K obchodním podmínkám, vykládacím pravidlům a obchodním zvyklostem

„Používání obchodních podmínek, obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel, a to na úkor podrobné předpisové úpravy, považuji za správné,“ uvádí autor následujícího příspěvku prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Jak obchodní zvyklosti, tak obchodní podmínky či vykládací pravidla se přitom mohou měnit bez nároků na novelizace právních předpisů. Současně je třeba počítat i s některými obchodními zvyklostmi a obchodními podmínkami, které se používají shodně jak v mezinárodních, tak i tuzemských vztazích (např. u akreditivů či inkas, bankovních záruk apod.).

 

Karel Marek

Uzavírání smluv je v občanském zákoníku upraveno v ust. § 1724 a násl. Smluvní strany mohou:

  • v občanskoprávních vztazích použít smluvního typu uvedeného v občanském zákoníku (např. uzavřít smlouvu kupní, jejímž předmětem plnění je zboží, smlouvu o koupi závodu, smlouvu o dílo atd., a to podle ustanovení § 1746 odst. 1 občan. zák.),
  • uzavřít smlouvu nepojmenovanou (viz § 1746 odst. 2 občan. zák.), tj. takovou, která není zákonným smluvním typem (např. smlouvu o spolupráci, smlouvu o spolupůsobení apod.),
  • použít smluvního typu podle zvláštního zákona (např. smlouvu o užívání kolektivní ochranné známky podle zák. o ochranných známkách).

Základním pravidlem, které musí strany splnit, chtějí-li uzavřít smlouvu, je přijetí nabídky. Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky je též přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne.

Zvláštní úpravu zde tvoří vznik smluv vyjádřením souhlasu s návrhem smlouvy provedením určitého jednání.

Tuto zvláštní úpravu vzniku smlouvy pro občanskoprávní vztahy přitom upravuje § 1744 občan. zák.  Toto ustanovení uvádí dvě skupiny podmínek. Splní-li se přitom z každé skupiny alespoň jedna podmínka, pak rovněž vznikne smlouva.

 

První skupina podmínek:

  1. s přihlédnutím k obsahu nabídky, nebo
  2. k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo
  3. je-li to obvyklé.

Druhá skupina podmínek je určena tak, že osoba, které je nabídka určena, může nabídku přijmout tak, že:

  1. se podle ní zachová,
  2. zejména poskytne nebo přijme plnění.

Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

U smluv nepojmenovaných je nutné, aby kromě určení smluvních stran byl dohodnut obsah závazku, tj. byla přesně vymezena práva a povinnosti stran.

Jde-li o použití smluvního typu podle občanského zákoníku (o. z.), potom musí konkrétní smlouvy obsahovat tzv. podstatné náležitosti smluv vymezené v základních ustanoveních smluvních typů, ledaže strany chtějí uzavřít smlouvu bez některé této náležitosti.

Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na obchodní podmínky
(§ 1751 o. z.) a lze použít i doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech (§1754 o. z.).[1] To ostatně bylo možné i podle dřívější úpravy (podle obchod. zák.). Využít je možno i obchodních zvyklostí.

 

Obchodní podmínky

Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce, nebo které jsou stranám známé. Posléze uvedenými jsou zejména všeobecné obchodní podmínky, které vydávají odborné zájmové organizace (např. podmínky Svazu spedice a logistiky, smluvní obchodní podmínky Mezinárodní federace inženýrů známé pod zkratkou FIDIC apod.).

Obchodní podmínky lze charakterizovat uvedením jejich obvyklých znaků jako:

Nepřímá smluvní ujednání – obchodní podmínky nejsou obsaženy v textu smlouvy samé, nýbrž jsou otištěny na jejím rubu či tvoří samostatný dokument. Teoreticky si lze představit i obchodní podmínky sjednané ústně, nicméně potenciální problémy spojené s prokazováním jejich obsahu tuto možnost prakticky omezují.

Vedlejší smluvní ujednání – v obchodních podmínkách jsou především řešena tzv. nepodstatná práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu, např. dohodnuté zkoušky, podrobnosti k odpovědnosti za vady apod., kdežto podstatná práva a povinnosti tvořící tzv. podstatné náležitosti smlouvy, bez jejichž sjednání smlouva platně nevznikne, bývají zásadně obsaženy v přímém smluvním ujednání.

Abstraktnost – obchodní podmínky jsou abstraktnější než konkrétní smlouvy o plnění. Jsou to v podstatě všeobecně formulované smluvní šablony, které doplňují smlouvu a racionalizují a typizují zejména opakované obchody.[2]

Srozumitelnost a jednoznačnost – text obchodních podmínek by měl být srozumitelný. Obsahují-li obchodní podmínky víceznačné formulace, nemělo by to znamenat výhodu pro jejich tvůrce; v případě sporu by se nejednoznačné formulace měly interpretovat v jeho neprospěch.

Jasnost a bezrozpornost – problémy působí, když se smluvní partneři někdy zavážou k obchodu podle nákupních podmínek kupujícího a současně podle prodejních podmínek prodávajícího, ač jsou v určitých bodech neslučitelné. Smlouva je zde uzavřena v takovém rozsahu, v jakém nejsou obchodní podmínky v rozporu.

Souhlasný projev obou (všech) smluvních partnerů, s použitím obchodních podmínek – na existenci obchodních podmínek by měl být obchodní partner výslovně upozorněn a mělo by mu být umožněno seznámení se s jejich textem. Obchodní podmínky se stanou součástí smlouvy v okamžiku, kdy s tím strany projeví svůj souhlas. Tento souhlas nemusí být vždy písemný, učiněný formou odkazu na text obchodních podmínek ve vlastní smlouvě. Je-li totiž zásadně možné uzavřít určitou smlouvu ústně, může být i odkaz na další obsah smlouvy obsažený v obchodních podmínkách též učiněn ústně. Souhlas však musí být výslovný. Má-li být dohoda stran o použití obchodních podmínek nesporná a prokazatelná, je pochopitelně vhodné tuto skutečnost písemně deklarovat.

Soulad s kogentními normami, dobrými mravy, veřejným pořádkem a právy týkajícími se postavení osob, vč. práv na ochranu osobnosti – ta ustanovení obchodních podmínek, která jsou v rozporu s tímto, jsou zakázaná.[3]

 

Vykládací pravidla

V obchodním styku se ke stručnému vyjádření podmínek vztahu a vzájemných práv a povinností běžně používají různé doložky, a to zejména u kupních smluv (např. o odeslání zboží a způsobu přepravy, o hrazení přepravného, o povinnosti pojistit zboží a hrazení příslušných nákladů). Přesný výklad často užívaných doložek se mezinárodně sjednocuje.

Možnost použití vykládacích pravidel je zakotvena v ustanovení § 1754 o. z., nicméně vyplývá i ze zásady smluvní volnosti. Použijí-li strany ve smlouvě některou z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že zamýšlely dosáhnout touto doložkou účinku stanovených vykládacími pravidly. Přímá smluvní ujednání však mají před vykládacími pravidly přednost.

Zvláštní význam mají doložky v mezinárodním obchodu, ale využívají se i v obchodu tuzemském. Mezi nejvýznamnější nepochybně patří Incoterms, které se v praxi zcela vžily. Poprvé byly vydány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži v roce 1936. Poslední znění pochází z roku 2020.

V tuzemských vztazích se doložky používají např. pro subdodávky zboží ve výstavbě. Neuplatní se zde pochopitelně podmínky týkající se námořní dopravy.[4]

Nejčastěji se dnes používají doložky Incoterms 2000, 2010 a 2020. Není-li uvedeno o jaké znění se jedná, půjde o Incoterms 2020.

Mezinárodní obchodní komora vydává publikace s aktuálními standardy obchodních podmínek. Úplné znění platných Incoterms vydává pro uživatele též Hospodářská komora ČR.

K Incoterms vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži tzv. zlatá pravidla. Mimo jiné je zde upozorněno na to, že vykládací pravidla jsou určena pro kupní smlouvu a nemohou být zaměňována pro související přepravní smlouvu s dopravcem. Subjekty kupní smlouvy však musí sdělit svým dopravcům, jaké doložky byly zvoleny, aby byla přepravní smlouva ve shodě s kupní smlouvou.

Protože nejsou doložky všeobsažné, je k doložkám mj. ještě vhodné sjednat:

  • kdo bude zboží nakládat a vykládat,
  • rozsah pojištění (časový, územní),
  • vymezení dopravy (např. mrazírenský kontejner, nepřepravovat na palubě lodi apod.).

Pokud smluvní strana zajišťuje celní odbavení nebo je odpovědna za dodávku do místa určení ve vnitrozemí cizího státu, je vhodné smluvně počítat se situacemi, kdy celní odbavení nebo vnitrozemská doprava řádně neproběhne z důvodů, které nemají původ v činnosti této smluvní strany.

Kromě Incoterms se počínají uplatňovat i nové Intraterms (International Trade Terms), které na Incoterms navazují.[5]

 

Obchodní zvyklosti

Obchodní zvyklosti nejsou právními obyčeji. Právní obyčeje totiž tam, kde je právní řády daných zemí uznávají za prameny práva, platí odedávna samy o sobě a nemění se.

Obchodní zvyklosti platí na základě toho, že to stanoví zákon, nebo na základě smluvního ujednání a mohou se v čase měnit. Mohli bychom je v souladu s terminologií prof. R. Dominika (který působil na brněnské právnické fakultě před 2. světovou válkou) považovat za tzv. faktický pramen. V případě, že bychom snad obchodní zvyklosti považovali za pramen práva, nemusel by na ně zákon odkazovat, jelikož by tato pravidla platila samostatně. Tak tomu však není.

Správným názorem shledávám, že obchodní zvyklosti nejsou právní normou; svoji regulativní schopnost neuplatňují samy, nýbrž na základě příslušného ustanovení zákona či smluvního ujednání. Lze tedy shrnout, že obchodní zvyklosti obsahují pravidla chování, jejichž dodržování má právní důsledky, avšak realizace pravidel i vznik následků nevyplývá ze zvyklostí samotných, nýbrž z jejich napojení na text zákona nebo smluvní ujednání. Obchodní zvyklosti tedy nelze považovat za prameny práva.[6]

Od těchto zvyklostí – obchodních zvyklostí, které mají normativní obsah, je však nutné odlišit zvyklosti, jež se dodržují v obchodním styku, avšak tuto normativní povahu zásadně nemají. Například se ustálilo pravidlo, že podepisují-li smlouvu za účastníka dvě fyzické osoby, signuje se osoba významnější na dokumentu vlevo. Nebude-li však tato zvyklost dodržena a podpis významnější osoby bude vpravo a méně významné vlevo, nemá to žádné právní důsledky. Nejde o obchodní zvyklost.

Toto naše konstatování o zvyklostech (nikoli obchodních zvyklostech) však podle občan. zákoníku platí, pokud zákon nestanoví jinak. Ke zvyklostem lze totiž hledět, dovolává-li se jich zákon (§ 9 odst. 2 o. z.). Občan. zákoník přitom mluví o zvyklostech obecně nikoli jen o obchodních zvyklostech. Avšak pojem zvyklosti jako pojem širší zahrnuje i zvyklosti obchodní.

Významné je ustanovení § 558 odst. 2 o. z., které určuje, že v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným v obecně nebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, které nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Uvedené ustanovení dokumentuje používání obchodních zvyklostí na základě zákona.

Vzhledem ke smluvní volnosti lze pak připustit, aby na použití obchodních zvyklostí odkázala i smlouva. Zákon totiž umožňuje smluvní stanovení práv a povinností, a to i za použití dalších pravidel, na jejichž použití se strany dohodly, obchodní zvyklosti nevyjímaje.

Jako příklad použití obchodních zvyklostí v daném odvětví (viz § 558 odst. 2) uveďme bankovnictví při používání akreditivů. Sjednají-li strany mj. použití obchodních zvyklostí u akreditivu revolvingového, převoditelného, realitního, s červenou doložkou atd., plynou z takového ujednání práva a povinnosti stran týkající se daného akreditivu, přestože zákon tyto akreditivy neupravuje.

Např. u převoditelného akreditivu jde v podstatě o to, že kupující (příkazce) vystaví akreditiv ve prospěch prodávajícího (prvního oprávněného) a ten jej převede na své další obchodní partnery (druhé oprávněné). První oprávněný může být např. zprostředkovatel, který zná kupujícího (příkazce) a výrobce (druhé oprávněné). Kupující a výrobci se však neznají. Povinnosti osob přitom plynou z obchodních zvyklostí.

Obdobná situace nastává u technologických dodávek pro výstavbu, sjednají-li např. provedení zkoušek zařízení individuálním vyzkoušením, komplexním vyzkoušením, zkušebním provozem a garanční zkouškou. Zákon o těchto zkouškách nemluví a povinnosti stran neupravuje.  Bude se zde však, nebude-li smluvní úprava jiná, vycházet z obchodních zvyklostí.

Příkladem může být komplexní vyzkoušení. Komplexním vyzkoušením jsou zkoušky díla, které zásadně tvoří soubor strojů a zařízení. Dodavatel – zhotovitel jím prokazuje, že dílo je kvalitní a že je schopno zkušebního provozu (pokud je sjednán). Pojem komplexní vyzkoušení určuje, že se komplexně současně zkouší všechny části předmětu plnění.

Nelze tedy přisvědčit názoru prezentovanému při jedné obhajobě kvalifikační práce, že využití obchodních zvyklostí nemá praktický význam. Opak je pravdou a konkrétních příkladů je možno příp. uvádět široké množství. Při kontraktaci je pak odkaz na obchodní zvyklosti, resp. na jejich použití postavený na roveň příp. odkazu na obchodní podmínky nebo na vykládací pravidla.

Smluvním stranám přitom nic nebrání, aby si ve smlouvách pojmy a jejich obsah, které nejsou stanoveny právním předpisem, definovaly (pro účely smlouvy). To považujeme za velmi vhodné. Stanovení obsahu pojmu přitom může být pochopitelně různé. Z vymezení obsahu pojmu pak může vyplývat i povinnost smluvní strany (např. zhotovitele, provádí-li definovaný zkušební provoz). Smluvní praxe pak ukazuje, že by normování pojmů měla být věnována potřebná část smlouvy.

Pokud ovšem v právním styku podnikatelů obsah použitých pojmů nebude stanoven zákonem nebo smlouvou a pojem smlouva použije, pak tam, kde se jedná o realizaci § 558 odst.2 o. z. nebo o odkaz smlouvy na užití obchodních zvyklostí a současně tam, kde se tento pojem s určitým obsahem vytvořil a kde tedy jde o obchodní zvyklost, bude použita obchodní zvyklost a od ní se budou zásadně odvíjet povinnosti stran.

Obchodní zvyklosti se přitom vytvářely a vytvářejí postupně, mohou se měnit a mění se.

K jejich vzniku došlo různými způsoby. Mohlo k tomu dojít např. i zobecněním praxe v některých odvětvích nebo i zachováváním pravidel dříve upravených v právních předpisech, které byly při předchozích změnách právních regulací zrušeny.

V rámci smluvní volnosti lze však říct, že použití obchodních zvyklostí lze upravit smluvně a použít je nejen v daném odvětví, ale např. v odvětví příbuzném. Lze uvést mj. příklad použití uvedených druhů zkoušek technologických zařízení ve výzkumu a vývoji.

 

Závěrem

Co se týká uzavírání a realizace smluv, pak lze uzavřít, že používání obchodních podmínek, obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel, a to na úkor případné podrobné předpisové úpravy, považuji za správné. Jak obchodní zvyklosti, tak obchodní podmínky či vykládací pravidla se přitom vyvíjejí a mění se bez nároků na novelizace právních předpisů.

Je přitom třeba počítat s rozšiřujícím se výčtem mezinárodních úmluv i rozvíjející se evropskou a mezinárodní úpravou. Současně je třeba počítat i s některými obchodními zvyklostmi a obchodními podmínkami, které se používají shodně jak v mezinárodních, tak i tuzemských vztazích (např. u akreditivů či inkas, bankovních záruk apod.). Právní úpravu umožňující v závazkových vztazích odkázat na obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, hodnotím kladně.

 

Autor prof. JUDr. Karel Marek, CSc., působí na Vysoké škole finanční a správní, Fakultě právních a správních studií v Praze
Foto: redakce BA a canva.com

 


[1] K dřívější možnosti odkazů viz např. BEJČEK, J.; HAJN, P.: Jak uzavírat obchodněprávní smlouvy, Linde Praha, 2004. OVEČKOVÁ, I. a kol.: Obchodný zákonmík, Komentár, Iura Edition, Bratislava, 1995. PATAKYOVÁ, M.; MORAVČÍKOVÁ, A.: Obchodný zákonník, Ekonomický a právny poradca podnikateľa, č. 5–6/2002. ŠTENGLOVÁ, I.; PLÍVA, S.; TOMSA, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Praha, C. H. Beck, 12. vydání, 2009. SUCHOŽA, J.; HUSÁR, J. a kol.: Obchodné právo, IURA EDITION, Bratislava, 2009.

[2] HAJN, P., BEJČEK, J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2. vydání, Praha, Linde, 2003, str. 133.

[3] Srov. k dřívější úpravě MAREK, K.; ŽVÁČKOVÁ, L.: Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, ASPI Wolters Kluwer Praha, 2008, str. 28 a násl.

[4] Blíže viz též MAREK, K.; ŽVÁČKOVÁ, L.: Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, ASPI Wolters Kluwer Praha, 2008, str. 75 a násl., KRÁLOVÁ, K., MAREK, K.: K uzavírání smluv za použití obchodních podmínek, vykládacích pravidel a obchodních zvyklostí, Soukromé právo, 12/2021, str. 27–32.

[5] Viz HERMANN, A. H.: International Trade Terms, Mezinárodní obchodní podmínky, RADIX Praha 1997, str. 164.

[6] POKORNÁ, J., MAREK, K. Obchodní zvyklosti – důležitý prvek regulace právních vztahů. Právní rádce, 1999, č. 2, str. 9.

Go to TOP