Následující článek se zaměřuje na novelizaci zákona o zvláštních řízeních soudních provedenou zákonem č. 363/2021 Sb., která nabývá účinnosti k 1. 1. 2022. Byť jistě přijímaná s dobrými úmysly, představuje riziko nejednotného výkladu v právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte.

Úprava poměrů dítěte je vždy záležitostí, kterou s ohledem na její povahu doprovázejí často též silné emoce a napjatá očekávání výsledku. Není pochybností, že problematika soudní úpravy poměrů dítěte nabývá na velké pozornosti odborné i laické veřejnosti, sledována je pak především problematika „faktické“ existence rovnosti mezi rodiči. Soudy se současně potýkají se vzrůstajícím počtem případů, jejichž předmětem jsou otázky před několika lety ještě tak často soudně neřešené, jako je určení bydliště, školy či příjmení dítěte.[1] Již jen z těchto důvodů mám za to, že je-li přijímána nová právní úprava zasahující do takto mimořádně citlivých otázek, měla by být podrobena široké a dlouhé diskusi, aby se předešlo vzniku jakýchkoli jejích případných (dalších) nedostatků. Podle mého názoru je zejména nevhodné, přináší-li nová právní úprava takové formulace, které vyvolávají nejasnost o jejich budoucím výkladu a zakládají velké riziko do budoucna nejednotné praxe.

Cíl zákona č. 363/2021 Sb. ve vztahu k právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte

Novelizace zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), kterou přináší zákon č. 363/2021 Sb., si zjevně podle svého znění kladla za cíl vyřešit dvě podstatné otázky, jež v praktických souvislostech působily, pokud jde o úpravu poměrů dítěte, závažné problémy.

Na úvod je třeba připomenout, že právní úprava předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte je obsažena jak v z. ř. s., tak v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále jen „o. s. ř.“).

V z. ř. s. je právní úprava obsažena v § 452 a násl. a týká se tzv. zvláštního předběžného opatření, tj. předběžného opatření, které lze vnímat jako speciální právní úpravu aplikovatelnou pro případ naplnění znaků skutkové podstaty uvedených v § 452 z. ř. s.

V o. s. ř. se použijí ust. § 74 a násl., tj. obecná úprava předběžných opatření; zvláštní právní úpravu, pokud jde o úpravu poměrů dítěte, o. s. ř. neobsahuje.

Již v minulosti se objevila polemika o tom, jaký je vzájemný vztah ust. § 452 a násl. z. ř. s. a § 74 a násl. o. s. ř., pokud jde o možnost soudu rozhodnout o odnětí dítěte z péče rodičů, resp. z péče primárně pečující osoby. Vytvořily se dva názorové proudy, z nichž představitelé jednoho trvali na výkladu, který pro „okamžité, resp. zatímní“ odnětí dítěte z péče primárně pečující osoby jakýkoli jiný postup než předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. odmítal. Představitelé druhého proudu nalézali argumenty pro to, aby mohlo být v této otázce postupováno i tzv. obecným předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř.[2] Velmi podstatným bodem, na kterém se představitelé těchto dvou názorových proudů nemohli shodnout, byla otázka přípustnosti rozhodnout o odnětí dítěte z péče doposud primárně pečující osoby (zpravidla rodiče) výlučně k návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), nebo též k návrhu jiného subjektu, resp. o tomto rozhodnout i bez návrhu. Z povahy věci a znění právní úpravy pak jednoznačně vyplývalo, že nebyl-li zde dán návrh OSPOD, nebylo možné postupovat jinak než podle § 74 a násl. o. s. ř., neboť postup podle § 452 a násl. z. ř. s. byl možný výlučně právě k návrhu OSPOD.

Spor byl de facto vyvolán přijetím z. ř. s. a tzv. harmonizační novelizace o. s. ř., provedené zákonem č. 293/2013 Sb., která nabyla účinnosti k 1. 1. 2014 a která zrušila do té doby existující ust. § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž bylo to, že i tzv. obecným opatřením je možné odejmout dítě z péče rodičů, postaveno najisto. Představitelé názorového proudu uznávajícího pouze zásah podle § 452 a násl. z. ř. s. poukazovali na to, že cílem zrušení § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo právě znemožnění takového postupu podle § 74 a násl. o. s. ř.; představitelé druhého proudu pak odkazovali na to, že takovému postupu nic nebrání, neboť je možné použít § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. obsahující tzv. generální klauzuli.[3]

Celou situaci měl pak vyřešit nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20. Ten byl na různých fórech prezentován i tak, že vyloučil aplikaci obecného předběžného opatření pro úpravu poměrů dítěte, spočívající v jeho odnětí z péče primárně pečující osoby.[4] Při důkladné analýze nálezu je však nutné konstatovat, že takovou odpověď na otázku přípustnosti postupu podle § 74 a násl. o. s. ř., pokud zde není dán návrh OSPOD, uvedený nález nepřináší. Jeho podstatou bylo zhodnocení, zda je možné, jsou-li splněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s., aby soud dle své diskrece postupoval podle § 74 a násl. o. s. ř.;[5] jinými slovy, zda je možné, aby pak takto vydané předběžné opatření mělo od rozhodnutí podle § 452 a násl. z. ř. s. odlišný režim. Ústavní soud zcela správně uzavřel, že jsou-li splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 452 a násl. z. ř. s., musí soud postupovat podle § 452 a násl. z. ř. s. a dodržet kogentní podmínky takového předběžného opatření, zejména pak dobu jeho trvání. Ústavní soud tedy zcela správně konstatoval, že ust. § 452 a násl. z. ř. s. nesmí být obcházena, a jsou-li splněny všechny podmínky k tomu, aby soud takové předběžné opatření vydal, soud nemůže rozhodnout o vydání předběžného opatření, které bude trvat bez dalšího šest měsíců.[6]

Uvedený nález současně výslovně potvrzuje, že o úpravě poměrů dítěte je možné rozhodnout jak zvláštním předběžným opatřením podle § 452 a násl. z. ř. s., tak obecným předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř. K tomu, zda soud může ex officio umístit dítě mimo péči primárně pečující osoby do vhodného prostředí v případě, že k takovému postupu nepodá OSPOD návrh, přičemž je ale soud přesvědčen, že je takový postup v zájmu dítěte, se předmětný nález výslovně nevyjádřil.

Odpověď pak nelze nalézt ani ze – spíše rozpačité – snahy Ústavního soudu vyjádřit rozdíl mezi předběžným opatřením podle § 452 a násl. z. ř. s. a předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř.; Ústavní soud podotýká, že „nalézt ‚hranici‘ pro to, kdy je již namístě vydat ‚speciální‘ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., může činit v praxi nemalých problémů, a bude záležet vždy na skutkových okolnostech v dané opatrovnické věci. Opětovně s odkazem na doktrínu (srov. J. Jirsa: Komentář k § 452, op. cit.) lze uvést příklad, že chodilo-li by dítě ‚za školu‘, lze je odevzdat do péče jiné osoby, která na ně lépe dohlédne, a v tomto případě by bylo namístě použít předběžné opatření podle § 76 o. s. ř. Pokoušelo-li by se však dítě za školou v partě starších dětí o experimenty s tvrdými drogami, nepochybně by to byl důvod pro vydání ‚speciálního‘ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s.  O výjimečnosti ‚speciálního‘ předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. svědčí též to, že toto předběžné opatření může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 454 odst. 1 z. ř. s.).“[7]

Ústavní soud se tedy zjevně pokusil apelovat na to, že pouhé chození za školu není naplněním předpokladů zásahu podle § 452 a násl. z. ř. s., naproti tomu, pokud při tomto chození dochází k narušení výchovy dítěte i experimenty s drogami, je již namístě o rychlém zásahu uvažovat. Neodpověděl však na to, jak má soud postupovat, pokud by OSPOD takové chování neshledal jako tak závažné, aby bylo zasáhnuto podle § 452 a násl. z. ř. s., přičemž by soud však měl za to, že je zde zásah prostřednictvím předběžné úpravy poměrů dítěte nutně třeba. Základní problém vymezující, kdo je tím, kdo primárně nese odpovědnost za posouzení, zda je třeba do poměrů dítěte zasáhnout, tudíž daný nález nevyřešil.

Ze znění diskutovaného nálezu se však lze oprávněně domnívat, že Ústavní soud oficiózní zásah nevyloučil. Ústavní soud však důrazně poukázal na to, s čímž nelze než souhlasit, že i v případě postupu podle § 74 a násl. o. s. ř. je třeba sledovat též dobu trvání předběžného opatření, a to právě s odkazem na právní úpravu podle § 452 a násl. z. ř. s. S takto popsaným stavem nebyl zákonodárce zjevně spokojen, a proto si jako první cíl pro novou právní úpravu předběžných opatření vymezil vyřešení toho, kdy je možné odejmout dítě z péče primární pečující osoby s konečnou platností.[8]

Druhou otázkou, na kterou se nová právní úprava zaměřila, je výše naznačená problematika doby trvání předběžných opatření upravujících poměry dítěte vydaných podle § 74 a násl. o. s. ř.

Doba trvání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte je přitom velmi palčivá nejen v případě, že bylo předběžným opatřením rozhodnuto o odnětí dítěte z péče jeho rodičů, resp. primárně pečující osoby, kdy dítě bylo umístěno zcela mimo tuto péči buď do náhradní rodinné péče, nebo do ústavní výchovy, ale též v případě, že jde o úpravu poměrů dítěte v případě konfliktu jeho rodičů (zpravidla souvisejícího s rozpadem jejich vztahu). V praxi bývá v těchto souvislostech někdy hovořeno o odlišení situací „veřejného práva rodinného“ a „soukromého práva rodinného“,[9] s tímto rozlišením se spíše neztotožňuji, používám je zde toliko pro objasnění odlišení obou situací. Zatímco v prvním případě se jedná o zásah v podobě umístění dítěte do vhodného prostředí mimo jeho prostředí dosavadní, ve druhém případě jde typicky o vymezení, jak mají být upraveny poměry dítěte, pokud jde o podíl péče příslušného rodiče do doby, než je o poměrech dítěte meritorně rozhodnuto.

Přitom do doby přijetí novelizace provedené zákonem č. 363/2021 Sb. byla otázka doby trvání předběžného opatření, jímž byly podle § 74 a násl. o. s. ř.[10] upraveny poměry dítěte, velmi upozaďována; to pak s odkazem na to, že na rozdíl od předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. právní úprava § 74 a násl. o. s. ř. o časovém omezení trvání předběžného opatření nic nestanoví. Pro praxi tak byl typický výklad, že předběžné opatření trvá do rozhodnutí ve věci samé bez ohledu na to, jak dlouho bude řízení probíhat.

Předběžná opatření, kterými bylo dítě z důvodu vzniku rodičovského konfliktu předběžně (fakticky) odevzdáno jednomu z rodičů a druhému z rodičů v důsledku předběžného opatření byl stanoven toliko minimální kontakt (např. v podobě víkendového styku jednou za 14 dní), a to poté, co několik let dítě žilo s oběma rodiči ve společné domácnosti, mají pro dítě nepochybně velmi závažné důsledky. K těmto důsledkům se pak v minulosti opakovaně vyjadřoval Ústavní soud, jenž poukazoval na to, že dlouhotrvající předběžné opatření může vést k narušení poměrů dítěte tak, že si fakticky pouhým plynutím času zvykne na nové uspořádání poměrů.[11]

Odborná veřejnost se proto před přijetím novelizace začala zabývat posouzením toho, zda není třeba doplnit právní úpravu předběžných opatření upravujících poměry dítěte o jasné časové omezení doby jejich trvání i pro případy, kdy je předběžným opatřením upravena péče jeho rodičů, kteří jsou v té době v konfliktu.[12] O odpověď se pak měla rovněž pokusit v tomto článku analyzovaná novelizace v podobě zák. č. 363/2021 Sb.

Novelizace předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. a odnětí dítěte z péče rodičů

Nová právní úprava přijatá novelizací č. 363/2021 Sb. vložila do ust. § 454 z. ř. s. jasné vymezení, že předběžné opatření, „jímž má být nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké“, může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Jakkoli můžeme polemizovat o správnosti nastavení této právní úpravy z hlediska toho, že touto právní úpravou se pravomoc vyhodnotit situaci dítěte a případný zásah do jeho poměrů prakticky výlučně přenáší na OSPOD, právní úprava je srozumitelná a je zřejmé, že oficiózní zásah soudu, jakož i případný zásah k návrhu jiné osoby (včetně rodiče dítěte), je zcela vyloučen.

V žádném případě nelze zpochybnit, že se touto právní úpravou zákonodárce snaží poskytnout „dvojí“ ochranu dítěti, do jehož poměrů je zasahováno tak závažným způsobem, jakým je jeho umístění mimo péči rodičů nebo osoby příbuzné či blízké, neboť se musí na takovém zásahu shodnout jak OSPOD, tak soud. Stále však mám za to, že primárním orgánem, který je nadán pravomocí upravovat poměry dítěte, je soud a jakékoli přenesení odpovědnosti za správné vyhodnocení situace na OSPOD považuji za spíše nešťastné.

Problematické pravděpodobně nebudou situace, kdy OSPOD bude mít za to, že je třeba předběžným opatřením zasáhnout, avšak soud bude jiného názoru; naproti tomu zcela zásadní problém může nastat, pokud např. v již probíhajícím řízení bude mít soud za to, že je třeba do poměrů dítěte zasáhnout za účelem jeho ochrany, avšak OSPOD tento názor sdílet nebude. Pokud však bude následně vyhodnoceno, že takovýto postup (tj. nečinnost) byl nesprávný a názor soudu byl správný, avšak byl současnou právní úpravou paralyzován, ponese odpovědnost za nesprávné rozhodnutí OSPOD. Z hlediska nastavení civilní pravomoci soudů by tudíž vhodnějším řešením byla možná iniciace předběžného opatření soudem, avšak vždy se stanoviskem OSPOD; soud by ale zůstal primárně odpovědný, a byl by tak povinen zdůvodnit, proč se od stanoviska OSPOD odchýlil. Zákon č. 363/2011 Sb. je však již přijat, ke dni 1. 1. 2022 nabývá účinnosti, a další polemika je tedy v tomto smyslu zbytečná.

Nově je stanovena doba trvání předběžného opatření na nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující tři měsíce od jeho vykonatelnosti (§ 459 z. ř. s.). Předběžné opatření může být pak prodlouženo, vždy pak maximálně opět na dobu tří měsíců.

Je nezbytné zdůraznit, že změna ust. § 454 z. ř. s. s sebou přináší další významné důsledky, které, jak bylo výše naznačováno, však působí dosti zmatečně. Právní úprava § 452 a násl. z. ř. s. ve znění před přijetím zák. č. 363/2021 Sb. jasně vymezovala, že speciální režim tohoto předběžného opatření je přípustný jako celek vždy a pouze výlučně na návrh OSPOD. Zvláštní předběžné opatření představovalo mimořádný institut, jenž byl výlučně k dispozici OSPOD. Jeho prostřednictvím tak nebylo zasahováno do poměrů mezi rodiči prostřednictvím jejich vzájemných návrhů.

Právní úprava účinná od 1. 1. 2022 i nadále jasně vymezuje, že postup zvláštního předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. směřuje k přijetí rozhodnutí, kterým soud dítě, jež se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče nebo jehož život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem jsou vážně ohroženy nebo narušeny, umístí do vhodného prostředí, které v rozhodnutí označí. K tomu ale nová právní úprava v § 454 z. ř. s. uvádí, že „předběžné opatření, jímž má být nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké, může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí“. Z právní úpravy, která srozumitelně vymezovala, že postup podle § 452 a násl. z. ř. s. je přípustný toliko k návrhu OSPOD, vznikla nyní právní úprava, která vymezuje, co je přípustné předběžným opatřením nařídit výlučně k návrhu OSPOD. Základní otázkou tedy je, zda tato nová právní úprava znamená, že zvláštní předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. se od 1. 1. 2022 „otevírá“ i pro jiné potenciální navrhovatele než pro OSPOD.

Mám za to, že právní úprava je naprosto jasná a pomocí argumentum a contrario lze interpretací § 454 z. ř. s. vyvodit, že k ostatním opatřením, která nejsou v § 454 z. ř. s. vypočtena, tedy není návrhu OSPOD třeba. Platí tedy, že ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, jsou-li jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohroženy nebo narušeny, a z těchto důvodů podá návrh na umístění dítěte do své péče babička, lze postupovat nově podle § 452 a násl. z. ř. s.? Domnívám se, že tento výklad z nové právní úpravy vyplývá, byť je otázkou, zda toto bylo jejím cílem, resp. cílem zákonodárce. Důvodová zpráva totiž k těmto otázkám uvádí, že by se mělo postupovat podle režimu obecného předběžného opatření, resp. vymezuje, že by mělo být postupováno podle obecné úpravy (tj. § 74 a násl. o. s. ř.).[13] Předpoklad právní úpravy, že v těchto otázkách bude postupováno podle obecné právní úpravy, pak zjevně vyplývá z § 452 odst. 3 z. ř. s. (viz níže). Citované ustanovení odkazuje na to, že „ustanovení tohoto pododdílu o trvání a prodloužení doby trvání předběžného opatření se použijí i na předběžné opatření podle občanského soudního řádu, jímž má být účastníku uloženo, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče osoby dítěti příbuzné nebo blízké“.

Důvodová zpráva celou situaci završuje tím, že „nemá být ani nadále vyloučeno, aby bylo dítě na návrh orgánu sociálně-právní ochrany na základě tzv. rychlého předběžného opatření umístěno ve vhodném prostředí, kterým může být s přihlédnutím k okolnostem také péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých“.[14]

Právní úprava se výslovně nevyjadřuje ani k tomu, zda je možné podle § 452 a násl. z. ř. s. nově postupovat i bez návrhu. S ohledem na ust. § 13 z. ř. s. a systematiku celé právní úpravy z. ř. s., která pak jasně stanoví, co je možné toliko k návrhu,[15] je zjevné, že k jiné úpravě poměrů (než je úprava podle § 454 z. ř. s., jež je možná jen k návrhu OSPOD) je možné vyslovit předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. i bez návrhu.

K celé záležitosti je třeba poznamenat, že právní úprava místní příslušnosti pro nařízení předběžného opatření změněna nebyla, zůstává tedy podle § 453 zakotvena ve prospěch navrhovatele. Naproti tomu byla změněna lhůta pro rozhodnutí; nově bude o návrhu dle § 452 a násl. z. ř. s. třeba rozhodnout bezodkladně, bude-li rozhodnuto po uplynutí 24 hodin, uvede soud v odůvodnění skutečnosti, pro které nebylo možné rozhodnout dříve (srov. § 456 z. ř. s. ve znění novelizace č. 363/2021 Sb.). Žádný mezní limit pro rozhodnutí stanoven není.

Je tedy zjevné, že od 1. 1. 2022 nastane v oblasti tzv. opatrovnického soudnictví zcela nová situace. Předběžné opatření dle § 452 a násl. z. ř. s. bylo doposud považováno za předběžné opatření nařizované výlučně k návrhu OSPOD. To však bude třeba nově chápat jako předběžné opatření, k jehož nařízení bude možné přistoupit podle toho, co jím má být nařízeno; podle toho bude určeno, zda toto lze nařídit jen k návrhu OSPOD (umístění dítěte mimo péči rodičů či péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké), nebo k návrhu jiné osoby, nebo i bez návrhu (umístění dítěte do péče rodičů, péče osoby příbuzné či blízké). Přitom zcela jednoznačně v oblasti péče o nezletilé zůstává aplikovatelná i právní úprava předběžných opatření podle § 74 a násl. o. s. ř., která se však částečně řídí jinými pravidly (především jinou úpravou místní příslušnosti soudů a délkou lhůty pro rozhodnutí).

Lze proto konstatovat, že doposud chápané základní rozdíly mezi § 452 a násl. z. ř. s. a § 74 a násl. o. s. ř., jež vyvolávaly pochybnosti po přijetí harmonizační novelizace o. s. ř.,[16] se fakticky a definitivně setřely (tj. pojetí § 452 a násl. z. ř. s. jako mimořádného akutního opatření jen k návrhu OSPOD bylo opuštěno).

Základním odlišujícím kritériem budou základní skutkové podstaty § 74 o. s. ř. a § 452 z. ř. s.; k aplikaci § 452 a násl. z. ř. s. bude namístě přistoupit, pokud zde bude takový zásah vyžadovat „intenzita situace“, zatímco obecná skutková podstata § 74 o. s. ř. odkazuje toliko na „zatímní potřebu“ úpravy poměrů. V případě postupu podle § 452 z. ř. s. bude třeba vysvětlit, že se jedná o situaci, kdy se dítě ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče nebo jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem jsou vážně ohroženy nebo narušeny; v případě obecné úpravy dle § 74 o. s. ř. tato potřeba odpadá.

S přihlédnutím k tomu, že ust. § 452 odst. 3 z. ř. s. nově též na předběžná opatření dle občanského soudního řádu deklaruje aplikovatelnost ustanovení o předběžném opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. (pokud jde o dobu trvání a případného prodloužení), se nabízí otázka, zda je vůbec podstatné to, že bude postupováno podle § 452 a násl. z. ř. s. nebo podle § 76 o. s. ř. v případech, kdy nepůjde o návrh OSPOD o umístění dítěte mimo péči rodičů, osoby příbuzné nebo blízké. Neboť předběžná opatření budou bez ohledu na to, podle které právní normy byla vydána, trvat stejnou dobu. Podstatné to však s ohledem na právní úpravu je, neboť o předběžných opatřeních rozhodují soudy příslušné podle jiných pravidel a ve lhůtách, jež jsou rovněž nastaveny odlišně.

Od 1. 1. 2022, pokud půjde např. o umístění dítěte do péče jeho prarodiče (babičky), bude možné postupovat jak podle § 452 a násl. z. ř. s. (a to k návrhu babičky či návrhu OSPOD, ale i bez návrhu), tak podle § 74 a násl. o. s. ř. (k návrhu babičky nebo bez návrhu).

V prvním případě bude rozhodovat o situaci soud podle navrhovatele, ve druhém obecný soud dítěte. Základním odlišujícím kritériem bude intenzita potřebnosti zásahu, když v případě postupu podle § 452 a násl. z. ř. s. bude třeba návrh podložit tím, že se dítě ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče, jeho život, vývoj nebo jiný důležitý zájem jsou vážně ohroženy nebo narušeny. Naproti tomu, pokud taková premisa naplněna nebude, ale bude stále třeba zatímní úpravy poměrů, bude postupováno podle § 74 a násl. o. s. ř.

Je pak vysoce polemické, zda taková úprava dává smysl. Náročnost odlišení těchto situací, tj. výše uvedené intenzity zásahu, už totiž zdůrazňoval i Ústavní soud (viz výše). Mělo by platit, že chodí-li dítě za školu a babička má za to, že z těchto důvodů má o něj nyní pečovat ona, protože rodiče péči nezvládají, postupuje podle § 76 o. s. ř. u soudu příslušného podle dítěte. Naproti tomu, pokud je s chozením dítěte za školu spojené i užívání návykových či omamných látek, postupuje babička podle § 452 a násl. z. ř. s. u soudu podle jejího bydliště.[17]

Výše uvedené vyvolává poměrně závažné pochybnosti o správnosti nastavení právní úpravy. Lze konstatovat, že toto téměř jistě nebylo účelem a smyslem nové právní úpravy. Zejména pak s ohledem na to, že důvodová zpráva odkazuje na použití obecné právní úpravy u těchto návrhů, přičemž obdobný závěr vyplývá i z § 452 odst. 3 z. ř. s. Avšak ust. § 454 z. ř. s. je těžko interpretovatelné jinak, než bylo výše naznačeno; novelizovaná právní úprava jasně stanoví, jaké otázky soud nařizuje na návrh OSPOD. Je tedy zjevné, že jiné otázky nařizuje soud na návrh jiných osob nebo i bez návrhu. Platí tedy, že situaci, kterou Ústavní soud vymezil jako velmi obtížnou, jsme novou právní úpravou bohužel fakticky ještě prohloubili.

Jak tedy s touto situací naložit?

Novelizace právní úpravy předběžných opatření o úpravě poměrů dítěte si jistě zasloužila (a zaslouží) komplexnější revizi a dílčí zásahy, ale změny zaváděné zákonem č. 363/2021 Sb. podle mého názoru praxi ne úplně napomohou. Takové konstatování však současně nepomůže, neboť právní úprava nabývá účinnosti od 1. 1. 2022, a mělo by tedy být zřejmé, jak má být v těchto případech nadále postupováno. Výklad, jak má být postupováno, musí vždy korespondovat s nejlepším zájmem dítěte jako základní premisou v těchto otázkách.[18] Zájmu dítěte pak nenapomůže, pokud budeme bránit efektivnímu zásahu v důsledku případné procesní obstrukce v podobě zatížení řízení polemikou, zda mělo být postupováno podle § 452 a násl. z. ř. s., nebo podle § 74 a násl. o. s. ř., pokud k tomu současně nebudou přidruženy závažné procesní důsledky, které zasahují do práv dítěte. Přitom je pak třeba připomenout, že závažným rozdílem pro obě právní úpravy byla především odlišná úprava doby jejich trvání, která byla ust. § 452 odst. 3 z. ř. s. odstraněna. Dále existoval též rozdílný okamžik vykonatelnosti. I v tomto novelizace provedená zákonem č. 363/2021 Sb. přinesla změnu, když nově může být podle § 457 z. ř. s. určen i u předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. pozdější okamžik vykonatelnosti než okamžik jeho „vydání“.

V duchu výše citovaného nálezu Ústavního soudu je nutné zdůraznit, že rozdílný postup při úpravě poměrů předběžným opatřením podle § 452 a násl. z. ř. s. a předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř. byl Ústavním soudem kritizován zejména z důvodu právě odlišné doby trvání takového zásahu. Ústavní soud výslovně konstatoval, že „shledal, že za neústavní postup obecných soudů, zasahující do práv dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a též do jeho práva nebo práva jeho rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je nutné posoudit takovou situaci, rozhodne-li opatrovnický soud ,běžným‘ předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř., i za situace, jsou-li splněny podmínky pro vydání ,speciálního‘ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., přičemž nejsou dodrženy kogentní podmínky vyplývající z § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 z. ř. s. Takovýto procesní postup obecných soudů je neslučitelný se samotnou povahou a podstatou řízení ve věcech péče o dítě (srov. též sub 24)“.[19] Ústavní soud současně zdůraznil, že „ústavně konformní by byl takový postup krajského soudu, kdyby v souladu s kogentním § 459 odst. 1 z. ř. s. stanovil délku předběžného opatření na měsíc a poté ji, avšak vždy po zvážení všech relevantních okolností, prodlužoval v souladu s § 460 odst. 1 z. ř. s. Ne­učinil-li tak krajský soud, dopustil se neústavního zásahu zejména do práv nezletilých, ale též stěžovatelky.“[20]

Z uvedeného vyplývá, že po 1. 1. 2022 má být v situaci, kdy se dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče, jeho život, vývoj nebo jiný důležitý zájem jsou vážně ohroženy nebo narušeny, postupováno podle § 452 a násl. z. ř. s. Jestliže má být situace vyřešena umístěním dítěte mimo péči rodičů, osoby dítěti příbuzné či blízké, nelze postupovat jinak než k návrhu OSPOD; má-li být zvoleno jiné opatření, lze postupovat na návrh jiné osoby nebo i bez návrhu. Pro nařízení předběžného opatření je přitom příslušný obecný soud navrhovatele. Nejedná-li se o situaci, kdy je potřeba akutního zásahu z důvodu nedostatku řádné péče, resp. ohrožení života, vývoje nebo důležitého zájmu, je však třeba zatímní úpravy, postupuje soud podle § 74 a násl. o. s. ř. Tímto postupem není vyloučeno, aby bylo dítěte odevzdáno do péče rodiče, osoby příbuzné nebo blízké. K nařízení tohoto předběžného opatření je příslušný obecný soud dítěte. I pokud je vydáno takovéto předběžné opatření, platí pro dobu jeho trvání a její prodloužení ust. § 452 a násl. z. ř. s. I pokud bylo tedy rozhodnuto o takové úpravě poměrů dítěte postupem podle § 74 a násl. o. s. ř., je ochrana dítěte v podobě časově omezené doby trvání zásahu do jeho poměrů zaručena.

Právě z těchto důvodů si dovoluji uzavřít, že neshledávám zásadní problém v tom, pokud bude v době probíhajícího řízení o úpravě poměrů dítěte vznesen navrhovatelem (s bydliš­těm odlišným od soudu příslušného k vedení řízení) návrh na úpravu poměrů dítěte z důvodu nedostatku řádné péče, a nebude se současně jednat o umístění dítěte mimo péči rodičů, osoby příbuzné či blízké, aby soud, který probíhající řízení vede, postupoval i podle § 74 a násl. o. s. ř. Soud musí především poskytnout ochranu zájmům a potřebám dítěte. S ohledem na to, jak je nová právní úprava koncipována, nelze shledat ochranu zájmů dítěte v postupu, kdy je podán odůvodněný návrh na úpravu z důvodu nedostatku řádné péče u soudu, jenž vede řízení, tímto však bude v důsledku odlišné místní příslušnosti vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc bude postoupena soudu místně příslušnému, který je současně soudem, jenž však spis o nezletilém nevede, je však soudem podle bydliště, resp. sídla navrhovatele.

Soud, který vede řízení o péči o nezletilého, bude především v dané situaci poměřovat, jaký postup je z hlediska zájmu dítěte nejvhodnější. Bude tedy poměřovat, zda vysloví místní nepříslušnost a věc postoupí, aby mohlo být rozhodnuto podle § 452 a násl. z. ř. s., nebo rozhodne o téže věci postupem podle § 74 a násl. o. s. ř., přičemž doba trvání předběžného opatření a pravidla pro jeho prodloužení budou stejná. Domnívám se, že z hlediska ústavní ochrany zájmů dítěte je vhodnější druhý naznačený postup (tj. rozhodnout); to však samozřejmě s výhradou individuálních okolností případu (byť si lze situaci, kdy bude více v zájmu dítěte vyslovit místní nepříslušnost a postoupit věc soudu, který s řízením nemá nic společného, ale v jehož obvodu bydlí např. babička dítěte, představit spíše jen těžko).

Bohužel, je však nezbytné zdůraznit, že výše uvedené nelze nikdy využít v případě, kdy bude navrhovatelem OSPOD. Tomuto přísluší aktivní věcná legitimace pouze podle § 452 a násl. z. ř. s. a k jeho návrhu, je-li podán OSPOD jako orgánem sociálně-právní ochrany vykonávajícím působnost podle zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a nikoli zástupcem účastníka (tj. kolizním opatrovníkem dítěte), nelze podle § 74 a násl. o. s. ř. postupovat. Soud, který vede řízení o péči o nezletilé, proto nemůže situaci vyřešit jako v případě návrhu jiné osoby postupem podle § 74 a násl. o. s. ř., ale s ohledem na místní působnost OSPOD, která je založena na jiných principech, než je příslušnost soudu, nezbývá než ponechat rozhodnutí o předběžném opatření i v rukou soudu, který s vedením řízení nemusí mít nic společného.

Je zjevné, že zákonodárce v rámci novelizace provedené zákonem č. 363/2021 Sb. opomněl, že ratio legis původní právní úpravy byl právě výše zmiňovaný toliko rychlý akutní zásah OSPOD v situaci, kdy zpravidla žádné meritorní řízení o úpravě péče ještě neprobíhá a bude v důsledku nařízení předběžného opatření zahájeno. Zákonodárce původní úpravu zjevně tvořil za situace, kdy o možnosti postupovat podle § 74 a násl. o. s. ř. nebyly pochybnosti. V tomto kontextu dávala místní příslušnost podle navrhovatele smysl (jde o rychlý zásah soudu, který je navrhovateli nejbližší). Současná právní úprava však již komplexně upravuje, že se jedná o zásah, který nemusí být učiněn do 24 hodin; proto i s přihlédnutím k tomu, že sama důvodová zpráva poukazuje na to, že předběžné opatření může směřovat též k umístění dítěte do péče osob příbuzných, je zjevné, že k návrhu může dojít kdykoli, a to i v průběhu řízení. Aby o takovém návrhu už rozhodoval soud odlišný od soudu, který vede řízení, nedává nejmenší smysl, avšak řešení pro návrh podaný OSPOD zde již nalézt nelze. Soud, který vede řízení, buď může vydat rozhodnutí zatížené nedostatkem místní příslušnosti, nebo věc postoupit. Jeví se mi, že v tomto je právní úprava skutečně nedomyšlená a může v budoucnu působit značné obtíže.[21]

Novelizace předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. a úprava poměrů mezi rodiči a doba jejího trvání

V důsledku výše uvedeného novelizace otevírá i otázku, kterou je použitelnost zvláštního předběžného opatření na úpravu poměrů dítěte v případě rodičovského konfliktu. Především, v důsledku nového znění § 452 odst. 3 z. ř. s. je třeba se zabývat případnou dobou trvání takové úpravy. V kontextu výše uvedeného (tj. zrušení dosavadní právní úpravy, která přiznávala aktivní legitimaci k podání návrhu na předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. toliko OSPOD) nelze shledat podklad pro výklad, který by případné aplikaci § 452 a násl. z. ř. s. i v těchto případech bránil, budou-li současně naplněny předpoklady § 452 z. ř. s. z materiálního hlediska. Pokud tedy bude rodičovský konflikt takové intenzity, že bude možné dítě považovat za dítě, jehož život, vývoj nebo jiný důležitý zájem je rodičovským konfliktem vážně ohrožen nebo narušen, neshledávám pro aplikaci § 452 a násl. z. ř. s. žádné překážky. Avšak v kontextu výše popsaného vysoce problematického zachování právní úpravy místní příslušnosti podle navrhovatele lze předpokládat, že bude preferován postup podle § 74 a násl. o. s. ř.

Klíčovou otázkou však při vydání takového předběžného opatření zůstává v úvodu tohoto článku naznačená doba, po jakou má takové předběžné opatření trvat. Ust. § 452 odst. 3 z. ř. s. výslovně stanoví, že omezená doba trvání a pravidla pro prodloužení předběžného opatření dle § 452 a násl. z. ř. s. (tj. omezení doby trvání předběžného opatření na tři měsíce) platí i pro předběžné opatření podle občanského soudního řádu, pokud jím bylo rozhodnuto o odevzdání dítěte do péče osoby dítěti příbuzné nebo i jiné osoby. Tato nová právní norma však obsahuje takové časové omezení i pro předběžné opatření, kterým bylo podle občanského soudního řádu nařízeno, aby jeden z rodičů odevzdal dítě do péče druhého z rodičů.

Pojem „odevzdání do péče“ však zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující poměry dítěte a jeho rodičů, neobsahuje. Tento pojem zjevně navazuje na procesní úpravu § 76 písm. b) o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2013; k obsahu tohoto pojmu však ani literatura, ani judikatura nestanovuje nic podrobnějšího, ale lze z ní dovodit, že se v kontextu tehdejší úpravy v o. s. ř. jednalo o nástroj směřující k obdobnému výsledku jako předběžné opatření v tehdejším § 76a o. s. ř. (dnes § 452 a násl. z. ř. s.). Rozdíl byl však v aktivní legitimaci a výše naznačené akutnosti zásahu.[22] Podstatou tedy bylo předání dítěte do péče jedné osoby.

S tímto výkladem však nelze v současné době v žádném případě vystačit. Především, „odevzdání“ je jednorázová aktivita, nedávalo by smysl „odevzdání“ omezovat na tři měsíce. Podstatné je přitom, co takový výrok znamená konkrétně pro poměry dítěte a jeho vztah s oběma rodiči, resp. co to znamená pro péči druhého rodiče, který byl povinen dítě „odevzdat“. Podstatné je primárně se zabývat přesným výkladem situací, na které má nová právní úprava dopadat. Je přitom zjevné, že samotné jazykové znění právní úpravy nám v ničem nápomocno není, neboť ze samotného pojmu „odevzdání“ do péče se nelze dobrat žádného závěru. Pro rodičovské konflikty je přitom typické, že soudy zatímní úpravu poměrů koncipují jako jakési zatímní vymezení podílu péče každého z rodičů o dítě; terminologické ukotvení takového postupu je však různé, neboť je rozhodováno o „svěření do péče“, „péči“, „předání do péče“, „odevzdání do péče“, jakož i o „úpravě styku“. Pro obsahově zcela stejnou úpravu poměrů dítěte je tak možné se setkat s poměrně velkým množstvím jazykově jinak formulovaných výroků.[23]

Používají-li soudy pro úpravu téhož z jazykového hlediska více výrazů, je právní úpravu podle mého názoru třeba interpretovat především z hlediska jejího účelu. Účelem nové právní úpravy bez pochybností bylo (byť o jeho naplnění lze polemizovat, viz výše) poskytnutí vyšší míry ochrany dítěti. S tímto účelem nelze než souhlasit a podporovat jej. Jak vyplývá z úvodu tohoto článku, zásah předběžným opatřením do poměrů dítěte je zásahem velmi závažným a je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Právě z těchto důvodů došlo k jasnému zakotvení časového omezení předběžných opatření vydávaných podle o. s. ř., aby bylo zabráněno tomu, že budou i nadále poměry dětí upravovat dlouhotrvající předběžná opatření, jimiž byly poměry dítěte zásadně změněny.

V tomto duchu pak musí být přistupováno k úpravě v § 452 odst. 3 z. ř. s., jenž časově omezuje dobu trvání předběžného opatření, kterým bylo rozhodnuto o odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů. Jestliže totéž opatření (tj. jasné vymezení pečující role jednoho z rodičů) může být výrokem vyjádřeno nejen jako „odevzdání“ do péče, ale též jako „předání“ do péče, uložení povinnosti „strpět“ péči, či naopak přiznání práva péči „vykonávat“, jakož v podobě úpravy styku, nelze akceptovat výklad, který by časové omezení podle § 452 odst. 3 z. ř. s. připustil jen u předběžných opatření, která budou jazykově koncipována jako „odevzdání“ do péče. Takový restriktivní a formální výklad by vedl k obrovskému roztříštění praxe a v žádném případě by nebyl v zájmu dítěte.

Především je nutné připomenout, že podstatou problému je poměřování, zda poskytnout dítěti vyšší nebo nižší míru ochrany. V tomto případě vždy platí, že povinnost soudu každé tři měsíce přezkoumat, zda trvají důvody pro úpravu nařízenou předběžným opatřením, je vždy vyšší mírou ochrany dítěte než předběžné opatření, které přezkumu nepodléhá. Navíc takový přezkum vede k (již v úvodu tohoto článku naznačenému) nežádoucímu odstranění nerovnosti mezi předběžnými opatřeními, kterými bylo do poměrů dítěte závažně zasaženo. Mám za to, že nelze pochybovat o tom, že nalezneme-li dítě v parku a umístíme jej do pěstounské péče na přechodnou dobu, je vhodné a žádoucí jeho poměry za tři měsíce přezkoumat. Dosavadní právní úprava však takovou povinnost nestanovovala u např. desetiletého dítěte, které bylo jedním z rodičů uneseno 200 km daleko od rodiče druhého a tomuto bylo do meritorního rozhodnutí přiznáno právo se s dítětem jednou za 14 dní o víkendu stýkat, ačkoli po dobu 10 let mohlo dítě s tímto rodičem rozvíjet svůj vztah každý den. Pro tuto nerovnost však fakticky neexistoval žádný důvod, neboť i ve druhém případě mohl tento zásah vést, pokud jde o dítě a jeho budoucí vývoj, k velmi závažným důsledkům.

Jak bylo výše naznačeno, i předběžné opatření o úpravě poměrů dítěte mezi rodiči má a může mít, zejména trvá-li dlouho, závažné důsledky. Současně je třeba poukázat na to, že ačkoli to Ústavní soud vylučuje,[24] stále se v praxi objevují předběžná opatření, která jsou založena toliko na tzv. minimálním kontaktu jednoho rodiče s dítětem.[25] Právě i pro tyto závažné důsledky, na něž Ústavní soud poukazuje, je třeba se přiklonit k extenzivnímu výkladu pojmu „odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů“ v kontextu ust. § 452 odst. 3 z. ř. s.

Tento pojem, který nenalézá žádnou úpravu v hmotném právu, by měl být s ohledem na ratio legis nového ustanovení vykládán tak, že povinnost soudu omezit předběžné opatření dobou trvání a současně i případná povinnost přezkoumávání dalších podmínek pro jeho prodloužení je dána vždy, když se jedná o takový zásah do poměrů mezi rodiči a dítětem, že lze takový zásah považovat za faktické „odevzdání“ dítěte jednomu z rodičů. Uvedená povinnost soudu se tedy musí aplikovat na všechna předběžná opatření, kterými je upravena osobní péče o dítě mezi rodiči (bez ohledu na to, zda ji označujeme jako „péči“, nebo jako „styk“), a to tak odlišně od stávajících poměrů dítěte tak závažným způsobem, že dochází k zásadní změně vztahu dítěte s jedním z rodičů. Typicky se proto bude jednat o „prvoúpravu“ poměrů dítěte, jehož rodičům se vztah rozpadl a jehož poměry doposud soudním rozhodnutím nebyly upraveny (stejně jako v případě rodičů, kteří byli doposud schopní se na úpravě poměrů dítěte domluvit, nyní to však možné není). Časové omezení tak bude podle mého názoru vždy platit zejména pro situace, kdy je po rozpadu vztahů mezi rodiči „předběžně svěřováno“ dítě jednomu z rodičů do péče a druhému z rodičů je upraven toliko styk (ačkoli tento druhý rodič v řízení deklaruje, že má zájem vykonávat péči rovnocenně). Bez ohledu na to, jak je výrok formulován, se v takovém případě jedná o odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů.

Vzniknou-li soudu pochybnosti, zda rozhodnutí, které vydává, naplňuje charakter rozhodnutí podle § 452 odst. 3 z. ř. s., měl by se v souladu se zásadou in favorem účastníka přiklonit k závěru, že je namístě dobu trvání takového opatření omezit, neboť přezkum existence důvodů pro zásah do poměrů dítěte je vždy pro dítě poskytnutím vyšší míry ochrany, než je tomu v případě, že je existence předběžného opatření časově neomezena. V každém případě je zcela nepřípustné, aby bylo ust. § 452 odst. 3 z. ř. s. vykládáno tak, že časové omezení se týká pouze předběžných opatření, která budou ve výroku obsahovat slovo „odevzdat“, a pokud tam takový pojem obsažen nebude, bude předběžné opatření trvat neomezeně, a to bez ohledu na to, jakým způsobem jím byly poměry nezletilého fakticky upraveny a jak závažně do nich bylo zasaženo. K době trvání doplňuji, že dle nového znění § 460 z. ř. s. účinky předběžného opatření zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti.

Závěr

Závěrem tak nezbývá než konstatovat, že novelizace předběžných opatření o úpravě poměrů dítěte, účinná k 1. 1. 2022, jistě chtěla odpovědět na palčivé otázky soudobé praxe, avšak její výklad bude spíše tuto palčivost prohlubovat, a především pro očekávanou nejednotnost praxe bude velmi riziková. Výše bylo naznačeno, jakým směrem by se podle mého názoru měl výklad nových ustanovení ubírat. Je přitom podstatné zdůraznit, že se jedná o skutečnosti velmi závažné, týkající se života a poměrů dítěte, které do budoucna mnohdy významně ovlivní celý vývoj dítěte. Zejména v pochybnostech je proto vždy třeba přiklonit se k výkladu, který umožní efektivní a rychlou ochranu zájmů dítěte, před nalezením řešení, které z formálních důvodů ochranu dítěte znemožní.

V každém případě se však nemůžeme po 1. 1. 2022 podle mého názoru dostat ani do situace, že budou všechny návrhy na předběžné opatření o úpravě poměrů dítěte dosud koncipované jako svěření do péče a úprava styku formulovány jako „odevzdání do péče druhého z rodičů“ a všechna rozhodnutí na ně navazující se budou pojmu odevzdat do péče s cílem neaplikovat § 452 odst. 3 z. ř. s. a možnosti nepřezkoumávat existující úpravu poměrů takové formulaci vyhýbat. Takovou praxi zákonodárce v žádném případě nastolit nechtěl a zejména s přihlédnutím k důležitosti ochrany zájmů dítěte a s ohledem na ústavně zaručenou ochranu práv dítěte a jeho práva na soudní ochranu je třeba ji všeobecně a kategoricky nepřipustit.

 

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako of counsel v rámci advokátní kanceláře Havel & Partners, s. r. o., v Praze a jako odborná asistentka PF UP v Olomouci.

---

[1] V tomto vychází autorka ze zkušeností z vlastní praxe, jakož i informací, které se objevují především na tzv. rodinněprávních sympoziích pořádaných Justiční akademií ČR.

[2] I s přihlédnutím k tomu, jak je nyní věc upravena novelizací provedenou zákonem č. 363/2021 Sb., se pak autorka dále těmto otázkám do podrobností nevěnuje. Autorka otevřeně přiznává, že patřila ke druhému názorovému proudu a s použitím obecného předběžného opatření podle § 74 a násl. o. s. ř. při splnění zákonných podmínek pro jejich vydání neměla problémy. K tomuto odkazuje na R. Šínová: Několik poznámek k použitelnosti obecného předběžného opatření v rámci péče soudu o nezletilé, Soudní rozhledy č. 11-12/2019, str. 353 a násl. Ke druhému názorovému proudu patřili představitelé Ministerstva práce a sociálních věcí, Mgr. Křístek a Mgr. Hoffschneiderová, srov. např. A. Hoffschneiderová: O konceptu nejlepšího zájmu dítěte, Epravo.cz [online], 31. 10. 2021 [cit. 28-10-2021]. K dispozici na: https://www.epravo.cz/top/clanky/ o-konceptu-nejlepsiho-zajmu-ditete-106509.html.

[3] Srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 363/2021 Sb. Nadto, s naprostou jistotou mohu říci, že účelem zrušení § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebylo znemožnění odevzdání dítěte do péče pomocí předběžného opatření podle § 74 a násl. o. s. ř., neboť zákonodárce takto neuvažoval. Tuto jistotu zakládám na tom, že jsem byla projednávání přijetí z. ř. s. přítomna, přičemž ke zrušení § 76 odst. 1 písm. b) z. ř. s. došlo skutečně z důvodu, že je aplikovatelné ust. § 76 odst. 1 písm. e) z. ř. s.

[4] Takovéto závěry byly prezentovány např. na konferenci pořádané Unií rodinných advokátů v roce 2021.

[5] Ústavní soud uvádí: „Klíčovou otázkou pro posouzení ústavní stížnosti je tedy za prvé to, za jakých (skutkových a právních) okolností opatrovnický soud vydává ‚speciální‘ předběžné opatření podle § 452 z. ř. .s, a za druhé též to, je-li povinností opatrovnického soudu vydat toto ‚speciální‘ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., jsou-li pro to splněny zákonné požadavky, nebo zda je na jeho volné úvaze, vydá-li toto ‚speciální‘ předběžné opatření nebo ‚běžné‘ předběžné opatření podle § 76 a násl. o. s. ř.“ (bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20).

[6] Ústavní soud konstatuje, že „rozhodne-li obecný soud ‚obecným‘ předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř. i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání ‚zvláštního‘ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření dle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 z. ř. s., jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující do práv dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a též do jeho práva nebo práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“ (bod 44 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20).

[7] Bod 30 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20.

[8] K tomuto lze citovat přímo i pasáž z obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 363/2021 Sb.: „Cílem navrhované úpravy je vyjasnit, na základě jakého procesního postupu může dojít k odebrání dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření.“

[9] Rodinné právo veřejné je vnímáno jako oblast rodinného práva, do kterého vstupuje veřejnoprávní prvek v podobě otázek řešených podle zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí; naproti tomu rodinné právo soukromé typicky pokrývá běžné rodičovské konflikty a vztahy mezi manžely.

[10] Jiným postupem to ani nebylo možné, v těchto otázkách nebyla dána legitimace OSPOD, ledaže by rodičovský konflikt dosáhl takové intenzity, že by z důvodu těžkého psychického dopadu konfliktu na dítě bylo namístě uvažovat o jeho odnětí z péče rodičů (což byla v praxi situace zcela výjimečná).

[11] Srov. usnesení Ústavního soudu, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1942/2016.

[12] Autorka vychází ze setkání zástupců Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva práce a sociálních věcí, soudců i OSPOD, ke kterému došlo v prosinci 2019, jehož se účastnila. O těchto otázkách se na tomto setkání diskutovalo. Schůzka se uskutečnila 5. 12. 2019 na půdě MPSV.

[13] Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 363/2021 Sb., zvláštní část (k části sedmé, čl. VIII). Zdroj www.noveaspi.cz. Důvodová zpráva uvádí, že „Na návrh jiné osoby nebo i bez návrhu by mělo být podle obecné úpravy možné pouze upravit péči k dítěti mezi jeho rodiči, případně rozhodnout o odevzdání dítěte do péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých. Zároveň nemá být ani nadále vyloučeno, aby bylo dítě na návrh orgánu sociálně-právní ochrany na základě tzv. rychlého předběžného opatření umístěno ve vhodném prostředí, kterým může být s přihlédnutím k okolnostem také péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých.“

[14] Důvodová zpráva k zákonu č. 363/2021 Sb., zvláštní část (k části sedmé, čl. VIII). Zdroj www.noveaspi.cz.

[15] Srov. k tomu např. v oblasti péče o nezletilé ust. § 468 z. ř. s.

[16] K tomu viz výše.

[17] Uvedený příklad je pak též sám o sobě problematický, neboť může být v důsledku § 454 z. ř. s. sporné, zda vůbec může babička návrh podat, pokud má být v důsledku předběžného opatření dítě svěřeno do její péče tak, že je svěřeno „mimo péči rodičů“. Já mám za to, že k tomu legitimována je, protože vnímám účel úpravy tak, že je zasahováno do péče osob, u kterých je péče o dítě přirozená, tj. je cíleno na vytržení dítěte z přirozeného prostředí. Výklad, který by neumožňoval babičce požádat o úpravu poměrů vnuka z důvodu, že matka např. droguje, a muselo by se počkat pouze na návrh OSPOD, mi z hlediska ratia legis nedává smysl.

[18] Srov. sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.

[19] Srov. bod 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20.

[20] Srov. bod 41 téhož nálezu.

[21] Tento článek pak nepoukazuje na všechny problematické aspekty nové právní úpravy v § 452 a násl. z. ř. s., neboť pro to není obsahový prostor. Alespoň zmínkou tak lze poukázat též na to, že problematické je samotné omezení aktivní legitimace na umístění dítěte mimo péči rodičů, resp. osoby dítěti příbuzné nebo blízké, neboť tato právní úprava výslovně nedopadá na situace, kdy jsou poměry dítěte měněny za situace, kdy se dítě již mimo péči rodičů nachází. Není tak zřejmé, zda i v takovém případě (např. změna osoby pěstouna, jež není pro dítě osobou blízkou) bude možnost nařídit příslušné předběžné opatření přípustná na návrh OSPOD, nebo i bez tohoto návrhu; to ostatně platí i v případě změny nařízení ústavní výchovy apod. Mám pak za to, že v těchto souvislostech je nezbytné především situaci vykládat podle účelu, kterého chtěl zákonodárce dosáhnout. Zákonodárce chtěl dosáhnout výše zmiňované dvojí ochrany, jež má zabránit tomu, aby v životě dítěte docházelo k zásadním změnám spočívajícím ve změně jeho přirozeného prostředí. Proto by měla být právní úprava takto vykládána i v situacích výše uvedených a mělo by být na návrhu OSPOD i v těchto situacích trváno. Ze stejných důvodů se domnívám, že pak již není nutné trvat na tom, aby to byl výlučně opět OSPOD, kdo bude oprávněn podat návrh na zrušení předběžného opatření, neboť zde se již jedná o navrácení dítěte zpět do jeho přirozeného prostředí a musí být umožněno, aby takový návrh mohli i nadále podat sami rodiče, resp. osoba dítěti blízká.

[22] Srov. např. L. Drápal in J. Bureš, L. Drápal a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 302.

[23] I při pouhém zadání těchto pojmů do internetových vyhledávačů je možné nalézt tyto výroky:

15. a)
    „Odevzdání do péče.“ Např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 56 Co 10/2019, poukazuje na výrok soudu prvního stupně, kterým okresní soud rozhodl o povinnosti matky odevzdat nezletilého M. G. každý sudý kalendářní týden v roce vždy v sobotu od 9:00 do 19:00 hod. a každé úterý od 15:00 do 18:00 hod. do péče otce s tím, že rodiče jsou povinni si nezletilého předat ve stanovenou dobu před bydlištěm matky.
16. b)
    „Předání do péče.“ Viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3346/17, z něhož vyplývá, že bylo vykonáváno rozhodnutí ukládající matce předat nezletilé do péče v blíže určených termínech.
17. c)
    „Strpění péče.“ Např. Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 39 Co 426/2017, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla matce uložena povinnost strpět péči otce o nezletilé děti od čtvrtka lichého týdne 15:00 hod., kdy si nezletilé děti převezme v Mateřské škole se sídlem P. J., do následujícího pondělí (v sudém týdnu), kdy je do 8:00 hod. do stejného zařízení opět odevzdá. Pokud v lichém týdnu ve čtvrtek, resp. v sudém týdnu v pondělí, školka nebude v provozu, nebo děti nebudou přítomny, bude místem předání, resp. převzetí dětí místo bydliště matky v 15:00 hod., resp. v 8:00 hod., sudý týden ve čtvrtek od 15:00 hod., kdy si děti převezme v mateřské škole se sídlem P. J. do 18:00 hod., kdy je matce opět odevzdá v místě jejího bydliště.
18. d)
    „Oprávnění péče.“ Takový výrok vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 3147/17.
19. e)
    „Oprávnění ke styku a případně jemu odpovídající strpění styku.“ Např. rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 6 Nc 6017/2016.

[24] Ústavní soud se k tomuto vyjádřil především ve svém stěžejním nálezu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 618/05, na nějž pak odkazuje ve svých dalších rozhodnutích. Je možné poukázat např. na usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1942/16, ve kterém Ústavní soud konstatoval: „Ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutné použít takové interpretace účelu předběžného opatření, která je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možné realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení je v pozdější době jen těžko napravitelná [nález ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), bod 19]. Proto již předběžná opatření určující rozsah styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců, a mohou tedy podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna. Hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů nastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit. Tím by namísto soudu v meritu věci fakticky rozhodl čas.“

[25] V tomto autorka vychází ze svých vlastních praktických zkušeností, kdy se s předběžnými opatřeními upravujícími pouze tzv. minimální kontakt setkává opakovaně.