Konference o historii advokacie poprvé vstoupila do virtuálního prostoru

Exkluzivně pro AD

Sice již po sedmnácté, ale poprvé online formou, proběhla v pátek 12. listopadu 2021 další konference o historii advokacie, jejímiž pořadatelem byla Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni ve spolupráci s Českou advokátní komorou. Pět českých a pět slovenských příspěvků „dozdobil“ i jeden příspěvek polský. Moderátorem konference byl jako vždy právní historik, nynější děkan plzeňské právnické fakulty, advokát a emeritní ústavní soudce JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., který úvodem také všechny její účastníky uvítal.

 

První odbornou přednáškou bylo vystoupení advokátky z jihoslovenského Lučence Mgr. Viktórie Hellenbart, která již po několik konferenčních ročníků vybírá aktuální a zajímavé pasáže z knihy budapešťského advokáta Dr. Lajose Králika „Advokátní stav“, vydané Budapešťskou advokátní komorou v roce 1903.

Jak magistra Hellenbart úvodem řekla, pro letošní ročník konference z Králikovy knihy vybrala komparatistickou pasáž věnovanou historii francouzské advokacie, která byla vzorem i pro budování moderní advokacie v Uhrách, a to jako přímou reakci na aktuální snahy současné slovenské ministryně spravedlnosti zrušit povinné členství ve Slovenské advokátní komoře. „Paní ministryně si dokonce vyžádala stanovisko Benátské komise, ta se sice postavila za zachování povinného členství, ministryně ale přesto stanovisko komise interpretuje jako signál pro reformu,“ uvedla Hellenbart, která ve svém příspěvku shrnula bohaté dějiny francouzské advokacie od čtrnáctého do devatenáctého století, které podle jejích slov názorně ukazují, že nezávislost a svoboda advokacie není samozřejmost, k čemu vede jejich zrušení a jak obtížná je jejich postupná obnova.

 

Také druhý přednášející, asistent soudce u Krajského soudu v Českých Budějovicích Mgr. Lukáš Malý, navázal na svůj příspěvek z předchozího konferenčního ročníku v České Lípě, který byl věnován advokacii a justici ve viktoriánské Anglii. V letošním vystoupení nazvaném Advokacie a justice ve viktoriánské literatuře upozornil Malý na některá díla tehdejší krásné literatury (na prvním místě samozřejmě na Charlese Dickense, a především pak jeho Olivera Twista, dále Jarmark marnosti Williama Thackeraye, Obraz Doriana Graye Oscara Wildea či povídky Arthura Conana Doylea o Sherlocku Holmesovi, zejména pak Psa baskerwillského a Skandál v Čechách), neboť na rozdíl od tehdejší odborné literatury popisující teorii mohou sloužit jako významný pramen, který dobře ukazuje tehdejší advokátní praxi i vnímání advokátů společností.

 

Další přednášející, polská advokátka Ewa Stawicka, se ve svém česky proneseném příspěvku věnovala 110leté historii časopisu polské advokacie PALESTRA, jejíž komplikované a často přerušované vydávání dobře odráží nelehkou moderní historii Polska. První Palestra totiž sice vyšla již v roce 1910 ve Lvově, ještě v době rozdělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko-Uhersko, ale peníze tehdy stačily jen na vydání několika čísel. Časopis byl obnoven až v roce 1924, několik let po znovuobnovení polského státu, tentokrát již ve Varšavě, jeho vydávání ale znovu zaslavil začátek druhé světové války. Po vzniku komunistické Polské lidové republiky si polští advokáti sice zachovali samosprávu, což by v tehdejším východním bloku naprostý unikát, léta nemohli na vlastní časopis ani pomyslet. To umožnilo až uvolnění poměrů koncem padesátých a v šedesátých letech minulého století.
V roce 1989 se vydavatelem Palestry stala Nejvyšší advokátní rada a léta 1992 až 2010, kdy byl šéfredaktorem časopisu Stanislav Mikke (1947-2010), jsou označována za zlatý věk časopisu. Stanislav Mikke, který zahynul při tragickém pádu polského prezidentského speciálu u Smolenska 10. dubna 2010, zaměřil časopis nejen na témata z platného práva, ale i na národní a právní dějiny, literaturu, umění a filozofii. Zatím poslední Mikkovou nástupkyní se letos v dubnu stala právě Eva Stawicka, jeho dlouholetá spolupracovnice, kterou, jak řekla, v odvaze převzít vedení časopisu povzbudil příklad inspirativní doktorky Hany Rýdlové, šéfredaktorky Bulletinu advokacie.

 

Ze čtyř ostatních slovenských příspěvků bylo prvním vystoupení ředitele Ústavu štátu a práva Slovenskej akadémie vied doc. JUDr. Jozefa Vozára, CSc., nazvané Začiatky pestovania slovenskej právnej vedy, které jasně manifestovalo dramaticky odlišné postavení českého a slovenského národa na přelomu 19. a 20. století. Zatímco v českých zemích existovala již od roku 1882 česká univerzita, existovala česká odborná právnická terminologie, a i rozsudky vrchních soudů v českých kauzách byly vyhotovovány česky, na Slovensku nic z toho neexistovalo. První slovensky psanou právnickou monografií tak byla Práva a povinnosti medzi mužom a ženou v Uhorsku od Augustína Rátha, vydaná v Praze v roce 1906 a právě na výjimečné osobnosti JUDr. Augustína Rátha (1873-1942) byl věnován Vozárův příspěvek. Ráth, který začínal jako venkovský advokát, se po vzniku Československé republiky habilitoval na pražské právnické fakultě a po krátkém působení na ministerstvu pro unifikace se stal (jako jediný Slovák) jedním z šesti zakladatelů bratislavské právnické fakulty a také jejím prvním děkanem. Na fakultě působil jako profesor občanského práva až do své smrti v roce 1942.

 

Na Vozárův příspěvek chronologicky navázala přednáška docentky JUDr. et MgrMartiny Gajdošové, PhD., z Právnické fakulty Trnavské univerzity, nazvaná Migrácia medzi advokáciou a notárstvom na Slovensku po vzniku Československej republiky, ve které Gajdošová prezentovala výsledky svého základního archivního výzkumu, zatím jen pro západní polovinu Slovenska, které vyvrací starší publikované údaje o osmdesáti procentech advokátů mezi slovenskými veřejnými notáři za první Československé republiky. Ukazuje se ale znovu, jaký je význam advokacie coby svobodného povolání; před vznikem republiky byla advokacie jedinou možnou profesní drahou pro národnostně uvědomělé slovenské právníky, kteří pak po vzniku ČSR stáli i u založení nové notářské samosprávy, na druhou stranu odchod do advokacie poskytl záchranu řadě „nežádoucích“, tedy maďarsky mluvících notářů.

 

Právě advokáti byli „rezervoárem“ i pro další profese, jak to dosvědčila přednáška košického advokáta a právního historika JUDr. Rudolfa Manika, PhD., MBA, MHA, nazvaná Advokáti v radoch diplomatov Slovenska z rokov 1939-1945. Kromě toho, že původně se advokátní profesi věnovali všichni tři pozdější ministři zahraničních věcí Slovenského státu, tedy Ferdinand Ďurčanský (1906-1974), Vojtech Tuka (1880-1946) a Štefan Tiso (1897-1959), v jeho diplomatických službách pracovalo celkem osmnáct advokátů, z nichž nejpozoruhodnější jistě byl Ján Spišiak (1901-1981), v letech 1940 až 1944 slovenský velvyslanec v Maďarsku, který po německé invazi do Maďarska v březnu 1944 vydal ochranné dopisy 3 000 slovenským Židům, kteří v roce 1942 uprchli do Maďarska, což jim umožnilo legálně překročit hranice a vrátit se domů. Spišiak také pomohl Polákům v Maďarsku tím, že jim poskytl falešné slovenské doklady, které jim umožnily vstoupit na Slovensko. Za to Spišiak obdržel titul Spravedlivý mezi národy. (na snímku z titulní strany své knihy vzpomínek)

 

O jiné zkoušce charakteru ze stejné doby pak vyprávěl poslední slovenský konferenční příspěvek Manikova kolegy, rovněž košického advokáta a právního historika, JUDr. Petera Kerecmana, PhD., nazvaný Odvaha a dilema advokátov v procese proti civilným vodcom Slovenského národného povstania. Poté, co německá armáda 27. října 1944 obsadila Bánskou Bystrici, podala bratislavská prokuratura 9. prosince 1944 obžalobu na šest uprchlých členů Slovenské národní rady za úklady proti republice a spiknutí s cizí mocí. Obžalovaným byli ustaveni advokáti ex offo, kteří pro své klienty v neveřejném soudním řízení, které se konalo 22. prosince 1944 v Bratislavě a postrádalo základní záruky spravedlivého procesu, udělali maximum, včetně toho, že dosáhli vykázání dvou příslušníků gestapa ze soudní síně právě s poukazem na to, že proces je neveřejný. Nepadl tak jediný trest smrti, maximum třicet let, dostal Vavro Šrobár (1867-1950), jeden ze dvou předsedů Slovenské národní rady. Obhájci se navíc na místě proti rozsudku odvolali. Němci doslova zuřili; nařídili rozsudek změnit na tresty smrti a tři soudce, kteří ho vynesli, internovat a poslat do koncentračního tábora. Slovenská vláda proto na Silvestra roku 1944 přijala ustanovení, podle něhož může zvláštní revizní senát jmenovaný ministrem spravedlnosti projednat a revidovat již pravomocný rozsudek. Nové projednání případu před revizním senátem, jehož členové ani nebyli právníci, se konalo 3. ledna 1945. Poté, co prokurátor znovu přečetl obžalobu, prohlásili přítomní obhájci, že jednání je zmatečné, neboť rozsudek není dosud pravomocný, když dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti proti němu. A v tuto chvíli se obhájci ocitli před oním osudovým dilematem: buď mohli trvat na svém a ohrozit nejen své životy, nebo nechat soudce odvolacího soudu, jehož život byl také v sázce, napsat antedatované odmítnutí stížnosti a nechat proběhnout zcela nespravedlivý soudní proces. U vědomí toho, že všichni jejich klienti jsou v bezpečí za hranicemi, zvolili obhájci druhou možnost a nechali proces, který skončil pro jejich klienty odsouzením k trestu smrti, proběhnout. Oni sami měli být deportování do koncentračního tábora, k tomu ale naštěstí nedošlo a „zatočili“ s nimi až komunisté po roce 1948, kdy byli všichni z advokacie vyloučeni a skončili v dělnických profesích.

 


Na notářský příspěvek docentky Gajdošové tematicky navázala přednáška doktora Balíka Aféra notáře na scestí jako podnět k úvahám o zrušení notářství v prvé Československé republice, která plasticky popsala velký skandál, jehož ústřední postavou byl ústeckoorlický notář JUDr. Hugo Patsch (1881-1934), navenek respektovaná osoba, člen notářské samosprávy, řádný otec a manžel, a bohužel, jak se pak ukázalo, i defraudant, který jako správce pozůstalosti ústeckoorlického továrníka Jaroslava Jandery (+4. 4. 1933) postupně zpronevěřil skoro 800 tisíc sirotčích peněz.  Dne 20. prosince 1934 notář Patsch zmizel a vypukla obrovská aféra, samozřejmě hojně propíraná v tisku. Přes obsáhlé policejní pátrání, a to i pomocí mezinárodního zatykače, se ale po zločinném notáři slehla zem. Jak se ukázalo, byl to člověk několika tváří, který si bohatě vydržoval pět milenek, hrál na burze i karty a sázel na dostizích. Až po několika měsících, na jaře 1935 bylo v Krkonoších u Velké Úpy objeveno tělo muže. Ukázalo se, že je Patschovo a že zde již 23. prosince 1934 spáchal sebevraždu. Díky aféře se upřela k notářskému stavu velká pozornost a stala se rozbuškou sporou o to, co s notářstvím dál. Důvěra v něj byla otřesena. Vedení Notářské komory se snažilo maximálně napravit škody a vyplatilo poškozeným zpronevěřené peníze. Notáři nakonec o žádné své kompetence a agendy tenkrát nepřišli. Jak poznamenal doktor Balík závěrem své přednášky, k tomu došlo až po únoru 1948.

 

Až opravdu na poslední chvíli a nečekaně byl do programu konference zařazen, a bohužel jen ve zredukované online variantě, i obvyklý příspěvek brněnského advokáta Lubomíra Činky, majitele rozsáhlé sbírky starých pohlednic soudních budov z Česka, Slovenska a bývalé Podkarpatské Rusi, který ze svých sbírek představuje vždy „místu konference příslušné“ historické soudní budovy i jejich dnešní osudy a podobu. Protože konference se měla původně konat v Lipníku nad Bečvou, doktor Činka si připravil obrázky a povídání o Krajském soudě v Novém Jičíně a dvanácti pod něj patřících okresních soudech, včetně toho v Lipníku; místo obrázků se ale účastníkům konference dostalo jen zajímavého povídání o některých z nich. Snad to přednášejícímu i posluchačům vynahradí další ročník, snad již opět „naživo“ pořádané konference.

 

Předposlední konferenční příspěvek věnoval Mgr. Jan Kober, LL.M., z Ústavu státu a práva AV ČR nelehkému a výjimečnému osudu advokátky Marie Mikulové, rozené Maternové, která patřila k první generaci žen, které studovaly na pražské právnické fakultě. Studium začala již v roce 1920, ale jako úplný sirotek zároveň pracovala na pražském magistrátě v účtárně. Studia dokončila až v roce 1927 jako vdaná matka dvou dcer a nastoupila jako koncipientka do advokátní kanceláře svého manžela Josefa Mikuly. Již v roce 1930, právě v době začínající světové hospodářské krize, ale manželství skončilo rozvodem a Marie Mikulová zůstala na výchovu a zabezpečení dvou dětí sama. V roce 1932 otevřela vlastní advokátní kancelář, ale stěží sebe i děti uživila. Tyto životní zkušenosti, značně odlišné od osudů jejích spolužaček z právnické fakulty, ji přivedly k otázkám sociálního zabezpečení, rozvodů, k zájmu o věci veřejné; postupně se stala členkou několika politických stran. Především však napsala a v roce 1936 vydala pozoruhodné dílo Žena v právním řádě československém, které je obrazem československého právního řádu z hlediska žen. Mikulová v něm prošla celou právní úpravu, české i slovenské a uherské právo, unifikované právní předpisy i publikované osnovy OZO a trestního zákona se snahou usnadnit orientaci žen, ale i mužů v československém právním řádu. Zájemce o toto pozoruhodné dílo jistě potěší, že kniha brzy vyjde v novém vydání a bude tak lehce dostupná.
Doktorka Mikulová přežila druhou světovou válku, ale v pátrání po jejích osudech po únoru 1948 magistr Kober stále pokračuje. Jak řekl, o své další objevy se rád podělí při dalším ročníku konference o historii advokacie.


Konferenci uzavřely hned dva tematicky různorodé příspěvky
JUDr. Ing. Štěpána Hubičky, advokátního koncipienta v pražské AK Brož & Sokol & Novák. První z nich popisoval, jak se kandidát advokacie a pozdější vinohradský advokát Ludvík Dukát v roce 1926 marně pokusil obejít tehdejší roční povinnou zdarma vykonávanou koncipientskou praxi u soudu tím, že ji vykonal jako placenou přípravnou službu soudcovskou, s upravenými parametry na přípravu pro advokáty, a protože věděl, že u pražské advokátní komory by mu tento postup neprošel, nechal se zapsat do seznamu advokátů na Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodě. Již deset dní poté ale požádal výbor pražské advokátní komory o zápis do seznamu advokátů v Čechách. Ta mu ovšem nevyhověla a jeho zápis v Užhorodě označila za nezákonný. Ludvík Dukát nakonec vzal zpět oba návrhy, nastoupil na praxi ke Kamilu Reslerovi, pozdějšímu obhájci ex offo K. H. Franka, a do seznamu advokátů českých byl zapsán až o rok později, 14. září 1927.

 

Druhý Hubičkův příspěvek pak byl věnován osobnosti prvorepublikového karlínského advokáta Karla Schönbauma, člověka širokých kulturních zájmů a spolumajitele filmové společnosti Praha Paříž, který se přátelil s Voskovcem a Werichem, a právě on jim vyprávěl anekdotu, která se stala námětem pro jejich hru Osel a stín z roku 1933. Schönbaum bohužel odmítl opustit před nacisty republiku, za druhé světové války byl deportován nejdříve do Terezína a pak zavražděn v Osvětimi.


Redakce AD
Foto: canva.com; wikipedia.org; Muzeum Ústí nad Orlicí; palestra.pl; tti.abtk.hu

Go to TOP