Rozhodování o náhradě nákladů řízení představuje integrální součást sporného civilního řízení. Konkrétní výše nákladů řízení pak zpravidla hraje významnou roli při rozhodování stran o dalším procesním postupu v průběhu celého řízení, dokonce může být zásadním důvodem, proč některé řízení vůbec nezahajovat. Ve zkratce platí, že „vítěz bere vše“. V některých případech však mohou vzniknout situace, kdy v řízení faktický vítěz z hlediska rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vítězem není, a v konečném důsledku se tím tak může celkově stát dokonce poraženým. K takové situaci může dojít např. při zpětvzetí žaloby; a právě vybraným otázkám týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby se věnuje následující text.

Preference mimosoudního a smírného řešení sporu

V případě jakéhokoliv sporu je obecně nepochybně preferováno jeho vyřešení bez nutnosti ingerence soudu. Důvody pro takový postup jsou nasnadě – mimosoudní řešení skýtá prostor pro nalezení kompromisu pro obě strany tak, aby dohodu žádná nevnímala jako zjevně nespravedlivou, je zde dále významně větší předpoklad, že mimosoudní řešení nebude mít žádný, příp. významně méně negativní vliv na existující obchodní či jiné vztahy mezi stranami, a v neposlední řadě je takové řešení zpravidla rychlejší a levnější, než když o vyřešení sporu rozhoduje autoritativně pravomocně soud. Obecná preference dohody pak nadále přetrvává i v případě, dostane-li se věc v konečném důsledku až k obecnému soudu. Dle § 100 o. s. ř. soud usiluje v průběhu řízení o to, aby věc byla vyřešena smírně. Za tímto účelem může účastníkům nařídit první setkání se zapsaným mediá­torem a v této souvislosti řízení až na tři měsíce přerušit.

Čím déle pak řízení probíhá a čím více úkonů strany v řízení učinily, tím více bude při jejich rozhodování o dalším postupu v řízení, včetně možnosti ukončit již probíhající řízení soudním smírem (§ 99 o. s. ř.), hrát roli to, kolik prostředků již do vedení sporu vložily a jaká je pravděpodobnost, že se jim alespoň částečně navrátí. V případě, dohodnou-li se strany na tom, že probíhající soudní řízení ukončí uzavřením mimosoudní dohody – např. uzavřou dohodu o narovnání dle § 1903 a násl. o. z., na jejímž základě bude podaná žaloba vzata zcela zpět, je třeba pečlivě zvážit důsledky, které takový krok bude znamenat pro rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. Jedině tak se lze vyhnout nepříjemnému překvapení, které by pak účastníka při obdržení usnesení o zastavení řízení mohlo čekat. Právě zohlednění budoucího rozhodnutí o nákladech řízení totiž může být v řadě případů z pohledu účastníků klíčové pro uzavření či neuzavření takové mimosoudní dohody.

Obecná pravidla pro rozhodování o nákladech řízení 

Nosným ustanovením upravujícím rozhodování o náhradě nákladů řízení je § 142 o. s. ř. Základním pravidlem pak je, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník, jenž měl ve věci plný úspěch, a to vůči účastníku, který ve věci úspěch neměl. Je-li úspěch účastníka pouze částečný, soud náhradu nákladů řízení rozdělí, příp. rozhodne tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. I ne zcela úspěšnému účastníku řízení lze přiznat plnou náhradu nákladů řízení; to tehdy, byl-li jeho neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku[1] či úvaze soudu.[2] Právo na náhradu nákladů řízení pak může mít i neúspěšný žalovaný, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení[3] (§ 143 o. s. ř.). Z obecného hlediska pak jistě stojí za zmínku § 150 o. s. ř., kdy v případě naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele či v případě odmítnutí účastníka bez vážného důvodu zúčastnit se soudem nařízeného prvního setkání s mediátorem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.[4]

Rozhodování o náhradě nákladů řízení při zpětvzetí žaloby 

V případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby obecně platí, že náklady takového řízení nese ten, kdo ono zastavení zavinil, tj. žalobce, který zastavení řízení zavinil zpětvzetím žaloby (§ 142 odst. 2 věta první o. s. ř.). Pokud však žalobce vzal důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného – typicky z toho důvodu, že žalovaný žalovanou povinnost v průběhu řízení splnil, pak soud povinnost nahradit náklady řízení uloží žalovanému (§ 142 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Otázku, zda došlo ke zpětvzetí žaloby z důvodu chování žalovaného, je třeba zkoumat výlučně z procesního hlediska, tedy čistě posoudit, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku, či nikoliv.

„Důvodnost žaloby (návrhu) nemůže soud posuzovat z hlediska hmotného práva, ale pouze procesně. Za důvodný je tedy považován vždy takový návrh, který byl vzat zpět proto, že žalovaný svým chováním žalobce, pokud jde o uplatněný nárok, uspokojil bez ohledu na to, zda tvrzené právo žalobci skutečně svědčilo.“[5]

V souladu s výše uvedeným je pak i judikatura dovolacího soudu: „Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to, že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutné usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.“[6]

Dohoda o narovnání a zpětvzetí žaloby

Shora prezentovaná pravidla jsou poměrně srozumitelná, stejně jako jejich aplikace. Jak již bylo naznačeno v úvodu, nosným tématem tohoto textu je specifická otázka rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě, uzavřou-li účastníci dohodu o narovnání a na základě této dohody je žaloba vzata následně zcela zpět (povinnost zpětvzetí žaloby bude zpravidla integrální součástí dohody o narovnání). Z hlediska teorie správné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak za takové situace může být ve světle popsaných pravidel pro účastníky řízení překvapivé.

Představme si situaci, např. mezi podnikateli, kdy žalobce podá žalobu na zaplacení určité částky představující kupní cenu za dodané zboží. Žalovaný se podané žalobě kontinuálně brání, zaplacení dluhu odmítá. Ať už z jakéhokoliv důvodu (např. právě z důvodu nenarušení dalších souvisejících fungujících obchodních vztahů, vypořádání jiných existujících vzájemných závazků apod.) se žalovaný rozhodne dluh vůči žalobci dále nesporovat, uzavře s ním dohodu o narovnání, v níž se mj. výslovně zaváže dlužnou částku uhradit, a tu následně skutečně žalobci uhradí (např. formou splátek). Za této situa­ce (žalobce má svou pohledávku zcela uhrazenou) žalobce činí celkové zpětvzetí žaloby – jednak proto, že si právě takový postup strany zpravidla dohodnou, a žalobce tak postupuje dle sjednané dohody o narovnání, a současně proto, že by žaloba ze své podstaty již nemohla být úspěšná. Ohledně náhrady nákladů řízení si strany v dohodě o narovnání nic výslovně nesjednají, např. z důvodu opomenutí či proto, že mají za to, že právo na náhradu nákladů řízení bude „z hlediska spravedlnosti“ uloženo žalovanému – žalovaný dluh uznal a zcela zaplatil.

Na základě dosud popsaných pravidel rozhodování o náhradě nákladů řízení by se mohlo jevit, že úvaha o povinnosti žalovaného platit žalobci náhradu nákladů řízení je správná, tedy že soud v uvedeném případě řízení pro celkové zpětvzetí žaloby zastaví a postupem dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinnost náhrady nákladů řízení uloží žalovanému – žaloba byla podána důvodně a žalobce činí zpětvzetí žaloby proto, že mu žalovaný dluh na základě dohody o narovnání splnil. Takový předpoklad je však mylný. Aplikace § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o uložení náhrady nákladů řízení žalovanému se totiž prosadí jedině tehdy, je-li zpětvzetí žaloby činěno výlučně pro chování žalovaného. Takovým výlučným chováním žalovaného je např. samovolné uhrazení dluhu, splnění povinnosti apod. Pokud je však splnění dluhu učiněno jako v uvedeném případě na základě dvoustranného právního jednání žalobce a žalovaného, tj. zde konkrétně na základě dohody o narovnání, nelze dovozovat, že by k úhradě dlužné částky a následnému zpětvzetí žaloby došlo výlučně pro chování žalovaného. Soud by měl proto správně rozhodnout tak, že náhradu nákladů řízení uloží k zaplacení žalobci ve prospěch žalovaného – to však samozřejmě nebrání tomu, aby současně postupoval např. dle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Takový postup je však komplikovanější z hlediska požadavků na řádné podrobné zdůvodnění, jakož i na zajištění práva stran se k postupu dle § 150 o. s. ř. vyjádřit a ten případně tvrzeními a důkazy rozporovat (k tomu viz shora, poznámka č. 4).

Skutkově velmi podobnou věcí se pak zabýval také Nejvyšší soud:[7] „Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně vzala žalobu zpět co do 75 000 Kč bezprostředně poté, co účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, resp. poté, co jí žalovaný tuto částku podle uvedené dohody plnil, tzn., že důvodem zpětvzetí žaloby co do této částky bylo chování obou stran v řízení (dohoda o narovnání je dvoustranným právním úkonem, jenž předpokládá konsensus vůle smluvních stran); i když lze přisvědčit dovolateli, co se týče právních důsledků narovnání z pohledu úvahy o procesním zavinění účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je skutečnost, že dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem (dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým, který vyplývá z narovnání) právně nevýznamná. Rozhodné je, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo výlučně (jen) chování žalovaného (částku 75 000 Kč neplnil žalobkyni bez dalšího), nýbrž chování obou stran v řízení. V takovém případě platí, že použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nepřichází v úvahu a o nákladech řízení bude rozhodováno podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.“[8]

K uvedenému je vhodné rovněž poukázat na to, že takový postup se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní i v poměrně specifických případech. Věřitel jako další oprávněný přihlásil do exekučního řízení svou pohledávku zajištěnou zástavním právem na dražené nemovitosti a povinný následně tuto pohledávku popřel při rozvrhovém jednání co do její pravosti a výše. Povinný namítal promlčení pohledávky a nezákonnou výši smluvní pokuty. Povinný byl soudním exekutorem vyzván k podání odporové žaloby dle § 267a o. s. ř.; povinný odporovou žalobu proti věřiteli skutečně podal. Věřitel v reakci na tyto kroky povinného podal sám proti povinnému žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) na zaplacení požadované pohledávky bez smluvních pokut, jejichž nezákonnost povinný namítal v exekučním řízení.[9] V řízení o odporové žalobě účastníci uzavřeli soudní smír, jehož obsahem byla dohoda o výši pohledávky, která bude uspokojena v rámci rozvrhu v exekučním řízení. Jelikož tato sjednaná částka k uspokojení z rozvrhu byla vyšší než částka uplatněná věřitelem v nalézacím řízení (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), vzal věřitel jako žalobce žalobu (návrh) v celém rozsahu zpět a požadoval náhradu nákladů řízení. Okresní soud věřiteli (zde žalobci) přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. K odvolání povinného (zde žalovaného) odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal žalovanému, neboť dle názoru odvolacího soudu nelze zavinění za zastavení řízení shledávat výlučně na straně žalovaného.[10] Z tohoto rozhodnutí odvolacího soudu je pak třeba učinit dva závěry – jednak tedy to, že soudní smír je nutné vnímat také jako dohodu, a dále, že vliv na posouzení výlučného zavinění mohou mít i souběžně vedená řízení.

V praxi se lze setkat taktéž s tím, že až podání žaloby dosud zcela pasivního dlužníka (žalovaného) přiměje k jednání, v konečném důsledku žalobce od žalovaného získá písemné prohlášení o uznání dluhu dle § 2053 o. z. a dojde k dohodě ohledně splnění dluhu formou splátkového kalendáře. V takovém případě může žalobce ztratit zájem na dalším vedení soudního řízení, např. protože žalobu podal pouze proto, aby zabránil promlčení své pohledávky, a písemné uznání dluhu ze strany žalovaného je pro něho v danou chvíli dostatečné. I v takovém případě však lze mít za to, že po zpětvzetí žaloby by povinnost platit náklady řízení byla uložena žalobci – nejedná se totiž o výše uváděný příklad notářských či exekutorských zápisů s doložkou o přímé vykonatelnosti, které jsou exekučním titulem dle § 40 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. pozn. č. 8). Zajištění či utvrzení dluhu ze strany dlužníka (žalovaného) nemění nic na aplikaci § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a povinnost k náhradě nákladů řízení na žalovaného nepřechází. V obecné rovině je totiž možné říci, že žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení při zpětvzetí žaloby nebude uložena také tehdy, pokud žalobce v mezidobí od žalovaného získá z hlediska předmětu řízení ekvivalent pravomocného soudního rozhodnutí (exekuční titul), jehož by se žalobce mohl v probíhajícím řízení domoci.

Za zmínku pak nepochybně stojí také to, že při zvažování konkrétního procesního postupu ve vztahu k náhradě nákladů řízení, resp. povinnosti je platit, nelze opomenout specifika takového rozhodování v případě, je-li jeden z účastníků (žalobce) osvobozen od soudního poplatku, příp. má-li jeden z účastníků ustanoveného advokáta (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). V těchto případech uvedené náklady namísto dotyčného účastníka nese stát, práva na náhradu nákladů řízení se takový účastník nemůže vzdát a soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje podle specifických pravidel.[11]

Závěr 

Cílem tohoto článku bylo poukázat na některé ne zcela zřejmé otázky při rozhodování o náhradě nákladů řízení a pravidla, dle nichž soudy postupují, resp. by měly postupovat. Znalost těchto principů a jejich zohlednění při zvažování procesního postupu pak může výrazným způsobem ovlivnit, zda se strany na mimosoudním vyřešení věci dohodnou, či nikoliv.

Při aplikaci shora popsaných ustanovení v návaznosti na rozhodovací praxi dovolacího soudu by soudy měly vytyčená pravidla vykládat flexibilně (nikoliv čistě formalisticky) a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem. Takový pružný postup by se měl dle mého názoru uplatnit zejm. v situacích, kdy strany formálně uzavřou dohodu o narovnání, na základě níž dojde ke zpětvzetí žaloby, tedy se jedná o dvoustranné právní jednání, jehož předmětem je však čistě vypořádání předmětu řízení. Zaváže-li se dlužník (žalovaný) v takové dohodě v podstatě bez jakýchkoliv podmínek ke splnění dluhu a ten pak i splní, není z praktického pohledu rozumný důvod ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci. Totéž může platit v určitých specifických případech i tehdy, uzná-li dlužník (žalovaný) vůči věřiteli (žalobci) svůj dluh a v rozumné době se zaváže k jeho úhradě. V obou těchto případech se jeví jako spravedlivé, aby povinnost k náhradě nákladů řízení tížila žalovaného, příp. žádného z účastníků.

Úplným závěrem je vhodné připomenout, že zejm. odvolací soudy by na otázku náhrady nákladů řízení měly klást zvýšený důraz, když od roku 2017[12] již není možné dovoláním napadnout výrok o náhradě nákladů řízení. Sjednocení či zpřesnění judikatury ohledně rozhodnutí o nákladech tak může přinést zejm. Ústavní soud, ovšem plnění této role je ze zjevných příčin značně omezené.

 

JUDr. Tomáš Zajíček je advokátním koncipientem v AK Bělina & Partners, s. r. o., a doktorandem na Právnické fakultě UK v Praze.

---

[1] Např. konkrétní výše náhrady škody určená znaleckým posudkem.

[2] K tomu srov. § 136 o. s. ř. a § 2955 o. z.

[3] Např. v případě podání žaloby na splnění dluhu, který v okamžiku jejího podání ještě není splatný, ale v okamžiku rozhodování soudu již ano (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

[4] Zde je třeba upozornit na to, že v případě, uvažuje-li soud o aplikaci § 150 o. s. ř., je povinen vytvořit pro účastníky, zejm. pak tedy pro účastníka, v jehož neprospěch by předmětné ustanovení aplikoval, prostor k tomu, aby se k možnému uplatnění moderačního práva vyjádřili (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06).

[5] J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení (soudcovský komentář), Kniha II, § 79-180 občanského soudního řádu, 2.  doplněné a upravené vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 418.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015.

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2890/2017.

[8] Citované závěry však neplatí absolutně; v případě, že žalobce vzal podanou žalobu zpět z důvodu, že ohledně předmětu řízení získal od žalovaného exekutorský zápis opatřený doložkou o přímé vykonatelnosti, příp. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, pak po žalobci nelze požadovat, aby řízení dále formálně vedl, když jeho účel je již naplněn, a v případě zpětvzetí žaloby a zastavení řízení je za této situace namístě postup dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a náhrada nákladů řízení je uložena k tíži žalovanému (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 288/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6000/2017).

[9] Věřitel chtěl tímto krokem předejít promlčení své pohledávky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014), a získat exekuční titul, když uspokojení pohledávky přihlášené do exekučního řízení na základě zástavního práva se stalo ve chvíli podání odporové žaloby značně nejistým.

[10] Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 47 Co 131/2020.

[11] K tomu srov. např. § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

[12] K tomu srov. čl. I bod 14 zák. č. 296/2017 Sb.