezpočet. Tak např. při neoprávněném držení věci může její vrácení být uplatňováno na základě ochrany vlastníka nebo na základě bezdůvodného obohacení. I v rámci práva na náhradu škody je možné nárok na náhradu újmy na zdraví chodce vůči řidiči automobilu odůvodňovat jako nárok z objektivní, ale i subjektivní odpovědnosti škůdce. Z důvodu omezeného rozsahu tohoto příspěvku se nezabývám otázkou reflexe problematiky konkurence nároků, resp. právních norem do civilního práva procesního. Vycházím však z toho, že předmětná problematika při respektování „dvoukolejnosti“ vymezení předmětu sporu (viz L. Rosenberg: Zivilprozessrecht, 1. vyd., 1927, § 87 II, a Rosenberg/Schwab/Gottwald: Zivilprozessrecht, 18. vyd., München 2018, str. 556), na základě které je předmět řízení vymezen petitem, a zejména skutkovým základem (Lebenssachverhalt), nepředstavuje procesněprávní rovina zvláštní problém. Tím se blíže zabývá Macur (srov. J. Macur: Předmět sporu v civilním soudním řízení, Brno 2002, str. 57 a násl., zejména str. 74-75).
[12] Viz např. U. Magnus in J. Basedow et al. (eds.): Handwörterbuch Europäischen Privatrechts, sv. I, Tübingen 2009, str. 71.
[13] Srov. F. Melzer in op. cit. sub 4 a komentář k § 2945 o. z., marg. č. 19-53, a k § 2950 o. z., marg. č. 29-55.
[14] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99.
[15] E. Karner, B. A. Koch, Austria, in op. cit. sub 2, str. 30.
[16] Srov. pozn. 12, ibidem.
[17] Viz rozsudek OGH ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 2 Ob 153/98.
[18] Viz rozsudek OGH ze dne 28. 11. 1978, sp. zn. 5 Ob 707/88.
[19] B. A. Koch: Medical Liability in Austria, in Koch (ed.): Medical Liability in Europe, 2011, marg. č. 72.
[20] U. Magnus, Germany, in op. cit. sub 2, str. 192.
[21] Viz BGH NJW 1987, 2008 aj.
[22] Viz BGHZ 54, 264.
[23] Srov. BGH NJW 2009, 2120.
[24] Viz BGHZ 14, 313, 317, resp. NJW 1954, 1925, 1926 a G. Wagner in Münchener Kommentar, sv. 5, 6. vyd., München 2013, komentář k § 826 BGB, marg. č. 60.
[25] Viz G. Wagner, tamtéž, komentář před § 823, marg. č. 67.
[26] Srov. BGE 113 II 246.
[27] Viz BGE 120 II 58, 61.
[28] Viz I. Schwenzer: Schweizerisches Obligationenrecht, Allgemeiner Teil, 7. vyd., Bern 2016, str. 37.
[29] Viz čl. 1 zákona o odpovědnosti za výrobek – PrHG.
[30] Např. Brown v. Boorman (1842) 3 QB 511 aj., viz k tomu H. Oliphant, V. Wilcox, England and Wales, in op. cit. sub 2, str. 118.
[31] Viz Henderson v. Merrett Syndicates Ltd. (1195) 2 AC 145, 194.
[32] Viz např. Matthews v. Kuwait Bechtel Corp (1959) 2 QB 57.
[33] Srov. J.-S. Borghetti, France, in op. cit. sub 2, str. 156.
[34] Tamtéž, str. 156.
[35] Viz čl. 1245-1 až 1245-17 Code civil.
[36] J.-S. Borghetti in op. cit. sub 2, str. 157.
[37] Viz čl. 1233-1 Code civil.
[38] J.-S. Borghetti in op. cit. sub 2, str. 158.
[39] Viz příklad Polska a Itálie (E. Bagińska, Poland, str. 453, marg. č. 137, C. Amato, G. Comandé, Italy, str. 312-313, marg. č. 106-108, in op. cit. sub 2).
[40] „Skutečnost, že konání nebo opomenutí, které způsobilo škodu, představuje nesplnění nebo vadné splnění smluvní povinnosti, nevylučuje nárok na náhradu škody z titulu deliktu, pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného“ (v překladu autora).
[41] J. Handlar in M. Hulmák (ed.): Občanský zákoník V, Závazkové právo, Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 917.
[42] J. Handlar in M. Hulmák (ed.), op. cit. sub 40, str. 917; Z. Bezouška in tamtéž, komentář k § 2913, marg. č. 3.
[43] M. Novotná in F. Melzer, P. Tégl (eds.), op. cit. sub 4, marg. č. 30.
[44] M. Pašek, in Petrov et al. (eds.): Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, komentář k § 2946, marg. č. 1, a Z. Bezouška, tamtéž, komentář k § 2946, marg. č. 3.
[45] M. Novotná in op. cit. sub 43, komentář k § 2946, marg. č. 19 a násl.
[46] Z. Bezouška, viz výše, komentář k § 2950, marg. č. 5.
[47] Viz F. Melzer in op. cit. sub 4, komentář k § 2950, marg. č. 42 a násl.
[48] Tamtéž, marg. č. 49 a násl.
[49] Za to vděčíme Bernhardu Windscheidovi, B. Windscheid: Die Actio des römischen Zivilrechts vom Standpunkt des heutigen Rechts, 1956, cit. podle Magnus in op. cit. sub 20, str. 72, jenž se svým přístupem zásadním způsobem odlišil od chápání tohoto institutu v římském právu, které chápalo actio především jako procesní oprávnění.
[50] Viz § 194 odst. 1 BGB, jako právo vyžadovat od druhé osoby konání či upuštění od konání.
[51] Viz op. cit. sub 3, str. 909, marg. č. 13, a str. 911, marg. č. 16, U. Magnus in op. cit. sub 12, str. 73.
[52] A. Georgiades: Die Anspruchskonkurrenz im Zivilrecht und Zivilprozessrecht, München 1968, str. 163.
[53] H. Koziol, op. cit. sub 3, str. 904, marg. č. 6.
[54] Viz např. M. Wolf, J. Neuner: Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, 10. vyd., München 2012, str. 240.
[55] Viz U. Magnus, op. cit. sub 12, str. 72.
[56] Viz tamtéž, str. 73.
[57] Op. cit. sub 3, str. 913 a násl.
[58] Viz K. Oliphant, V. Wilcox, op. cit. sub 3, str. 120, marg. č. 122.
[59] J. G. Helm: Haftung für Schäden an Frachtgütern, Karlsruhe 1966, str. 312.
[60] A. Klein: Konkurrenz und Auslegung, Berlin 1997, str. 76.
[61] P. Schlechtriem: Vertragsordnung und ausserverträgliche Haftung, Frankfurt n. M. 1972, str. 21.
[62] H. Koziol, op. cit. sub 3, str. 910.
[63] Viz k tomu op. cit. sub 60, str. 76.
[64] Srov. K. Svoboda in Svoboda a kol. (eds.): Občanský soudní řád, Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, komentář k § 118a o. s. ř., marg. č. 11 a násl.
[65] Z. Pulkrábek: Zákaz překvapivého rozhodnutí: buď – anebo, Právní rozhledy č. 11/2019, str. 381, 385, marg. č. 14 a 20.
[66] Viz BGH MDR 2016, 1110 a L. Rosenberg, K. H. Schwab, P. Gottwald: Zivilprozessrecht, 18. vyd., München 2018, str. 435, marg. č. 30.
[67] Viz U. Magnus, heslo Anspruchskonkurrenz, in J. Basedow et al. (eds.): Handwörterbuch des Europäischen Privatsrechts, Tübingen 2009, sv. I, str. 73.
[68] Viz Y.-G.von Amsberg: Anspruchskonkurrenz, Cumul und Samenloo, Peter Lang, Frankfurt n. M. 1994, str. 120.
[69] Viz též op. cit. sub 3, str. 913, marg. č. 19.