Tento text je zamyšlením nad otázkou, zda je možné neposkytovat zdravotní péči pacientům, kteří nepodstoupili očkování proti covid-19.

 

Motto:

„Každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro,
měl by pochopit, že se mu tím dostává velké milosti.“
—  Albert Schweitzer[1]

 

Lékaři humanisté

Albert Schweitzer obdržel v r. 1952 Nobelovu cenu za mír za svůj altruismus, úctu k životu a neúnavnou humanitární práci, která pomohla uvést do života myšlenku bratrství mezi lidmi a národy. V africkém Lambaréné založil nemocnici, kde léčil nemocné řadou opravdu nepříjemných nemocí – leprou, malárií, úplavicí či svrabem.[2]  Rudolf Jedlička, prastrýc jednoho ze zakladatelů současné České lékařské komory (dále jen „ČLK“) Jiřího Jedličky, za snahu pomáhat pacientům zaplatil nejprve amputací většiny prstů na ruce, posléze i dalšími následky ionizujícího záření, které používal k léčbě pacientů, a nakonec i předčasným odchodem ze světa – zemřel v pouhých 57 letech.[3] Jeho pohled na život zní jako pohádka: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“[4] Mezi námi existovali i o něco méně známí lékaři, na které se vzpomíná s vděčností a úctou, jako třeba na Ladislava Krouského: „Obětoval život svůj blahu trpících, neznaje téměř únavy ani oddechu. Byl ušlechtilého srdce a osobní vlastnosti jako člověka i jako lékaře získaly mu přímo populární úctu a přízeň. Jako majetník oblíbeného sanatoria stupčického se svojí oddanou chotí prokázal nesčetná dobrodiní těžce churavým, kteří hledali v jeho útulně rodinném ústavě zdravotním pomoc a útěchu.“[5] To je jen několik málo příkladů laskavých lékařů, kteří již nejsou mezi námi. Sami však jistě osobně znáte řadu žijících lékařů, kterých si vážíte nejen pro jejich odbornost, nýbrž právě pro jejich lidství a soucit.

 

Lékaři, které zapomněli, že jsou humanisté

Upřímně věřím, že lidé jsou dobří a že když se tak náhodou neprojevují, je to proto, že jen na chvilku na dobro v sobě zapomněli. Nechce se mi věřit, že – jak se říká – lékaři touží po moci, ráda věřím, že touží pomoci. Máme za sebou dva opravdu náročné roky, které každý z nás snášel jinak, a možná proto i někteří lékaři a manažeři poskytovatelů zdravotních služeb na to dobré v sobě na chvilku zapomněli. Možná proto se vůči pacientům začaly objevovat jejich absurdní neetické a protiprávní požadavky. Tak například na dveřích ordinace jedné nemocnice stálo: „Pokud jste byli v posledních 14 dnech v zahraničí nebo máte známky virózy (teplota, kašel), nemůžete být ošetřeni. Zatajení těchto údajů je trestný čin.“ Množí se příběhy lidí, kterým byla odmítnuta zdravotní péče, protože nejsou očkovaní proti covid-19. I paní po onkologické léčbě, dva měsíce objednanou k neurologickému vyšetření, lékařka odmítla vpustit do ordinace, protože neočkované neošetřuje. Že má pacientka potíže a že neví, na koho se obrátit, lékařku nezajímalo. V recepci jednoho z oddělení velké nemocnice se objevila zpráva: „Doc. X ODMÍTÁ vyšetřit NEOČKOVANÉ PACIENTY. MÁM STEJNÁ PRÁVA JAKO VY.“  Mladoboleslavská Klaudiánova nemocnice se rozhodla neočkované neoperovat.[6] Pediatrička si na dveře vyvěsila zprávu: „Neočkovaní rodiče mají do čekárny vstup zakázaný.“ Nejspíš počítala s tím, že dvouletí zvládnou v čekárně počkat a do ordinace pak vběhnout sami, novorozence a batolata lze podat oknem.

Zdá se, že lékaři, kteří takto postupují, mají nejspíš z neočkovaných strach. Kuriozní je, že se jedná jen o strach z neočkovaných proti onemocnění covid-19. Koho dneska zajímá, jestli jste očkovaní proti tuberkulóze, žloutence nebo chřipce. Vždyť v dnešní době se vás ani neptají, jestli nejste HIV pozitivní. Jen ten covid nás straší. Strach z onemocnění a obavy o svůj život určitě nelze brát na lehkou váhu. Na druhou stranu se lékaři sami rozhodli vykonávat jedno z řady povolání, při jejichž výkonu hrozí větší ohrožení života a zdraví. Dokážete si představit, že by vodní záchranář řekl, že nejde zachraňovat, protože by se mohl utopit, že by hasič stál před hořícím domem a se založenýma rukama poslouchal, jak se z domu ozývá volání o pomoc, anebo že by opravář vedení vysokého napětí odmítal vylézt na plošinu a dát se do opravy, protože každý jeden pohyb směrem k drátům pod napětím 22 tisíc voltů by mohl být fatální?[7] Věděli jste, že povolání podvodního svářeče je tisíckrát nebezpečnější než práce policisty a že se každoročně smrtelně zraní 91 ze 100 tisíc dřevorubců?[8] Život je prostě plný rizik a nebezpečí. Jak se k němu postavit, vyjádřil krásně, i když v jiné souvislosti, Jan Patočka, jeden z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století: „Základním předpokladem pro to, abychom byli „dobří“, je odvaha, možnost a vůle vzdorovat nebezpečí, jež je v podstatě nebezpečím životním.“[9]

 

Zázračné očkování (?)

Ačkoli má očkování v prevenci různých onemocnění své nezanedbatelné místo, měli bychom připustit, že očkování proti covid-19 má své limity. Toto očkování stále v řadě případů působí u rizikových pacientů proti těžkému průběhu, nemá však význam u většiny populace, které těžký průběh a hospitalizace nehrozí. [10] Mezi neočkovanými se vyskytuje značná část osob, které onemocnění covid-19 prodělaly a jsou imunizovány. Naopak očkovaný může onemocnět a virus šířit. K těmto tvrzením existuje řada studií, na něž bylo i v příspěvcích publikovaných v Advokátním deníku opakovaně odkazováno.

Z novějších prací bychom měli věnovat pozornost studii Goldberg, Mandel et al. 2021[11] , s níž čtenáře seznamuje Hana Zelená na stránkách Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků SMIS. Autoři této studie analyzovali ochranu před nakažením v závislosti na čase od vakcinace nebo prodělání onemocnění, a to v srpnu a září 2021, tedy v době dominance varianty delta. Z uvedené studie vyplynulo, že ve stejném časovém intervalu poskytla imunita po prodělání infekce 6-7x nižší riziko infekce než pouhá vakcinace. „Tzv. „hybridní imunita“ (kombinace imunity po prodělaném onemocnění a očkování – pozn. autorky) ve srovnání s pouhou imunitou postinfekční riziko reinfekce dále snižuje jen nevýznamně (cca o 20 %). Přitom rozdíl je patrný až po 6 měsících, a to pouze v případě, že nejprve proběhla infekce a až poté byla aplikována jedna dávka vakcíny. V intervalu 4–6 měsíců hybridní imunita neposkytuje žádné vylepšení ve srovnání s postinfekční imunitou. Znepokojující je, že ve skupině osob vakcinovaných dříve, než došlo k infekci, je efekt opačný. Tyto osoby mají ve stejném časovém intervalu naopak riziko reinfekce vyšší cca o 23 % ve srovnání s osobami, které infekci prodělaly, ale nebyly očkovány. Platí to v intervalu 4–6 měsíců a ještě výrazněji v intervalu 6–8 měsíců. To ukazuje, že pokud pacient byl nejprve očkovaný a teprve potom onemocněl covidem-19, vyvinutá přirozená imunita je slabší než u těch, kteří nemoc prodělali, aniž by byli předtím očkováni. Třetí dávka vakcíny u osob, které nemoc neprodělaly, opět snižuje pravděpodobnost nákazy přibližně 7x oproti osobám, které dostaly 2. dávku vakcíny před 4–6 měsíci. Tyto osoby ovšem byly sledovány max. 2 měsíce po 3. dávce vakcíny. V prvních 2 měsících po aplikaci booster dávky tato poskytuje úroveň ochrany srovnatelnou s ochranou po prodělání infekce po 4–6 měsících. Délka a kvalita ochrany po booster dávce bude vyžadovat další sledování. […] V intervalu 6–8 měsíců je riziko nákazy osob vakcinovaných dokonce 6,3x vyšší ve srovnání s osobami po prodělání infekce.“ [12]

Co se týče šíření viru, to bylo ve studiích hodnoceno především na základě srovnání dat o virové náloži infikovaných očkovaných a neočkovaných osob, přičemž rozdíl nebyl pozorovaný prakticky žádný.[13] Další hodnocení šíření viru vycházelo z pozorování přenosu viru v domácnostech, v nichž se vyskytl nakažený. Např. podle studie Singanayagam et al.[14] mají očkovaní jedinci s průlomovými infekcemi virovou nálož podobnou neočkovaným a mohou v domácím prostředí účinně přenášet infekci, a to i na plně očkované.

Jak je vidět, rozlišování pacientů na očkované a neočkované nemá medicínské opodstatnění a jedná se o zavádějící a nebezpečné zjednodušení.

 

Práva pacientů

Ani v případě práv pacientů nelze rozlišovat mezi pacienty, kteří jsou či nejsou proti nějaké nemoci očkovaní. Práva pacientů vyplývají z řady úmluv a předpisů, především však  z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která zakotvuje základní principy jako zejména respektování důstojnosti člověka, ochrana soukromí, ochrana integrity jednotlivce, informovaný souhlas pacienta se zákrokem apod. Dalším základním předpisem týkajícím se práv pacientů je Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která především zakotvuje právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zaručuje osobní svobodu a zachování lidské důstojnosti a garantuje právo na ochranu zdraví. Tato práva jsou pak konkretizována v zákonech, zejm. v zákoně č. 372/2011 Sb.,  o zdravotních službách (dále jen zák. z. s.) a v prováděcích vyhláškách. Rozdělit bychom je mohli na práva sociální a individuální.[15]

 

Právo na bezplatnou zdravotní péči

Sociální práva stojí proti závazku společnosti, že poskytne zdravotní péči. Tržní model zdravotnictví vychází z individuální odpovědnosti občanů, zdravotní pojištění je dobrovolné, ale současně i nenárokové. Stát v takovém systému garantuje péči na určité úrovni jen pro některé sociální skupiny, ostatní mohou mít sjednané soukromé zdravotní pojištění. Na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem závisí rozsah tam, kde pojištění hradí zaměstnavatel. U individuálního pojištění si rozsah sjednává s pojišťovnou každý dle svého individuálního rizika a finančních možností úhrady pojištění. Řadě pojištěnců nemusí jejich pojištění pokrýt ani nezbytnou péči, vážné onemocnění pojištěnce může ekonomicky ohrozit jeho i jeho rodinu.

Model národní zdravotní služby garantuje dostupnost potřebné zdravotní péče státem, ale svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení je omezená a na specializované služby se může čekat dlouho. Na druhou stranu lze uzavřít soukromé zdravotní pojištění a čerpat z něj soukromé zdravotní služby.

Náš zdravotnický systém je založený na myšlence všeobecné dostupnosti zdravotní péče a solidarity. Každý občan přispívá daným podílem z vyměřovacího základu do základního fondu zdravotní pojišťovny a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb na základě čl. 31 Listiny zadarmo. Zdravotní pojišťovny mají povinnost občana pojistit bez ohledu na jeho zdravotní stav a pojištěnec má jistotu, že mu bude potřebná péče poskytnuta a že přístup ke všem pojištěncům bude rovný, ať je zdravotní stav pojištěnce jakýkoli.

Pokud některý politik přichází s nápadem, že by si pacienti, kteří nepodstoupili očkování proti covid-19, měli případnou léčbu hradit sami[16], jedná se podle názoru autorky o pouhý nátlak na to, aby se dosud neočkovaní naočkovali. Je pravda, že podmínky pro poskytování bezplatné zdravotní péče jsou dané zákonem, konkrétně zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zákon změnit lze. Na druhou stranu by určení povinnosti hradit si konkrétní péči jen pro určitou skupinu obyvatel charakterizovanou zdravotním stavem mohlo být oprávněně nahlíženo jako diskriminační, tedy jako nikoli ústavně konformní. K tomu by znamenalo zásadní zásah do celého systému poskytování zdravotní péče. Pokud bychom systém zaměřili více na osobní odpovědnost za potřebu čerpat zdravotní služby, nemohli bychom zůstat jen u sankcionování neočkovaných proti covid-19. Hrazení péče bychom pak měli vyžadovat od všech, co nežijí zdravým životním stylem, nepodstupují preventivní péči nebo se chovají riskantně – od milovníků bůčku po horolezce. Měli bychom ji pak vyžadovat i od těch, kteří neabsolvují jiná nepovinná očkování, jakým je třeba očkování proti klíšťové encefalitidě. Přitom nikomu z těch, kteří se neočkovali a onemocní, není upírána nákladná péče a rehabilitace. Péče dosud nebyla odpírána ani těm, kteří v dospělosti nepodstupují potřebná přeočkování. Vždyť například před dvěma lety se ukázalo, že protilátky proti spalničkám nemá třetina hasičů a policistů a pětina zdravotníků.[17]

 

Základní individuální práva pacientů

Individuální práva pacienta se ho dotýkají jako individuální bytosti a jim odpovídají povinnosti stanovené zdravotníkům. Mezi tato práva patří především právo na poskytnutí péče na základě informovaného souhlasu, právo na důstojnost a respektování lidské osobnosti, právo na postup zdravotnických pracovníků lege artis  a právo na informace a na ochranu těchto informací.

 

O čem je pacient povinen informovat

Pacient je na základě ust. § 41 odst. 1 písm. d) zák. z. s. povinen pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb. Podle názoru autorky do této povinnosti spadá i informace o tom, zda je pacient očkovaný, nikoli však jen proti covidu-19. Taková informace by mohla mít vliv na posouzení zdravotního stavu pacienta a ovlivnit léčebný postup.

Zdravotník má podle § 50 odst. 1 písm. a) zák. z. s. právo na informaci, že je pacient nosičem infekční nemoci podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zák. o. v. z.“). a na informaci o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu. Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. o. v. z.  se povinnost informovat vztahuje na osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, fyzické osoby vylučující choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzické osoby s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim byla lékařem tato skutečnost sdělena. Ačkoli mezi těmito infekčními nemocemi není covid-19 uveden, povinnost informovat o tom, že jím pacient onemocněl nebo že má podezření na onemocnění, podle názoru autorky vyplývá z toho, že se jedná o další závažnou skutečnost týkající se pacientova zdravotního stavu ve smyslu § 50 odst. 1 písm. a) zák. z. s.

 

Může zdravotník odmítnout pacienta?

Jak se uvádí v ust. § 50 odst. 1 písm. b) zák. z. s., zdravotník má právo neposkytnout zdravotní služby v případě, že by při jejich poskytování došlo k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. V důvodové  zprávě k zák. z. s  se uvádí, že k takovému přímému ohrožení života by mohlo dojít např. při požáru. Podobně by asi nešlo požadovat po zdravotníkovi, aby zachraňoval tonoucího, obzvlášť, pokud by byl sám neplavec. Ošetřování infekčních pacientů v případě nemoci, která pro 99,6 % aktuálních případů představuje mírný průběh[18] a proti které se lze chránit vakcinací, nejspíš nepůjde považovat za důvod k neposkytnutí zdravotní pomoci podle výše uvedeného ustanovení. Výjimečně by asi bylo možné uvažovat o vážném ohrožení zdraví a snad i o přímém ohrožení života v případě zdravotníků, které by bylo možné považovat za rizikové. Ti by pak ale asi měli odmítat i pacienty neočkované proti chřipce, anebo se nejlépe sami chránit dostupným očkováním. I při odmítnutí takovým zdravotníkem by však bylo třeba dodržovat níže uvedená pravidla.

K neposkytnutí zdravotní péče podle § 50 odst. 1 písm. b) zák. z. s., by podle názoru autorky nemělo dojít jen proto, že pacient není proti covid-19 očkovaný. Takového pacienta nelze automaticky považovat za nakaženého. Za osobu podezřelou z nákazy se podle § 2 odst. 7 písm. a) zák. o. v. z. považuje osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je pak místo, ve kterém se šíří nákaza, jehož součástí je nebo byl zdroj nákazy, osoby podezřelé z nákazy a složky jejich prostředí, jak vyplývá z § 65 věty druhé a třetí zák. o. v. z. Za osobu podezřelou z nákazy tedy nelze bez dalšího považovat každého, jak potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 4 Ao 3/2021. Nehledě na to, že jak bylo uvedeno výše, neočkovaný může být zdrojem nákazy podobně jako očkovaný.

Na základě § 50 odst. 2 písm. b) zák. z. s. a na základě § 2 odst. 5 Etického kodexu ČLK může zdravotnický pracovník /lékař neposkytnout zdravotní službu z důvodu výhrady svědomí. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele. Autorka si nedovede představit, za jakých okolností by se měla výhrada svědomí uplatnit ve vztahu k neočkovaným pacientům. O výhradě svědomí se nejčastěji mluví třeba v souvislosti s katolickým lékařem, který by měl provést umělou interrupci či eutanázii. K otázce výhrady svědomí se vyjádřil veřejný ochránce práv ve svém stanovisku z 11. února 2015 sp. zn.: 4/2013/DIS/VP tak, že „výhradu svědomí lze uplatnit pouze ve vztahu ke konkrétnímu zákroku, jehož provedení pacient požaduje“.[19] Z uvedeného lze vyvodit, že výhradu svědomí nelze uplatnit ve vztahu ke zdravotnímu stavu pacienta, tedy ani v otázce ošetření neočkovaného pacienta.

Podle § 2 odst. 4 Etického kodexu ČLK má lékař právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.

Za všech okolností je však podle § 49 odst. 1 písm. b) zák. z. s. povinností zdravotníka poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Podobně vyznívá i § 2 odst. 2 a 3 Etického kodexu ČLK.

 

Může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout pacienta?

Lékař však vystupuje buď sám jako poskytovatel zdravotních služeb nebo jako zaměstnanec poskytovatele zdravotních služeb. Jak vyplývá z ust. § 48 odst. 1 zák. z. s., poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče ze čtyř důvodů: z důvodu plné kapacity, z provozních důvodů, nemá-li smlouvu s pojišťovnou pacienta a v případě praktických lékařů z důvodu vzdálenosti místa pobytu pacienta, která by neumožňovala výkon návštěvní služby.

Přijetí pacienta do péče však v souladu s § 48 odst. 3 zák. z. s. nelze odmítnout, je-li třeba mu poskytnout neodkladnou péči (§ 5 odst. 1 písm. a) zák. z. s.), jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem a některé další důvody uvedené v zákoně.

Důvody nepřijetí pacienta do péče posuzuje podle § 48 odst. 5 zák. z. s. poskytovatel a pacientovi je o tom povinen vydat písemnou zprávu, ve které je uveden důvod odmítnutí. Nepřijetí pacienta do péče v rozporu s ust. § 48 je podle § 117 odst. 3 písm. a) zák. z. s. přestupkem a poskytovateli za něj hrozí sankce do 300 tisíc Kč. I nevydání zprávy pacientovi je přestupkem, a to podle § 117 odst. 3 písm. c) zák. z. s., a poskytovateli za něj hrozí sankce do 100 tisíc Kč.

Co se týká odmítnutí poskytnutí zdravotní péče poskytovatelem, který již má pacienta v péči, zde se mohou uplatnit důvody kapacitní a provozní, s výjimkou poskytnutí péče neodkladné a nezbytné. Jinak je třeba vycházet z povinnosti dané v § 2 Nařízení vlády č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb poskytovat péči ve lhůtě, která je lékařsky odůvodnitelná a vychází z objektivního lékařského posouzení současného zdravotního stavu pojištěnce, anamnézy a pravděpodobného průběhu jeho nemoci, bolestivosti nebo povahy jeho onemocnění.

 

Může poskytovatel zdravotních služeb ukončit péči o pacienta?

Může, avšak jen za zákonem stanovených podmínek – jestliže prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele, jestliže pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb (neplatí pro registrujícího poskytovatele), jestliže pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých služeb, jestliže pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje léčebný postup nebo se neřídí vnitřním řádem nebo jestliže přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb. Ukončením péče však nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta. I v tomto případě má poskytovatel povinnost vydat pacientovi písemnou zprávu, ve které je uveden důvod ukončení péče.

 

Jak postupovat v případě nepřijetí pacienta do péče či ukončení péče

Pacient v takové situaci potřebuje především vyřešit, kdo se o něj postará. Může se obrátit na jiného poskytovatele zdravotních služeb nebo může oslovit svou zdravotní pojišťovnu s požadavkem, aby mu časově a místně dostupného poskytovatele zdravotních služeb zajistila.

Na zdravotníka i poskytovatele si lze podat stížnost, a to podle § 93 a násl. zák. z. s. Podává se především u poskytovatele, nejčastěji půjde o ředitele zdravotnického zařízení. Stížnost by měla být vyřízena do 30 dnů, v odůvodněných případech do 60 dnů. Pokud by pacient nebyl s vyřízením stížnosti spokojený, může podat stížnost ke správnímu orgánu, který poskytovateli vydal registraci. Nejčastěji se bude jednat o krajský úřad, u fakultních nemocnic nebo specializovaných odborných léčebných ústavů je zřizovatelem Ministerstvo zdravotnictví. Stěžovat si jde i u zdravotní pojišťovny pacienta, stačí se obrátit na její nejbližší pracoviště. Pokud má pacient podezření na medicínské či etické pochybení lékaře, může si stěžovat i na ČLK[20], případně na jiné profesní komoře. Do řešení problému lze zapojit i veřejného ochránce práv.[21] V případě ohrožení života a zdraví by bylo možné se obrátit i na soud s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by soud mohl poskytovateli nařídit poskytnutí péče. Jedná se však o institut krajní, k vydání předběžného opatření musí být mimořádný důvod.

Neposkytnutí péče ze strany zdravotníka pro něj může mít v extrémních případech velmi závažné důsledky civilně právní (v podobě náhrady újmy), disciplinární (až vyloučení z komory) či dokonce trestně právní.

 

Právo dítěte na nepřetržitý kontakt se svým zákonným zástupcem

Jak vyplývá z čl. 32 odst. 4 Listiny, péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen na základě zákona, rozhodnutím soudu. V rámci rodičovské odpovědnosti (§ 858 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) mají rodiče současně právo i povinnost pečovat o zdraví dítěte, chránit ho a udržovat s ním osobní styk. V souladu s § 28 odst. 3 písm. e) bod 1. zák. z. s. má pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, a to v souladu s vnitřním řádem a za podmínky, že tato přítomnost nenaruší poskytnutí zdravotních služeb. Podobné postavení jako zákonný zástupce ve vztahu k právu na nepřetržitý kontakt mají jiné osoby určené zákonným zástupcem dítěte – nejčastěji se bude jednat o prarodiče.

 

Operace jen pro očkované

V současnosti se zdá, že očkování často chrání proti těžkému průběhu a někteří poskytovatelé zdravotních služeb tvrdí, že odmítnutím určitých výkonů chrání neočkované pacienty, jejichž stav by mohl být těžkým průběhem covidu-19 negativně ovlivněn. Musíme však vzít v úvahu, že těžký průběh onemocnění má podle statistik pouze 0,4 % nemocných [22], a je třeba se důrazně ohradit proti praxi odmítnutí poskytnutí potřebné péče neočkovanému pacientovi jen proto, že předpokládáme, že zrovna on by mohl patřit mezi ty 0,4 %, aniž by byl jeho zdravotní stav posouzen a vyhodnocen individuálně.

 

Závěr

Skutečnost, že pacient není očkovaný proti covid-19, není důvodem pro odepření péče takovému pacientovi. Doufejme, že důvody budou brzy všemi pochopené a že už se takovými otázkami, jako je nedůvodné rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými, nebudeme muset zabývat. A že si i ti lékaři, co na chvilku zapomněli, že jsou humanisté, zase vzpomenou.

 

JUDr. Vladana Vališová, LL.M., autorka působí jako advokátka a rozhodce Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR a pro ČLK přednáší zdravotnické právo v rámci kurzů celoživotního vzdělávání lékařů
Foto: canva.com

 

 

---

[1] https://citaty.net/autori/albert-schweitzer/ (dostupné 18. 12. 2021)

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Schweitzer (dostupné 18. 12. 2021)

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Jedli%C4%8Dka_(l%C3%A9ka%C5%99) (dostupné 18. 12. 2021)

[4] https://www.kardiochirurgie-vfn.cz/novinky/150-let-od-narozeni-profesora-jedlicky-92 (dostupné 18. 12. 2021)

[5] http://ceskasibir.cz/dok/d344.php (dostupné 18. 12. 2021)

[6] Neočkované neoperujeme. Mladoboleslavská nemocnice omezila péči, 16. 12. 2021, https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/nemocnice-ockovani-koronavirus-planovane-operace-pacienti.A211215_203016_domaci_mkop (dostupné 18. 12. 2021).

[7] Na dosah desítek tisíc voltů. Jak se opravuje vedení vysokého napětí bez vypnutí, 15. 11. 2020, https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/foto-oprava-elektrickeho-vedeni/r~785f548e1dd611eb9d74ac1f6b220ee8/ (dostupné 18. 12. 2021).

[8] 10 světově nejnebezpečnějších povolání, 30. 3. 2018, https://www.srovnator.cz/clanky/deset-svetove-nejnebezpecnejsich-povolani/ (dostupné 18. 12. 2021).

[9] Patočka, J. Evropa a doba poevropská. Lidové noviny, Praha 1992, https://nicehoseneboj.cz/wp-content/uploads/2018/05/Pato%C4%8Dka-Jan-Evropa-a-doba-poevropsk%C3%A1.pdf (dostupné 18. 12. 2021).

[10] https://www.worldometers.info/coronavirus/?utm_campaign=homeAdvegas1 (dostupné 18. 12. 2021)

[11] Goldberg, Y., Mandel, M. et al. Protection and waning of natural and hybrid COVID-19 immunity. Dec. 5, 2021, doi: https://doi.org/10.1101/2021.12.04.21267114 (dostupné 19. 12. 2021).

[12] Zelená, H. Návrh na prodloužení uznání imunity po prodělaném COVID-19 na jeden rok a odložení posilovací dávky vakcíny u osob, které kromě prodělání nákazy také absolvovaly očkování, 15. 12. 2021,  https://smis-lab.cz/2021/12/15/navrh-na-prodlouzeni-uznani-imunity-po-prodelanem-covid-19-na-jeden-rok-a-odlozeni-posilovaci-davky-vakciny-u-osob-ktere-krome-prodelani-nakazy-take-absolvovaly-ockovani/ (dostupné 19. 12. 2021).

[13] např. Luo, C. H. et al. Infection with the SARS-CoV-2 Delta Variant is Associated with Higher Infectious Virus Loads Compared to the Alpha Variant in both Unvaccinated and Vaccinated Individuals. Aug. 20, 2021, doi: https://doi.org/10.1101/2021.08.15.21262077 (dostupné 19. 12. 2021).

[14] Singanayagam, A. et al. Community transmission and viral load kinetics of the SARS-CoV-2 delta (B.1.617.2 variant in vaccinated and unvaccinated individuals in the UK: a prospective, longitudinal, cohort study. Oct. 29, 2021, doi:https://doi.org/10.1016/S1473-3099(21)00648-4 (dostupné 19. 12. 2021).

[15] T. Doležal, A. Doležal. Ochrana práv pacienta ve zdravotnictví, Praha, Linde, 2007.

[16] Jsem pro, aby si neočkovaní hradili péči. Budu hledat cestu, říká Výborný. 20. 12. 2021, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-ptam-se-ja-jsem-pro-aby-si-neockovani-hradili-peci-budu-hledat-cestu-rika-vyborny-183901#dop_ab_variant=679501&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=f0980G6NXtq-202112210032&dop_id=183901&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (dostupné 20. 12. 2021),

[17] Protilátky proti spalničkám nemá třetina hasičů a policistů. Přeočkování čeká i pětinu zdravotníků. 27. 7. 2019, https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/spalnicky-ockovani-protilatky-screening-hasici-policiste_1907271910_nkr (dostupné 21. 12. 2021).

[18] https://www.worldometers.info/coronavirus/?utm_campaign=homeAdvegas1 (dostupné 20. 12. 2021)

[19] https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2608 (dostupné 21. 12. 2021)

[20] https://www.lkcr.cz/problematika-stiznostni-agendy-358.html (dostupné 21. 12. 2021)

[21] https://www.ochrance.cz/ (dostupné 21. 12. 2021)

[22] https://www.worldometers.info/coronavirus/?utm_campaign=homeAdvegas1 (dostupné 21. 12. 2021)