ÚS nevyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o rodičovské

Plénum Ústavního soudu zamítlo svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/20 zveřejněným dne 15. prosince 2021 návrh skupiny senátorů, kterým bylo požadováno vypustit z přechodných ustanovení zákona č. 363/2019 Sb., ve slovech bodu 1 „a zároveň nedočerpal k tomuto datu celkovou částku rodičovského příspěvku na toto dítě či děti ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“,  jakož i celý bod 2 těchto ustanovení, jimiž bylo obsahově reagováno na změnu celkové výše rodičovského příspěvku v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. K této změně došlo zvýšením celkové částky rodičovského příspěvku z 220 000 Kč na 300 000 Kč.

 

Skupina senátorů napadla, skrze navrhované vypuštění části čl. II odst. 1 a celého odst. 2 přechodných ustanovení, řešení zvolené zákonodárcem, na jehož základě se stal kritériem posouzení existence nároku na navýšení rodičovského příspěvku (až do rozdílu ve výši 80 000 Kč) den 1. 1. 2020, tedy den nabytí účinnosti zákona č. 363/2019 Sb. Dospěla k názoru, že je  v rozporu s principy rovného zacházení, důvěry v právo a legitimního očekávání, aby byli rodiče, jejichž dítě (nejmladší dítě v rodině) nedosáhlo věku čtyř let a oni sami o něj řádně, osobně a celodenně pečují, rozděleni v zásadě jednak na skupinu, která ještě celkovou částku rodičovského příspěvku nevyčerpala a vznikne jí nárok na její zvýšení, a dále na skupinu, která již dříve stanovenou celkovou částku před datem 1. 1. 2020 vyčerpala a nárok jí zanikl.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že derogační návrh není důvodný.

Vyjádřil se nejprve k samotné konstrukci rodičovského příspěvku, jež se několika novelami posunula ve směru větší flexibility volby doby pobírání rodičovského příspěvku i jeho výše. Poté konstatoval, že napadená intertemporální úprava není v rozporu s ústavními principy, neboť oproti těm rodičům, jejichž nárok na sociální dávku vyčerpáním celkové částky zanikl, mohou být nadále, při dodržení ostatních zákonných podmínek, příjemci sociální dávky ve zvýšené výměře ti rodiče, jejichž nárok k rozhodnému datu 1. 1. 2020 ještě trval.

Ústavní soud provedl též test racionality z hlediska práva rodičů pečujících o děti na pomoc státu (čl. 32 odst. 5, Listiny) a uzavřel, že předmětná právní úprava co do nezbytné míry racionality obstojí; v těchto souvislostech setrval Ústavní soud na doktríně zdrženlivosti přezkumu sociálních práv, kterou v intencích čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zastává.

Závěrem Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku skupiny senátorů o zklamané důvěře druhé ze skupin rodičů v právo a o existenci jejich legitimního očekávání. Důvěra těchto rodičů v právo nemohla mít oporu ve znění zákona tím spíše, že právě oni sami již celkovou částku rodičovského příspěvku vyčerpali. Jejich legitimní očekávání nemohl založit ani příslib ministryně práce a sociálních věcí, že u nich bude postupováno shodně jako u ostatních rodičů dětí do čtyř let věku k rozhodnému datu.

Ústavní soud nevyhověl též návrhu skupiny senátorů, aby provedl výklad napadené právní úpravy se zřetelem k podobným budoucím situacím, neboť mimo přezkum této právní úpravy takovým oprávněním nedisponuje.

 

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

 

 

 

Go to TOP