Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zamítl dne 9. února 2022 dovolání pozůstalých po ženě, která v únoru 2011 zemřela v Nemocnici Jihlava při porodu císařským řezem. Potvrdil tak rozsudky soudů nižších instancí. Ve svém rozsudku velký senát NS konstatoval, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Už prvoinstanční Okresní soud v Jihlavě na základě provedeného dokazování konstatoval, že žalovaná nemocnice postupovala non lege artis, nezjistila-li u rodičky během předchozí hospitalizace a vyšetření v prenatální poradně preeklampsii, což vedlo k tomu, že ji nehospitalizovala a těhotenství neukončila císařským řezem již o den dříve, než byla žena následně s úpornými bolestmi břicha na lůžkové oddělení přijata s diagnózou „rozvoj eklampsie a HELLP syndromu“, kdy se lékaři rozhodli těhotenství císařským řezem neprodleně ukončit.

Ze znaleckých posudků ovšem vyplynulo, že hlavní příčinou smrti rodičky byla cévní malformace a její smrt byla neodvratitelná, neboť ke krvácení do centrálního nervového systému mohlo dojít i při případném dřívějším ukončení těhotenství, nebo dokonce i v klidu bez závažné příčiny. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přitom vyplynulo, že šance na přežití pacientky při předčasném ukončení těhotenství císařským řezem o den dříve, by byla 50 %; postup žalované tak podle okresního soudu nebyl převažující příčinou smrti těhotné ženy, a není proto dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou žalobců jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013.

Krajský soud v Brně pak 7. listopadu 2019 potvrdil rozsudek prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé, změnil jej jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

Důvodnost svého dovolání proti rozsudku krajského soudu dovolatelé spatřovali v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti. Trval-li odvolací soud na nutnosti splnění podmínky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou s převažující pravděpodobností více než 50 %, neodpovídá takový závěr podle dovolatelů vyvíjející se tuzemské judikatuře, reprezentované zejména závěry Ústavního soudu, jakož ani vývoji judikatury v dalších evropských zemích. Při dřívějším ukončení gravidity, kdy v souladu se závěry znalců měla těhotná žena padesátiprocentní šanci na přežití, měl odvolací soud podle dovolatelů zohlednit tuto skutečnost a věc posoudit i z hlediska doktríny ztráty šance.

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu však dovolání zamítl s tím, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na zavázání poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jednání se škodlivým následkem coby jedné z podmínek obecné odpovědnosti ve smyslu § 420 občanského zákoníku, by bylo možné tedy pohlížet jako na ukládání povinnosti bez náležitého zákonného podkladu, vymykající se systémové koncepci institutu náhrady škody a přesouvající jej bez náležitého opodstatnění do roviny zcela hypotetické a spekulativní.

Velký senát civilního kolegia Nejvyššího soudu dále konstatoval, že osobnostní práva daného typu nepodléhají podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 dědění, tudíž žalobci nemohli ani získat aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku. Jinak řečeno, porušení povinnosti poskytovatele postupovat tzv. lege artis (§ 420 obč. zák.) může bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví, být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v § 444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. Tento nárok nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

Tříčlenný senát civilního kolegia Nejvyššího soudu ve věci původně rozhodl už 31. srpna 2020 v řízení sp. zn. 25 Cdo 1014/2020. Ústavní soud však nálezem ze dne 25. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, konstatoval, že Nejvyšší soud tímto svým původním rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů, kteří si podali ústavní stížnost, a to konkrétně právo na zákonného soudce. Ústavní soud v té souvislosti shledal, že pokud Nejvyšší soud ve stížností napadeném rozhodnutí dospěl k jinému právnímu závěru stran aplikovatelnosti ztráty šance, než jaké byly vysloveny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017, měl věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předložit velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Po zrušení původního rozhodnutí (sp. zn. 25 Cdo 1014/2020) Ústavním soudem tak senát Nejvyššího soudu č. 25 věc velkému senátu předložil a tento velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia nyní ve věci sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 de facto vydal rozhodnutí velmi podobné tomu předešlému.

Rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 je počínaje dnem 22. února 2022 vyhlašováno na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a úřední desce v budově soudu. Vyvěšeno bude na těchto úředních deskách po dobu 15 dní. Následně po svěšení dojde k jeho pseudonymizaci a umístění ve webové databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: canva.com