Dne 14. prosince 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález I. ÚS 1924/20, podle nějž platí, že za státní orgán ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném po 1. 1. 1993, je třeba považovat i nestátní subjekt, přenesl-li na něj stát výkon své pravomoci. Jiný výklad by popíral smysl čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i principy materiálního právního státu, vyvěrající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka, investiční společnost AKRO, domáhala proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici) neúspěšně náhrady škody ve výši 1 114 275 017 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávnou činností notáře v roce 1997 při sepisování notářského zápisu, jež vyústila v neoprávněný převod finančních prostředků z podílových fondů právního předchůdce stěžovatelky do zahraničí.

Skutkový děj lze ve stručnosti popsat tak, že notářským zápisem notáře JUDr. R. H. ze dne 3. 3. 1997 bylo osvědčeno rozhodnutí jediného akcionáře někdejší investiční společnosti C. S. Fond a. s. (jehož správu později z rozhodnutí Ministerstva financí převzala stěžovatelka), kterým byli odvoláni stávající a jmenováni noví členové statutárního orgánu a na které navázala série podvodných kroků nového vedení investiční společnosti, v jejichž důsledku byly v roce 1997 z podílových fondů do zahraničí neoprávněně (podvodně) odčerpány finanční prostředky ve výši přesahující jednu miliardu korun. Teprve později bylo uvedené rozhodnutí jediného akcionáře (stejně tak i dotčený notářský zápis) soudem prohlášeno za neplatné, neboť bylo učiněno osobou k tomu neoprávněnou, a odpovědné osoby byly v trestní linii předmětné kauzy pravomocně uznány vinnými ze spáchání trestného činu podvodu.

Obvodní soud pro Prahu 2 v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 349/2010 ze dne 7. 12. 2011, vydaným v dřívějším řízení týchž účastnic o témže meritu, vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 21 C 44/2000; či ve shodě s usnesením sp. zn. 28 Cdo 2363/2009 ze dne 6. 4. 2011) žalobu stěžovatelky zamítl pro nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice, protože stát nenese odpovědnost za činnost notáře v rozhodném období (1. 1. 1993 – 14. 5. 1998).

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze uvedený rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelka formulovala tak, že pokládá ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je osobou odpovědnou za činnost notáře v období let 1993–1998 výlučně notář samotný (zejména usnesení sp. zn. 28 Cdo 2363/2009), za nesprávnou a rozhodná otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť důvody pro odklon od své dosavadní judikatury neshledal.

Stěžovatelka považovala za neudržitelnou argumentaci, podle které za nezměněné agendy (pravomoci) notářství (dříve působící státní notář se změnil na notáře se stejnou náplní činnosti a svěřených úkolů) stát za činnost notáře neodpovídá a jednotlivci nesvědčí (zaniklo) ústavně zaručené právo být odškodněn za nesprávný úřední postup notáře pouze v důsledku změny jeho postavení. Takový výklad je podle ní neslučitelný s obsahem čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky, znemožněním domáhat se náhrady škody efektivním způsobem bylo přeneseně porušeno i její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soudci konstatovali, že stát sice odpovídal a dosud odpovídá za činnost notáře, ale jen při výkonu některých jeho pravomoci. Podle soudce JUDr. Jaromíra Jirsy současná právní úprava odpovědnosti nedopadá na osvědčení právně významné skutečnosti, totéž platí pro období 1993 až 1998. „Ústavní soud nemá důvod prolamovat letitou judikaturu Nejvyššího soudu a být pro to pětileté vakuum přísnější, než je ta současná zákonná úprava,“ řekl Jaromír Jirsa.

Právní věta:

Za státní orgán ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném po 1. 1. 1993, je třeba považovat i nestátní subjekt, přenesl-li na něj stát výkon své pravomoci. Jiný výklad by popíral smysl čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i principy materiálního právního státu, vyvěrající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Kauza CS Fondů se táhne od roku 1997. Společnost Umana tehdy získala z CS Fondů majetek v hodnotě 1,23 miliardy korun. Jako protihodnotu dostal fond téměř bezcenné akcie firmy Drůbež Příšovice. Peníze pak z Plzeňské banky zmizely na účtech v zámoří, několik lidí kvůli tomu bylo odsouzeno.

V roce 2012 investiční společnost AKRO v jiné větvi sporu vysoudila 2,1 miliardy korun jako náhradu škody za to, že stát nedokázal zabránit vytunelování fondů. Ministerstvo spravedlnosti peníze zaplatilo na konci roku 2012. Justice ale později dospěla k závěru, že nárok byl už promlčený. V následném sporu proto nařídila peníze vrátit jako bezdůvodné obohacení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1924/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com