Dne 20. dubna 2022 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. II. ÚS 2765/20,  podle kterého platí, že rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces.

 

Stěžovatelé M. M. b) a B. M. c) jsou manželé, v jejich společném jmění jsou i nemovitosti (dům a zahrada) sousedící s nemovitostmi (domem a zahradou) rodičů vedlejší účastnice V. S. Mezi zahradu manželů a zahradu rodičů vedlejší účastnice byl do roku 2013 vklíněn pozemek ve vlastnictví obce Ústí.

V roce 2013 obec uzavřela s manželi kupní smlouvu, na jejímž základě se manželé stali vlastníky předmětného pozemku.

Ministerstvo vnitra se následně ve správním soudnictví domáhalo zrušení usnesení zastupitelstva obce, jímž byl prodej předmětného pozemku schválen, a to pro jeho nezákonnost [srov. § 124 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů].

Krajský soud v Brně žalobu ministerstva zamítl, a následně pak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 č. j. 4 As 223/2015-43 zamítl kasační stížnost ministerstva. V odůvodnění svých rozhodnutí správní soudy konstatovaly, že usnesení žádnou vadou, která by způsobovala jeho nezákonnost, netrpí.

Vedlejší účastnice téhož roku, kdy došlo k rozporovanému prodeji pozemku obce manželům, podala k Okresnímu soudu v Jihlavě žalobu na určení vlastnictví k předmětnému pozemku, v níž navrhovala, aby za jeho vlastníka byla označena obec.

Prvostupňový soud řízení o návrhu přerušil do doby ukončení řízení stran zákonnosti usnesení obce (viz výše). Poté (v lednu 2016) žalobu svým prvním rozhodnutím ve věci zamítl.

K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil.

Vedlejší účastnice následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který na jeho základě věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Podruhé prvostupňový soud rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, jímž žalobu opět zamítl. Jeho rozhodnutí opět potvrdil odvolací soud, a to rozsudkem ze dne 12. 12. 2019.

Nejvyšší soud o dovolání vedlejší účastnice rozhodl ústavními stížnostmi napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že vlastnicí předmětného pozemku je obec. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud nejprve dovolání označil za přípustné, jelikož v něm vedlejší účastnice argumentuje, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s dřívějším kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že jsou splněny podmínky pro jeho rozhodnutí ve věci samé, a provedl výčet skutkových zjištění prvostupňového a odvolacího soudu, z nichž při rozhodování vycházel. Následně Nejvyšší soud učinil závěr, že okolnosti rozhodování zastupitelstva obce o prodeji předmětného pozemku byly netransparentní, obec tedy postupovala nezákonně a kupní smlouva uzavřená mezi obcí a manželi je absolutně neplatná. Pro úplnost Nejvyšší soud podotkl, že v kupní smlouvě se odkazuje na usnesení zastupitelstva ze dne 15. 5. 2013, přičemž ovšem zasedání zastupitelstva, na němž byl (nezákonně) schválen prodej předmětného pozemku manželům, se konalo o den později. S rozhodnutím Nejvyššího správního soudu označujícím usnesení zastupitelstva obce o prodeji pozemku manželům za zákonné se Nejvyšší soud vypořádal konstatováním, že věc posoudil z pohledu též civilně právní úpravy a zohlednil též správními soudy (zejména s ohledem na povahu soudního řízení správního) nezohledněné okolnosti.

Stěžovatelka a), obec, má v prvé řadě za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na samosprávu. Dále má obec za to, že byla porušena její práva na vlastnictví a na spravedlivý proces.

Stěžovatelé b) a c), manželé, jsou přesvědčeni, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jelikož Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání.

Po posouzení ústavních stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou důvodné.

Jak ÚS v nálezu konstatoval, „stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem [nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží dle judikatury Ústavního soudu rovněž mezi základní zásady spravedlivého procesu, takže porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků představuje rovněž porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“.

Ve vztahu k projednávané věci je podle ÚS nejrelevantnější nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139), v kterém se ÚS zabýval tím, že jeden a týž soud, ve dvou svých na sebe časově navazujících rozhodnutích, vyřešil tutéž předběžnou otázku zcela opačně. Ústavní soud tehdy jednoznačně konstatoval, že při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí.

Jedná-li se ze strany civilního soudu o posouzení předběžné otázky, která již byla dříve posouzena přímo ve výroku civilně soudního rozsudku (tedy v tomto předchozím řízení nikoliv jen jako předběžná), přímo podústavní úprava § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 3 občanského soudního řádu nadto stanoví, že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tehdy, když byla tato předběžná otázka již vyřešena přímo ve výroku rozsudku, pro soud závazné. Uvedené pak platí i tehdy, když civilní soud jako předběžnou posuzuje otázku, která byla řešena ve výroku rozsudku správního soudu, neboť § 54 odst. 6 soudního řádu správního rovněž stanoví, že výrok pravomocného (správně-soudního) rozsudku je závazný nejen pro účastníky a osoby na řízení zúčastněné, ale i pro orgány veřejné moci.

Co se týče práva na samosprávu, to je zaručeno čl. 8 Ústavy. Základními územními samosprávnými celky jsou obce (čl. 99 Ústavy), jež jsou územními společenstvími občanů, která mají dle čl. 100 odst. 1 Ústavy právo na samosprávu. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem (čl. 101 Ústavy). Čl. 102 Ústavy zakládá zastupitelskou formu práva na samosprávu, pro jehož ochranu je určující čl. 101 odst. 4 Ústavy, dle něhož stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. … V případě, v němž se ÚS zabýval aktivní legitimací neúspěšného účastníka prvního nabídkového řízení vedeného obcí k podání žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem prodaným až jedinému (jinému) účastníkovi druhého nabídkového řízení (tedy nikoliv přímo jednáním dotčené obce), pak ještě Ústavní soud konstatoval, že samosprávě obce za určitých okolností soudní ochranu přiznat naopak nelze.

Konečně vlastnické právo je ústavně chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny, který především stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K zásahu do vlastnického práva dojde tehdy, pokud je dané osobě odejmuto postavení, které ji opravňuje k ochraně z tohoto titulu, nebo pokud dojde k omezení takového postavení z hlediska jeho využívání nebo dispozic s ním anebo možnosti jeho zhodnocení, přičemž zásadně lze zasáhnout do základního práva jen za podmínky, že jde o zásah, který je předvídaný právem.

…

Ze shora uvedeného Ústavní soud vyvozuje následující závěry. Soudy by měly ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v zásadě stejně, nesvědčí-li pro jiný jejich postup důležité důvody, které ovšem soudy, postupují-li v obdobných případech jinak, musí ve svém rozhodnutí uvést a náležitě vysvětlit. Vzhledem k principu předvídatelnosti soudního rozhodování vyvěrajícímu z čl. 1 odst. 1 Ústavy je zpravidla nepřípustné, aby soudy rozhodovaly jinak o zcela (skutkově i právně) totožné otázce, byť by ji prve posuzovaly toliko jako otázku předběžnou. Zcela závazné, a to i s ohledem na podústavní zákonnou úpravu, je pak pro soudy posouzení dané otázky přímo ve výroku (správně-soudního) rozsudku.

 

Právní věta: Rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces. Pokud je v důsledku tohoto protiústavního rozhodnutí civilního soudu zneplatněno autonomní nakládání s majetkem obce, které správní soud dříve označil za zákonné a nikoliv pochybné, a tedy zasluhující soudní ochranu, představuje takový postup zároveň i porušení ústavně zaručeného práva dané obce na samosprávu a porušení základního práva na ochranu vlastnictví toho, jemuž se obec legálně a legitimně rozhodla určitý majetek prodat a jehož vlastnictví k tomuto majetku bylo protiústavním rozhodnutím civilního soudu popřeno.

 

Nejvyšší soud svůj závěr stran absolutní neplatnosti kupní smlouvy založil výhradně na posouzení této předběžné otázky; na nesrovnalosti ve znění kupní smlouvy (k nim dále) dle textu napadeného rozhodnutí odkázal „jen pro úplnost“.

Danou předběžnou otázku si Nejvyšší soud posoudil sám. Již v této rovině, nikoliv ve způsobu posouzení předběžné otázky, tkví protiústavnost jeho postupu, neboť otázka zákonnosti usnesení zastupitelstva obce schvalujícího prodej předmětného pozemku manželům byla již posouzena správními soudy, a to dokonce přímo ve výroku jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud, aniž by respektoval v kasačním přezkumu stvrzený závěr správního soudu, že usnesení zastupitelstva stěžovatelky a) schvalující prodej určitého pozemku stěžovatelům b) a c) nelze pro nezákonnost zrušit (respektive že toto usnesení je zákonné), označil kupní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a) a stěžovateli b) a c) za absolutně neplatnou, a to z důvodu Nejvyšším soudem samotným dovozené nezákonnosti usnesení stěžovatelky a).

 

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David, CSc.) proto vyhověl ústavním stížnostem a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a tedy i základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku bylo porušeno i ústavně zaručené právo na samosprávu stěžovatelky a) – obce Ústí – dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy a základní právo na ochranu vlastnictví stěžovatelů b) a c) dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com