Ústavní soud zveřejnil dne 2. března 2022 nález sp. zn. I. ÚS 1365/21, podle kterého platí, že ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně pak smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně.

 

Proti stěžovateli J. J. bylo vedeno trestní řízení, v němž na něj byla podána obžaloba pro tři skutky.

Nejprve byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře obžaloby zproštěn.

Krajský soud v Praze však následně k odvolání státní zástupkyně toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté stěžovatele svým v pořadí druhým rozsudkem opět obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně opětovně napadla toto rozhodnutí odvoláním, kterému krajský soud vyhověl.

Okresní soud svým v pořadí třetím rozsudkem sloučil skutky 2 a 3, a uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinů ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil dle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu rovněž okresní soud stěžovateli uložil zaplatit poškozené na náhradě škody částku 5 000 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 odst. 2 trestního řádu. Současně usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 6 T 68/2018-588 (dále jen „usnesení okresního soudu“), okresní soud rozhodl o skutku 1 tak, že dle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc postoupil Městskému úřadu v Kutné Hoře k možnému projednání jako přestupku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinila i státní zástupkyně. Na podkladě druhého zmíněného odvolání krajský soud rozsudek okresního soudu opět zrušil a vrátil věc okresnímu soudu. Proti usnesení okresního soudu podala v neprospěch stěžovatele státní zástupkyně stížnost, na jejímž podkladě krajský soud toto usnesení zrušil a uložil okresnímu soudu, aby o věci znovu rozhodl.

Nynější ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud shledal, že stěžovatel se dopustil všech předmětných skutků a uznal jej vinným ze spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro které jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu dle § 43 odst. 1 trestního zákoníku v délce deseti měsíců, jehož výkon dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 16 000 Kč.

Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozhodl svým nyní napadeným rozsudkem tak, že při nezměněných výrocích o vině a trestu uložil stěžovateli dle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 Kč a dle § 229 odst. 2 trestního řádu ji se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel napadal tento rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Proti napadeným rozhodnutím stěžovatel namítá nezákonné zasahování krajského soudu do hodnocení důkazů okresním soudem, porušení zásady in dubio pro reo a neprovedení klíčových důkazů.

 

Po seznámení se s ústavní stížností, jejími přílohami, vyjádřeními obecných soudů a spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

„Stěžovatel ve své ústavní stížnosti identifikoval tři okruhy vad, které dle ustálené judikatury Ústavního soudu mohou zakládat protiústavnost rozhodnutí obecných soudů. Jsou jimi za prvé nedodržení vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a překročení mezí pro ukládání pokynů odvolacím soudem soudu prvého stupně; za druhé ústavní konformita dokazování a pravidlo in dubio pro reo v situaci tzv. slova proti slovu; a za třetí ústavní konformita vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem prvé této namítané vady a shledal, že jí napadená rozhodnutí zatížena jsou,“ stojí v nálezu ÚS. ÚS nepovažoval proto za nutné ani vhodné se zabývat i dalšími dvěma námitkami, neboť trestní řízení ve věci bude pokračovat a stěžovatel bude mít příležitost je opakovaně uplatnit před obecnými soudy, bude-li toho ještě vzhledem k dalšímu vývoji v řízení třeba.

…

V nálezu ÚS mimo jiné uvádí: „Požadavky na ústavně-konformní výklad § 264 odst. 1 trestního řízení z hlediska pokynů ve vztahu ke skutkovému stavu a procesu dokazování je pak možno zobecnit tak, že odvolací soud smí soudu prvého stupně uložit zejména pokyn, aby tento:

• doplnil dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně;
• provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvého stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán;
• zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit;
• nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný;
• hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi;
• doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.“

Na druhé straně odvolací soud nesmí soudu prvého stupně uložit zejména:

• aby učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, či naopak aby určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval;
• aby hodnotil důkaz konkrétním způsobem či jej hodnotil jen z některých hledisek; – aby provedl nezákonný důkaz;
• aby závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem;
• aby určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu, zejména věrohodnost svědecké výpovědi;
• aby určitou okolnost objasnil jen konkrétně stanovenými důkazními prostředky s výjimkou případů, kdy takový požadavek plyne přímo ze zákona (např. § 105 odst. 4 trestního řádu) či kdy jiným způsobem danou okolnost objasnit nelze (např. v některých situacích vyšetřovací pokus);
• aby po provedení úkonů uložených odvolacím soudem upustil od dalšího dokazování, ačkoliv jej vzhledem k dalšímu důkaznímu vývoji je zapotřebí.

Oba shora uvedené výčty jistě nelze považovat za definitivní a platné jednou provždy, mají však obecným soudům poskytnout referenční kritéria ve vztahu k obdobným situacím. Odvolací soud se zprotiví těmto ústavněprávním požadavkům nejen tehdy, když přímo uloží soudu prvého stupně explicitní pokyn, který je s nimi v rozporu, ale také tehdy, jestliže mu uloží pokyn, který je s nimi sice formálně v souladu, avšak je výsledkem nepřípustného přehodnocení skutkového stavu či jednotlivých důkazů odvolacím soudem s cílem přimět soud prvého stupně, aby přejal takto deformovaný skutkový stav či způsob hodnocení jednotlivého důkazu. Splnění takového protiústavního pokynu je soud prvého stupně povinen odepřít.

Ústavní soud konstatoval, že vnímá citlivě, že odepření splnění pokynu odvolacího soudu může být pro soud prvého stupně, který je dle § 264 odst. 1 trestního řádu takovým pokynem vázán, značně problematické. Nesprávným vyhodnocením oprávněnosti odvolacího soudu uložit mu určitý pokyn a odepřením pokynu, k němuž byl odvolací soud oprávněn, by totiž soud prvého stupně zatížil své rozhodnutí nejen vadou nezákonnosti, ale zpravidla i protiústavnosti a pro subjekty trestního řízení by příliš volné meze hodnocení oprávněnosti odvolacího soudu uložit určitý konkrétní pokyn soudu prvého stupně značně snižovalo právní jistotu a předvídatelnost práva. Také v opačné situaci, tj. nesprávným vyhodnocením protiústavního pokynu jakožto pokynu, k němuž je odvolací soud oprávněn, by zatížil své rozhodnutí vadou protiústavnosti. V zájmu předvídatelnosti tedy musí ústavně konformní výklad § 264 odst. 1 trestního řádu co nejvíce zmírňovat charakter příslovečné situace „mezi dvěma ohni“, v níž se soud prvého stupně může v případě pochybností o oprávněnosti pokynu odvolacího soudu nacházet.

Jako základní pravidlo tak platí, že soud prvého stupně musí respektovat § 264 odst. 1 trestního řádu a pokyn odvolacího soudu splnit. Odepřít jej může jen výjimečně, a to tehdy, je-li takový pokyn explicitně formulován jako protiústavní ve shora nastíněném smyslu (např. by odvolací soud výslovně uložil soudu prvého stupně, že musí učinit určité skutkové zjištění), případně je-li jeho zastřená protiústavnost zcela zřejmá. Takový závěr může soud prvého stupně učinit v zásadě jen tehdy, jestliže jeho rozsudky ruší odvolací soud opakovaně a skutečnost, že tak činí proto, aby přiměl soud prvého stupně k převzetí svých skutkových závěrů či hodnocení důkazů, vyplývá z konkrétních skutečností a současně takový postup odvolacího soudu nemá žádné legitimní vysvětlení.

 

Tyto konkrétní skutečnosti mohou spočívat např. v tom, že odvolací soud:

• mu ukládá nekonzistentní pokyny; – po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo;
• mu nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály;
• mu opakovaně ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoliv tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace;
• mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá;
• mu ukládá opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvého stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku;
• vyjadřuje přímo či nepřímo svůj názor na spolehlivost důkazu (zejména na věrohodnost svědka, obviněného, spoluobviněného či znalce);
• operuje bez vlastního provedení dokazování otevřeně či implicitně se skutkovým zjištěním, které soud prvého stupně v dané věci vůbec neučinil, či je dokonce vyloučil;
• uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv;
• slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil, atd.

Ústavní soud závěrem této části podotýká, že vše shora uvedené se týká toliko pokynů odvolacího soudu ve vztahu k úkonům dokazování a zjišťování skutkového stavu. Otázku zavázání soudu prvého stupně právním názorem soudu odvolacího Ústavní soud ponechává zcela stranou, protože v předmětné věci vznesena nebyla.

…

Ústavní soud shrnuje, že vzhledem ke všemu výše uvedenému krajský soud ukládal opakovaně okresnímu soudu protiústavní pokyny, což vyústilo ve vydání napadeného rozsudku okresního soudu, který krajský soud svým napadeným rozsudkem v relevantním rozsahu (s výjimkou výroku o náhradě škody) akceptoval. Tím se dopustil porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení principu presumpce neviny stěžovatele čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť předmětné pokyny byly výsledkem úsudku krajského soudu o vině stěžovatele nezaloženém na jím provedeném dokazování.

Jelikož tedy okresní soud nakonec podlehl nepřípustnému tlaku odvolacího soudu a vyhověl jeho protiústavnímu pokynu, zatížil i on svůj napadený rozsudek vadou protiústavnosti, neboť jeho skutkové závěry nebyly výsledkem jeho vnitřního přesvědčení dosaženého na základě dokazování provedeného v souladu s ústavně chráněnými zásadami přímosti a bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, ale vůle krajského soudu, který žádné dokazování neprováděl. Tato vada se promítla nejen do napadeného rozsudku okresního soudu, ale stíhá napadený rozsudek krajského soudu, který byl poslední možností, jak krajský soud mohl tuto vadu sám od sebe zhojit. Jelikož proti těmto vadám v napadených rozsudcích okresního i krajského soudu nezakročil ani Nejvyšší soud, je i jeho napadené usnesení ústavně deficitní. Ústavní soud proto zrušil všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů.

Právní věta:

I. Ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně pak smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně.

II. Vlastní skutková zjištění může odvolací soud činit pouze tehdy, pokud sám dokazování doplní či znovu provede důkaz již provedený soudem prvého stupně. Pokud se rozhodne tak učinit, musí důkaz provést ve veřejném zasedání v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a umožnit obviněnému v zásadě stejný standard práva na obhajobu, jako kdyby byl důkaz proveden v hlavním líčení (tj. umožnit mu být přítomen, klást otázky, jde-li o výslech svědka, spoluobviněného či soudního znalce, vyjádřit se k obsahu i způsobu provedení důkazu, učinit v návaznosti na něj další důkazní návrhy atd.) v souladu se zásadami zajištění práva na obhajobu a kontradiktornosti.

III. Ústavně konformnímu výkladu § 264 odst. 1 trestního řádu odpovídá, že jako základní pravidlo musí soud prvého stupně respektovat pokyn odvolacího soudu a splnit jej. Odepřít jej může jen výjimečně, a to tehdy, je-li takový pokyn explicitně formulován jako protiústavní (např. by odvolací soud výslovně uložil soudu prvého stupně, že musí učinit určité skutkové zjištění), případně je-li jeho zastřená protiústavnost zcela zřejmá. Takový závěr může soud prvého stupně učinit v zásadě jen tehdy, jestliže jeho rozsudky ruší odvolací soud opakovaně a skutečnost, že tak činí proto, aby přiměl soud prvého stupně k převzetí svých skutkových závěrů či hodnocení důkazů, vyplývá z konkrétních skutečností a současně takový postup odvolacího soudu nemá žádné legitimní vysvětlení.

 

Úlohou okresního soudu bude nyní znovu zhodnotit důkazy v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování v trestním řízení, zejména se zásadami volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, bezprostřednosti a ústnosti a na základě toho dospět ke skutkovým závěrům, které budou odrážet jeho vnitřní přesvědčení. Předchozími pokyny krajského soudu, které v tomto nálezu Ústavní soud shledal protiústavními, se přitom nesmí cítit vázán. Ústavní soud podotýká, že není oprávněn předjímat výsledek předmětného trestního řízení, avšak dojde-li v jeho průběhu na opravná řízení, krajský soud je oprávněn ukládat okresnímu soudu pokyny v souladu s ústavně konformním výkladem ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu a § 264 odst. 1 trestního řádu tak, jak jej Ústavní soud provedl v tomto nálezu. Proti případným pochybením v tomto směru, pokud by hypoteticky nastala, což samozřejmě rovněž Ústavní soud nemůže předjímat, je případně oprávněn zakročit i Nejvyšší soud v souladu se svou povinností střežit základní práva a svobody obviněných.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byly porušeny stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com