Dne 22. února 2022 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2393/21, podle kterého platí, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nemůže být založeno na pouhém poukazu na minulou trestnou činnost bez toho, že se v odůvodnění rozhodnutí uvede, za jakých podmínek žadatel páchal předchozí trestnou činnost, zda jsou tyto podmínky nyní odlišné, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání mohla a měla na stěžovateli nějak pozitivně projevit; porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však není, je-li zamítnutí založeno na zjištění, že žadatel již v minulosti po podmíněném propuštění za stejných podmínek selhal, či se tak dokonce stalo opakovaně.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením zamítl žádost stěžovatele V. R. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, uloženého mu ve věci vedené u Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a v trvání jednoho roku, uloženého mu ve věci vedené u obvodního soudu.

Po zhodnocení provedených důkazů obvodní soud shledal, že stěžovatel nesplňuje tzv. třetí podmínku podmíněného propuštění, a sice očekávání, že do budoucna povede řádný život. V odůvodnění obvodní soud poukázal na to, že na stěžovatele bylo již opakovaně působeno trestem odnětí svobody. Stěžovatel byl sedmkrát soudně trestán, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl třikrát podmíněně propuštěn, navíc se po posledním podmíněném propuštění v roce 2010 dvakrát dopustil úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, za kterou si nyní vykonává trest odnětí svobody. Podle obvodního soudu je tedy zřejmé, že v dobách dřívějšího rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění stěžovatel taktéž deklaroval svou vůli vést řádný život, které však opakovaně nedostál. Podle názoru obvodního soudu je nutné na odsouzeného i nadále působit výkonem trestu odnětí svobody.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítal, že reagoval na předchozí zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění ještě větší snahou, dále má sociální jistoty ve svých dětech a nové družce, která mu zajistila stabilní práci se stabilním příjmem, navíc na něj má nynější citelný trest skutečný vliv jako varování před další trestnou činností.

Městský soud v Praze tuto stížnost ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a uvedl, že stěžovatel kontinuálně páchá trestnou činnost od roku 1991, přičemž jde o speciálního recidivistu v páchání majetkové trestné činnosti. Kromě toho přihlédl k tomu, že v minulosti bylo již dvakrát použito dobrodiní podmíněného propuštění (a jednou amnestie), a i přesto se stěžovatel poté dopouštěl další trestné činnosti. Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není u stěžovatele splněna. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že i při splnění stanovených podmínek je podmíněné propuštění, na které jinak není zákonný nárok, mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel byl již dvakrát (2006 a 2010) z výkonu trestu podmíněně propuštěn, přičemž při prvním propuštění bylo rozhodnuto, že se osvědčil, ve druhém případě se na něj vztáhla amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013. Nyní je již počtvrté ve výkonu trestu odnětí svobody. Byť je na jeho některá odsouzení třeba hledět, jako by odsouzen nebyl, jde z hlediska ustálené judikatury o osobu se sklony k páchání trestné činnosti, a to kontinuálně od roku 1991. Městský soud tak dospěl k závěru, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není splněna, protože stěžovatel opakovaně selhával.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu, když zjištěné pozitivní skutečnosti nevyvažovaly negativní okolnosti předchozího odsouzení. Další skutečnosti v jeho prospěch pak nehodnotily vůbec. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele izolovaně, formalisticky, bez ohledu na časové souvislosti a bez ohledu na zjevné polepšení stěžovatele, jakož i vytvořené zázemí pro život na svobodě.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ve svém rozsudku ÚS konstatoval, že „při rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění je nutné, aby obecné soudy vzaly v potaz také účel institutu podmíněného propuštění, kterým se Ústavní soud zabýval například v nálezech ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 nebo ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, v nichž ÚS uvedl, že podle odborné literatury je smyslem podmíněného propuštění umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení. Podmíněné propuštění funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil ve výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný“.

Jak ÚS vysvětlil například v nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), trestní minulost odsouzeného obecně představuje důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně prognóza vedení řádného života v budoucnu nesmí být založena především, nebo dokonce jen na jejím formalistickém („matematickém“) posouzení. Naopak, je nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného. Je třeba vzít v potaz, před jak dlouhou dobou a z jakých důvodů došlo ke spáchání předchozích trestných činů a zda lze z chování odsouzeného dovodit, že subjektivní příčiny páchání trestné činnosti překonal (svým náhledem na trestnou činnost, náhradou škody, schopností se bez trestné činnosti ekonomicky obejít atd.). Důkladný popis těchto skutečností a jejich řádné zvážení tvoří součást práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jen řádně a neformalisticky odůvodněné rozhodnutí o žádosti odsouzeného odpovídá ústavním požadavkům.

„Právě takové odůvodnění v napadených rozhodnutích obecných soudů absentuje,“ stojí v rozsudku. Z jejich odůvodnění je podle Ústavního soudu zřejmé, že soudy přistupovaly k okolnosti stěžovatelovy trestní minulosti formalisticky.

Soudy nikterak v odůvodnění nezohlednily, jaký vliv mohou mít zjištěné pozitivní okolnosti na osobnost stěžovatele, za jakých podmínek páchal předchozí trestnou činnost, zda jsou tyto podmínky nyní odlišné, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání měla a mohla na stěžovateli nějak pozitivně podepsat.

Jak ÚS dále uvedl, „zmiňuje-li obvodní soud velmi důležitou skutečnost, že stěžovatel již při minulých podmíněných propuštěních deklaroval svou vůli nepáchat trestnou činnost, pak ani u této skutečnosti nelze zůstat jen u takto neukončené úvahy. Z napadeného rozhodnutí (ani spisu obvodního soudu) totiž nevyplývá, za jakých podmínek došlo k předchozím podmíněným propuštěním (např. jde-li o příslib zaměstnání, o pozitivní rodinné prostředí, o velikost finančních závazků a schopnost se jich legálně zbavit, o přísnost stanovených podmínek dohledu atd.).“

Podle ÚS, lze souhlasit s městským soudem v tom, že odsouzenou osobu není vhodné propustit, selhala-li za stejných podmínek už v minulosti (dokonce opakovaně). To však z napadených rozhodnutí nevyplývá, neboť soudy nikterak nepopsaly, zda ve stěžovatelově případě jsou aktuálně dány stejné podmínky pro propuštění, jako byly v minulosti. „Teprve po takovém (důkazy podloženém) zjištění bude možné přičíst stěžovateli k tíži, že v minulosti za stejných podmínek selhal a jeho současné chování (a průběh výkonu trestu) nedává žádné nové přesvědčivější záruky řádného života, tedy dostatečně neodstraňuje subjektivní příčiny jeho dřívější trestné činnosti,“ uzavřel ÚS.

Právní věta: Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nemůže být založeno na pouhém poukazu na minulou trestnou činnost bez toho, že se v odůvodnění rozhodnutí uvede, za jakých podmínek žadatel páchal předchozí trestnou činnost, zda jsou tyto podmínky nyní odlišné, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání mohla a měla na stěžovateli nějak pozitivně projevit; porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však není, je-li zamítnutí založeno na zjištění, že žadatel již v minulosti po podmíněném propuštění za stejných podmínek selhal, či se tak dokonce stalo opakovaně.

Z výše uvedených důvodů IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2393/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com