Plénum Ústavního soudu zamítlo návrh na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku, § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách a § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel ve slovech „u žen zvýšené o 50,“.

Navrhovatel, který se narodil jako muž, necítí se ovšem ani mužem, ani ženou, nýbrž osobou „neutrálního“ pohlaví, se u správních orgánů a soudů domáhal změny rodného čísla. Jelikož mu nebylo vyhověno, podal ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, který II. senát Ústavního soudu postoupil plénu. Podstatou navrhovatelovy argumentace bylo, že má právo na změnu pohlaví i při nesplnění podmínek uvedených v § 29 odst. 1 občanského zákoníku a že jako „nebinární“ osoba má též právo, aby jeho rodné číslo bylo v „neutrálním“ či „ženském“ tvaru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

Jelikož se navrhovatel necítí mužem ani ženou, přičemž řízení, z něhož jeho návrh vzešel, se týkalo pouze rodného čísla, považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se podmínkami, za nichž lze v České republice změnit pohlaví z mužského na ženské (či z ženského na mužské). Zaměřil se proto primárně na podobu rodného čísla, u něhož se navrhovatel domáhal zrušení zvyšování dvojčíslí vyjadřujícího měsíc narození u žen o 50. Z takto formulovaného návrhu by bylo možné usuzovat, že navrhovatel spatřuje neústavnost v tom, že rodné číslo rozlišuje mezi muži a ženami, byť jak ukazuje i ústavní stížnost navrhovatele, s níž je návrh na zrušení předmětného ustanovení spojen, navrhovatel si ani sám není jistý tím, čeho se vlastně snaží dosáhnout. V petitu ústavní stížnosti totiž navrhovatel požaduje po Ústavním soudu, aby zrušil „ženský“ tvar rodného čísla a zároveň přinutil správní orgán změnit navrhovatelovo rodné číslo z „mužského“ na „neutrální“. Podle navrhovatele by tedy měl existovat „mužský“ tvar rodného čísla a „neutrální“ tvar rodného čísla, zatímco „ženský“ tvar rodného čísla by jako neústavní existovat neměl. Nejen to, k požadavku uvést jeho rodné číslo do „neutrálního“ tvaru navrhovatel formuluje eventuální petit, aby jeho rodné číslo bylo změněno do tvaru „ženského“, a to při setrvání na návrhu „ženský“ tvar rodného čísla zrušit. Navrhovatel tak požaduje po Ústavním soudu, aby přiměl Ministerstvo vnitra změnit navrhovatelovo rodné číslo do „ženského“ tvaru a zároveň aby „ženský“ tvar rodného čísla jako neústavní zrušil. Jinými slovy, navrhovatel shledává neústavním, že nemá rodné číslo v podobě, kterou shledává neústavní.

Odhlédne-li se nicméně od této vnitřní nekonzistence navrhovatelovy argumentace, tak Ústavní soud na tom, že stát v rodném čísle zaznamenává informaci o pohlaví jednotlivce, ani na tom, že pohlaví je v rámci rodných čísel pojímáno binárně, nic neústavního neshledal.

V České republice se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Existenci mužů a žen bere na vědomí i český právní řád včetně předpisů ústavního pořádku a některých mezinárodních smluv o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Podle čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak např. „ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky“. Podle čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pak „muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva“. Stejně tak občanský zákoník definuje manželství jako „trvalý svazek muže a ženy“. Dle § 83b odst. 3 trestního řádu pak „osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví“. Rozdíl mezi muži a ženami v České republice je také činěn v rámci ryze soukromoprávních aktivit. Existují sportovní soutěže pořádané výhradně pro ženy, muži a ženy mívají samostatné šatny či toalety, některé vlakové soupravy mívají dámská kupé atd.

Uznání existence žen a mužů tedy není z ústavněprávního hlediska problematické a stejně tak nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti bez dalšího to, že je k mužům a ženám přistupováno v určitých případech odlišně či odděleně. Ústavní soud to potvrdil mimo jiné v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/04 ze dne 6. 6. 2006, podle něhož je rozlišování mezi muži a ženami ústavně konformní, je-li založeno na objektivních a rozumných důvodech.

Je-li ústavně akceptováno, a dokonce ústavním pořádkem předvídáno, že se lidé dělí na muže a ženy, a že toto dělení má určité právní či praktické dopady, pak se jeví logické, že stát informaci o pohlaví, tedy o tom, zda je člověk mužem, nebo ženou, v určité formě zaznamenává. Ústavní soud přitom zásadně neshledává ústavněprávní důvod, proč by pohlaví nemohlo být zaznamenáváno právě v rodném čísle, byť je obecně nutné zvažovat, v jakých případech je identifikace rodným číslem, které obsahuje informaci o pohlaví a datu narození, vhodná s ohledem na ochranu soukromí jeho nositele. V této souvislosti Ústavní soud dodal, že od užívání rodného čísla již začíná být postupně upouštěno.

Na uvedených závěrech nic nemění ani navrhovatelova argumentace, že pohlaví, které lze dovodit z rodného čísla, nemusí vždy odpovídat pohlaví, s nímž se člověk vnitřně identifikuje. Smyslem napadeného ustanovení upravujícího rodné číslo žen totiž není prezentace toho, s jakým pohlavím se nositel rodného čísla identifikuje. Navrhovatel argumentoval požadavkem respektu k pohlavní sebeidentifikaci, která má jako součást práva na sebeurčení a osobní autonomii nacházet své ústavní zakotvení v čl. 7 odst. 1 Listiny, který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Podle navrhovatele tím zaručuje také právo navenek projevovat svou pohlavní identitu. Informace o pohlaví člověka, kterou lze z rodného čísla dovodit, ovšem o vnitřních pocitech člověka nevypovídá vůbec nic. Nejde tedy o to, že by pohlaví v rodném čísle bylo v rozporu s vnitřními pocity člověka, zkrátka jen obsahuje informace o jiných skutečnostech, než je nositelova „pohlavní identita“. Tím, že stát v rodném čísle zachytává informaci o pohlaví člověka, nikterak nepředurčuje, jakým způsobem na sebe člověk nahlíží nebo nahlížet má.

Dospěl-li Ústavní soud k závěru, že je v souladu s ústavním pořádkem, obsahuje-li rodné číslo informace o pohlaví jeho nositele, učinil tak mimo jiné proto, že tato informace může být v určitých případech potřebná z hlediska plnění funkcí státu. Ovšem potřebná je právě informace o pohlaví, které stát eviduje a jež vychází z obecně chápaného významu pohlaví v České republice. Uvedené příklady, v nichž je mezi muži a ženami právně či fakticky činěn rozdíl, to názorně ukazují. Tyto příklady mají svůj důvod a svůj původ v odlišných biologických charakteristikách mužů a žen, od nichž se určuje pohlaví a pro které se rozlišování mezi muži a ženami může v některých případech jevit žádoucí či nezbytné. Rozlišování pohlaví v rodném čísle na tuto právní realitu, a nepřímo i realitu společenskou, navazuje. Naopak informace o tom, s jakým pohlavím se jednotlivec vnitřně identifikuje, je z hlediska uvedených příkladů v zásadě bezvýznamná a odlišné zacházení s lidmi podle této charakteristiky by postrádalo objektivní a rozumné důvody, které k odlišnému zacházení ústavní pořádek vyžaduje.

Je tedy logické, že rodné číslo obsahuje informaci o pohlaví, které stát eviduje, neboť informace o něm může být z hlediska fungování státu i společnosti užitečná, zatímco informace o „pohlavní identitě“, která pro stát nemá objektivní, smysluplné využití, zůstává mimo státní dosah či evidenci, jelikož pro takovou evidenci chybí rozumný důvod. Existují-li přitom objektivní důvody, pro které je vhodné určitou informaci evidovat, a tak tomu v případě pohlaví je, nelze z práva na soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny dovodit právo, aby v případě, že je někomu tato informace nepříjemná, ji stát neevidoval, případně místo ní evidoval informaci neodpovídající realitě, neboť by to popřelo smysl toho, proč k její evidenci vůbec dochází.

Závěrem Ústavní soud připomněl, že jeho úlohou je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Úlohou Ústavního soudu oproti tomu není ochrana, či snad dokonce prosazování moderních trendů, stejně jako jeho úlohou není těmto trendům bránit. Ústavní soud není a nemůže být arbitrem vstupujícím do kulturních válek a aktivně určujícím směr společenského vývoje v České republice. Opakovaně se proto ve své judikatuře snažil zdůraznit, že řešení základních otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a jeho vztahů, náleží Parlamentu České republiky. Judicializace těchto otázek může vést k politizaci Ústavního soudu, a tím i k oslabení jeho postavení jako nestranného a nezávislého soudního orgánu chránícího ústavní pořádek.

Odlišná stanoviska uplatnili soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 včetně disentů je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com