Dne 26. dubna 2022 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 3474/21, podle kterého mimo jiné platí, že vypuzení z držby, která je předmětem posesorní ochrany, je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nežádoucím a pokojný stav narušujícím svémocným jednáním, které nelze ospravedlnit křivdami, kterých se vůči vlastníkovi věci dopustil komunistický režim v době nesvobody.  Předmětem řízení o vypuzení z držby je „jen“ to, jaký byl poslední faktický stav, zda nastal „pokojný stav“, zda nebyl svémocným jednáním narušen nebo zda se tak naopak stalo v souladu s právem.

Okresní soud v Pardubicích usnesením k návrhu obce Jezbořice (vedlejší účastnice řízení) uložil stěžovatelům zdržet se dalšího vypuzení (vedlejší účastnice) a zpřístupnit jí pozemky parc. č. XX a XY v katastrálním území Jezbořice (dále jen „pozemky“), a obnovit tak původní stav do tří dnů od doručení tohoto usnesení (výrok I), dále pak zamítl její návrh, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zdržet se dalšího vypuzení vedlejší účastnice a zpřístupnit jí i jejím občanům pozemky, a obnovit tak původní stav (výrok II), současně stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 11 534 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala existenci poslední držby pozemků, které jsou součástí sportovně rekreačního areálu, a její svémocné vypuzení stěžovateli (jako spoluvlastníky pozemků), které spočívalo v tom, že pozemky nejpozději dne 26. 4. 2021 oplotili a neumožnili tím stěžovatelce (a veřejnosti) přístup do toho areálu.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl návrh stěžovatelů na přerušení řízení (výrok I), usnesení okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, přičemž konstatoval, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastnice získala proti nim nepravou držbu nebo že by je z držby vypudila.

Stěžovatelé – J. V. a společnost P. S. Jezbořice – ve svých ústavních stížnostech shodně uvádějí, že právním důvodem užívání pozemků vedlejší účastnicí byla výprosa (§ 2189 občanského zákoníku), a proto byla důvodná jejich námitka, že u vedlejší účastnice šlo o tzv. nepravou držbu (§ 993, § 1007 odst. 1 občanského zákoníku). Kromě toho stěžovatelka argumentuje tím, že vedlejší účastnice mohla mít postavení nikoliv držitele, ale jen tzv. dententora, neboť s pozemky nenakládala jako s věcí vlastní, dále namítá, že vedlejší účastnice nemohla mít postavení držitele, nýbrž toliko detentora, který užíval pozemky na základě obligačního oprávnění, a to se souhlasem (spolu)vlastníků, a proto jí nemůže být poskytnuta ochrana. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavních stížností domáhají zrušení usnesení krajského soudu a okresního soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

ÚS ve svém nálezu mimo jiné uvedl, … „i když předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem není posouzení právních poměrů a vlastnických práv, nelze bez dalšího přejít argumentaci stěžovatelů, ze které se IV. ÚS 3474/21 10 podává, že podle jejich názoru právním důvodem užívání pozemků vedlejší účastnicí byla výprosa. Výprosník je sice pravým držitelem práva, které mu bylo povoleno z ochoty vykonávat, ale jen do doby, než bylo svolení odňato; vykonává-li je nadále, stává se držitelem nepravým…  O výprosu může jít jen za předpokladu, že si strany neomezí dobu užívání věci, přičemž takovéto omezení může vyplývat i z ujednaného účelu užívání…

V posuzovaném případě přenechal stát tehdejšímu místnímu národnímu výboru pozemky do trvalého bezplatného užívání za účelem vybudování koupaliště, po zániku národních výborů koupaliště patrně přešlo do majetku obce, která pak pozemky užívala za účelem jeho provozování a později provozování sportovně rekreačních zařízení, která na nich vybudovala. Na počátku byl tedy „sjednán“ účel užívání pozemků (tj. umístění a provozování koupaliště), z něhož plynulo v konečném důsledku i stanovení doby užívání (tj. po dobu existence stavby koupaliště). Po roce 1989 pak bylo totéž vlastníky pozemků tolerováno (akceptováno), včetně pořádání společenských akcí, především však vybudování a provozování sportovišť, z čehož nelze usuzovat, že by strany předpokládaly vrácení věci, resp. „vrácení“ užívacího práva „podle libosti“ půjčitele, jak předpokládá § 2190 odst. 1 občanského zákoníku, ostatně v opačném případě by vedlejší účastnice nemohla užívat svůj majetek, který se na pozemcích nachází. Vůle ke sjednání výprosy tak u stěžovatelky zjevně chyběla, ovšem ani u stěžovatelů či jejich právních předchůdců k vyjádření takové vůle během doby, kdy vedlejší účastnice sporné pozemky užívala, nedošlo, a existencí takového právního jednání začali argumentovat až poté, co vyjádřili svůj nesouhlas s dalším užíváním.

Z těchto důvodu nelze závěr obecných soudů, že právním titulem užívání pozemků nebyla výprosa (kterou by se nyní vedlejší účastnice snažila proměnit v trvalé právo), považovat za ústavně nekonformní, přičemž skutečnost, zda skutečně zde existuje jiný (a platný) právní důvod pro užívání pozemků vedlejší účastnicí, není z hlediska daného řízení již podstatné, protože to patří do řízení petitorního. Jinak řečeno, význam by mohlo mít jen, kdyby tímto právním titulem byla výprosa, kterou by vedlejší účastnice usilovala proměnit v trvalé právo (§ 993 občanského zákoníku).“

…

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že protiprávní jednání komunistického režimu v době nesvobody (§ 1 zákona č. 480/1990 Sb., o době nesvobody) nelze omluvit a že to byl v prvé řadě on, kdo zapříčinil vznik právně komplikované situace, kterou je třeba od roku 1989 napravovat. V nyní posuzované věci však nejde o skutečnosti, které by bylo možné zohlednit jako v jiných řízeních (restituční, rehabilitační apod.), a to s ohledem na již zdůrazněné zvláštnosti řízení ve věcech posesorních žalob. V nich, stejně jako v nynější věci jde totiž „jen“ o to, zda nastal „pokojný stav“, zda jej stěžovatelé svým svémocným jednáním narušili a zda tak učinili v souladu s právem. Obecné soudy v tomto ohledu dospěly k závěru, že postup stěžovatelů po právu nebyl, přičemž podle názoru Ústavního soudu takový protiprávní postup „omluvit“ minulými křivdami nelze, resp. jej nelze z tohoto důvodu aprobovat, a to tím spíše, že stěžovatelé mohli a nadále mohou využít zákonné možnosti ochrany svého vlastnického práva v příslušném soudním řízení, kde by naopak výše uvedené skutečnosti mohly hrát určitou roli.

…

K námitce stěžovatele týkající se (údajné) argumentace krajského soudu „k nabytí majetku obcí po roce 1989“, ÚS uvedl, že „není zřejmé, v čem by dané pochybení mělo spočívat, když uvedený soud pouze konstatoval, že se vedlejší účastnice ujala držby poté, co se obcím vrátilo postavení právnických osob, přičemž za podstatné nepovažoval zkoumat vlastnické právo ke stavbám umístěným na pozemcích, nýbrž to, zda vedlejší účastnice koupaliště provozovala a provozuje. Takovému závěru Ústavní soud nemá co vytknout, jen konstatuje, že mezi tehdejším místním národním výborem a obcí existovala kontinuita (právní nástupnictví), neboť podle § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), práva a závazky mimo jiné i místních národních výborů přešly na obce, v nichž měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto národní výbory sídlo, a jde-li o samotnou stavbu koupaliště, vlastnické právo přešlo na vedlejší účastnici na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tím však Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv předjímat závěry obecných soudů v petitorním řízení, jen nemůže přisvědčit námitce, že by se vedlejší účastnice na počátku 90. let vetřela na pozemky svémocně (viz sub 13), tím spíše, že i když právní předchůdci stěžovatelů získali první část pozemků, nic proti jejich užívání vedlejší účastnicí neučinili.“

…

Právní věta:

I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, rozhoduje-li obecný soud jako v řízení o vypuzení z držby podle § 1007 občanského zákoníku o zákonem vymezeném předmětu řízení (posesorní ochrana držby, ochrana jiného práva podle § 989 odst. 2 občanského zákoníku) postupem stanoveným podle § 176 a násl. občanského soudního řádu a nerozhoduje o jiné pro vlastníka významné věci (možnost uplatňování vlastnického práva, právní titul užívání jeho věci), která předmětem probíhajícího řízení není a s ohledem na jeho předmět ani být nemůže, neboť žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoli stavu právnímu (tvrzenému subjektivnímu právu), což je předmětem tzv. petitorní žaloby.

II. Vypuzení z držby, která je předmětem posesorní ochrany, je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nežádoucím a pokojný stav narušujícím svémocným jednáním, které nelze ospravedlnit křivdami, kterých se vůči vlastníkovi věci dopustil komunistický režim v době nesvobody.  Předmětem řízení o vypuzení z držby je „jen“ to, jaký byl poslední faktický stav, zda nastal „pokojný stav“, zda nebyl svémocným jednáním narušen nebo zda se tak naopak stalo v souladu s právem.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr.  Jan Filip, CSc.) zamítl ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a usnesení Okresního soudu v Pardubicích, neboť neshledal důvodnost namítaného porušení základních práv či svobod stěžovatelů.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3474/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: ÚS/Aleš Ležatka