Následující článek se zabývá problematikou určování míry zavinění ve vztahu k úvahám o druhu a výši uložené pokuty v případě projednávání dvou často řešených přestupků na úseku silničního provozu. Na podkladě dotčené právní úpravy a judikatury autor kriticky hodnotí v rozhodovací praxi používané závěry ohledně přítomnosti rozumové a volní složky jednání obviněného při páchání přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti a řízení vozidla bez použití bezpečnostního pásu.

Ve vztahu k uplatnění jednotlivých forem sank­ční odpovědnosti je třeba kromě tradičního odpovědnostního schématu (jednání – následek – příčinná souvislost) detailně posuzovat naplnění formálních znaků a materiální stránky deliktu. Jinak tomu není ani v oblasti správního trestání, které můžeme spojovat především s rozhodováním o přestupku. Ačkoliv pak lze na obvinění vznesené v přestupkovém řízení nahlížet podle ustálené judikatury jako na trestní obvinění, a to se všemi souvisejícími požadavky na zajištění spravedlivého procesu a práv obviněného, lze pozorovat řadu odlišností ve srovnání s uplatňováním trestněprávní odpovědnosti.[1] Konkrétně se jedná nejen o odlišnou míru společenské škodlivosti zohledňující zásadu subsidiarity trestní represe,[2] ale také o požadavky kladené zákonem na formu zavinění, jakožto subjektivní stránku deliktu.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že uplatňování trestněprávní odpovědnosti je vyjma zákonem výslovně uvedených skutkových podstat založeno na požadavku úmyslného zavinění, ať už se jedná o úmysl přímý, nebo nepřímý (eventuální).[3] Dané rozlišování je poté provázáno s povahou trestné činnosti, přičemž může mít vliv spíše při úvahách o druhu a výši uloženého trestu, neboť vyjadřuje míru, ve které byla rozumová a volní složka protiprávního jednání pachatele zastoupena. Odlišnou situaci lze pozorovat v oblasti přestupkového práva, kde je naopak zákonem vyžadováno naplnění subjektivní stránky alespoň ve formě nedbalosti, pakliže není zákonem výslovně stanoveno, že se pachatel musí přestupku dopustit úmyslně. V zásadě tedy postačuje, pakliže je ze strany příslušného správního orgánu prokázáno a řádně zdůvodněno spáchání přestupku ve formě nevědomé nedbalosti.

Výše uvedené závěry jednoznačně vyplývají z příslušných ustanovení zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový přestupkový zákon“), který se z hlediska vymezení jednotlivých forem zavinění inspiruje tradičním pojetím používaným v oblasti trestního práva hmotného.[4] Konkrétně je nutné vycházet z ust. § 15 nového přestupkového zákona, který v prvním odstavci zakotvuje již uvedené pravidlo, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění, přičemž postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Zde je ovšem nutné upozornit, že nelze stejně argumentovat ve vztahu k odpovědnosti právnických nebo podnikajících fyzických osob, u kterých je odpovědnost za přestupek (dříve správní delikt)[5] založena na principu objektivní odpovědnosti, popř. přičitatelnosti, tedy bez ohledu na zavinění (ust. § 20 a násl. nového přestupkového zákona).

Pro účely následného předestření problému při určování míry zavinění u vybraných druhů dopravních přestupků považuji rovněž za vhodné výslovně připomenout, jak se jednotlivé formy zavinění u fyzické osoby navzájem odlišují. Ve všech případech se jedná o posouzení přítomnosti složky rozumové a volní, jak je podrobněji stanoveno v ust. § 15 odst. 2 a 3 nového přestupkového zákona:

„(2) Přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn.

(3) Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“[6]

V následujícím výkladu se již budu zabývat pouze zaviněním ve formě vědomé a nevědomé nedbalosti, a to ve vztahu k těm druhům přestupků, u kterých lze jejich rozlišování považovat z praktického hlediska (ve vazbě na skutkové okolnosti případu) za problematické. Konkrétně se bude jednat o přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Kromě toho budu výše uvedené otázky řešit ve vztahu k přestupku spočívajícím v porušení povinnosti řidiče být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, což naplňuje znaky tzv. zbytkové podstaty přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.

Jak již bylo uvedeno, k uplatnění přestupkové odpovědnosti v zásadě postačuje naplnění subjektivní stránky minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, což se týká rovněž obou řešených přestupků. Z toho důvodu se běžně setkáme s tím, že příslušné orgány veřejné moci zdůvodňují potřebnou míru zavinění tím, že řidič vozidla jako držitel řidičského oprávnění, tedy účastník autoškoly a absolvent potřebných zkoušek, přinejmenším měl a mohl vědět, že svým jednáním porušuje pravidla silničního provozu a povinnosti řidiče, resp. porušuje či ohrožuje dotčený právem chráněný zájem (především bezpečnost silničního provozu, včetně ochrany života, zdraví a majetku).[7] Z pohledu správního orgánu se jedná o nejjednodušší řešení, neboť na něj jsou z hlediska přezkoumatelnosti kladeny nejmenší požadavky. Důvodem je nejen vazba na naplnění subjektivní stránky přestupku, ale především zohlednění míry zavinění jako jednoho z určujících kritérií pro stanovení povahy a závažnosti přestupku.[8] Pakliže je dovozeno zavinění ve formě vědomé nedbalosti, či dokonce úmyslu, což se může promítnout při uložení pokuty nad spodní hranicí zákonného rozpětí, je třeba takový závěr podrobněji zdůvodnit.

Určení, zda byl přestupek spáchán z nevědomé, nebo vědomé nedbalosti, je však někdy poněkud komplikované, přičemž musí být zohledňována jak samotná povaha přestupkového jednání, tak skutkové okolnosti případu. Pokud se zaměříme na výše uvedené přestupky, lze v případě překročení nejvyšší dovolené rychlosti zdůraznit zejména význam intenzity porušení povinnosti řidiče, tedy zohlednění okolnosti, o kolik km/h byla rychlost jízdy překročena. V rozhodovací praxi běžně používaný argument spočívající v tom, že každé vozidlo je vybaveno tachometrem, který je umístěn tak, aby byl pro řidiče viditelný, lze podle mého názoru obecně uplatňovat pouze ve vztahu k nevědomé nedbalosti. Je totiž pochopitelné, že řidič má a může rychlost vozidla v běžných případech průběžně korigovat, resp. svoji rychlost přizpůsobovat v mezích nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zákonem nebo dopravním značením aktuálním podmínkám silničního provozu.[9]

Na druhou stranu nelze stejným způsobem bez dalšího argumentovat u vědomé nedbalosti, či dokonce úmyslu, neboť by se předpokládalo, že řidič vozidla překračuje nejvyšší dovolenou rychlost vždy vědomě či záměrně, ačkoliv je logické, že nemusí tachometr každou vteřinu jízdy sledovat.[10] Nelze samozřejmě zpochybnit, že zásadnější překročení rychlosti v obci nebo mimo obec lze ze strany řidiče pocitově rozpoznat rovněž bez použití tachometru.[11] Výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti však nemusí být pravidlem ani podmínkou pro uplatnění dané formy veřejnoprávní odpovědnosti.[12]

Podobné otázky vyvstávají ve vztahu k posouzení odpovědnosti za přestupek spočívající v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Pokud bychom nezohledňovali možné individuální okolnosti případu, lze formalisticky vycházet z toho, že řidič, který nepoužije za jízdy (již při uvedení vozidla do pohybu až po jeho úplné zastavení)[13] bezpečnostní pás, kterým jsou osobní motorová vozidla standardně vybavena, jedná vždy přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti, neboť si musí být své povinnosti vědom, stejně jako skutkové okolnosti, že není připoután.

Stejným způsobem argumentoval rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016-46, ve kterém uvedl, že: „Stěžovatel totiž nemohl nevědět, že není za jízdy připoután, pročež porušuje § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. V tomto smyslu je nutné korigovat i závěry krajského soudu, který nevědomou nedbalost zcela nevyloučil. V tomto typovém případě si však nevědomou nedbalost představit dost dobře nelze. Správní orgán 1. stupně proto postupoval správně, pokud neshledal, že stěžovatel přestupek zavinil z nevědomé nedbalosti.“

Podle mého názoru nicméně nelze zcela vyloučit, že řidič vozidla se může zapomenout připoutat, aniž by si byl svého pochybení vědom. Tím samozřejmě není vyloučeno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Jinými slovy, takový závěr by nevedl ani v opačném případě k vyvinění pachatele, ale znemožnil by správnímu orgánu automaticky presumovat vyšší míru zavinění, což se váže na povahu a závažnost přestupku, a může tak v neprospěch pachatele ovlivnit úvahy správního orgánu o výši uložené pokuty.

Na druhou stranu nelze opomenout, že v drtivé většině případů je zavinění konstatováno v souladu se zákonem požadovaným minimem ve formě nevědomé nedbalosti, což nelze ve vztahu k oběma druhům přestupkového jednání vyloučit. V návaznosti na výše uvedené otázky se jedná o pragmatický postup správních orgánů, neboť dovození zavinění ve formě vědomé nedbalosti, či dokonce úmyslu by mělo být provedením důkazů a jejich hodnocením řádně zjištěno a zdůvodněno. Další variantou je dovozovat vědomou nedbalost ze samotné povahy přestupkového jednání, jak učinil Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku. Jsem však toho názoru, že takový postup poněkud opomíjí možné skutkové okolnosti případu, neboť automaticky presumuje povědomí pachatele o rozhodných skutečnostech, jejichž existenci však nelze běžně bez součinnosti samotného pachatele reálně ověřovat, ale pouze k jeho tíži předpokládat.[14]

Závěrem je nicméně nutné doplnit, že hraje zásadní roli, zda na zavinění nahlížíme spíše z hlediska povědomí o povinnostech řidiče a následcích jejich porušení, nebo spíše z pohledu povědomí o skutkových okolnostech, jejichž existencí je porušení stanovených pravidel de facto zapříčiněno. Přesto jsem však toho názoru, že od skutkových okolností případu nelze ani v tomto směru zcela odhlédnout. Tím samozřejmě nijak nezpochybňuji možné dovození míry zavinění s odkazem na povahu protiprávního jednání, pakliže je z logiky věci vyloučeno, aby se ho pachatel dopustil jinak než úmyslně či ve formě vědomé nedbalosti. Mým záměrem bylo ukázat, že tento předpoklad není automaticky naplněn za předpokladu, že se jedná sice o postižitelné, ale v zásadě marginální překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Stejně tak jsem poněkud skeptický k tomu, aby byla vědomá nedbalost bez dalšího presumována u přestupku spočívajícího v řízení vozidla bez použití bezpečnostního pásu, neboť daný přístup nereflektuje prosté opomenutí ze strany řidiče vozidla, kterého si zkrátka nemusí být vědom. Opětovně však zdůrazňuji, že posuzování těchto okolností v zásadě nemá žádný vliv na uznání viny ze spáchání dotčených přestupků, ale může samostatně nebo vedle dalších (přitěžujících) okolností ovlivnit úvahy o správním trestu, což nelze ve vztahu k uplatňování dané formy veřejnoprávní a svojí povahou sankční odpovědnosti zcela bagatelizovat.

JUDr. Mgr. Jakub Valc, Ph.D., je asistentem soudce Krajského soudu v Brně a odborným asistentem na Katedře právní teorie Právnické fakulty MU v Brně.

---

[1] K hodnocení obvinění z přestupku jako trestního obvinění musí být splněna určitá kritéria, která byla ve vazbě na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vymezena rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005-62: „Jasně tak bylo konstatováno, že není podstatné, zda skutek, o němž se vede řízení a za který hrozí trest, je právními předpisy nazýván trestným činem, či přestupkem. Podle konstantní judikatury [Engel a ostatní (1976), Öztürk (1984), Weber (1990)] jsou rozhodujícími faktory pro označení dané věci jako ‚trestní‘ pro účely Úmluvy význam porušeného pravidla, tj. povaha ustanovení definujícího trestný čin, charakter činu samotného a povaha i závažnost možného trestu (např. výše pokuty). Podstatnou roli hraje to, jaká je podstata porušení zákonem chráněného zájmu, dále zda jsou adresáty dané právní normy všichni, nebo pouze některé speciální subjekty, a je třeba i zvážit, zda má hrozící sankce represivní účel a je způsobilá citelně zasáhnout sféru pachatele deliktu. Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená hlavní kritéria, tj. povahu stíhaného deliktu a povahu uplatnitelné sankce, alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu [srov. rozhodnutí Lutz v. Německo (1987)]. To nevylučuje použití kumulativního přístupu, jestliže analýza jednotlivých kritérií odděleně neumožňuje dospět k jasnému závěru [Garyfallou AEBE a Bendenoun v. Francie (1994)].“

[2] Srov. ust. § 12 odst. 2 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“): „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

[3] Viz ust. § 13 odst. 2 tr. zákoníku.

[4] Viz ust. § 15 a 16 tr. zákoníku.

[5] Ke sjednocení terminologie došlo přijetím ust. § 112 odst. 1 věty první nového přestupkového zákona, ve kterém je stanoveno: „Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona.“

[6] Obdobným způsobem byly jednotlivé formy zavinění vymezeny také v dnes již neplatném ust. § 4 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 6. 2017.

[7] Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 As 119/2016-36, nebo ze dne 8. 12. 2016, č. j. 5 As 206/2016-37.

[8] Viz ust. § 37 písm. a) ve spojení s ust. § 38 písm. e) nového přestupkového zákona.

[9] V tomto ohledu lze vycházet rovněž z toho, že odpovědnost za přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidla nastává také za předpokladu, že řidič nepodloženě argumentuje ve správním řízení tím, že se přestupku nedopustil zaviněně, neboť tachometr řádně nefungoval. Jedná se o zohlednění další povinnosti řidiče podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, kdy lze na pozemních komunikacích provozovat a řídit pouze vozidlo, které je k tomu z hlediska technických podmínek v souladu s příslušnými předpisy uzpůsobeno. Na druhou stranu by mělo být ve vztahu k otázkám zavinění zohledňováno, zda obviněný o poruše věděl či vědět měl a mohl, pakliže nebude pro nevěrohodnost zpochybněna samotná skutková verze (např. neuvedení dané okolnosti již do oznámení přestupku na místě spáchání přestupku apod.), že tachometr byl poškozen a řádně nefungoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 1 As 73/2009-78).

[10] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2019, č. j. 33 A 11/2018-59: „Naopak se krajský soud zcela neztotožňuje se závěrem správních orgánů, že nemohl být přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti spáchán stejně jako nepředložení osvědčení o registraci vozidla z nevědomé nedbalosti. Skutečnost, že je vozidlo na palubní desce vybaveno tachometrem, ještě neznamená, že jej řidič z objektivních či subjektivních důvodů neustále sleduje, resp. že si musí být překročení nejvyšší dovolené rychlosti v daném okamžiku nutně vědom.“

[11] Obdobně ostatně argumentoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017-47: „I kdyby si stěžovatel nebyl vědom toho, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost přesně o 53 km/h (čehož by si však měl být vědom – nelze se totiž ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že běžný řidič tachometr nesleduje a svou rychlost upravuje podle vozidel jedoucích před ním nebo ,podle pocitu‘, jelikož je povinností každého řidiče dodržovat stanovenou nejvyšší povolenou rychlost, a tedy upravovat rychlost řízeného vozidla v závislosti na hodnotě zobrazené na jeho tachometru), není tato okolnost podstatná, neboť si musel být nepochybně vědom toho, že výrazně překračuje nejvyšší povolenou rychlost.“

[12] K uplatnění přestupkové odpovědnosti vždy musí být naplněny nejen formální znaky přestupku, ale také jeho materiální stránka, spočívající alespoň v nepatrné míře společenské škodlivosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73). V tomto směru pak bylo ve vztahu k přestupku spočívajícímu v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, judikováno, že: „Samotná skutečnost, že řidič vozidla v provozu na pozemní komunikaci sice překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem nebo dopravní značkou, nicméně rychlost jeho jízdy se hranici nejvyšší dovolené rychlosti blížila, sama o sobě nepostačuje pro závěr o tom, že nebyla naplněna materiální stránka (§ 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 citovaného zákona. Měla by však vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku tohoto jednání zaměřil svou pozornost, neboť je třeba posoudit, zda zde nejsou další pro věc relevantní okolnosti, které by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvodňovaly.“

[13] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 1 As 24/2006-86: „Povinnosti uložené tímto zákonem nelze vnímat jen z pohledu újmy, která může hrozit jiným účastníkům silničního provozu, jak činí stěžovatel. To, že stěžovatel jel pomalu, nebo že jel v motorovém vozidle sám, není podstatné. NSS opakuje, že řidič se musí připoutat již před začátkem jízdy, resp. od okamžiku, kdy uvede vozidlo do pohybu vpřed, až do ukončení jízdy.“

[14] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56, ve kterém byla součinnost obviněného při určování míry zavinění zdůrazněna: „Namítal-li stěžovatel, že v prvostupňovém rozhodnutí absentující vypořádání míry zavinění přestupkového jednání způsobuje jeho nepřezkoumatelnost, shoduje se Nejvyšší správní soud s názorem krajského soudu, že tomu tak není, a to právě s přihlédnutím k procesní liknavosti stěžovatele v průběhu řízení o přestupku … Krajský soud správně konstatoval, že u předmětného přestupku postačí zavinění z nedbalosti; lhostejno, zda se má jednat o nedbalost vědomou, či nevědomou (pozn. autora: To platí pouze ve vztahu k odpovědnosti za přestupek, neboť při rozhodování o výši pokuty může mít rozlišení formy nedbalosti reálné dopady). Správní orgány prakticky presumovaly nedbalostní formu zavinění, neboť v důsledku stěžovatelovy procesní pasivity nebylo z čeho usuzovat na jeho vnitřní subjektivní angažovanost ke zjištěnému přestupkovému jednání. Strohost správních rozhodnutí v naříkaném ohledu je tudíž spíše vinou stěžovatele, neboť právě při zjišťování formy zavinění je nezbytná určitá míra komunikace s obviněným.“