Tento článek si klade za cíl odpovědět na otázku, zda pokyn, který uděluje zajištěný věřitel v insolvenčním řízení, ať již se jedná o pokyn ke správě či ke zpeněžení předmětu zajištění, má povahu procesního úkonu, či právního jednání. Vysvětluje praktické motivy, které vedou k položení této otázky – s každou z variant jsou spojeny poněkud jiné mantinely jednání (případná povaha procesního úkonu zejména není slučitelná s vázáním pokynu na podmínku či doložení času). Článek se snaží identifikovat a aplikovat vhodná diferenciační kritéria, zamýšlí se nad mírou vnitřní integrity institutu pokynu zajištěného věřitele a přes některá protichůdná zjištění nabízí v závěru ucelený názor autora.

 

Zajištěný věřitel se v insolvenčním řízení tradičně těší exkluzivnímu postavení ve vztahu k předmětu zajištění. Tato exkluzivita nezahrnuje jen speciální způsob participace na výtěžku zpeněžení, ale také zvláštní úlohu v předchozích postupech, které posléze výši výtěžku ovlivňují. Jedná se o zvláštní úlohu zajištěného věřitele v rámci správy předmětu zajištění a následně v rámci jeho zpeněžení.

K naplnění této exkluzivní pozice dává insolvenční zákon[1] zajištěnému věřiteli speciální nástroj v podobě pokynu zajištěného věřitele. Oba druhy tohoto pokynu, tedy jak pokyn ke správě[2] předmětu zajištění, tak pokyn ke zpeněžení[3] předmětu zajištění se od účinnosti insolvenčního zákona postupně dotvářely, a to jak cestou soudní judikatury, tak i na úrovni legislativní.

Od účinnosti insolvenčního zákona[4] se zajištění věřitelé v dovednostech spojených s vymezením pokynů velmi zdokonalili. Pokud se v prvních letech účinnosti praxe často setkávala s pokyny obecnými či přidržujícími se doslovného znění zákona, dnes jsou často insolvenčním správcům adresovány sofistikované algoritmy. V nich zajištění věřitelé nejen využívají své znalosti tržního prostředí, ale také reflektují svou předchozí dobrou či méně dobrou zkušenost s poskytovateli služeb, které správu či zpeněžení pomáhají realizovat.[5]

Institut pokynu zajištěného věřitele je v kontextu insolvenčního procesu žádoucím projevem respektování práv věřitelů nabytých před zahájením insolvenčního řízení[6] a jeho aplikace je v praxi velmi rozšířená. Jde nicméně o jeden z institutů, který se pohybuje svou povahou na rozhraní procesního a hmotného práva (a ovšem též na rozhraní veřejného a soukromého práva), což při aplikaci může být zdrojem určité právní nejistoty. Tato okolnost, ve spojení s četností jeho výskytu a značným ekonomickým významem jeho aplikace, volá po položení některých otázek v obecnější poloze.

 

Projev vůle v civilním procesu

Pokynem zajištěného věřitele projevuje jednající subjekt (zajištěný věřitel) navenek svou vůli stran toho, jak má být postupováno při správě či zpeněžení předmětu zajištění. Na straně insolvenčního správce (resp. osoby s dispozičními oprávněními)[7] vzniká následkem toho odpovídající povinnost k indikovanému postupu. Základní optikou hmotného práva nezdá se být pochyb o tom, že tento projev vůle je právním jednáním.

Tento projev vůle se nicméně odehrává v rámci insolvenčního (tedy soudního) řízení. Insolvenční řízení je jedním z druhů civilního procesu.[8]

Nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu[9] týkající se sporného řízení (a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních).[10]

Možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu je v podstatě mostem, přes který potenciálně mohou do insolvenčního procesu vstupovat instituty typické pro nalézací řízení (zejména pro nalézací řízení sporné).

Množina projevů vůle, které se odehrávají v nalézacím řízení sporném, se rozpadá do dvou základních kategorií. Jedná se na jedné straně o procesní úkony (které jsou pro proces typičtější); na druhé straně pak jde o právní jednání.[11] Příslušnost ke kategorii procesních úkonů pak přináší příslušnému projevu vůle určité specifické vlastnosti, jimiž se procesní úkony od právních jednání odlišují.

Některá konkrétní specifika jsou stanovena výslovně zákonem. Jedná se zejména o pravidlo, že procesní úkon musí být výslovný a že jej nelze vázat na splnění podmínky či doložení času.[12] Obecnějším specifikem procesních úkonů pak je uplatnění teorie projevu vůle, jejíž přiléhavost je konstantně potvrzována soudní judikaturou.[13]

 

Pokyn zajištěného věřitele jako projev vůle

Výše uvedená kategorizace je relevantní též v prostředí insolvenčního řízení. Rovněž v insolvenčním řízení procesní subjekty činí procesní úkony i právní jednání.

V případě některých institutů v insolvenčním řízení je příslušnost k okruhu procesních úkonů nepochybná, ať již proto, že tyto jsou evidentním ekvivalentem odpovídajících institutů nalézacího řízení sporného (např. usnesení insolvenčního soudu), či následkem toho, že insolvenční zákon je za procesní úkony výslovně označuje (např. přihláška pohledávky).[14]

Institut pokynu zajištěného věřitele však tímto jednoznačným případem není. Jak jsme již uvedli výše, celkem nepochybně jde o projev vůle, a to o projev vůle, který se uskutečňuje v rámci insolvenčního řízení (je jím vyvolán); zda jde o procesní úkon či právní jednání však zákonem najisto postaveno není.

Nelze-li vyloučit, že pokyn zajištěného věřitele je procesním úkonem, pak ovšem nelze vyloučit, že pokyn zajištěného věřitele musí obstát z hlediska vlastností a zákonem stanovených požadavků, které jsou pro procesní úkony specifické.

Případný závěr, že pokyn zajištěného věřitele je procesním úkonem, by z hlediska konkrétních specifik (stanovených přímo zákonem) znamenal především to, že pokyn zajištěného věřitele musí být výslovný a že jej nelze vázat na splnění podmínky či doložení času.

Zejména obligatorní nepodmíněnost by přitom byla problematická. V praxi se celkem běžně setkáváme s případy, kdy zajištěný věřitel udělí pokyn ke zpeněžení (např. prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce) a tuto svou instrukci zároveň spojí s tím, že takový postup nebude spojen s žádnými finančními náklady, příp. že tyto náklady nebudou překračovat určitou částku či procentní část výtěžku.[15] Tím prakticky spojuje svůj pokyn s podmínkou.

V praxi je zřejmé, že zajištění věřitelé si potenciální procesní povahu svého pokynu často příliš nepřipouštějí – necítí se být svázáni vlastnostmi, které by předmětnému institutu mohla přinést povaha procesního úkonu (převážně vnímají svůj pokyn jako právní jednání).

Již dříve jsme zmínili, že pokyny zajištěných věřitelů nezřídka mívají povahu sofistikovaných algoritmů. Nutno dodat, že důmyslnou podobu mnohdy nabývají právě díky práci s podmínkami a doložením času. Bez jejich použití by zamýšlené postupy mohly být těžko formulovatelné.

Není neobvyklé, pracuje-li zajištěný věřitel např. s takovouto konstrukcí: „…insolvenční správce nechá ocenit předmětný automobil znaleckým posudkem a zpeněží předmětný automobil za cenu zjištěnou znaleckým posudkem prodejem mimo dražbu, a to poté, co bude za cenu zjištěnou znaleckým posudkem předmětný automobil inzerovat po dobu 30 dnů (doložení času?); pokud se jej nepodaří popsaným postupem za tuto cenu zpeněžit (podmínka?), bude postupovat obdobně s tím, že cenu sníží na 2/3 ceny zjištěné znaleckým posudkem a bude automobil inzerovat po dobu dalších 20 dnů (další doložení času?), pokud se ani za tuto cenu nepodaří zpeněžit (další podmínka?) uzavře smlouvu o provedení elektronické aukce s …“.

Výše naznačená konstrukce, samozřejmě v různých obměnách, se v praxi vyskytuje celkem běžně. Přitom pracuje s podmínkami a doložením času, což s případnou povahou procesního úkonu je neslučitelné (resp. k takovému procesnímu úkonu se nepřihlíží).[16]

Také obecnější specifikum procesních úkonů, jímž je jejich podřízení teorii projevu vůle, se v případě pokynu zajištěného věřitele (je-li ten procesním úkonem) může projevit.

Z teorie projevu vůle vyplývá, že v případě procesních úkonů (na rozdíl od právních jednání) není podstatná vůle, ale rozhoduje její projev – bez ohledu na to, zda odpovídá skutečné vůli jednajícího subjektu. V případě procesních úkonů tak prakticky odpadá (pro právní jednání dosti typická) možnost zkoumání, zda se jedná o jednání platné či neplatné.

Neplatnost procesních úkonů procesní právo nepřipouští (např. podané odvolání nemůže být neplatné). Zde právo vyhodnocuje jiné vlastnosti. Rozlišují se procesní úkony vadné oproti bezvadným, přípustné oproti nepřípustným či účinné oproti neúčinným.[17]

Představme si situaci (snad spíše teoretickou), kdy zajištěný věřitel je pohrůžkou násilí přinucen k odeslání pokynu, který neodpovídá jeho vůli. Bude takový pokyn „platný“? Lze vůbec v souvislosti s pokynem zajištěného věřitele hovořit o platnosti či neplatnosti? Vznikne insolvenčnímu správci (resp. osobě s dispozičními oprávněními) povinnost podle takového pokynu postupovat?

Přesvědčivá řešení těchto problémů nejsou možná bez provedení úvahy na výše naznačeném půdorysu – čímž se dostáváme k naší klíčové otázce:

Je pokyn zajištěného věřitele procesním úkonem nebo právním jednáním?[18]

 

Diferenciační kritéria

Odborná literatura přináší určitá kritéria, která mohou sloužit k identifikaci hranice mezi právním jednáním a procesním úkonem.[19]

Coufalík zmiňuje zejména rozdíly v rovině subjektové (tj. kdo projev vůle činí), rozdíly z hlediska, zda mezi subjekty je formálně dáno rovné postavení či zda je naopak dáno nadřazené postavení některého z nich, a dále pak rozdíly ve stanovení předpokladů a v jejich zaměření (tj. v podstatě, zda je příslušné jednání institucionálně upraveno právem soukromým či právem procesním, a do které z těchto oblastí směřuje své účinky).

Zmíněný autor pokládá za nejvýstižnější právě diferenciační kritérium zaměření, tj. zda jednání směřuje svými účinky do oblasti práva soukromého či práva procesního. Současně poukazuje na omezenou vypovídací hodnotu ostatních kritérií (právní osobnost a procesní subjektivita jsou sice pojmově odlišné, ale v praxi se značně překrývají, přítomnost prvku nadřazeného postavení je dána toliko u rozhodujícího orgánu, nikoliv u účastníků řízení, stanovené předpoklady pro právní jednání či procesní úkony pak mohou být příliš podobné).

Rovněž v případě pokynu zajištěného věřitele se jeví zaměření předmětného projevu vůle, tj. okolnost, zda tento pokyn usiluje o vyvolání účinků v oblasti hmotného, či naopak procesního práva relativně nejspolehlivějším vodítkem. Ostatní kritéria jsou pro tento účel užitečná méně:

Zajištěný věřitel bude zpravidla jak právním subjektem (který je způsobilý činit právní jednání), tak procesním subjektem (způsobilým činit procesní úkony), není zde tedy mnoho praktického prostoru pro preferenci některé z variant.

Insolvenční správce (na rozdíl od insolvenčního soudu) pak nezdá se být v insolvenčním řízení ve vztahu k zajištěnému věřiteli v nadřazeném postavení (ostatně pokyn ukládá zajištěný věřitel insolvenčnímu správci, nikoliv naopak), nicméně jde o vztah velmi specifický. Úkolem insolvenčního správce je mj. dbát zájmů procesních subjektů odlišných od jednajícího zajištěného věřitele, jejichž zájmy bývají s jeho zájmem protichůdné.[20]

 

Zaměření pokynu zajištěného věřitele

Svým pokynem se zajištěný věřitel domáhá v drtivé většině případů hmotněprávního jednání insolvenčního správce.

Ať již jde o pokyn ke správě předmětu zajištění či o pokyn k jeho zpeněžení, je pro postup zajištěného věřitele typické, domáhá-li se svým pokynem, aby insolvenční správce v souvislosti s předmětem zajištění uzavřel smlouvu.[21]

V případě pokynu ke správě předmětu zajištění se jedná typicky o smlouvu pojistnou či o různé inominátní smlouvy, jejichž předmětem je např. ostraha předmětu zajištění. V případě pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění se může jednat přímo o smlouvu, kterou se zpeněžení realizuje (kupní smlouva) či o smlouvu, která má být součástí postupu, jenž ve svém výsledku ke zpeněžení povede (např. smlouva o provedení dražby či smlouva o zprostředkování).

Kromě uzavření smlouvy, tj. dvoustranného (či vícestranného) právního jednání, se zajištění věřitelé mohou domáhat i jednostranných jednání insolvenčního správce. Vedle nominátních institutů (např. veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku) vykazuje tuto povahu kupříkladu požadavek, aby insolvenční správce právně relevantním způsobem oslovil konkrétní třetí osobu, u které lze předpokládat zvýšený zájem o nabytí vlastnictví k předmětu zajištění (např. vlastníka sousedního pozemku).

Výše popsané případy směřují k právnímu jednání insolvenčního správce, ať již dvoustrannému (příp. vícestrannému), či jednostrannému. Případná skutečnost, že pokyn zajištěného věřitele si ponechává určitou míru obecnosti a nestanoví všechny esenciální náležitosti cíleného právního jednání (či např. neoznačuje konkrétní smluvní stranu, s níž má insolvenční správce kontraktovat), nemění nic na tom, že zajištěný věřitel obvykle bezprostředně směřuje k účinkům v oblasti hmotného práva a že se svým pokynem domáhá právního jednání insolvenčního správce.

Směřují-li zajištění věřitelé svými pokyny obvykle k uzavření smlouvy či jinému právnímu jednání insolvenčního správce (což se autorovi jeví notorietou), jde jistě o nepřehlédnutelný indikátor hmotněprávní povahy těchto pokynů.

Právní jednání, tedy navenek projevená vůle, která vyvolává právní následky, je právní skutečnost typická pro soukromé (hmotné) právo. Případný závěr, že pokyn zajištěného věřitele bude mít obvykle povahu právního jednání, nicméně neznamená, že budou bez dalšího přenositelná liberální pravidla, která ovládají institut právních jednání v soukromém právu.

Soukromé právo je založeno na specifických zásadách, mj. na zásadě legální licence (zjednodušeně: každý může činit, co není zákonem zakázáno).[22] Prostor pro právní jednání v prostředí soukromého práva je tedy velmi široký a je zásadně limitován toliko tím, co právní předpisy zakazují.

Tak tomu však není v civilním právu procesním. I v případě závěru, že pokyn zajištěného věřitele představuje právní jednání, nutno mít na paměti, že by šlo o právní jednání, které se neodehrává v prostředí soukromého práva (ovládaného zásadou legální licence), ale v prostředí práva procesního (tedy veřejného), které na zásadě legální licence bez dalšího založeno není, resp. s výraznými mantinely.[23]

Z judikatury vyplývá, že má-li se pokyn zajištěného věřitele stát pro insolvenčního správce závazným, musí postup tímto pokynem indikovaný být zákonem dovolen.[24] Pro vymezení této dovolenosti pak již nemusí být určující jen pojetí praeter legem, když postupy v insolvenčním řízení jsou, na rozdíl od prostředí soukromého (hmotného) práva, běžně regulovány kogentním způsobem.

Případný závěr, že konkrétní pokyn zajištěného věřitele je právním jednáním, tedy ještě neznamená, že jej automaticky můžeme spojovat s vlastnostmi, jimiž se právní jednání vyznačuje v prostředí soukromého práva (ovládaného zásadou legální licence a dalšími zásadami pro něj typickými).[25]

Nyní však odhlédněme nejen od těchto limitů, ale vůbec od případů, kdy pokyn zajištěného věřitele má ambici ovlivňovat hmotné právo.

Ani případy, kdy pokyn zajištěného věřitele směřuje k procesnímu úkonu insolvenčního správce, totiž nejsou vyloučeny. Takovou povahu může mít např. pokyn zajištěného věřitele, jehož přihlášená pohledávka je zajištěna pohledávkou v majetkové podstatě dlužníka, kdy zajištěný věřitel uloží insolvenčnímu správci, aby tuto pohledávku dlužníka uplatnil v nalézacím řízení (tj. podal žalobu).

Výše zmíněný příklad, kdy pokyn zajištěného věřitele směřuje k procesnímu úkonu insolvenčního správce, má povahu pokynu ke správě předmětu zajištění (řádná správa pohledávky jistě zahrnuje i procesní kroky bránící jejímu promlčení). V případě pokynů ke zpeněžení je nicméně prostor pro výskyt pokynů, směřujících k procesnímu úkonu insolvenčního správce, vskutku minimální, když zpeněžení je spojeno z povahy věci s převodem vlastnického práva (oproti peněžní protihodnotě), tedy přirozeně sleduje hmotněprávní účinek.

Přijmeme-li (resp. převezmeme-li) názor, že pro určení právní povahy (konkrétního) pokynu zajištěného věřitele je kruciální jeho zaměření (tj. zda účinky pokynu směřují do oblasti hmotného, či naopak procesního práva), vyslovujeme tím prakticky pochybnosti o úplné vnitřní integritě institutu pokynu zajištěného věřitele. Připouštíme tím, že podle konkrétních okolností (zejména podle jeho konkrétního znění, a tedy zaměření) může být pokyn zajištěného věřitele v některých případech právním jednáním a v jiných případech procesním úkonem. Jinak řečeno, připouštíme tím, aby aplikací téhož ustanovení zákona došlo, s přihlédnutím k okolnostem, v některých případech k právnímu jednání a v jiných k procesnímu úkonu.

S přihlédnutím k vlastnostem insolvenčního procesu, v němž dochází k aplikaci hmotněprávních institutů běžněji, než tomu je v řízení nalézacím, jeví se snad takový názor přijatelný a pro řešení většiny případů by mohl v praxi postačovat. Pokud bychom měli trvat jen na zcela praktické poloze, mohli bychom na tomto místě úvahu ukončit.

Není však zároveň důvod nepostoupit v ní ještě o stupínek výš a nepokusit se nalézt pravé jádro povahy pokynu zajištěného věřitele, tj. onu jeho obecnou povahu. Tu povahu, která v praxi bývá zakryta právě jeho zaměřením na způsobení účinků v oblasti hmotného, či naopak procesního práva.

Vyloučit totiž nelze ani takové pokyny, které nesměřují ani k právnímu jednání insolvenčního správce, ani k jeho procesnímu úkonu. Jde zejména o pokyny, kdy na straně insolvenčního správce se žádá určité faktické chování. Jako příklad může posloužit pokyn, jímž zajištěný věřitel insolvenčnímu správci uloží, aby uzamkl stavbu, která je předmětem zajištění, klíčem, který má k dispozici, a aby předmětný klíč uschoval ve svém sídle.

V takových případech s předmětným diferenciačním kritériem (tj. zaměřením pokynu) zjevně nevystačíme. Pokyn v takových případech nesměřuje své účinky ani do hmotného, ani do procesního práva. Co je v rovině praktické nevýhodou (odpadá možnost použití nejvýznamnějšího diferenciačního kritéria), může být nicméně v rovině teoretické zřetelnou výhodou.

Tato situace nás totiž přinutí znovu povolat některá, dříve upozaděná, diferenciační kritéria a jejich reflexí se pokusit o zjištění skutečného jádra povahy institutu pokynu zajištěného věřitele – tedy nahlédnout na institut v poloze zcela obecné, která v takových případech není zastíněna polohou zvláštní (zaměřením účinků do oblasti hmotného či procesního práva).

 

Jádro právní povahy pokynu zajištěného věřitele

Pokud jsme dříve upozadili diferenciační kritérium v rovině subjektové s tím, že jednající zajištěný věřitel zpravidla bude jak právním subjektem, tak procesním subjektem, je na tomto místě vhodné myšlenku doplnit.

V případech, kdy právní subjekt skutečně je (z hlediska hmotněprávního) nositelem pohledávky za dlužníkem, která objektivně je zajištěna majetkem v majetkové podstatě (např. zástavním právem), avšak na postup v rámci insolvenčního řízení tento oprávněný subjekt zcela rezignuje (svou pohledávku do insolvenčního řízení vůbec nepřihlásí), je zcela vyloučeno, aby byl způsobilý k pokynu zajištěného věřitele ve smyslu insolvenčního zákona.

Naproti tomu nelze vyloučit případy, kdy věřitel svou pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásí a uplatní tuto jako zajištěnou, a tato pohledávka následně je v insolvenčním řízení (procesními prostředky) zjištěna jako zajištěná, třebaže ve smyslu hmotného práva zajištěna reálně nebyla. K tomu může dojít zejména v případech, kdy nikdo z oprávněných procesních subjektů nevyužije svého práva popřít pravost pohledávky, resp. právo na uspokojení ze zajištění.

V tomto případě věřitel, který se v důsledku svého postupu stane zajištěným věřitelem ve smyslu insolvenčního zákona, stane se procesním subjektem legitimovaným k udělení pokynu, třebaže ve sféře hmotněprávní pro tento stav opora není dána.

Výše naznačený asymetrický stav naznačuje, že titul k jednání (k udělení pokynu) vyvěrá zajištěnému věřiteli spíše z pramenů procesních.

Potenciální diferenciační kritérium, které dovozuje právní povahu právního jednání či naopak procesního úkonu z okolnosti, zda mezi příslušnými subjekty je dáno formálně rovné postavení, či zda je naopak dáno nadřazené postavení některého z nich, jsme dříve upozadili s tím, že úloha insolvenčního správce v insolvenčním řízení je příliš specifická. Na rozdíl od předchozího diferenciačního kritéria zde nenacházíme dodatečných argumentů, které by bylo na místě rozvinout.

Tak tomu však není v případě dalšího z dosud upozaďovaných diferenciačních kritérií, jímž je stanovení předpokladů příslušného jednání v tom smyslu, že právní jednání jsou upravena právem hmotným (soukromým), zatímco procesní úkony jsou upraveny právem procesním. Rovněž toto diferenciační kritérium indikuje spíše povahu procesního úkonu:

Institut pokynu zajištěného věřitele je každopádně do procesu ponořen, je jím zcela omýván. Zajištěný věřitel (procesní subjekt)[26] se jím v rámci insolvenčního řízení (tedy procesu) obrací na insolvenčního správce (další procesní subjekt), aby ten svůj postup v rámci insolvenčního řízení přizpůsobil jeho zájmu. Proti pokynu zajištěného věřitele se potenciálně brojí námitkami[27] (procesní úkon), tyto námitky jsou insolvenčním soudem projednávány (procesní úkon), insolvenční soud potenciálně vydává usnesení[28] (procesní úkon), zda pokyn zajištěného věřitele schvaluje.

Své pokyny činí zajištěný věřitel v procesním kontextu jím podané přihlášky pohledávky; činí je ve snaze o to, aby jím podaná přihláška pohledávky co možná naplnila svůj cíl (aby došlo k maximalizaci jeho uspokojení). Přihláška pohledávky je přitom nepochybně procesním úkonem, a dokonce je tak výslovně označena insolvenčním zákonem.[29]

Z uvedeného je zřejmé, že v okolí legislativního zakotvení pokynu zajištěného věřitele převládá procesní charakter. V rámci insolvenčního zákona se dále nabízejí zřetelné analogie:

Co do svého účelu plní pokyn zajištěného věřitele (ve vztahu k předmětu zajištění) obdobnou úlohu, která v případě nezajištěného majetku je naplňována souhlasem věřitelského výboru (příp. insolvenčního soudu) s postupem insolvenčního správce.[30] Že souhlas věřitelského výboru (např. s prodejem mimo dražbu) nemá povahu právního jednání je přitom nasnadě. Věřitelský výbor se netěší právní subjektivitě (není nositelem právní osobnosti), a nelze mu tak připisovat způsobilost k právnímu jednání.

Případný argument, že taková analogie není na místě, když v jednom z případů jde o „souhlas“, zatímco v druhém o „pokyn“, přitom neobstojí. Vyjádření „pokyn“ v sobě neobsahuje žádnou apriorní hmotněprávní asociaci. Naopak, výraz „pokyn“ (odhlédneme-li od pokynu zajištěného věřitele) je v insolvenčním zákoně jinak používán pro označení specifického aktu insolvenčního soudu (zejména institut pokynu insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti).[31] Pokyn insolvenčního soudu pak nepochybně není právním jednáním, když insolvenční soud je procesním subjektem, nikoliv však také právním subjektem.

Insolvenční zákon dokonce stanoví, že pokud správu předmětu zajištění zajištěný věřitel nereguluje svými pokyny, reguluje ji svými pokyny (v rámci dohlédací činnosti) insolvenční soud.[32] Funkce pokynu zajištěného věřitele a pokynu insolvenčního soudu (v rámci dohlédací činnosti) tak v určité situaci v podstatě splývá. Toto jednání přitom nese stejné označení (pokyn), odlišnost se odvíjí jen od vymezení jednajícího procesního subjektu (standardně jím je zajištěný věřitel, alternativně pak insolvenční soud).

Nezdá se podobné pravdě, že by se tato jednání (pokyn zajištěného věřitele a pokyn insolvenčního soudu), v daném případě svou funkcí tak příbuzná, měla úplně lišit co do své právní povahy (v jednom případě právní jednání, ve druhém případě procesní úkon); jejich shodná funkce naopak indikuje shodnou právní povahu (tedy povahu procesního úkonu, když povaha právního jednání je v případě insolvenčního soudu vyloučena).

Lze tedy shrnout, že nelze-li v případě pokynu zajištěného věřitele uplatnit nejvýznamnější diferenciační kritérium (zaměření účinků pokynu), ostatní (podpůrná) diferenciační kritéria jsou ve svém souhrnu indikátorem spíše jeho procesní než hmotněprávní povahy.

 

Závěr

Právní povaha pokynu zajištěného věřitele, resp. otázka, zda jde o procesní úkon či o právní jednání, má zřejmý praktický význam. Bez jejího zodpovězení není potřebné jistoty ohledně právních limitů dovoleného znění pokynu. Praxe přitom potřebuje zejména jistotu, zda pokyn zajištěného věřitele lze bez potíží vázat na podmínku a doložení času.

Autor se kloní k závěru, že jádro povahy pokynu zajištěného věřitele má procesní charakter. Pokud není důvod k výjimce, bude konkrétní pokyn zajištěného věřitele procesním úkonem.

Druhou věcí je, že důvod k výjimce v praxi zpravidla je dán. Pokud konkrétní pokyn zajištěného věřitele směřuje své účinky do oblasti hmotného práva (ukládá insolvenčnímu správci uskutečnit právní jednání, např. uzavřít kupní smlouvu), nejvýznamnější diferenciační kritérium (zaměření účinků) nabere hmotněprávní směr, a vtiskne tak příslušnému pokynu povahu právního jednání. Tato situace je tak častá, že v praxi zakládá optický klam stran toho, co je pravidlem a co výjimkou.

Zajištění věřitelé při formulaci pokynů někdy používají podmínek a doložení času. V případech, kdy tyto pokyny směřují k právnímu jednání insolvenčního správce (tedy ve většině případů), tak podle názoru autora činí v souladu s právem. Pokud by však pokyn své účinky do oblasti hmotného práva nesměřoval, jednalo by se o procesní úkon. V případě procesního úkonu pak je spojení s podmínkou či doložením času právem zapovězeno, přičemž mohou nastat i další potenciální konsekvence, v zákoně neuvedené, související s uplatněním teorie projevu vůle.

Nutno upozornit, že výše uvedené hledisko autora je založeno na jeho názoru o neúplné vnitřní integritě institutu pokynu zajištěného věřitele. S takovým názorem je slučitelné, aby aplikací týchž zákonných ustanovení (uplatněním téhož institutu) došlo, podle okolností, v některých případech k právnímu jednání a v jiných případech k procesnímu úkonu.

Bude-li problém řešen v soudní praxi, je možné, že se soud přikloní naopak k východisku ve smyslu úplné vnitřní integrity institutu, tj. bude shledáno, že (každý) pokyn zajištěného věřitele je právním jednáním, či naopak procesním úkonem. V úvahu však přicházejí i jiná východiska, např. že pokyn zajištěného věřitele ke správě a pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení budou shledány jako dva samostatné instituty s odlišnou právní povahou.

Dokud věc nebude spolehlivě soudní praxí zodpovězena, nelze než zajištěným věřitelům doporučit, aby z opatrnosti při přípravě svého pokynu nepouštěli ze zřetele eventualitu, že v jejich jednání může být soudem spatřován procesní úkon a že okruh vlastností, které právní předpisy spojují s procesním úkonem (na jedné straně) a právním jednáním (na druhé straně straně), není identický.

 

JUDr. Štěpán Kratěna, Ph.D., působí jako advokát a insolvenční správce
Foto: canva.com

 

---

[1] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „insolvenční zákon“).

[2] Ust. § 230 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona.

[3] Ust. § 293 insolvenčního zákona.

[4] Insolvenční zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2008.

[5] V praxi je častá pluralita zajištěných věřitelů, tj. stav, kdy uplatňuje v insolvenčním řízení ve vztahu k témuž předmětu zajištění více věřitelů právo na uspokojení ze zajištění. Insolvenční zákon na tyto případy poměrně popisně pamatuje (za rozhodující pokládá pozici zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí). Tento článek nicméně případy plurality zajištěných věřitelů převážně nereflektuje. Z hlediska zkoumaného problému (právní povaha pokynu zajištěného věřitele) nemá případná pluralita zajištěných věřitelů větší význam.

[6] Ust. § 5 písm. c) insolvenčního zákona.

[7] V případě pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění je vázán pokynem zajištěného věřitele insolvenční správce; v případě pokynu zajištěného věřitele ke správě předmětu zajištění je vázána pokynem zajištěného věřitele osoba s dispozičními oprávněními (tedy v konkrétním případě nikoliv nutně insolvenční správce, srov. ust. § 229 insolvenčního zákona).

[8] Vedle insolvenčního řízení procesní teorie označuje za druhy civilního procesu řízení nalézací (sporné a nesporné), řízení vykonávací (exekuční), řízení zajišťovací a řízení rozhodčí (arbitrážní). Srov. A. Winterová, A. Macková a kol., Civilní právo procesní, Díl první: řízení nalézací, Leges, Praha 2018, str. 38–43.

[9] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

[10] Srov. ust. § 7 insolvenčního zákona.

[11] Srov. op. cit. sub 8, str. 173–176.

[12] Ust. § 41a o. s. ř.

[13] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017.

[14] Ust. § 2 písm. h) insolvenčního zákona.

[15] Zde vědomě nepřihlížíme k problému, v jakém rozsahu nese zajištěný věřitel náklady vyvolané postupem, jehož se dožaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013), když tato okolnost se zkoumaným problémem bezprostředně nesouvisí.

[16] Ust. § 41a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 7 insolvenčního zákona.

[17] Srov. op. cit. sub 8, str. 173–176. Naproti tomu prvorepubliková procesualistika o platnosti, resp. neplatnosti procesního úkonu hovoří (přestože jinak podává charakteristiku procesních úkonů velmi podobně jako současná). Srov. V. Hora, Československé civilní právo procesní, I.–III. díl, Reprint pův. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2010, Díl II., str. 111.

[18] Procesní teorie před rekodifikací soukromého práva (kdy současnému institutu „právního jednání“ víceméně odpovídal, resp. jeho úlohu přibližně plnil institut „právního úkonu“) nevyhodnocovala pojmy „právního úkonu“ a „procesního úkonu“ vždy výslovně jako neslučitelné či alternativní („Procesní úkon, jako každý právní úkon, je projevem vůle jednajícího subjektu“). Op. cit. sub 8, str. 173.

[19] P. Coufalík, Vzájemný vztah právních jednání a procesních úkonů. In: J. Bejček, J. Fiala, P. Koukal, J. Šilhán, J. Valdhans, Dny práva 2016 – Days of Law 2016, Část VIII. Právní jednání, Masarykova univerzita, Brno 2017, str. 40–43.

[20] Typicky půjde o zájmy nezajištěných věřitelů, ale také příp. o zájmy dlužníka či dalších zajištěných věřitelů.

[21] Dále uvedené příklady se týkají smluv v oblasti hmotného práva (v pokynech zajištěných věřitelů převládají). Uzavírat lze však i smlouvy v oblasti procesní (a rovněž k nim může pokyn zajištěného věřitele směřovat). Srov. P. Navrátil, Autonomie vůle v civilním řízení sporném aneb o procesních smlouvách a jejich místu v rámci civilního řízení sporného (nejen) prizmatem současných rekodifikačních snah. In: M. Sedláček, T. Střeleček, Právní jednání a procesní úkony, Vzájemné vztahy a nové aspekty, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 131–133.

[22] Srov. ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

[23] Srov. op. cit. sub 19, str. 49–51.

[24] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2018, sen. zn. 29 NSČR 179/2016.

[25] Srov. op. cit. sub 21.

[26] Ust. § 9 písm. c) insolvenčního zákona.

[27] Námitkami mohou proti pokynu zajištěného věřitele (jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí) brojit ostatní zajištění věřitelé. Viz ust. § 230 odst. 4 a ust. § 293 odst. 2 insolvenčního zákona.

[28] Insolvenční soud rozhoduje v insolvenčním řízení usnesením (ust. § 88 odst. 1 insolvenčního zákona).

[29] Ust. § 2 písm. h) insolvenčního zákona.

[30] Viz ust. § 289 odst. 1 insolvenčního zákona.

[31] Viz ust. § 11 insolvenčního zákona.

[32] Viz ust. § 230 odst. 2 insolvenčního zákona.